Rok poté

Několik osobních postřehů nad iniciativou Kairos 98

Byl jsem požádán organizátory setkání k výročí stého čísla Getseman, abych řekl několik slov o iniciativě Kairos 98. Mou následující promluvu prosím nepovažujte za oficiální stanovisko této iniciativy ani za nějaký objektivní popis její roční činnosti. Uslyšíte pouze mé soukromé, velmi subjektivní hodnocení určitých skutečností. Iniciativa Kairos 98 nemá prozatím a možná bohudík natolik pevnou strukturu, aby si její mluvčí nemohl občas vyhodit z kopýtka a prostě říci, co si sám myslí. Začnu možná tím, co Kairos 98 není.

Začnu tím proto, protože za více než roční činnost naší iniciativy jsem se setkal s řadou tvrzení, které považuji za svou povinnost neustále vyvracet, protože se jedná o evidentní nesmysly.

1. Kairos 98 není součástí mezinárodně proorganizované levicové evropské struktury. Toto tvrzení, které sice vypustila z úst, ale jaksi opomněla doložit jinak velice inteligentní publicistka paní Michaela Freiová ve vysílání Radia Proglas na podzim tohoto roku, je jednoznačně nepravdivé. Iniciativa Kairos 98 vznikla jako ryze česká záležitost a pokud vím, nemá žádné kontakty v zahraničí toho typu, které by se daly označit jinými slovy než opatrné a kritické rozkoukávání a poznávání.

2. Kairos 98 není a nechce být extrémní skupinou, která by vznikla proto, aby oponovala jiným extrémům v církvi a nekomunikovala ani s těmito opačnými extrémy, ani s takzvaným „rozumných středem". Na takové obvinění, které bohužel sdílí i arcibiskup pražský kardinál Vlk, odpovídá Kairos 98 jednak vyznáním svého pojetí církve, které je zásadně proti tomuto politickému vidění církve, jednak neustálými pokusy o komunikaci s kýmkoli, kdo je ochoten k debatě. Tyto pokusy mohu prokázat.

3. Kairos 98 není, řečeno slovy Hanse Urs von Balthasara, „bourací komando v církvi", které by nutně muselo „bušit do církve jako do staré matrace". Pokud přehlédnu malé společenství, které prozatím tvoří Kairos, nemám ten dojem, že bychom neměli na práci nic jiného než bušit do církve. Všichni se ale shodujeme na prostém faktu, že chceme-li do římskokatolické církve patřit, nemůže nám být její způsob existence, její projevy vůči světu, její úkoly, a samozřejmě i její slabiny a nemoci lhostejné. Kairos 98 je tedy též výraz jisté nelhostejnosti a angažovanosti, především laické.

4. Kairos 98 snad není výslednicí osobnostní narušenosti těch členů církve, kteří by si tímto způsobem řešili své osobní problémy. Jistě: vůči takovému argumentu, s nímž proti nám vyrukoval především dr. Petr Příhoda, se brání velmi obtížně. Především proto, že jistou dávku osobnostní narušenosti - alespoň co se mé osoby týče - rád přiznávám. Byl-li bych docela v pořádku, sám bych se ospravedlnil a žádnou církev bych nepotřeboval. Na druhé straně se jedná o protiargument, který nelze hodnotit jinak než jako ránu pod pás, a to hodně hluboko pod pás. Však si to zkuste, jen cvičně. Postavte se do dvojic a jeden z vás ať prohlásí, že venku prší. Druhý, místo toho, aby vykoukl ven a zjistil, zda má první pravdu, řekne: Nelíbí se mi tvoje háro, parde. Co řekneš, je tím pádem nějaký divný . . ..

Ale abych neunavoval podrobnostmi. Řeknu raději, čím si myslím, že Kairos 98 je.

Tedy: Je společenstvím, které chce svými texty podnítit veřejnou diskusi o věcech, o kterých se nemluví, o kterých se mluví málo, nebo o kterých se mluví pokrytecky a skrytě. Je také společenstvím, které předkládá podněty ke zlepšení církevního života zákonným církevním představitelům a které doufá, že se těmito podněty budou tito představitelé zabývat (to je mimochodem právo, které vyplývá z kánonu 212, paragrafu 3 Kodexu kanonického práva). Kairos 98 je také společenstvím, které chce doplňovat jistou síť rozmanitých skupin v církvi, které se mohou scházet a přemýšlet také nad dokumenty Kairos 98. Naše iniciativa nemůže a nechce takové skupiny nějak vést či usměrňovat, chce pouze dodat jisté materiály k diskusi. Je bezpředmětné podsouvat naší iniciativě špatný vztah k rozbíhajícímu sněmovnímu procesu - mimo jiné proto, že některé naše materiály jsou právě tomuto procesu určeny.

Kairos 98 existuje více než rok a rád bych nyní formuloval několik myšlenek, které mě často za onen rok napadaly. Zase nikterak nepředstírám, že jsou to nějaké hotové pravdy o církvi, jsou to pouze myšlenky, které mají velmi blízko k pocitům. Znepokojují mne ale natolik, že se s nimi potřebuji sdílet.

1. Rozvinutím iniciativy Kairos, publikováním dokumentů a na základě mnoha reakcí jsem došel ke zjištění, že katolická církev u nás je opravdu přepestré společenství lidí. Existují v ní lidé, kteří píší anonymy, kteří jsou schopni pomluvy a podrazu, kteří si myslí, že Bůh je strážník, kteří žijí v přesvědčení, že Bůh se jednou za čas znovu inkarnuje a jmenuje papeže. To by mne vcelku tolik nevzrušovalo. Já mám pluralitu rád a co se týče morálky, nejsem také žádný Mirek Dušín. Co mne však udivuje, je fakt, že jsou v ní lidé, kteří by ty ostatní, kteří si nemyslí přesně totéž co oni, nejraději poslali rovnou do pekla. A že takových lidí není málo. Jinými slovy: setkal jsem se za poslední rok nejen s netolerancí, ale s notnou dávkou nenávisti. I to bych asi vydržel: nenávist má koneckonců blízko k lásce. Kladu si však jednu otázku: Je to - ta naše milá malá česká katolická církev - ještě jedna jediná církev?

