Jste zde

Služby vyrůstají ze života církve

Rozhovor s Janou a Petrem Klingerovými

O svou zkušenost se službou laiků v církvi se s námi rozdělili bývalý pastorační asistent Petr Klinger, absolvent pražské teologické fakulty, a jeho žena Jana, povoláním učitelka.

Co se vám vybaví, když se řekne „laik", resp. „laik v církvi"?

Petr: Já si s tím trochu nevím rady. Neodborník? Dneska už to moc neplatí, když mají lidé přístup na teologickou fakultu. Zdá se mi, že by se mělo chápání toho termínu posunout. Laikem v církvi rozumím katolíka, kterému záleží na životě církve, a snaží se dávat svoje schopnosti k dispozici. Církev bych rozdělil na hierarchii neboli klérus - to jsou ti, kteří mají v církvi moc a jsou rozdělovateli svátostí. Pak jsou laici v církvi, které chápu jako ty, kteří nejsou kněží, a přitom se nějakým způsobem snaží, ať to jsou lektoři nebo kostelníci apod. Nebo ti, kteří jsou teď účastni těch kroužků. Koncilních? Předkoncilních? Nebo jakých. . .

. . . sněmovních.

P: Předsněmovních. No, a potom jsou tzv. chodiči a to jsou takoví ti jako já dneska, kteří chodí jednou za týden do kostela.

Jana: A jsou rádi, že tam vydrží, viď?

Jak k tomu, Petře, došlo, že jsi se ocitnul na faře jako laik?

P: To by bylo nejdřív povídání o povolání. Člověk nějakým způsobem přijde k Pánu Bohu nebo Pán Bůh k němu nebo se někde potkají. Potom z toho vyplyne, pokud to berou vážně, nějaké rozhodnutí a z toho rozhodnutí jsou nějaké konkrétní kroky. U mně to znamenalo po vojně nástup do semináře. No a po čtvrťáku mi nějak došly síly, byl jsem prakticky na pokraji zhroucení. Celý ten život byl silně proti mé přirozenosti, ať už to byl život v denním řádu, život ve městě nebo studium vůbec.

Proč jsi se chtěl i po odchodu ze semináře stále věnovat službě v církvi?

P: To je věrnost dobré vůle, věrnost službě Bohu, tak by se to snad dalo nazvat. Řekl jsem o tom biskupovi a on nato: „Jo, jo, jo. Dobře. Byli bychom rádi, kdybys tu někde mohl být". Když jsem potom hledal manželku, tak jsem hledal zároveň manželku, která by ledasco vydržela, která by byla ochotná a schopná v tomhle smyslu něco přinést a snést. A protože jsem od Hospodina přijal manželku do nepohody, tak jsme potom po vzájemné dohodě a shodě odešli na jih.

Zeptám se „manželky do nepohody", jak vás přijala farnost v Suchdole, do které jste se rozhodli jít?

J: Nebylo to jednoduché. Přijedeš do úplně cizí vesnice, nikoho tam neznáš. A pro ty lidi nejsi ani jáhen ani farář, a přitom tam máš pracovat, pomáhat knězi. A ještě máš ženu a dítě. Ale postupně nás vesnice do jisté míry přijala, přestože vždycky měli větší úctu ke knězi. Myslím, že blíž jsme byli mladým, na které jsme se taky spíš zaměřovali.

P: To souvisí s naším věkem. Starší generace vesměs uznává v církvi pouze hodnotu kněžské služby ve smyslu svátostné služby a to ostatní pro ní není něco, co by patřilo do církve jako potřebné.

J: Nebo, když jsem byla u varhan, tak slyším, jak si povídají: .Pater Zeman byl sám a všechno to zvládal. A tenhleten už si vymýšlí, že to nezvládne, že musí mít asistenta." Přitom Petr (kněz, za kterého Klingerovi do farnosti přišli) se snažil upřímně sloužit. Kdyby jenom jednou za měsíc sloužil mše svaté v těch malých vesnicích, tak by to zvládal. Ale on se snažil ve farnostech rozjet farní společenství, návštěvy, opravy kostelů, přípravy na svátosti. . . a dělal to poctivě, proto prosil o pomocníka.

Ještě je třeba říct, že když jsme přijížděli, byli jsme hodně pyšní. Prošli jsme vršovickou farností (za P. Vladimíra Mikulici), tam byla na povrchu fungující farnost. Člověk, nevím jestli pohrdal tím, co bylo jinak, ale představoval si, jak se v Suchdole všechno změní, co se tam všechno bude dělat. Teprve po delší době jsme pochopili, že je mnohem důležitější chodit mezi lidi a naslouchat jim, povídat si s nimi . . .

