Laici jen pomocníci?

Tak nadepsal tübingenský dogmatik Peter Hünermann (sám "laik") své úvahy o loňské vatikánské instrukci o spolupráci laiků, které uveřejnil v časopise Herder Korrespondenz, číslo 1/1998. Povšimněme si některých jeho myšlenek.

Hünermann nejdříve konstatuje rozpor mezi formou „instrukce" a právní závazností, kterou si dokument nárokuje, když rázem ruší všechny normy místního práva a zvyky, které jsou s ní v rozporu. Podle toho musel být papežem schválen „in forma specifica", tedy jako celkově právně závazný.  Je však zcela nevhodné, aby se součástí (církevního) práva de facto stávaly teologické a pastorační úvahy, kritiky a plány, zkrátka texty, které v mnoha svých částech nesplňují formální požadavky na právně relevantní text.  Instrukce tvrdí, že tři funkce kněžské služby - zplnomocněné hlásání slova božího, slavení svátostí a pastýřské vedení věřících - tvoří neoddělitelnou jednotu. Avšak po II. vatikánském koncilu byli po celém světě těmito duchovenskými úkoly pověřováni laici. Ti jsou v rozsahu svého působení „uznáváni jako lidé, přicházející ve jménu Ježíše Krista a jménem církve.  Nejsou akceptováni jen proto, že by byli pověřeni biskupským ordinariátem nebo že by měli blízký vztah k faráři. Lidé se jim tedy otevírají, svěřují jim konflikty, které mají ve svědomí, své osobní problémy, očekávají od nich výklad božího slova pro svoji situaci, doprovázení po cestě víry, zkrátka vše, co očekávají od církve, konající z pověření Ježíše Krista." Tyto nové formy pastorace byly během uplynulých desetiletí propojeny s platným církevním právem řadou dohod mezi biskupy a kurií. .Zde vzniká problém právní jistoty v církvi," pokračuje Hünermann, mohou-li být „jediným škrtem pera" zrušeny veškeré právní jistoty laiků v pastoraci. .Pokud by z nadřazených důvodů mělo k takovému odvolání dojít, vyžadovalo by to důkladné porady s příslušnými biskupskými konferencemi a dlouhodobá přechodná opatření, která by chránila práva postižených skupin osob. Měla-li by taková opatření být pastoračně ,únosná´, musela by být spojena s odůvodněním, které by bylo pro veřejnost přesvědčivé. Také to je otázka právní kultury. Chybí-li, vede to nevyhnutelně k závažné ztrátě důvěry v církev." Přitom jde současně o teologický problém, o problém specifik kněžské služby.  .V Latinské Americe se nedělním bohoslužbám vedeným řeholnicí lidově říká Misa de la Madre. Misa del Padre, která se koná velice zřídka, se sice trochu liší, jde však stále o touž ,Misu‚. Podobných jevů lze najít množství.  Znejasňování úřadu nelze předejít několika ,drobnými‚ a pro lidi sotva ,viditelnými‚ gesty. Lidé se dívají na životní realitu, jak ji zakoušejí. Neostrost úřední služby nelze zrušit ani poučováním. Jedna vězeňská pastorační pracovnice vyprávěla, že se tři roky snažila uvězněným ženám objasnit, že není pastorem. Marná námaha a plýtvání časem! Pro ženy zůstala farářkou." Bylo by tedy načase reformovat pastorační služby a do „úřadu" zahrnout i některé dosud „neúřední" role, zejména v době, kdy je tak kritický poměr počtu kněží k počtu věřících celkem. To znamená světit na jáhny, jáhenky a kněze i ženaté muže a ženy, případně definovat nové kategorie služby.  Vždyť „podle sv. Tomáše je rozčlenění úředních služeb opus sapientiae, dílo moudrého vedení církve." Překážkou je bohužel nedostatek dialogu v církvi, o němž zřetelně svědčí právě některé nedávné projevy vedení církve.  Myšlenku instrukce lze podle Hünermanna shrnout slovy: „Laici smějí v pastoraci pouze pomáhat, a sice tak, že se jejich pastorační aktivity zřetelně liší od kněžské činnosti a nejsou konány trvale, ale jen na základě mimořádných poměrů a přechodně. Neexistuje prostor pro spolurozhodování laiků o církvi." To je ovšem na hony vzdáleno duchu koncilu (Hünermann cituje ze třetí kapitoly Lumen Gentium) i praxi, která na jeho základech vznikla.