Existuje spiritualita pro studující teologie?

Úvodní přednáška k diskusi o spiritualitě v rámci soustředění IES (neproneseno).

Mnoho těch, kteří si zvolili duchovenskou dráhu, lidi kolem sebe utvrzují v omylu, že duchovní znamená v podstatě totéž co náboženské. A řada z nich si vážně myslí, že spiritualitou se rozumí určitý charakteristicky ozvláštněný druh zbožnosti: víc nebo méně pravidelné modlitby, rytmus konzumu svátostí, charakteristická varianta priorit v chóru světců, kteří takovou intensivní zbožnost nějak representují. Padá z toho na mne stesk. Duchovní rozměr lidské existence a dokonce i existence kosmu tím dostává samozřejmě pořádně na frak. To, co takto svévolně a zdá se i ješitně vyčleníme z lidské kultury jako jedině důležité, zůstává pro ohromnou většinu našich součastníků hrubě nevábné a nezajímavé, a nikdo je nepřiměje, aby tomu věnovali něco ze svého času. A co horšího: Takové odcizování napříč všem přirozeným seskupením lidského rodu není jakýmsi nespravedlivým důsledkem šlechtěné duchovní úrovně jedněch a planosti druhých, ale je daní za úzkoprsost a někdy i naivní ješitnost dávno zchudlých dědiců kdysi vše zahrnující křesťanské kultury.

Nepídíme se po spiritualitě proto, že bychom chtěli být lepší než jiní, ale proto, že prostě chceme uspokojivě lidsky i křesťansky žít i v dobách obtížných proměn okolí i sebe sama. Bez přiměřených pomůcek je to příliš obtížné, jak ukazuje např. všude ve světě nejen šíře kontaktů s odlišnými náboženskými kulturami a vědou, rozvolňování klasických tradičních vazeb a institutů, rostoucí hladina agresivity, a potřeby emočně stále exponovanějších prožitků.

1. Duchovní život:

Pojem života

· Významný lékař minulých desetiletí, akademik Charvát, charakterizuje život jako schopnost systému adaptovat se na vnucené existenční podmínky a postarat se o přetrvání vlastního druhu.¹

· Teolog Moltmann² považuje za živé to, co silou Ducha božího investovanou do stvoření nějak komunikuje s okolím. Komunikací Moltmann rozumí nejen pouhý přenos informace, ale také vzájemné sdílení. ³

Přenos informace patří svou podstatou mezi fyzikální procesy, stejně jako informace sama je měřitelný a fyzikálně ovladatelný. Až právě charakteristické sdílení, jakási mimoslovní forma dialogu, dělá z toho informačního procesu faktor života.

· Teolog Buber⁴ to vyjadřuje tak, že biblický duch (ruach) je ono životodárné prostředí, kde právě díky vztahům fungujícím obousměrně stávají se subjektem i dosud „jen“ objekty (předměty, jejichž pohyb je vždy jen formou manipulace)

· Biblický duch (i Duch svatý Nového zákona) v pojetí křesťanů představují princip života.⁵ Živé je to, na čem spočine stvořitelský duch, anebo co je ze smrti spaseno. Kde odejme (stvořitel) svého ducha, nastane smrt, kde duch spočine, obnovuje tvář země, říká Žalm i Petrovo kázání..⁶

Všechny ty volné citáty o duchovním životě naznačují cosi důležitého a každá správa duchovního života by na ně měla brát zřetel. Není totiž snadné vymezit (definovat) prostor duchovního života právě proto, že jde o živé.

Rozsah života z Ducha

V širším slova smyslu živým není jen živočich, ale prostě stvoření, na kterém spočinul, „vylil se“ Duch. Takovou extrapolaci oproti obecné zvyklosti pochopitelně nelze šermovat v řádu fyzikálně biologickém, do teologické reality ji začlení (nebo nezačlení) víra. Kdo ovšem takto věří, měl by přijmout i důsledky takové víry i tam, kde to nečeká.

Žít díky Duchu totiž může cokoli stvořeného nebo znovu stvořeného (vzkříšeného). Tak stvořil Bůh kosmos a tak vystaví třeba i město Nový Jeruzalém, nebo očistí a okrášlí církev zase jako Kristovu nevěstu. Rozhodující je k tomu

· svobodné rozhodnutí Ducha, kde spočine a kde nikoli.

Ten duch ovšem zcela svobodně vane kde chce, není vázán ani na naše jistě účinné rituály, ani na náboženské prostředí lidí. Ne náhodou symbolizuje život dětí Božích křestní voda.

