Příspěvek k dialogu

Příloha Katolického týdeníku - Perspektivy - publikovala v červnu 1996 ve svém článku „O skryté církvi" řadu pozoruhodných domněnek, ale také výslovnou deklaraci zájmu o dialog. Škoda však, že i Perspektivy sáhly k osvědčené praxi nedávných desetiletí, kdy se publikovala kritika nějakého textu, ale kritizovaný text se přísně utajil. (Ten kritizovaný je tentokrát sice prý publikován v italském časopise Il Regno; tam je ovšem pro největší část čtenářů Perspektiv bezpečně nedostupný.)

Perspektivy uvedly v té souvislosti i moje jméno. Nezbývá mi tedy než konstatovat: Perspektivy se kupodivu nijak nepokusily o kontakt se mnou, aby si cokoli ze svých domněnek napřed ověřily. Abych parafrázoval známý citát z Vančury: Takový způsob dialogu shledávám poněkud nešťastným.  Tvrdí-li kursivka článku Perspektiv, že se dokonce „zjistilo, že skutečným autorem článku v Il Regno je Jan Konzal", úspěšně navodila dojem, že rozhovor pana kardinála s redaktorem Strazzarim je vlastně o názorech a činech Jana Konzala. Tak tomu řada čtenářů také porozuměla a mně nezbývá než dodatečně vrhnout do celé záležitosti víc světla. V zájmu objektivní pravdy musím konstatovat:

Není pravda, že Jan Konzal byl autorem nějakého článku v 6. čísle Il Regno.  Nikdy jsem pro Il Regno nic nepsal, tím méně bych něco snad jinými napsaného aspoň autorizoval.

Nečetl jsem - podobně jako prakticky žádní jiní čtenáři Perspektiv - co vlastně mělo být Il Regno v polovině roku 1996 publikováno.  Předpokládám, že celá aféra souvisí spíš s textem, který jsem vypracoval vloni jako stanovisko k některým tvrzením dr. Tomáše Halíka ohledně „skryté církve", publikovaným v zahraničí. Posudek byl určen pro vnitřní potřebu zde v tuzemsku jako analytický materiál a předal jsem jej ještě v roce 1995. Musím ovšem prohlásit, že můj text stanoviska se sice obírá podobnou tématikou, podstatně se však liší v některých východiscích i závěrech od toho, s čím Perspektivy přímo či nepřímo polemizují jako s údajně mými názory nebo snahami.

Je-li snaha o dialog myšlena vážně, jak stále ještě doufám, je na mně, abych domněnky Perspektiv očistil a čtenářům dal k dispozici text, který vyvolal takový poněkud nezasloužený zájem. Připomínám, že text byl pracovní verzí, nebyl určen k tisku; v zájmu korektního postupu jej dnes už nemohu krátit ani stylisticky upravovat.

Text je ovšem dlouhý, proto si dovolím nejprve předeslat formou tezí, v čem se můj text liší od toho, co komentují nebo kritizují Perspektivy:

Není pravda, že v textu „vyslovuji podiv nad tím, že by teologické vzdělání tajně svěcených mělo být prověřováno právě těmi, jejichž vzdělání je snad ještě chatrnější". Navíc v dané souvislosti jde v mém textu o věcně zcela jiný problém než je odborná nebo morální kvalifikace akademického sboru pražské teologické fakulty.

Není pravda, že bych chtěl „zachránit chyby minulosti a odmítnout Normy stanovené Kongregací v duchu této mentality" (prý mentality mesianismu a nepodložených obav z postupného ničení církve komunistickým režimem).

a)  K mentalitě v podzemí pracujících: Nebylo třeba vymýšlet si nepodložené obavy, k dispozici mám řadu písemných dokladů o tom, jak někteří křesťané selhávali a jiní zase pozoruhodně obstáli i ve vězení; doklady ukazují, že nešlo zdaleka jen o léta padesátá, ale o celou dobu vlády komunismu.  Ostatně dnešní kardinál Vlk, tehdy ještě administrátor v Rožmitále, a dnešní ordinář Liška, tehdy administrátor v Poříčí, tajně - spolu s dalšími - učili teologii jistý čas naše kandidáty podzemí ne v letech padesátých nebo snad šedesátých, ale hodně později. I oni byli přesvědčeni, že jde o činnost nebezpečnou.

