Naše služba v dnešní církvi

1.       Syndromy a jejich kompenzace

1.1    Osidlo moci

MONARCHIE A KOLEGIALITA

Žijeme v době historických zlomů, kdy krize jednotlivých společenských útvarů přerostly v krize celých státních celků, dokonce kontinentů. Dosavadní životní styl jedince i společnosti se rozpadl - a nejen u nás. Důsledky takové ztráty jsou známé: dalekosáhle destruktivní bytostná nejistota člověka.  Na existenciální nejistotu reaguje člověk různě; v posledním století se však etablovaly dva hlavní postoje jako zřejmě nejefektivnější: buď se do všeho společensky významnějšího rozhodování cílevědomě zapojuje co nejvíce lidí, anebo naopak co nejméně lidí. Obě cesty jsou odůvodňovány stejně: Lidé jsou chybující.

Kolegialita zdůrazňuje, že pokud ti chybující jsou ochotni vzájemně si naslouchat, korigují se; vedou spory a za nesprávná rozhodnutí nesou čitelnou osobní (nikoli kolektivní) odpovědnost, která je nakonec učí moudrosti a vede ke zralosti jedince i jejich společnost. Historie tohoto století ovšem předvedla víckrát i jiný model reakce na existenciální nejistotu. Postupuje se pak právě opačně: rozhodující společenská moc se centralizuje do stále užších a užších grémií a zároveň se totalizuje, zahrnuje nejen sociální, ale i osobní sféru. Takovou obrovitou odpovědnost nemůže pochopitelně nikdo unést, proto se odpovědnost napřed anonymizuje, pak potichu vůbec vyprázdní. Taková moc bývá účinná, s úspěchem manipuluje intimitou i dějinami, reguluje city, poznání, vládne pravdě, étosu. Úspěšně manipuluje i se samotnými kořeny humanity. Je to schůdné proto, že jak zcela zásadní dějinotvorná, tak intimní rozhodnutí osob se odosobňují a zaštítí se takovou nebo onakou neomylností. V takové době bytostných nejistot tedy žijeme už několik generací. Agresivita roste úměrně nejistotám; dali jsme stvořenému světu dvě války totální a mnoho regionálních. A dotýká se všech struktur, kterých si vážíme nebo aspoň toužíme vážit. Také naše církev katolická je do té míry, do jaké je viditelnou společností, ponořena do všeobecné krize současné lidské společnosti. A navíc vleče s sebou handicap monarchické ideje, sakralizované už hluboko ve středověku. Také ona léčila a léčí své krize totalizací.

1.2    Zrání osobnosti

Už s nástupem novověku se radikálně změnila role svobody. Je-li člověk natrvalo zbaven svobody, nemůže se jeho personalita rozvinout, dozrát.  Svoboda ovšem není žádná prométeovská kořist, je spíš obtížným úkolem, ale ta obtíž se dalekosáhle vyplatí.

KRIZE SVOBODY

Dnešní průměrný katolík nechce být svobodný, protože nechce nést odpovědnost za své činy. Neschopnost ke svobodě je přiměřená jen lidskému mláděti a pokročilému stáří. V dospělosti je taková impotence tragická nejen pro osobu, ale i pro společnost z takových infantilních bytostí utvořenou.  Důsledky jsou pak zřejmé: Krize svobody nemůže nebýt krizí lásky.

1.3    Nouze věrohodnosti

Hans Küng kdesi upozorňuje, že je-li hereze polopravdou, může být i každá vědomá polopravda de facto herezí. To jistě platí i o našich katolických polopravdách. Ani zde se nepokusím o úplnou analýzu. Naznačím aspoň dva z aspektů, jejichž hojení můžeme vzít i my za svůj vdovin groš do chrámové pokladnice.

GARANCE PRAVDIVOSTI

Když Ježíš získával své posluchače, neoháněl se při tom žádným glejtem, nebylo to třeba, bylo totiž co poslouchat a posluchači přiznávají, že .jim srdce hořela". Dnešní církev sice ráda trpí, že .lid" ztotožňuje slovo kazatele nebo jiného oficiála s výrokem božím. Jenže současný svět už dávno nechápe neomylnost jako přednost, spíš jako důkaz nekritických nároků na apriorní věrohodnost, jako průvodní znak totalitních mocenských tendencí. Není pak divu, že ať má či nemá v konkrétním tvrzení autorita pravdu, svět jí nevěří už ze zásady.

