Jste zde

202 - únor 2009

Inocenc III.

Inocenc III. (kol. 1160, Gavignano - 16. 6. 1216, Perugia) patří k nejvýznamnějším papežům vůbec. Za jeho pontifikátu dosáhla církev největšího vlivu ve světské sféře a papež se v mocenském smyslu slova stal hlavou západního křesťanstva.

Lotario dei Conti di Segni se narodil jako syn hraběte Trasmonda di Segni a Claricie z římského aristokratického rodu Scottiů. V mládí se mu dostalo vynikajícího vzdělání v teologii na pařížské univerzitě a v kanonickém právu v Bologni. Po studiích se stal uznávaným právníkem a v r. 1190 jej Klement III. jmenoval kardinálem-jáhnem při kostele sv. Sergia a Baccha. Z 90. let pochází jeho spis De misera conditionis humanae. Toto populární dílo mělo být doplněno spisem o důstojnosti lidství, k jehož sepsání však nikdy nedošlo.

Conti byl zvolen papežem v den, kdy skonal jeho předchůdce Celestýn III. - 8. ledna 1198. 21. února pak přijal kněžské svěcení a následujícího dne byl vysvěcen na biskupa a dosedl na římský stolec. Svůj pontifikát zasvětil Inocenc upevnění autority a moci papežství, která se opírala o stejné prostředky jako světská vláda, tedy o politický vliv a pozemkové vlastnictví. Soustředil se zejména na konsolidaci držav ve střední Itálii, z nichž učinil stabilní základ pozdějšího papežského státu.

Papežovy územní nároky na Apeninském poloostrově nejvíce ohrožovala moc římských císařů. Proto přišel Inocencovi vhod boj o nástupnictví trůnu po náhle zemřelém císaři Jindřichovi VI., který se r. 1198 rozhořel mezi nepřátelskými stranami Štaufů (Filip Švábský) a Welfů (Otto Brunšvický). Inocenc se střídavě přikláněl na tu či onu stranu, aby po násilné smrti Filipově v r. 1208 definitivně vyjádřil svoji podporu Ottovi. Ten ovšem velmi záhy porušil slib, že nevztáhne ruku na nově nabytá papežská území, a papež jej proto r. 1210 exkomunikoval a jeho podané zprostil poslušnosti. Na norimberském sněmu si r. 1211 německá knížata zvolila díky papežově vlivu za císaře mladého Fridricha II. ze štaufského rodu.

V rámci tohoto bezprecedentního zasahování do vnitropolitických záležitostí Říše formuloval Inocenc svůj názor na poměr církevní a světské vlády. Učinil tak v dekretu Per venerabilem z května r. 1202. Sděluje zde, že ač je volba panovníka věcí říšských knížat, je to papež, který císaři propůjčuje jeho úřad, pomazává jej a v Římě korunuje. Pakliže papež neshledá kandidáta vzešlého ze sněmu jako vhodného, musí se jeho rozhodnutí říšská knížata podřídit.

Podobně intervenoval Inocenc i do vnitřních záležitostí anglického království. Svému chráněnci Janu Bezzemkovi přitom mimo jiné zabránil v přijetí Velké charty svobod, což mělo důsledky o několik století později, kdy byla revokace tohoto období jedním z argumentů, které přiměly obyvatelstvo k podpoře odtržení anglické církve od Říma.

Inocencova vláda je spjata i s bojem proti heretikům. Po dlouhých a neúspěšných jednáních, které měly přimět reformně laděné albigenské k přijetí římské linie (přičemž Inocenc zakázal laickou četbu Písma a jihofrancouzské synody trestaly vlastnictví Bible přeložené do okcitánštiny) byla r. 1209 vyhlášena proti kacířům křížová výprava. Protože zprvu neměla výzva očekávaný ohlas, přislíbil papež bojujícím křižákům, že mohou získat do vlastnictví půdu, kterou od katarů očistí. Tím se ale albigenská válka zvrhla v pustý dobyvačný boj, jehož krutost je dodnes příslovečná. Nejtragičtější je známý osud města Béziers, kde bylo během jediného dne bestiálním způsobem povražděno asi 20 000 lidí, o čemž papeži hrdě referoval hlavní „ideolog" výpravy - opat Arnaud ze Citeaux.

V roce 1215 svolal papež do Říma koncil, jemuž sám předsedal a který vešel do dějin pod jménem IV. lateránský. Tato událost byla ukázkou sebepochopení Inocence III. jako absolutního pána nad církví. Na pouhých třech listopadových sezeních bylo schváleno 70 předem připravených dekretů, přičemž na 2000 shromážděných legátů bylo odsouzeno k pasivní roli posluchačů. Největší dosah mělo nařízení přikazující roční zpověď a povinnost velikonočního přijímání.

Inocenc zemřel náhle nedlouho po skončení synodu. Tělo nejmocnějšího papeže středo­věku bylo nalezeno v katedrále v Perugii 16. června 1216 nahé, oloupené služebnictvem.

Jan Klípa