Když jsou v ní takové koncepce a představy, které nepřipouštějí pluralitní výklad a interpretaci? Které v zásadě vylučují vůbec možnost uvažování o důležitých a podstatných skutečnostech víry? Je to ještě jedna jediná církev?

2. Texty Kairos 98 šly vždy nejdříve na adresu České biskupské konference, pak na adresy jednotlivých biskupů. Teprve poté byly rozeslány i některým sdělovacím prostředkům, především křesťanským časopisům. Fakt, že ČBK a biskupové osobně nezareagovali, mi byl vysvětlen jedním knězem tak, že biskupové mají mnoho práce a že naše skupinka je tak malá a okrajová, že opravdu nemůžeme požadovat odpovědi na naše dopisy. Jistě: nejsem nelida. Každý rozumný člověk pochopí, že nelze přetěžovat představené církve, když mají na starosti například takové podstatné věci, jako jsou diskuse s ministrem Dostálem o církevním majetku nebo vykropení obchodního domu na Václavském náměstí. Priority církve mohou být opravdu jinde, i když je mi divné přinejmenším to, že ani jeden z našich materiálů se do těchto priorit netrefil. Máme možná špatnou mušku. Budiž. Pravda je možná ale - přinejmenším částečně - někde jinde. Třeba v tom, že opravdu existuje něco jako Taxisův příkop mezi laiky a biskupy, který je možná trošku zaházen hlínou proklamativních prohlášení episkopátu a takzvanými aktivními laiky na jednotlivých biskupstvích, jejichž hlavní činností je správně naleštit příslušné kliky u dveří, jinak je ale stále nebezpečný pro ty, kdo jej chtějí zdolat. Příkop by se možná dal nazvat propastí ve chvíli, kdy by se jak pohoršení biskupové, tak přehlížení laici, rozhodli jednat prostě „jenom" po svém.

3. Během působení iniciativy Kairos 98 jsem zjistil, že existuje jistá skupina v církvi, o níž jsem dříve nevěděl. Je to zvláštní skupina laiků, většinou intelektuálně velmi vybavených, kteří jsou často ve vlivných církevních sdělovacích prostředcích. Tuto skupinu, i když jistě není nijak zvláště organizovaná (nejde o spiknutí!), spojuje přesvědčení, že je třeba za každou cenu zabránit rozkladu církve, byť za cenu obhajoby naprostých pitomostí, často podle mne ideologicky podbarvených. Lidé, které řadím do této skupinky, jsou - známým výrazem řečeno - papežštější než papež. Pokud vedl Kairos nějaké spory, bylo to právě s těmito lidmi. Některé z jejich argumentů jsem uvedl na začátku své promluvy.

4. Pokud bych mohl zůstat u uvedených tří bodů, věřte mi, tančil bych radostí nad tím, k jaké církvi patřím. Musím však smutně konstatovat, že se čtvrtým, posledním bodem, který nyní uvedu, si opravdu nevím rady. Když jsem analyzoval reakce a ohlasy na Návrh ústavy katolické církve, což byl jeden ze zahraničních textů, které jsme předložili k diskusi, narazil jsem na skutečnost, která mne opravdu poděsila. Na chvíli se mi zazdálo - a ta chvíle trvá už bohužel příliš dlouho - že v mé církvi nejde tolik o evangelium Ježíše Krista, o jeho věrné následování, ba že v ní nejde o věrnost představeným (papeži), ani o věrnost nauce víry a mravů, že v ní nejde konečně ani o jednotu v různosti a vzor a příklad světu. Že je tohle vše jen jakýsi obal, jakási maska v karnevalu světa, jakási role, která se musí hrát. A že to podstatné, o co běží, není nic z uvedeného, ale že jde - jednoduše řečeno - o moc, o rozdělení moci ve struktuře, která - oč více je sakralizována, o to více je neměnná, o moc, která už sice není tak slavná a vlivná jako bývala kdysi, ale pořád dává ještě jakási privilegia nad těmi, kdo ji nemají, o moc, která přece - zbavena vnějšího pozlátka - přece jen třímá ono náboženské žezlo, kterým lze „přijmout i odmítnout", „odemknout i zamknout", „odpustit či zadržet odpuštění". O moc, jejímž průvodcem a jakýmsi temným stínem je strach, stále přítomný na nejrůznějších úrovních církevního života, strach, jehož existence či neexistence je kriteriem správného vykonávání moci. O moc v církvi, která sice připouští určitá pravidla ke svému omezení, kdo by je však jen o milimetr překročil, kdo by chtěl byť jen uvažovat o výkonu této moci: „anathema sit", ten nechť je vyloučen.

Když jsem rozbíhal před rokem a čtvrt Kairos 98, byl jsem podstatně veselejší křesťan, než jsem dnes. Možná i méně realistický, možná naivnější. V každém případě dnes více než před rokem přemýšlím o tom, na čem opravdu záleží, co mi stojí za námahu a jakým způsobem žít v církvi, aby se člověk nemusel stydět před nikým jiným než Hospodinem.

Příspěvek pronesený v sobotu 20. listopadu 1999 na setkání čtenářů Getseman při příležitosti 10 let svobody a vydání 100. čísla.