LEX ORANDI, LEX CREDENDI

Byl jsem kdysi obžalován u děkana fakulty, že kazím studenty bludy. Citoval jsem jim totiž anaforu uvedenou v současném misále, abych upozornil na podíl Parakléta na eucharistii. Pan děkan se patrně cítil ve své kněžské moci Paraklétem zkrácen, prý je zázrak eucharistie podle učení církve jen a jen věcí kněžského slova. Anafora je prý jen modlitba, ale pro naši víru je prý rozhodující jedině katechismus.

Modlíme se tedy, ale sami svým modlitbám nevěříme; jak by jim měl věřit svět? Jak jim má věřit Hospodin?

Nemíním tu naříkat. Chci tím naznačit, že až na výjimky se slova veřejné bohoslužby vyprázdnila podobně, jako se vyprázdnily předlouhé řeči politiků za totality. A tak mluví-li dnes kazatel, málokdo poslouchá s dychtivostí, protože málokdy má co říci. Hájí-li celibát, málokdo mu věří, že jej považuje za svatodušní charizma. Mluví-li nebo píše o spravedlnosti, pak posluchač či čtenář předpokládá, že se autor cítí poškozen nedokončenou restitucí církevního majetku. Právě zde, ve fatální ztrátě věrohodnosti, je třeba hledat zdroj permanentní krize církve, která měla být společnosti světa zvoucím znamením, dokonce svátostí...

Co můžeme s takovým nadělením udělat?

1.4    Ozdravné procesy

Zkusme tedy aspoň my sami věřit, co se modlíme. Ocituji jednu z mešních anafor:

.Děkujeme ti, Otče věrný a milosrdný, za Ježíše, tvého Syna a našeho Pána a bratra. Vždyť jeho láska vždycky patřila chudým a bezmocným, vyvrženým a hříšníkům, a nikoho v nouzi neponechal bez povšimnutí. Jeho život a jeho evangelium nás učí, že jsi Bůh, který se člověka ujímá. Proto tě chválíme a velebíme, proto hlásáme tvou dobrotu a věrnost, proto zástupy andělů. . ." Svět zná důvěrně bohy nemilosrdné: úspěch, peníze, drogy všeho druhu. . .  Od nás zná i bohy, kteří navíc žárlí na lidské potěšení. Co tedy dělat, aby svět mohl uvěřit v takového Boha, který se člověka ujímá? Musíme předně několik klíčových pojmů rehabilitovat.

1.5    Rehabilitace klíčových pojmů

Ta rehabilitace se ovšem neodbude ani literární činností intelektuálů, ani kázáním. Musí být rehabilitovány na osudech božího lidu, na naší existenci.  Musí být znovu učiněny prvkem živoucí tradice, procesu tradování. Proces tradice tu vyžaduje jednak očistit pojmy, jednak vtisknout jim i to podstatné ze současné zkušenosti křesťanů.

POJEM PRAVDY

Nejen ve světě, ale i v církvích je pravda nepohodlná. Přesto je nutno rehabilitovat pravdu jako hlavní nástroj osvobození člověka, faktor jeho humanizace.  Pravda se opět musí na světě nejen mluvit, ale i konat, jinak se stane svět beznadějně nelidským. Jako by nedůvěřovala Ježíšovu vyznání osvobodivé moci pravdy, naše církev příliš často kličkuje. Naštěstí i každý z nás je církví neméně než její autoritativní orgány. Naštěstí i naše pokora před pravdou bude rehabilitovat pošramocenou věrohodnost církve.

POJEM SLUŽBY

Sekularizovaný svět za doby Nazaretského stejně jako dnes potřebuje něco docela jiného, než rovnocenného protihráče v církvi. Svět žije hekticky pro přítomnost, odhání myšlenky na budoucnost znetvořenou a priori právě naší přítomností. Chová se tak mimo jiné i proto, protože už ztratil schopnost budovat domovy. Takový svět ovšem zničí přírodu i životní podmínky lidí, nerozumí smyslu rodiny a plodí zakomplexované a agresivní jedince.  Tenhle svět potřebuje znovu objevit mezilidskou důvěru, anebo se v úzkostné agresivitě navzájem vyvraždí; potřebuje zážitek milosti darmo a v hojnosti rozdávané, aby ochutnal skutečnost lásky a nemusel sahat k drogám a surogátům všeho druhu.