· svobodné rozhodnutí člověka zůstat milosti komunikace aspoň otevřený, ne-li vstřícný. Svět se nerozhoduje, ten už „touží“, tvrdí Pavel.⁷

Svět Ducha-prázdný, neživý je tam, kde nad svatodušním sjednocováním zvítězil nezájem, odcizení, sebeuzavření pólů schopných komunikace.

To se stane u vztahů mezilidských např. sobectvím anebo sebestředností. Janovo evangelium mluví o hříchu světa, který nepřijal Toho, kdo přišel do vlastního. I někteří křesťanští autoři mluví o hříchu jako o odcizujícím nebo vůbec život dusícím stavu existence.

Symbolem oživeného může být Mojžíšův Hořící keř. Svět Ducha-plný si zaslouží naši úctu a naslouchání i naše odpovědi, nikoli kořistění a zneužívání šafářských pravomocí.

Moje definice:

Duchovně žije ten nebo to, kdo (co) cílevědomě zakládá a kultivuje komunikující vztahy mezi vlastní osobou a stvořeným i nestvořeným světem, uvnitř svého já i případně vzhledem k Bohu.

· Člověk může komunikovat pomocí náboženství, ale i bez něho.

Ne každá kultura je i náboženstvím. Ne každé tvoření je chtěnou účastí na díle Ducha.

· V případě křesťansky věřícího se životodárná komunikace může a má dít zbožností, ale sama zbožnost takový úkol nesplní. Už vůbec nemůže posloužit zbožnost jako alibi pro špatné (kořistnické) zacházení se světem. Člověk není Pánem světa, je dědicem království, ale království je Boží

· Víra ve stvořené pochopitelně posouvá laťku odpovědnosti za rozvoj světa, o kterém Bůh zjevuje, že je milovaný.⁸

Poslání přítomnosti člověka ve stvořeném světě je širší než dobrá komunikace člověka s Bohem. Člověk odpovídá Stvořiteli i za osud světa. Ani člověk, ani jiné stvoření se nerozvíjí, pokud s ním nikdo trpělivě nekomunikuje. Ne každý rozvoj je vstřícný světu budoucnosti

2. Spiritualita

K pojmu spiritualita

· Každá forma života – také života duchovního – se rozvíjí a později nadále se živí také z kořenů pod prahem vědomí.⁹

· U vyšších forem jedinec běžně komunikuje s okolím verbálně i nonverbálně, komunikuje s vědomím i nevědomím (např. pomocí symbolů, rituálů). Všechny významné informace z různých forem komunikace třeba usměrnit do správných personálních souvislostí, aby umožnily živému systému učit se lépe rozumět.

· Vyšší než zcela primitivní formy života nemohou spoléhat pouze na spontánní procesy, musí disponovat organizujícími a sebeučícími procesy. Těmi ovšem nelze vždy a všude vytěžovat vědomí, musí probíhat i nezávisle na tom, že momentálně je vědomí zaujato něčím docela jiným.

· Pavel vysvětluje Korintským spirituální¹⁰ jako situaci toho, „kdo se oddá Pánu, bude s ním jeden duch“¹¹. U Pavla ovšem nestojí „duchovní“ v protikladu k “materiální“. Opositum k duchovnímu vidí Pavel „v tom, co se protiví Duchu“.¹²

Spiritualitou rozumím personálně optimalizovaný styl duchovního života. Představuje ji soubor principů a zásad praktického umění komunikovat to důležité z vlastního i z cizího umění žít. Takový soubor musí zůstat otevřený novému a vážit si osobně osvědčeného starého a tak trpělivě optimalizuje zkušenost se světem i s vlastním já.¹³

Zahrnuje porozumění a srozumění osobnosti:

· s řádem hodnot určujících řád priorit

· s pravidly aspoň suboptimálního výběru přiměřených odezev (know how) na významné typické situace života osobnosti v konkrétní formě existence

· se systému motivací umožňujících našim rozhodnutím včas dozrát v odpovědný čin.

Dobrá spiritualita funguje souladně ve vědomí i nevědomí. Představuje pak:

· důvěryhodný odlehčovací faktor při dennodenním všedním rozhodování osobnosti

· třídění zkušeností významných pro zrání individuálního svědomí.

Je věcí základní psychohygieny člověka, aby sám sobě ujasnil, jaký obsah a rozsah svého duchovního života bude pro sebe sama podporovat a jakými nástroji.