P: . . . ne si hrát na nějaké velkohubé misionáře.

J: A byl to taky boj, protože jsme byli jedna z prvních rodin laiků, kteří byli na plný úvazek na faře. Petr měl na začátku plat přes 4 tisíce a nikoho nezajímalo, že tím má živit rodinu. K tomu asi dva roky platil všechny služební jízdy ještě z tohohle platu. Přitom farář si benzín platí z intencí.

P: Na účtárně řekli: „Je mladej, má smůlu. Tady jsou tabulky, víc dát nemůžeme." Farář na pracovní těžkosti řekl, že to je služba, a ne zaměstnání.

J: Tohle jsme se snažili nějakým způsobem občas změnit, takže o nás mohly jít řeči, že jsme na prachy. Z finančního hlediska ten začátek nebyl lehký, každý rok jsme myslili, že odejdeme. Postupně to člověk ale nějak vybojoval, Petrovi se zvedl plat, ve službě jsme se stabilizovali.

Jak probíhal kontakt s biskupem? Tys ho, Petře, asi navštěvoval.

P: Zřídka, biskup byl poměrně daleko a s biskupem osobně jsme se moc nestýkali. To spíš s generálním vikářem, s kterým jsme si byli blíž, s Dvořákem, monsignorem. To je člověk, který byl nějaký roky ve fabrice, byl velice lidskej, dokázal se chovat přirozeně. Myslím, že lecjaký věci, i problémy rodinný, dokázal pochopit a podle možností pomoci. Vždycky jsme si ho vážili. Nebylo to stále hladké, nicméně vzájemná důvěra a otevřenost zůstala vždycky zachována. U biskupa jsme nebyli schopni nějaký dialog navázat. Kněží mají ale s biskupem pravidelný kontakt.

J: O pastorační asistenty není takhle vůbec postaráno. Mě strašně mrzelo, že pro tyto lidi, kteří pracují v církvi, se neudělá něco, kde by načerpali povzbuzení. Třeba jednou za rok exercicie. Nic. Duchovní vedení pastoračních asistentů žádné. Člověk byl nadšený, ale po pár letech je vyčerpaný. Nemáš z čeho dávat, když jsi ve věčném kolotoči a k tomu ještě děti.

Bylo tohle jednou z věcí, která vás vedla k odchodu?

P: Tahle věc ne. Tahle věc byla důvodem našeho částečného vyhoření, ale ne, že bychom toho chtěli nechat. Spíš jsme se snažili poohlížet po nějakých exerciciích pro rodiny, někde se upíchnout. Ale byl z toho konflikt s farářem, který si osoboval právo rozhodovat do detailů jako správce našeho času a nebyl ochoten udělat ústupek. Tam šlo o to, že on měl naplánovanou dovolenou . . .

To už byl ten farář, který tam přišel nově?

P: Ano. Tedy, po čtyřech letech jsme chtěli jet na duchovní cvičení, objevili jsme inzerát na rodinné exercicie s hlídáním dětí. Je to něco, co velmi potřebujeme, jak z hlediska profesního, tak lidského, křesťanského. Čili něco, na co by měl kněz slyšet. On se do mně ale pustil, jak si to představuji, že přece není možné, aby tady týden nikdo nebyl. Navrhl jsem, že kdyby bylo potřeba, přijedu třeba o den dřív. On z toho ale udělal neřešitelnou věc. Nemohli jsme se domluvit a byl z toho konflikt. Jeden z kamínků v té mozaice špatné komunikace, která trvala prakticky půl roku v postupné gradaci. Z počátečního ochladnutí až po velmi silnou averzi. Vzájemnou.

J: Nejdřív z Markovy strany, a potom už jsme nebyli ani my schopni. Z neznámého důvodu s námi přestal komunikovat. Zprvu, když přijel, tak byl prakticky skoro pořád u nás doma, dětem nosil dary. Samé kamarádství, až přehnané. No, a potom otočil skoro ze dne na den.