POJEM EVANGELIZACE

Naši současníci by měli zažít radikálně jinou evangelizaci, než jim dosud servírujeme. Zdá se mi, že k rehabilitaci můžeme přispět aspoň dvojím: hlásáním, které bude vždy i osobním vyznáním Vyznání je hluboce personální akt, je to ochota k obdarování druhých i přiznání vlastní nedostačivosti zároveň. Tak vyznává člověk člověku lásku.

Tak zahajuje katolík slavnost smíření. Kýč posluchače dojme, ale neposune jej ke změně smýšlení ani o milimetr. Kýč touží po posluchačích, po potlesku. Jen ovoce kazatele po čase prozradí: Sami žádnou dobrou zprávu nevyhlížejí, už mají vše zajištěné. Vyznáním by za takové situace mohli jen ztratit, vědí dobře. 

Hlásáním zprávy nesporně dobré, žádoucí, chutné

Když kdysi v nazaretské synagoze hlásal Ježíš, že přichází boží království, nebyl vlastně originální. Přesto se posluchači shodli, že takto nemluvil nikdo.  To specifické pro Ježíše bylo právě euangelion, dobrá zpráva. Dokonce i řeč o soudu nad světem, řeč o hříšnících, o zákonu a o boží spravedlnosti byla v Ježíšově kontextu dobrou zprávou. Ježíš totiž dovolil svým posluchačům ochutnat (a znameními doprovodit) vyznávanou realitu a kdekdo mohl porozumět a rozhodnout sám, zda je to i pro něho dobrá zpráva. Dnes se hlásáním evangelia rozumí leccos: Kamsi se v těch novodobých procesech zvěstování euangelion vytratila izaiášovská naděje i pro vyděděné, tím spíš se vytratily mocné prorocké činy dovolující ochutnat realitu spasení, přitažlivost pobytu v takovém „nebeském" království. Ze všeho toho bohatství zbyl jen apel na zbožnost a nabídka rituálních východisek.

Jenže Ježíš rozuměl evangelizaci - poslání „hlásat radostnou zvěst" - takto:

hle, hluší slyší, slepí vidí, pro chudé a jakkoli jinak vyděděné nebo marginalizované se našlo řešení.

Jestliže dnešním evangelizátorům nic z té bídy světa neleží na srdci, ani si nevšimnou, že i slovo Písma se v jejich hlásání stalo reklamním sloganem, frází. Sekulární svět ovšem v tomhle nemůže žádnou dobrou zprávu pro sebe zaslechnout; poctivě řečeno, ani věřící, snášející .tíhu dne i horka". Svět se také musí infantilním reklamám náboženství smát, sám dokáže přece dnes manipulovat trhem (i trhem idejí) mnohem úspěšněji než nadšení amatéři.  Svět přitom na evangelizaci čeká. Nemyslím, že nutně nepřátelsky.

POJEM SPÁSY

Je smutným faktem, že naše současná katolická církev vidí spásu fakticky jinak než ta anafora, kterou jsem citoval. Svou spásu - záchranu před marností bytí - už přestala hledat v kříži a milostivém vzkříšení; hledá ji v sebezáchovných manévrech klerikalismu. Sází se na vliv diplomacie a ekonomických nástrojů. Pěstuje se tužší a tužší centralismus. Podporuje a odměňuje se výchova infantilní masy slepě poslouchajících a tabuizuje se moc vůdců. To všechno jistě v každé společnosti s úspěchem funguje, ale církev by neměla být jen jednou ze společností tohoto světa. To, co tu církevní diplomacie velká i malá provozuje, to svět ovšem už zná, tyhle prastaré hry sám hraje, nebude to považovat za spásu. Nijak nepopírám, že církev zavedená na obvyklý způsob zápasu o společenský vliv, o moc, o ekonomické páky, je pak institucí přece jen respektovanou i nevěřícím světem.  Jenže nemohu uvěřit, že právě pro tohle byl ochoten Kristus Ježíš žít a riskovat kříž, právě pro tohle že by byl láskou Otcovou vzkříšen a zůstal mezi námi. Moje církev jako by nevěřila, že ukřižována dojde vzkříšení. Moje dosavadní víra v evangelium mne nabádá nalézat znamení spásy jinde než v moci, v podnikání, v zákulisních taktikách instituce. A musím dosvědčit, že svět se po spáse pídí, ovšem po spáse reálné, po záchraně smyslu pro jeho existenci. Pídí se po tom, co sám dát nedokáže.  Myslím, že by naši současníci měli na našich miniosudech, na našem soukromém snažení, na našich investicích i na prohrách zhlédnout nebo aspoň vytušit jinou spásu, tu, kterou Ježíš našich evangelií opravdu zvěstoval, nabízel a skutečně také poskytoval. Nikoli záchranu vznešených idejí, ale záchranu smyslu lidské existence, i té marginální existence.

