Zdobrovolnění celibátu předpokládá lepší teologii manželství

Franz-Josef Steinmetz (nar. 1931), dlouholetý spirituál velkých kněžských seminářů, se v časopise Geist und Leben (leden - únor 96) zamýšlí nad kroky, které je nutno vykonat při postupném zdobrovolňování kněžského celibátu. Je nutno především rozpracovat teologii manželství a pohlavnosti vůbec, jinak zůstane negativní dojem, že jde jen o nouzové řešení. Je nutno ukázat pozitivní vztah mezi manželstvím a kněžstvím. Sexualitu je nutno integrovat, nikoli mystifikovat. Je to dnes o to snazší, že ani v teologii posledních papežů není propast mezi pozemskou a nebeskou láskou. Jako jedno z možných východisek budoucí teologie manželství uvádí Teilhardův článek Evoluce cudnosti. Přínos k budoucí teologii manželství očekává Steinmetz i od ženatých katolických kněží z .východní Evropy". Společným základem mnišství a manželství je ideál vita communis, který je třeba promyslet z hlediska kněžského manželství. Celibát podle Steinmetze ukazuje extenzitu a universalitu Boží lásky (nepatřím nikomu, abych patřil všem), kněžské manželství ukazuje intenzitu a konkrétnost Boží lásky.  V diskusi o celibátu je třeba se vystříhat triků, kdy se např. vidí celibát ideálně a manželství reálně, protože realizace obou ideálů má svá ztroskotání a pokřivení. Manželství nelze vidět jako lacinější cestu ke kněžství. V dnešním světě je manželství v křesťanském smyslu znamením, protože ve světě je sexualita instrumentalizována a manželství jako takové zpochybňováno, nahrazováno .alternativními formami" atd. V této situaci krize manželství si už církev nemůže dovolit fakticky znehodnocovat manželství tradiční celibátní argumentací. Kněz věrně žijící v manželství je pro tento svět stejným světlem jako kněz věrně zachovávající celibát. Co se týče radikality následování v celibátu, cituje Steinmetz W. Thüsinga: .Radikalita následování, ke které Ježíš vyzývá, žije natolik ze svobody, kterou Ježíš přináší, že obojí nelze oddělit." Zdobrovolnění tedy celibátu jedině prospěje, je však třeba dbát, aby zůstala psychologická a sociologická možnost celibátu.  Při postupném uvádění ženatých kněží do služby církve je třeba využít zkušeností z úspěšného zavedení pastorálních referentů (ti byli dobře přijati, ale byla podceněna jejich duchovní formace). První by byli svěceni viri probati, posledním krokem by měl být návrat těch, kdo kněžskou službu opustili jen z důvodu celibátu.

V závěru článku se Steinmetz zabývá realitou církve. Všímá si paradoxní situace, že skalní stoupenci celibátu jsou ochotni spíše přijmout svěcení svobodných žen na kněze. . . Argumentuje se, že by obce ženaté kněze nepřijaly, ale skutečnost je taková, že obce špatně přijímají mladé celibátníky a nejsou jim schopny vytvořit prostředí, kde by bylo možné celibát žít bez deformace osobnosti, nehledě na celkovou ztrátu smyslu obcí pro celibát a podezírání celibátníků z pokrytectví či duševní úchylky. Biskupové přiznávají, že by věděli o vhodných kandidátech kněžství, kdyby nebylo podmínky celibátu. Realita je taková, že desetitisíce farností jsou bez kněze a vedou je laici. Budoucnost bude v každém případě dramatická, ať se celibát zdobrovolní či ne, protože v negativním případě bude ohrožena svátostná identita římskokatolické církve.

Nakonec se Steinmetz ptá, zda je správné mluvit jen o nedostatku kněží a ne také o nedostatku obcí (v pravém slova smyslu). Dostatek kněží by mohl zablokovat pozitivní vývoj k aktivitě a dospělosti laiků. To se ostatně stává, když do farnosti nastoupí pastorální referent. Kněz budoucnosti nesmí nahrazovat aktivitu dospělé křesťanské obce, ale musí vstoupit do společenství rozmanitých služeb.