P: Asi dva či tři měsíce jsme se k němu snažili probourat, případně se mu omluvit. Vystopovat, čím jsme ho mohli urazit, poprosit ho třeba i za odpuštění. Chtěli jsme ho třeba pozvat na kafe, abychom si mohli vypovídat, co je mezi námi zakaleného. Ale on odmítal, odmítal, dokola a dokola. A když jsem mu nechal smírčí dopis za stěračem, protože se se mnou už dlouho vůbec nebavil, tak prohlásil, že je to urážka. Nakonec se nechal donutit k setkání, ale z jeho strany to byl pouze výčet toho, co všecko jsem za delší dobu udělal špatně.

Takže to byla poslední kapka?

P: Ne, kdepak. Tím teprve začaly otevřený rozpory mezi námi. Do té doby to bylo pod pokličkou.

J: Od té doby začal pracovat na tom, aby nás vyštval z farnosti, ale aby to nebylo tak, že on nás vyhazuje. Chtěl proti nám poštvat farnost a nám to tam tak znechutit, že odejdeme sami. Začal na Petra šířit různé lži, třeba kolem opravy věže.

P: Řekl například „Bez mého vědomí začal se stavbou, i když nejsou peníze." Tak to byla absolutní lež. V tom smyslu, že o tom nevěděl, i že nejsou peníze. Smlouvu o dílo podepisoval on, čili znal termíny, všecko . . . Já jsem neměl právo podepsat jediné oficiální lejstro. Všecko muselo být podepsané jeho rukou. O všem věděl. Všechny peníze byly buď přislíbené nebo nějakým způsobem zajištěny. Stoprocentní krytí, což u církevních staveb je velmi zřídka. A další a další podobné věci.

J: Potom se Petr rozhodl, že půjde do práce. Nájemní smlouvu jsme měli ještě na dva roky, tak jsme tam chtěli zůstat zatím bydlet. Ale on nasadil páku na biskupství, že jestli zůstaneme bydlet na faře, tak tam nevkročí. Tím by padla všechna společenství a podobně. Tak jsme odešli sami.

P: To už se nedalo vydržet, když tě postaví jako někoho, kdo tam je proti farnosti.

Řešili jste to přes biskupství?

J: Mluvili jsme s „generálem", protože jsme z toho byli nešťastní. Myslím, že nás celkem chápali, protože trochu znají polský kněze.

P: Chápali nás, ale Marek je prakticky nepřeložitelný, protože je oblát a šel do Velenic s tím, že to je předměstí Gmündu a ve Gmündu je oblátský klášter. Tam měl zázemí, odtamtud mu šly šilinky na konto. On byl takovou vysunutou hlídkou toho kláštera, proto byl nutně na tom místě. A při konfliktu s knězem zákonitě laik musí padnout. Od generálního si sice vyslechl kritiku, ale oni neměli jinou možnost.

J: Ptali se nás, jestli bychom byli ochotni jít ještě někam jinam. Souhlasili jsme. Bylo nám řečeno, že do konce června se to vyřeší. Byl konec června, ptali jsme se a řekli nám, že ještě neměli čas se tím zabývat, až za měsíc, že ten či onen farář nás nechce, zkrátka přehazovali si nás jako bramboru.

P: Nakonec zbylo městečko Počátky. Nicméně Pelhřimovsko je dosti tradiční klerikální kraj, uzavřený novým způsobům. Varhanice, která je vždycky jednou z hlavních osobností farnosti, nám udělala přednášku, že tam byli vždycky tři kněží a nikdo ženatý tam nemá co dělat. Že tam o někoho takového vůbec nestojí. Dalším případem z tohohle kraje je Vendelín Zboroň, který má v Žirovnici pastorační středisko a lidi na něj píšou na biskupství anonymy. Tak na základě těchto a dalších skutečností jsme usoudili, že by nás zřejmě sežrali zaživa. A my už jsme neměli sil pustit se do nějaké bitky. Takže jsme to zabalili s konečnou platností.

Myslíte, že taková zkušenost se službou laiků v církvi je ojedinělá?

P: Ne, ne. Zdá se, že se to stává běžnou věcí. Naši přátelé nedaleko Katovic dopadli podobně. Oba mají teologii. Je tam však kněz Polák. Prvního půl roku byl samý med, a potom je velmi hrubým způsobem po nějakém konfliktu odsunul.

J: V Polsku je církev jinačí, tam je kněz pánem. My jsme si dovolili říct, co se nám nelíbí, třeba i ohledně financování, a jeho to asi uráželo. Já si myslím, že kdyby Petr byl v předklonu a dělal všechno včas a přesně, jak on to chce, prostě mu dělal takového poskoka, tak by to asi bylo delší dobu v pořádku.