b)  Nemám také co zachraňovat ze své církevně společenské minulosti. Veškeré relevantní skutečnosti o své minulosti jsme totiž uvedli do protokolů.  Hned na počátku devadesátých let - v létě 1990 - byli biskupové přesně informováni o detailech mé teologické přípravy, formace, svěcení a pastorace v podzemí - pochopitelně včetně jmen dosud žijících kanonických svědků toho všeho. Naše výpovědi tenkrát formulovali a sepisovali do protokolu sami členové dnešní České biskupské konference. Na základě toho mi (a mnohým dalším) později poděkoval sbor českých ordinářů osobním dopisem za moji pastorační činnost v podzemí během posledních dvaceti let před převratem.

c)  K Normae: Nikdo nemůže doloženě tvrdit, že jsem odmítl dokument, který jsem dosud ještě nemohl ani jedenkrát číst; je před námi dodnes utajován.

Není pravda, že bych hledal pro něco ve své minulosti nebo přítomnosti alibi, a už vůbec ne údajným „tvrzením, že svěcení sub conditione si vymyslela Česká biskupská konference".

Není pravda, že by se mnou v roce 1995 vůbec někdo z Kongregace pro nauku víry či z České biskupské konference hovořil, natož aby byla řeč o „dubie validum" mého svěcení ve skryté církvi. O zmíněných rozhovorech nic nevím.

Není pravda, že bych „odmítl rozhodnutí Kongregace ohledně platnosti svěcení". Dosud dokonce nebyla k žádnému právnímu aktu v té věci žádná příležitost. Protože platné kanonické právo upravuje důvody případné neplatnosti svátostného aktu odchylně, musely by se náležitosti právního dokumentu podobné závažnosti pečlivě zkoumat.

Pokud už snad bylo učiněno takové závazné rozhodnutí Svatého Stolce, nesměl jsem autentický text takového rozhodnutí číst.

Příloha

Přepis originálu Stanoviska, o kterém je řeč výše. J. Konzal prohlašuje, že níže uvedený text je totožný s originálem, tedy úplný a bez jakýchkoli dodatečných korektur.

Tomáš Halík se snaží vykreslit poměry v bývalém Československu. Dělá to s elegancí a čtivě. Se sympatií čtu podmínku, kterou si ukládá sám: že bude referovat jen o tom, co sám dobře ví z autopsie. Článek určitě patří mezi ty, které by mohly v zahraničí osvětlit z minulosti a přítomnosti katolické církve to, co domácí vědět nechtějí a před čím zavírají oči i uši. Už proto se patří doplnit nebo korigovat některé Tomášem uvedené reflexe. Nemusí totiž jít o polopravdy úmyslné a smím doufat, že následující moje poznámky přivítá.

Schéma podzemí katolické církve členěné do tří vrstev je jednou z oblíbených fikcí, ale jen fikcí. Nemá reálný podklad. S její definicí má i Tomáš sám obtíže, pokud se pokouší o kritérium. Vždyť kritérium té „třetí" vrstvy má prý znít: .. . . kteří přijali své svěcení od tajně vysvěcených domácích biskupů." Tomáš správně uvádí, že např. nynější českobudějovický ordinář Liška byl svěcen tajně tajným biskupem Matouškem, a to zde v Praze. Podobných příkladů bych mohl vyjmenovat desítky a jistě by se dotyční divili, proč je kdosi řadí mezi třetí jakost presbyterátu, nebo libo-li, někdy i prý sektu.