POJEM SMÍŘENÍ

Svět se naučil diplomaticky jednat, ale umění smíření jako by se ze světa docela vytratilo. Zdá se mi, že se na tom podílejí dva kořeny a jedna nesprávná definice: nezvládnutá realita viny Tento svět moc dobře ví, že je mnohonásobně vinen: je vinen stěhováním národů v Africe, Jižní Americe, ve východní Evropě, mnichovanstvím nejen kdysi, ale dodnes provozovaným místo odpovědnosti za budoucnost, mrzačením přírody, postupem pouští na zemi i v duších. Je vinen, a ta vina je obludná. Proto i ti otrlí čas od času zatouží po odpuštění, po přijetí marnotratných, po realitě smíření. 

absence pokání a odpuštění

Křesťané sice o smíření hovoří často, ale jejich řeč ty ostatní k spoluúčasti neláká. Svět nemůže nevidět, že v našem veřejném náboženském životě chybí vyznání skutečné osobní víry v tyhle zázraky odpuštění a smíření. Ten provinilý svět přece neméně dobře ví, že i církev je mnohonásobně vinna, bývá ohavně loajální s neřestnými diktaturami anebo zotročena horlivě kolaboruje.  Bývá už po staletí neuvěřitelně tolerantní k mocným provinilcům a bezohledná ke svým vlastním nekonformním. Pokání se církev pod různými záminkami vyhýbá - jako kdyby sama v moc pokorného přiznání a lítosti vedoucí k odpuštění nevěřila. A tak se světu právem zdá, že žádnou dobrou zprávu o smíření u zbožných mužů ani zaslechnout nemůže.  Nemohu usilovat o smíření, jestliže jsem nedokázal odpustit; nemohu usilovat o odpuštění, pokud si vinu ani sám nechci přiznat. Odpouští-li Bůh na naši vlastní žádost právě tak, jak odpouštíme my sami, pak hříchy z tohoto světa nemizí, docela úspěšně je zde zadržujeme. Nejen své, ale i cizí. A tedy hřích nadále intoxikuje nitro člověka, vesmír vzdychá pod tíhou těch neošetřených odpadků. Byla by to dobrá zpráva pro mnohé, pokud by odpuštění a smíření osvědčilo svou účinnost i ve světě tak ohavném, jak je dnešní. 

smíření je uměním

Možnost smířit se, mířit sjednoceni do společného cíle, vůbec i jen schopnost jít s někým odlišným kus cesty společně, to by mohlo být velmi dobrou zprávou pro dnešního ne-zbožného člověka. Bylo by ohromnou službou světu - tomu světu, který náš nebeský Otec miluje -, kdyby ten svět směl zakusit něco z naší poctivé zkušenosti smíření. To smíření je jen tehdy poctivé, je-li lidsky pravdivé, je-li zvoucí svou vlastní přirozenou vůní (ta nadpřirozená následuje tu přirozenou, učí svatý Tomáš).

