Jste zde

Extrémní zjevy tvrdého jádra

autor: 

Jak jsem se dozvěděl v letošním třetím čísla mezinárodního teologického časopisu Concilium z pera Oty Mádra, existovaly u nás za komunismu vedle množství heroických věřících také extrémní zjevy, mezi něž lze řadit především zesnulého podzemního biskupa Davídka a jeho přívržence. A také jsem se zde dočetl nelichotivé informace o „davídkovcích“, kteří kdysi odmítli podmíněné jáhenské přesvěcení (připomínám jejich hlavní argument: podmíněně světit lze tam, kde jsou skutečně závažné pochybnosti, zda bylo svěcení platné; jinak nejde o nic jiného než o „degradaci“ na jáhny spojenou se svévolným přenesením poslušnosti na jiného biskupa než byl původní světitel). Tito nešťastníci údajného „tvrdého jádra“ se sice podle doktora Mádra stylizují do role církve budoucnosti, ale „nádech sekty“ na nich už ulpěl.

Vzpomněl jsem si ihned na svého učitele a biskupa Jana Konzala, který také odmítl být přesvěcen na diakona. Ohromným rozsahem své duševní i fyzické bytosti jistě mezi extrémní zjevy patří. Zařazením k sektářským extremistům tvrdého jádra se však tento laskavý a uvážlivý starší pán možná cítí až nadmíru polichocen. Alespoň já o něm mám jiné mínění: ne vždy jsme sice spolu ve všem souhlasili, ale dlouhá léta například míval u sebe klíč od mého bytu, aby ho mohl využívat, kdybych náhodou nebyl doma. A naučil mě, že být knězem neznamená ani tak kázat a slavit eucharistii, ale spíše udělat si čas, najít dobré slovo nebo i vzít lopatu a pomoci házet písek. Že legitimně první v církvi může být ten, kdo je ochoten být služebníkem všech.

Davídkova skupina opravdu nejspíš nebude církví budoucnosti, stejně jako jí nebude církev podle Oty Mádra. Naopak se mi zdá, že oběma už čas vyměřený historickými podmínkami vzniku uplynul. Důležitou otázkou ovšem v obou případech je, co z jejich minulosti vydává plody v současnosti a co může být zachováno jako semeno pro budoucnost. Nejsem prorokem, abych se mohl vyjádřit o budoucím; ale co se týče současnosti, nejeden text Jana Konzala mi stojí za čtení víc než práce jistých vyvážených a neextrémních teologů, stopadesátiprocentně věrných Svatému stolci. Ostatně, v tomto čísle Getseman můžete posoudit sami.

Ale jakkoli nemohu zcela souhlasit s každou interpretací toho, co se odehrávalo za komunismu a po jeho zániku, kterou zmíněné číslo Concilia přináší, musím tento pokus o reflexi našeho východoevropského dědictví přece jen vřele doporučit. Sešit nese titul Náboženství za komunismu a byl uspořádán P. M. Zulehnerem a M. Tomkou jako jeden z průběžných výstupů jejich sociologického výzkumného projektu Aufbruch / New Departures, který analyzuje situaci církve v deseti zemích Východní a Střední Evropy. Sešit sice obsahuje především příspěvky neextrémních zjevů bezpečně mimo tvrdé jádro (z Čechů jsou to J. Sokol, O. Mádr a M. Vlk), což ho v mých očích činí poněkud podezřelým, ale naštěstí nebyly vybrány zjevy druhořadé, které by vůbec neměly co rozumného říci. S potěšením jsem četl třeba studii A. Máté-Tótha o možnosti vytvořit specifickou „teologii druhého světa“.

Myslím, že by stálo za to vydat toto Concilium i v češtině. Nás sektářské extremisty by snad usmířila alespoň v závěru připojená petice proti blahořečení Pia IX., podepsaná celou redakční radou Concilia.