Takové schéma nefunguje ani tam, kde to Tomáš dobře zná: Tomáše připravovalo na kněžství zcela konkrétní společenství celibátních i ženatých. Celá léta tam platila praxe, že představený (a spiritus agens společenství, kněz z klasického semináře) posílal celibátní kandidáty s příslušnými zárukami pro svěcení do ciziny, pro ženaté sám osobně vyjednával svěcení u Felixe Davídka. Nezdá se mi dost srozumitelné, kde vlastně povedeme dělící čáru mezi těmi dvěma dobrými sortami a tou třetí, ex offo zlou?  Ve skutečnosti lze najít pro ty „zlé" jen jednu charakteristickou vlastnost.  Je nepohodlná pro všechny jiné, často z důvodů zcela protichůdných. Jenže negativní vymezení není instruktivní, nepomůže čtenáři orientovat se.  Ani já zdaleka nemám potřebný přehled o amorfním podzemí. Ale o těch, se kterými spolupracuji po celá desetiletí a v řadě měst Čech i Slovenska, musel bych vypovídat jinak, než podsouvá čtenáři Tomáš.  Pokud tedy Tomáš neváhá znovu publikovat čísi oblíbené pohádky o tom, že ona „třetí sorta" měla pochybné vzdělání, musím dodat: Tomáš tentokrát nemluví o tom, o čem má zkušenost. Zná přímo jen poměry ve svém pražském společenství a okolnosti svého vlastního vzdělání.  Spíš by nu mělo být nápadné, že celibátní kandidáti - ať už pocházeli odkudkoli - byli až na výjimky pokládáni za dostatečně vzdělané a priori.  Řečeno naplno: celibátní kněze bylo potřeba do prázdných far, kdežto legitimně ženatí by prý působili rozruch mezi (dobrovolně) celibátním diecézním kněžstvem.

Jediné, co ve skutečnosti liší ty „vhodné" a .nevhodné" je kupodivu oddací list, přesně řečeno zápis v matrice matrimonii. Nikdo se neptal na vzdělání těch, kteří nemají ženu, anebo mají sice ženu a třeba i děti, ale nemají ji legálně. (Ti druzí jsou jistě také leckomu nepohodlní, ale zdaleka ne všem mocným něco takového vadí, pokud se s tím ovšem nechodí na náměstí.) Přiznávám, že jsem svého času odmítl návrh, abych svou ženu před farníky ukrýval a tajil. Nemusel jsem to dělat po desetiletí, našim tehdejším klientům moje manželství nevadilo, naopak.

Odkud se vlastně bere ta houževnatá potřeba odsuzovat i bez ověřování kvalitu přípravy „těch jiných"? Zdá se mi, že tu pracují jungovské stíny.  Je třeba konstatovat neméně veřejně, že po roku 1950 vyhověl z kandidátů veřejného svěcení předepsaným kanonickým podmínkám sensu stricto jen málokdo, jestli vůbec někdo. Nejen celé generace kněží včetně dnešních hierarchů (až na známé výjimky) studovaly u učitelů, kteří neměli a ani nemohli dostat kanonickou misi, a připravovali se v seminářích, které dalekosáhle nesplňovaly kanonické podmínky (dlouhou dobu byly semináře v Československu dokonce právoplatnou autoritou vůbec výslovně zakázány, později trpěny jako východisko z velké nouze). Pokud citujeme Dra Zvěřinu, měli bychom pokoře některých v té souvislosti připomenout, co o kvalitě tehdejšího semináře soudil a neskrýval: prý průmyslovka pro přípravu ministrantů.

Přesto se domnívám, že bylo správné, že poctiví kandidáti z Litoměřic nebo z Bratislavy mohli nastoupit do duchovní správy. A nepokládal bych za lidské je dnes nechat přezkoušet, třebaže by je zkoušeli většinou právě ti, kteří jim kdysi tolik zůstali dlužni.