Bez vhodné spirituality stěží dokáže člověk celoživotně přetěžovaný informacemi všeho druhu realizovat v životě to, co sám pokládá za žádoucí, aby život vůbec stál za žití. Důvody k frustraci pak rostou nad snesitelnou míru ne proto, že žijeme v pluralitě postmoderny a v ohromné akceleraci globalizace světa, ale proto, že tomu nedokážeme čelit přiměřenou technikou asimilace.

3. Svědomí

· Definic svědomí můžeme číst celou řadu. Má-li pravdu církevní učitel Augustin, je podstatou svědomí memoria, paměť i památka. Dnešním jazykem řečeno: kriticky ošetřené výsledky učení se žít.

· K takovému učení se žít přispívá nejen osobní zkušenost dobrá i zlá, ale také komunikace všeho druhu – od božského po vitálně biologické.

Kvalita života velmi záleží na tom, zda

· zkušenosti člověka zahrnují celý potřebný vějíř vztahů

· reflexe zkušeností kultivujících duchovní život zapadaly do správné souvislosti

· svědomí potom dokázalo správně korigovat obecné vzorce chování v reálných podmínkách personálních, sociálních, kosmických i náboženských. Ne náhodou se mluví se v té souvislosti o „živém“ svědomí.

4. Některé z příkladů, jak teologie může účelně usměrňovat tvorbu vlastní spirituality studujících.

Teologií rozumím vědecky (tedy systematicky a kriticky) reflektovanou osobní víru v možnosti dialogu s Bohem.

· Právě proces vědecky korigované reflexe takových dialogů víry obrací věřícího i k problémům, které by jinak rád neviděl. nebo zapomněl.

· Leckteré problémy jsou ovšem nadosobní, sdílíme je bez rozdílu náboženského vědomí. Podobně jako dialog o takových problémech s jinak nebo vůbec nevěřícím může pročistit víru věřících, může názor věřícího jinak věřícím nebo nevěřícím pomoci překročit jejich stín.

· Velkou roli při tom hraje kultivace umění rozšířit výměnu informace na komunikaci.

Cítíme, že je to nárok nejen na řemeslo. Pokud nechybí i motivační zdroje (křesťan tu obvykle nemluví o talentu, ale o milosti), může se stát takové dobře zvládnuté řemeslo uměním.

4.1 Důsledky poznávání a porozumění na svědomí

Komunikace může být životodárným faktorem. Velmi přitom záleží na cíli poznání a porozumění:

Člověku je vlastní zvídavost. Může si vybrat, jak s ní naloží. Např. ponechat poznání spontaneitu, může je cílevědomě organizovat jako vynikající hru pro dospělé, může je také nechat vůbec zakrnět, anebo přimět k porozumění.

Studující patří svým přirozeným ustrojením mezi ty, kdo někdy chtě někdy nechtě musí poznávat víc a cílevědoměji než ti, kdo se raději baví, vydělávají peníze nebo odpočívají… Je pak na spiritualitě studenta, jak s tou svojí hřivnou zvídavosti naloží:

· Lze poznávat a třeba i porozumět kvůli lepší manipulaci světa objektů. Tak studuje mnoho inženýrů, ale třeba i psychoanalytiků, psychoterapeutů.

· Lze poznávat s osobním otevřením se rizikům sdílení. Taková výměna informace nejen obohacuje poznání, ale díky interakcím mezi oběma póly komunikace objevuje nové souvislosti, integruje dosud rozptýlené, nalézá tomu dosud nesmyslnému smysl anebo bohatství dalších smyslů. Subjekt tím zároveň posiluje svoji imunitu a tím i šanci více se otevřít. Trajektorie vztahů mezi póly porozuměním ožijí, dojde na vzájemné sdílení i přijímání.

Překonává se odcizení, izolace, přispívá se k vyšší adaptabilitě i imunitě obou pólů. Tak milující poznává svého partnera (partnerku). Tak komunikuje Ježíš při poslední večeři. Tak umývá učedníkům nohy. Tak přistupuje k totálnímu právu na vše stvořené skrze kenosis¹⁴

4. 2 Lepší porozumění podstatě hříšnosti a uzdravení

U běžného laika vyvolá slovo hřích konotaci se sexem, ať oprávněným nebo svévolným. Nevidí důvod, proč by mu čelil.

Příliš mnoho křesťanů se spokojí s definicí hříchu kryjící se s definicí viny, tedy prolomení nějakého zákona nebo tabu.