2.       Máme nějaký program?

Máme nejen obecné myšlenky, máme přece i program, jak být právi intencím zakladatele. Stačí si poslechnout pokračování oné již citované anafory:

.Slavíme tedy, Otče přelaskavý, památku našeho smíření a zvěstujeme dílo tvé lásky: tvůj Syn přešel do nového života svým utrpením a smrtí a vstal z mrtvých do tvé slávy... Otevři nám oči pro každou potřebu a nouzi; a když vidíme, že druzí jsou osamělí a ztracení, vlož do našich úst to pravé slovo; dej nám odvahu k účinné pomoci tam, kde jsou chudí a utlačení. Učiň církev studnicí pravdy a svobody, spravedlnosti a pokoje, ať lidé mohou načerpat novou naději..." Nepředstírám, že uvedená formulace programu je jediná. Mnohými způsoby vzájemně odlišnými lze následovat téhož Pána doopravdy věrně. Tvrdím však, že žádný z legitimních programů nesmí postrádat kompatibilitu s autentickou redukcí veškerého zákona na zákon lásky. Je třeba tu pravdu nejen uznávat, ale i vyznávat; nejen vyznávat, ale i konat.  Máme velké pole služby v rovinách přirozených, protože přítomnost Ducha při takové službě učiní i z umývání nohou bohoslužbu.  Máme další možnosti i v rovině víry a činu víry, jsme pozváni být svátostí světu. K této svátostné službě naštěstí nepověřuje ani ordinář, ani papež, ale Kristus, a to křtem.

Máme možnosti pomáhat při teologické formaci laiků vyznáváním své živoucí víry; jde o vyznávání především postojem, a teprve je-li to nezbytné, také slovem. Ani zde nenastanou žádné právní komplikace, Kristovu kanonickou misi má každý pokřtěný vtištěnu do srdce; katolík dokonce věří, že nesmazatelně.

Máme možnost spolupracovat při výchově k ekumenickému křesťanství.

Za jakých předpokladů a čím toho lze v naší situaci dosáhnout?  Myslím, že důležitým východiskem spolurozhodujícím o budoucnosti našeho díla je víra v toho Krista, který nás do těchto závazků povolal. Víra, že to všechno stojí za nějaké úsilí, za zklamání, kterými se musíme prokousávat ve své vlastní církvi. Rozhodne víra v eklesiální smysl našeho mravenčího hemžení. O potřebných znameních spolurozhodne i naše osobní víra v církev, schopnost vyznat, že nám se církev osvědčila přesto, že se k nám chová její mocenská struktura nikoli jako matka, ale macešsky. Pravdivě vyzná ten, kdo už pochopil, že církví jsou naštěstí nejen ti mocní, ale také naši bližní, ti a ty, kteří a které nás ve všedních dnech našich depresí, strachu a návalech beznaděje podepírají. I díky jim naše věrnost zasetá kdysi jako pouhé semeno užuž umírající přece jen roste a sílí.  Vyznáváme tedy o sobě i o druhých zde: Tyto bezbranné, chybující a selhávající bytosti, jistě mnohonásobně doufající v mezilidskou trpělivost i solidaritu, přesto však často vposledku odkázané právě jen na pomoc boží, jsou dobrým znamením pro každého, kdo potřebuje zahlédnout boží zájem o člověka, kdo potřebuje oporu a vyhlíží svého zachránce a potřebuje takříkajíc vložit prst do hmatatelné jistoty boží přítomnosti ve svém vlastním životě. Doba Ježíšova vyžadovala vyhánět zlé duchy, dnešní doba vyžaduje jiná znamení; bude je mít na našich osudech, aby se je naučila vnímat i na svých vlastních.

Podobně nesporné konečně zůstává, že Kristus vyžaduje od všech generací božího lidu odvahu k exodu z establishmentu. Takovým exodem se kdysi boží lid konstituoval. Odvaha k podobným exodům na boží pokyn ručí dodnes za identitu božího lidu, za jeho povolání a vyvolení, za jeho očištění i ozdobení do role nevěsty.

Existuje ovšem i církevní establishment. Také církevní establishment podobně jako kdysi ten v Egyptě obhospodařuje veškeré hrnce masa. I toho masa, které patří do zdravé výživy a které nám koneckonců podle práva patří. Ale duchovní význam exodu je víc než zdravá výživa a právo.  Díky milostivé plodnosti Ducha jsou i dnes v té poušti jedné svaté všeobecné církve vedle přerůzných spolků také docela obyčejná společenství. Často bezejmenná, zato nikoli neplodná, fungující jako ten petrovský živý chrám, ve kterém mohou utrmácení s jistotou potkat živého Krista, aniž předtím odříkali bezchybně Krédo, neřku-li antimodernistickou přísahu. Myslím, že takovou vzájemnou podporu potřebujeme všichni a trvale, protože doba není pro pravé mezilidsky pravdivé vztahy nejpříhodnější. Ale tou podporou se právě děje společenství církve, právě tak funguje ten chrám Ducha svatého vystavěný z živých kamenů. V tom chrámu pak potkáváme živého Boha neméně spolehlivě než v katolických chrámech.  Opravdové společenství je chrámem, kde každý a každá z nás nalézá potřebná znamení milosti: znamení odpuštění, smíření, ovšem znamení milosti vtělené.