Vůbec nerozumím, proč právě ti, kteří kdysi směli realizovat svá kněžská povolání právě jen díky velkorysým dispenzím, dnes posazeni na katedry vyžadují od jiných splnit podmínky do puntíku. Ne ovšem od všech, i dnes jsme svědky velkorysých dispenzí. Tím absurdnější to pak všechno je.  Tomáš ovšem překročil sympatické hranice vlastnoručně načrtnuté, referuje -li jakoby z vlastní zkušenosti o osobních rozhovorech a pečlivém zkoumání jednotlivých případů těch kněží a jáhnů, kteří dosud nesmějí vykonávat nic z duchovenské služby. Jde o čísi výmysl, kterému sám snad bona fide uvěřil.  Nesežene pro to jediný důkaz. Naopak mohu každého ujistit, že pět let po osobním odevzdání podrobné protokolární výpovědi jak o okolnostech svěcení, tak o studiu se ještě nikdo o nic z toho nezajímal, tehdy uvedené kanonicky významné svědky dodnes nepředvolal, prostě nic vědět nepotřeboval.  Platí to nejen u mne, i o ostatních, které znám. Na žádná písemná podání jednotlivým hierarchům mi nikdo nikdy neodpověděl. (Možná je to i dobré: Když jsem před patnácti lety na výzvu kardinála Tomáška podepsal svou podporu pod jistou petici, přišel za mnou důstojník StB pozvat mne k výslechu v té věci už po třech dnech; byl už o všem dobře informován.  Nebyla to žádná nešťastná náhoda, můj bratr byl tehdy také vyslýchán ve stejné věci. Tehdy jako po převratu jsem listiny hierarchům doručoval jen osobně, abych si byl jist, že věc neskončila v nesprávných rukách.) Další ošemetná polopravda se skrývá za konstatováním, že většina prvých dvou (rozuměj lepších) sort z podzemí nastoupila do duchovní správy, kdežto „davídkovci" až na výjimky nikoli. Je poctivé přidat i vysvětlení: od „davídkovců" se žádá, co od jiných nikoli. Žádá se přezkoušení na fakultě - právě té fakultě, která nenávidí nejen davídkovce, ale všechny, kteří před převratem pracovali a nekolaborovali (i Tomáš přece ví, proč nesměl ani po převratě učit na pražské fakultě Dr. Mádr nebo Dr. Zvěřina, o jiných nemluvě.) A žádá se i cosi mnohem závažnějšího: reordinace. Mnozí z nás (a nejen z nás) ji považují ve svém svědomí za mravně neúnosnou svévoli, devastující katolické pojetí svátosti a vysmívající se všem těm, kteří od nás po desetiletí přijímali svátosti. Dlužno k tomu dodat: pokud jsem informován správně, naše biskupská konference nedostala tuto podmínku z Říma, jak se rádo tvrdívá, rozhodně ne jako cosi aplikovatelného plošně i tam, kde žádná pochybnost o aktu, úmyslu světitele a habilitě světitele i svěcence neexistuje.  Podle stanovisek už publikovaných se tak rozhodla konference podle vlastního uvážení, nikoli podle nějakého zkoumání podkladů a už vůbec ne podle ducha a litery CIC, jak se každý může přesvědčit sám.  Těch několik poznámek uvádím, protože Tomášův článek považuji za vcelku poctivou snahu osvětlit aspoň některé z hádanek, které servírujeme světu my ze střední Evropy. Celá naše církev, zdaleka ne jen ti z takzvaného podzemí. Ne všemu sám rozumím, ač jsem byl do věci ponořen celá desetiletí a důvěrné přátele jsem za mnohá léta církevního angažma získal jak ve strukturách viditelných, tak v těch neviditelných (a zdaleka ne jen zde v Praze).

Věřme tedy, že i další zpřesnění a nová zjištění budou patřit k té pravdě, která je schopna osvobodit. Nejen nás, ve hře je mnohem víc než budoucnost několika desítek ne-li přímo zostouzených, tedy aspoň mnohomluvně podezřívaných lidí.

V Praze v prosinci 1995. J.K.