Jaký dojem ze zkušenosti pastoračních asistentů ve vás zůstal?

J: Pro mě byl bolavý ten odchod, ale když opominu poslední půlrok, tak myslím, že jsme tam byli šťastní. Cítili jsme se na svém místě a myslím, že snad kus práce se s boží pomocí udělalo. Mnozí z těch lidí se nás zastali a bylo jim líto, že jsme odešli. Máme tam spoustu přátel. Myslím, že nám ta služba sedla, i když to bylo někdy náročné, člověk byl vytížený. Měli jsme hodně otevřenou domácnost.

Teď trochu obecněji. Myslíte si, že služba pastoračních asistentů je jen důsledkem nedostatku kněží u nás a v Evropě vůbec, nebo to je určité charisma, poslání pro některé lidi a dar pro církev v dnešní době? Je to spíš přechodný fenomén, nebo to má nějakou budoucnost?

P: Tuhle otázku bych chápal oprávněnou od člověka, který vyšel z komunistické doby, kde mohli fungovat jenom faráři a jinak nic. Myslím, že církvi, která má spektrum života, resp. lidí, zájmů a potřeb, musí odpovídat spektrum lidí, kteří na to budou slyšet. Je zde prostor, kam může být poslán někdo z nekněží. Myslím si, že laická nekněžská služba úplně normálně do života církve patří. Ty služby vyrůstají z života církve, ať už je nazveme jáhen nebo akolyta nebo jakkoliv.

J: Teď je tady ale další otázka. Vzhledem k tomu co jsme prožili, si myslím, že je lepší, když lidé z farnosti používají více svůj talent: někdo vede sbor, někdo se věnuje dětem, někdo je dobrý ekonom nebo stavař, tak poradí knězi nebo udělá posudek nebo co je potřeba. Pokud jsi asistent, tak když máš tohle všechno pojmout, neděláš nic poctivě, prostě to nemůžeš zvládnout. Viděli jsme, že by bylo potřeba udělat spoustu věcí, třeba s dětmi nebo dát dohromady rodiny, jenže pak by nám to vyšlo tak, že bychom neměli pro svojí vlastní rodinu žádnou volnou neděli. A také jsou obecně více bráni ti, kteří něco dělají navíc po práci, než ti, kteří to mají v pracovní náplni. Potom i v rámci své vlastní církve jsi považován svým způsobem za flákače.

P: Mě plní děsem a obavou skutečnost, kterou je velká moc faráře nad životem farnosti. On může povzbudit lidi, aby něco dělali. Ty dary a hřivny rozpoznat a nechat rozkvést jako boží zahradu. Nebo to může nechat stagnovat, či prostě pohřbít. A myslím si, že toho pohřbeného není až tak málo. Nebezpečím je absolutní moc, čili když má veškeré kompetence jenom kněz.

J: Mně připadá, i na základě zkušenosti lidí, kteří odešli z „laické" služby v církvi, že kněží mají plnou pusu řečí o laicích, ale že je nechtěj, aspoň většina. Naši přátelé (oba teologové) se nabízeli ke službě knězi, který je jejich kamarádem, a on jim řekl, že neví, jestli by je byl schopen unést jako konkurenci. Třeba by za nimi šli lidé, navíc mají vzdělání - a jsou kněží, kteří na to zrovna nemají hlavu. Mně připadá, že se bojí ztráty pozice a moci. Zároveň klesá úcta ke kněžství jako takovému, to je pravda. Jenže to je zase asi celková tendence života společnosti, že lidé a mladí zvlášť koukají především na charakter člověka a ne na to, čím je.

P: Slyšel jsem, že po revoluci bylo zkušeností mnohých, kteří chtěli sloužit, nabízeli se: „Teď můžeme, chtěli bychom něco dělat." Dveře byly zavřený, nedobouřili se. Mnozí jsou teď znechuceni. Já se přiznám, že můj vztah ke kléru i k církvi je teď značně problematický.

J: Zkušenost je taková bolavá. Doufejme, že ji Hospodin uzdraví.

P: Myslím, že rozumím lidem, kteří chtějí mít klid a zůstat normální. Brojil jsem proti tomu, ale teď velmi chápu lidi, co jdou jednou za týden do kostela, dají dvacku do sbírky a nezajímá je NIC.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor připravil PnJ.

Post scriptum: V současnosti se Petr živí svým původním řemeslem - výškovými prácemi. Zájemci o opravy krytiny, nátěry, tlakové mytí a montáže mohou volat na tel. 0327/576254