Mystagogie - uvedení do svátostných znamení

Lze jistě jen stěží zavádět do českého jazyka řecké výrazy, abychom jimi označili důležité aspekty bohoslužby. Zdá se, že se to do jisté míry povedlo se slovem eucharistie, ale sotva lze počeštit pojem mysterium, ačkoliv má zcela jiný význam než latinský překlad sacramentum nebo české slovo tajemství (nebo německé Geheimnis). To samé platí pro pojem mystagogie.  U mystagogie šlo původně o další uvedení zasvěcence (mystés) do prožitku slavení mysteria. Ve druhé polovině 4. století se pak tento pojem používal také pro neofyty, nově pokřtěné, kteří byli skrze křest, biřmování a první eucharistii začleněni do společenství, ale následně byli uváděni ještě dále do křesťanského života. Protože křest se obyčejně uděloval o Velikonocích, dělo se to hlavně při liturgických oslavách velikonočního týdne. K tomuto poučení docházelo mystagogickou katechezí a homiliemi (kázáními).  Tento pojem byl znovu zaveden v liturgickém hnutí tohoto století a bylo pod ním chápáno především liturgické vzdělání. V pokoncilních dokumentech se tento pojem vyskytuje jen zřídka. V liturgické knize „[1]Die Feier der Eingliederung Erwachsener in die Kirche" je chápáno slovo mystagogie jako doba zácviku a prohloubení, která zahrnuje celou dobu velikonoční. Jde přitom o „plné a srdečné přijetí do společenství věřících", které zahrnuje všechny oblasti, nejenom liturgii. V římské instrukci o liturgickém vzdělávání kandidátů kněžství (1979) se říká: Pravé uvedení nebo mystagogie musí hlavně vysvětlovat základy, na nichž spočívá celý liturgický život: dějiny spásy, velikonoční Kristovo mysterium, pravou přirozenost církve, Kristovu přítomnost v liturgických úkonech, poslouchání slova Božího, ducha modlitby, chválu a díky, očekávání Kristova druhého příchodu." Jedná se přitom vlastně o víc než o poučení, jde o správné liturgické slavení samotné. I když je dnes tento pojem i nadále různě používán, bude pod ním častěji chápána homilie, která je výkladem mešních textů nebo liturgických úkonů a která může nahradit kázání na úryvek z Písma (srv. Všeobecné pokyny k římskému misálu 41). A to samozřejmě platí také pro další liturgické slavnosti, jako např. křest nebo sňatek. Mystagogickou liturgií bude ale ta, která zprostředkuje liturgickou výchovu skrze správně slavenou liturgii. Za tím stojí správná myšlenka, že z osobní zkušenosti s bohoslužbou, která přesvědčivě vyjadřuje víru a je pro ni posilou a která zprostředkuje zdařilé spojení bohoslužby obce s křesťanským životem, vzniká uvedení do liturgie a cesta k jejímu pochopení. To ovšem znamená plné uskutečnění všeho, co chce liturgie vyjádřit.

Uveďme pro to jen několik příkladů: Pak musí být skutečně prožívána přítomnost zmrtvýchvstalého Pána, bohoslužba se musí stát prožitkem zmrtvýchvstání; z této zkušenosti musí vyrůstat radost, která také musí být v liturgii vidět. Slavnost musí být slavností a ne chladnou řadou textů a ritů, musí jí být uchvácen skutečně celý člověk; bohoslužba musí být hodnověrnou sama o sobě, její děj musí odpovídat životu obce.

Mystagogickou liturgii zná ten, kdo takto prožil liturgii. Úsilí o tento prožitek by mělo být vlastně samozřejmostí. Na mnoha katolických sjezdech (Katholikentag) nebo i v Taizé je skoro hmatatelné. To není přehnané: Natrvalo je nosná jen takováto mystagogická liturgie obce a jednotlivce. Při všem úsilí o liturgické vzdělání - poučení je jistě vždy potřebné - se „naučíme" liturgii ne studiem, ale spoluúčastí na slavení důstojné bohoslužby. 

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s.47-49, přeložil Ondřej Bastl

---

[1]