Jste zde

Reforma liturgie je neoddělitená od reformy církve

Se symbolikou je spojeno i to, že reforma liturgie, která chápe obec jako nositelku liturgického konání, je nemyslitelná bez odpovídající reformy církve. Vzniká tak otázka, zda odmítnutí některého vlastně oprávněného přání .shora" - např. nesouhlas s eucharistickou modlitbou pro mládež nebo upuštění od švýcarské eucharistické modlitby na téma „Bůh vede církev" v oblasti Německé biskupské konference - souvisí s pomalým poznáváním, jaké důsledky má obnovená liturgie na obraz církve? Následující úvahy mohou také vycházet z nebezpečí z možných nedorozumění: Pokoncilní chápání liturgie vychází z toho, že liturgie se slaví tam, kde se schází obec. Dříve přetrvávalo přesvědčení, že liturgie je možná pouze tam, kde je přítomen vysvěcený nositel úřadu. (Nejde o to, že kněz může za určitých podmínek slavit eucharistii také sám; právě tak málo lze však popřít, že je přitom zastíněno podstatné znamení společenství.) Taková závažná změna chápání liturgie ovšem nemůže zůstat bez následků pro celkové chápání obce.  Celé dějiny liturgie zdůrazňují, že změna chápání víry přináší s sebou také změnu slavení této víry. Zde se nedá odkazovat na reformaci. Když byl v raném středověku kněz stále více chápán s odvoláním na starozákonní obětní kult jako ten, kdo přináší oběť (obětující kněz, obětník), vedlo to (a nejen kvůli latině, používané při liturgii) k vyloučení obce z liturgie.  Obec proto hledala východisko v různých formách lidové zbožnosti, které byly často velmi vzdálené slavení mysteria Paschy. Protože se již nemohla sama spolupodílet na slavení eucharistie a stěží měla přístup ke komuniu, bylo adorační uctívání Nejsvětější svátosti téměř vynuceným výsledkem.  Když je nyní obec opět nositelkou liturgie a když se podílí na večeři Páně, pak je téměř samozřejmé, aby se odstoupilo od forem dochovaného uctívání eucharistie.

Změněné chápání církve má vliv také na liturgii. Bude-li se církev nahlížet hlavně jako tělo Kristovo, jak tomu bylo v desetiletích před koncilem, pak jsou reformy ztíženy, protože každá kritika církve je chápána jako kritika její hlavy. Bude-li preferován koncilní pohled na církev jako lid Boží, pak si lze změny lépe představit, protože společenství, které se nachází na cestě, může dojít i k omylu; a má-li se v budoucnu prosadit určitý obraz církve od Ducha svatého, povede to možná k spontánnějšímu pochopení liturgie, v němž budou méně převládat otázky řádu a práva.  Bez účinků na chápání obce a slavení víry nezůstanou dvě změny: narůstající nedostatek kněží a zmenšující se obce, které mohou vést k hlubšímu spojení životního a liturgického společenství. Když se musí stále větší počet nedělních bohoslužeb konat bez kněze, budou se laici také silněji zapojovat do liturgie. Zde nám může pomoci pohled k židům: již 2000 let se musejí obejít bez obětujícího kněze, bohoslužba v synagóze je čistě laickou bohoslužbou.  Víra se ve velké míře předává v rodinách, bez pomoci zavazujícího učitelského úřadu, ale skrze prvky rodinné liturgie - životní a liturgické společenství jsou zde úzce propojeny.

Při požadavku dojít od zaopatřené obci k takové, která se postará sama o sebe, bude nutné přitom položit otázky také naší liturgii.

Z knihy Was die sakramentale Zeichen bedeuten přeložil Ondřej Bastl