Křesťansky chápaný hřích není jen tragickou událostí, ale onemocněním srdce.¹⁵

Teolog má mnohem větší šanci porozumět mystériu zla, pokud se vážně zabývá mystériem stvoření a mystériem spasení. Může potom úspěšně tlumočit ostatním při terapii, kterou potřebuje člověk, nejen křesťansky věřící člověk.

Ve světě dospělých lidí je hříchem odcizování stvořeného tomu, co by Stvořitel mohl prohlásit jako dílo dobré. Nejde o to, co „je zakázáno“, ale o vše, co poškozuje skrytou svatodušnost života a vzájemnou komunikabilitu stvoření, která připravuje „pleroma“ Kristovy vlády nad světem, jeho roli Omega..

Jsme lhostejnými svědky nebo přímo spoluaktéry bezcitného drancování přírody, rozvoje těžby kvůli zisku nad schopnosti reprodukce zdrojů, zneužívání těch, kdo se nedovedou efektivně bránit (pokusná zvířata, svévolné vybíjení zvěře). Člověk není už správcem, ale pánem světa, svět je jeho kořistí.

Dnes zakoušený rub civilizace není náhodný, prokazatelně souvisí s jistou vadnou křesťanskou interpretací stvoření jako boží výzvy člověku, aby se nad světem ujal vlády. Falešně pak legitimuje citáty z Bible mocenské boje a excesy násilí v holocaustech a honech na čarodějnice

Dnešní globálně pěstovaný konzum v kultuře i náboženství koresponduje s falešnými idejemi rozvoje svou podstatou prý nepodmíněně positivního, protože prý Stvořitelem uloženého

Strašlivý růst populace, stěhování do megapolí, které jsou extrémně bohaté i chudé, permanentní stres, agresivita, zločinnost souvisí s nesprávnou interpretací neomezeného plození jako božího nařízení

Takový hřích nelze prostě jen rituálně „smazat, zapomenout“ jako nějaký přestupek, hřích je nutno uzdravit, aby nenesl jedovaté ovoce.

Ti, kdo rozumějí, mají vytrvale hledat cesty, jak by tomu pro všechny důležitému porozuměli i nevěřící, pro které slova „hřích“, „milost“, „ospravedlnění“ zůstanou bez obsahu.

4.3 Smíření a naděje ve smíření světa

· Naděje se ukazuje jako rozhodující v krizích daleko širších než je zápas jedince.

· Křesťan je veden specifickou životní zkušeností s evangeliem k tomu, aby jeho neustále zraňovaná schopnost naděje dostávala stále další motivaci. Naděje rozhodne mnohdy o přežití nikoli jen toho jedince, kdo umí doufat díky své schopnosti věřit.

Ohromně lidsky i hospodářsky nákladné úsilí mnoha států uklidnit ohromnou krizi na Balkáně dodnes visí na tom, zda obyvatelé Kosova resp. Srbska dokáží ještě doufat ve smíření, anebo zda myslí jen na uraženou spravedlnost.

Ohromně cenným znamením naděje nenabízené spolu s nějakou ideologií slouží mnozí z těch nevládních organizací, kteří tam jezdí s fysickou, psychickou nebo organizační pomocí.

Poznámky:

1. Charvát, Život, adaptace, stres. Academia Praha.
2. Jürgen Moltmann, současný evangelický teolog, působil až do devadesátých let v Tübingen.
3. Moltmann, J.: Bůh ve stvoření. Vyšehrad Praha, 1999.
4. Martin Buber, judaistický teolog, působil v Jeruzalémě. Srov. Buber, M.: Já a Ty. Mladá fronta Praha, 1969.
5. Srov. Nicejsko-cařihradské Symbolum.
6. srov Žalm 104. Podobně srov. Sk 2, 32-34.
7. Ř 8, 19-25
8. srov J 3, 16-20
9. „Sounáležitost jedince se společností je v člověku kódována velice brzy. Jeho sociální chování a sociální role včetně emočních odpovědí se získává již mezi 3. až 8. měsícem prvého roku života, tedy převážně bez účasti rozumu (Charvát). Snad se tak utváří i konformita jedince vůči společenské vůli.“ Ex: Klein, Karl: Orientace. Síť Praha 1995.
10. v řecké podobě pneumatikos.
11. 1K 6, 17
12. Scheldrake, F.: Co je spiritualita? In: Teologický sborník 4/99, CDK Brno, str. 10.
13. srov. 1Te 5, 19-22
14. srov. k tomu Fp 2, 6-12
15. srov. k tomu Mt 15, 14-20; L 6, 43-45