Z dopisů čtenářů

Vážená redakce, naplňuje mne údivem, do jakých oblastí se dostalo smýšlení pro mnohé kdysi tak nadějného a dynamického teologa Hanse Künga. Domnívám se, že tento muž téměř ztratil souvislosti toho, co se dnes děje v církvi. Z rozhovorů s mnoha svými vrstevníky (je mi 27 let) jsem pochopil, že alespoň mladší generace očekává od církve osobní zvěstování Krista v plnosti pravdy a lásky včetně mravní opravdovosti a náročnosti. Plnost pravdy o Bohu, bez „přenesených smyslů slova", „obrazných vyjádření". Nedovede pochopit duchovní schizofrenii teologie, která považuje bibli za sbírku .literárních druhů", která křesťanství „civilně interpretuje" a pod. Sám jsem zažil na vysokoškolských kolejích, že nejvíce konverzí bylo díky charismatickým skupinám, letničním evangelíkům, poutím do Medžugorje a rozhovorům s „tradičními" kněžími a teology. Tím nechci říci, že dnešní generaci nezajímají otázky jako svěcení žen, celibát nebo volba biskupů, jsou však zcela na konci žebříčku našich zájmů. Myslím si, že skutečnou příčinu dnešní krize církve nelze hledat v osobě papeže (který i mezi mnoha nevěřícími bližními je považován za jednoho z největších morálních autorit 20. století a pouhá jeho přítomnost na stolci Petrově zvyšuje důvěryhodnost katolické církve jako instituce), ani v osobách biskupů, alespoň některých. Většina mých vrstevníků chápe, že „reformy" požadované H. Küngem by církvi nepřinesly ani větší evangelizační elán, ani nové konverze, ani „lidštější vztahy" uvnitř církve.

Getsemany č.3/98 uvádějí několik svérázných glos tohoto teologa. Vzbudily mezi „lidem křesťanským studentským a poststudentským" bujaré veselí a uštěpačné komentáře typu „teolog se stylem vyjadřování kojzarovského Rudého práva" a jiné. Co může tento muž, který ve své teologii toleruje právo na eutanázii (čímž stojí za hranicemi i „přirozeného zákona") říci dnešní generaci, drcené absencí mravního řádu a totální sekularizací a desakralizací téměř všeho, nevím. Zahořklý myslitel, v jehož vyjadřujícím aparátu není snad ani náznak k evangelijní mírnosti, úctě k učitelskému úřadu církve. Je toto ještě „hlásání osvobozující radostné zvěsti"? Nepřipomíná to spíše voltairovské (a později nacistické a bolševické) volání „zničte tu nestoudnici" tj. římskokatolickou církev, především hierarchii a ještě více „Řím"? Nebo je to záchvěv bicmarkovského „los nach Rom"? Je opravdu třeba se postavit rozhodně na odpor proti „římské aroganci moci"? Je to výzva k novému schizmatu? Je toto opravdu odpověď na to .co dnes Duch Svatý praví církvím"? Neřekl náhodou 2. vatikánský koncil něco o pokladu víry, který má být věrně a s autoritou vykládán papežem coby nástupcem sv. Petra a biskupy s ním spojenými? Kdo ponese před Pánem dějin odpovědnost za možný rozkol a těžké pohoršení z něho vyplývající? Otázek by bylo víc než dost. Neberte prosím tento dopis jako projev odporu vůči H.  Küngovi, ale jako příspěvek k diskusi o směřování křesťanů u nás na konci 20. století. Je to názor „laika" (nemám ten výraz rád), člena křesťanského společenství „Bartošovice v Orl. horách".

Chvála Kristu.

ing. Jan Plechatý, Praha 6