Shrnu tedy závěrem, čemu jsem v této souvislosti sám uvěřil a co chci vyznat.

3.       Praktické šance angažmá

Myslím, že každému z nás, mladším i starším, ženám i mužům je i v současné situaci dalekosáhlé církevní krize dostupné aspoň toto:

(1)       Služba těm, které současná klerikalizace církve vytěsňuje z plného společenství života s církví. Tento neblahý trend klerikalizace postihuje kleriky i laiky a mrzačí všechny, včetně dirigentů těchto ideologií.  V klericích živí věcně a personálně neodůvodněnou sebeúctu a pokouší je tomu odpovídajícími iluzivními nároky, v ostatních vede k frustraci z křestních rolí, kterým nezbývá na poli vlastní církve dostatečný prostor. Je třeba uzdravovat svou vlastní existencí tyto deformované představy o významu rolí, charismat i úřadu v božím lidu.

(2)       Boží lid byl křtem pozván a slavnostně povolán ke .královskému" kněžství, ale podobně i .královskému" proroctví a pastýřství. Takové povolání sice nezakládá práva úřadu. Zato zakládá pozoruhodnou podobnost s Kristem Ježíšem, podobnost bez ohledu na pohlaví a společenskou funkci, podobnost nejen zde, ale i na nebi uznávanou, podobnost v díle, podobnost v moci i bezmoci, podobnost ve slávě i v pohaně Krista Ježíše. Současní mocní úředníci tenhle slavný lid degradovali na kojence, vykrmují jej lžičkou a baví jej hračkami. Je třeba v sobě vzbudit odvahu k dospělosti, aby ji mohli pak vzbudit i ti ostatní povolaní; takové dílo je pak i od nás autentickou prorockou, kněžskou i pastýřskou službou těm, které Pán miluje jako maličké a chce pro ně probudit nějaké Boaze, Rut, Davidy nebo Jeremiáše.

(3)       Naši bližní musí zakusit, že církev nemusí být kojeneckým ústavem, ale je domovem. Domovem rozumím místo, kde každý smí a může být, čím vskutku je, kde netřeba masek ani kostýmů; kde každý smí a může oslavit s blízkými změnu svého smýšlení, nalezení pokladu v poli, dobré zprávy pod tím nebo oním citátem mnohokrát předtím slyšeným. Právě domov je místo, kde i kámen, dokonce staviteli už ocejchovaný jako kámen k ničemu, dostane královskou roli kamene završujícího klenbu k radosti i užitku všech.

(4)       Není naší starostí, zda a kdy bude užitečná naše ochota sloužit. Ten, kdo nám posílá konkrétní bližní, ten tím dává také konkrétní požadavky na obrysy naší diakonie. Jak učí koncil, je taková služba bližnímu jakoby svátostí.  Všichni jsme byli křtěni do kněží, proroků a pastýřů a sám Hospodin se ujal našeho přetváření v to, čemu jednou nebe i země řekne .nové stvoření".  I tehdy, kdy sice nesloužíme mše, ale třeba umýváme nohy nebo stíráme slzy. V této svátostné diakonii opravdu není rozdílu mezi mužem a ženou, mezi křtěncem ordinovaným a neordinovaným. Tahle bohoslužba totiž slaví inkarnaci boží lásky do nás, služebníků a služebnic neužitečných.  Právě proto musíme sebe navzájem i své bližní znovu ujistit, že ani jejich ani naše věrnost není bláznovstvím, donkichotstvím, nebo dětinskou hrou.  Ta věrnost už se osvědčila; nejen kdysi rozkvetla, ale nese i plody a chceme, aby je v Duchu svatém nesla i nadále.