Marek 10, 13-16 - přece jen o křtu dětí?

Mohučský profesor Friedrich Beisser se v časopise Kerygma und Dogma vrací k diskusi o tom, zda Mk 10, 13-16par není přece jen textem svědčícím pro křest dětí. To bylo v diskusi, vedené zejména intenzívně v šedesátých letech, zpochybňováno, prof. Beisser však soudí, že neprávem. Slovo křest samo v perikopě není, protože u Mk křtí před velikonocemi pouze Jan. Slov, které na křest ukazují, tu však je na malém místě podezřele mnoho. Je zde situace rodičů přinášejících děti (votum baptismi?) a zakazujících učedníků, je zde vzkládání rukou (odkaz k Duchu?), především je tu však výraz Nebraňte, který patří k terminologii křtu: Skutky 8,36 (Co brání, abych byl pokřtěn?). Hlavním argumentem pro křestní interpretaci textu však je to, že spor markovských obcí o křest dětí se nejlépe nabízí jako "zasazení do života" výše popsané situace. Jiný výklad vede k banalizaci textu - to, že se spor, který za tímto místem stojí, nemohl týkat pouhého žehnání dětí, je vcelku samozřejmé. Ježíšova odpověď ukazuje, že tu nejde o nic menšího než o království Boží. Představa, že první křesťané odkládali křest dětí "až budou dospělé", je neudržitelná, protože oni nepočítali, že by svět mohl existovat ještě tak dlouho. Silné eschatologické očekávání svědčí pro neodkládání fundamentálního kroku, jímž se vstupuje do Božího království.  (Představa, že děti jsou "nevinné" a křest nepotřebují, je až novověká.)

Ježíš ostatně celý problém obrací: Problémem nejsou děti, ale dospělí.