(dokončení z Getseman 10/99)
homiletický proces
struktura úkolu
Homiletický úkol zahrnuje fáze: ·
shromažďovat informace odbornou i beletristickou četbou, zájmem o veřejné dění, kriticky vnímat potřeby i vlastnosti konkrétního publika ·
příprava pod Božím slovem[1]: pokorný vstup s modlitbou , recepce textu ·
1. meditace: text mne oslovuje[2] a tím stimuluje k reinterpretaci ·
exegetické korekce zamýšlené interpretace, nutno získat na věc svůj reflektovaný názor ·
2. meditace: interakce posluchačů, nutno jim přizpůsobit formu a možná i obsah interpretace
formování textu podle zásad hermeneutiky a rétoriky - formulovat vlastní myšlenky stručně a výstižně ·
liturgické exposé živící církev
Minimální rozsah odpovědného rutinního homiletického procesu[3]
Maximálně krácený, ale stále ještě odpovědný postup přípravy praktika by měl pak absolvovat aspoň tyto kroky:
· uvážit správné meze úryvku, který interpretujeme; i předepsané úryvky mají svůj přirozený kontext širší než to, co se bude číst;
· porovnat překlady úryvku v různých vydáních Bible (všechny překlady jsou také interpretacemi; autentické schválení textu netvrdí, že schválená interpretace je jediná správná, ale že podle přesvědčení autority není nesprávná)
· pokus o „parafrázi", výpověď vlastními slovy, aktualizovanou pro současnost
· zpětná korekce parafráze reflexí informace autorem úryvku explicitně nevyjádřené: pozici a roli autora, dobu a okolnosti sepsání (nebo konání koncilu), literární druh díla a formu perikopy, prostě „co asi mohl a nemohl chtít předložit"
· konfrontace parafráze s komentářem: promyslet, zda odpovídá úryvek svou strukturou klasické představě tradované dějinami, případně proč zřejmě záměrně neodpovídá. Pokud komentář neuspokojuje[4], je třeba pokusit se o vlastní přístup;
· konfrontovat parafrázi s autentisovaným výkladem problému (je-li už definován).
· meditovat a oplodnit modlitbou shromážděný materiál
· interpretovat výsledek s ohledem na situaci adresáta homilie
· zvolit a fixovat výslednou formu s přihlédnutím k pravidlům rétoriky.
varianty homiletického procesu
společná příprava
· nutí nevynechávat přípravu
· přiznává, že jde o charismata (učení i prorokování) - dary pro druhé umožňuje zájemcům realizovat roli liturgického subjektu,
· konkurentům připomíná pokoru nutnou ke službě vůbec a k hlásání v Duchu zvlášť
· upozorní na vznikající rutinérství
využití cizí předlohy
· vyžaduje solidaritu s vírou bratra
· nahradí vlastní kázání jen tehdy, když užitím předlohy neobchází recepci textu ani jeho meditaci a text si osvojí
· pomáhá při výuce homiletického umění
· inspiruje při vlastní nedostačivosti nebo indispozici
mešní homilie
cíl homilie je ovlivnění personálních vztahů:
· církev jako obec Pána zbuduje nikoli počestný člověk, ale osobní obdiv k Ježíšovi
· boží království je dostupné až po změně smýšlení. Ke změně smýšlení míří nikoli „diktaura se" (Heidegger), ale osobní postoj
základní náležitosti mešní homilie pro dospělé[5]:
Poznámka: v závorce k jednotlivým fázím jako příklad demonstrace na lukášovské perikopě o emauzských učednících
1. elipsa se dvěma ohnisky: člověk a téma jej oslovující; všechny fáze procesu kromě úvodu a závěru mají obě ohniska
2. antropologická indukce: úvod do tématu dne, člověk vyzývá téma: (učedníci diskutují o svých zklamáních)
3. kerygma zvěstování - výstižné pojmenování hlavní nosné myšlenky: („copak nemusel trpět a právě tak vejít do slávy ten, koho předvídali proroci, že bude uzdravením mnohých životem těžce zraněných a převálcovaných?")
4. didaskalia objasnění a rozpomínání na kontexty a základy - Písmo nebo svátost: (.. . .začal vykládat od Mojžíše. . ..)
· připomenout starozákonní souběžnou perikopu pomůže k plasticitě novozákonního zvěstování (například Ježíš se jeví věrohodněji, jestliže ač věřící Žid, rozumí tvůrčím způsobem současným událostem)
· výklad teologicky nepřetěžovat, byl by nestravitelný
5. parenese - prorocké potěšení, povzbuzení, napomenutí: buď
· pídit se po Ježíšově základním úmyslu, proč potřebuje říci podobenství nebo výrok - není jen učitelem, ale také Zastáncem, vykupitelem z neřešitelných situací.
· ukázat na Ježíšových reakcích půvab zralé a zároveň bohulibé humanity: („což nehořelo naše srdce?")
6. mystagogie připomenutí tajemství: („Jakmile jej poznali při lámání chleba, zmizel jim z očí")
· buď smysl některé svátosti nebo slavnosti;
· anebo paradox, který rozbije falešný pocit, že už víme, jak se má na Boha jít, jak jej zapřáhnout, aby člověk dosáhl svého
· tajemství není nauka, ale prostředí, kde se věřící cítí v boží blízkosti
7. antropologická dedukce - krátký závěr pro lidský rozměr života, například solidarita, soucit, empatické gesto: (učedníci spěchají do Jeruzaléma, protože tam se učedníci stále ještě bojí za zavřenými dveřmi)
liturgické promluvy pro děti[6]
cíl: získat pro víru otců
nikoli optimální poučení, ale (dobro-družství)
hlavní zásady
· dialog je lepší než přednáška
· vyhnout se abstrakcím typu LOGOS, nejde o přesnost, ale důvěryhodnost, která obstojí i později. V dětském světě mohou být exaktní výpovědi dospělých zavádějící.
· zapřáhnout fantasii příběhem typu MYTHOS
promluvy při zvláštních příležitostech
pohřeb[7]
· zaměřeno na pozůstalé, ostatní tvoří vlastně jakoby obecenstvo konvenční společenské události, proto vedle pasáže pro víru nebo naději pozůstalých také pasáž pro „obecenstvo".
· komunikuje tu nejen slovo, ale také moudře zvolený ritus, protože smrt patří k archetypálním situacím
cíl: setkání s velikonočním dramatem smrti a vzkříšení
· (jedno pomáhá smířit se s druhým, obě potřebují pomoc)
· nezneužívat přítomných k misii nebo dokonce ke strašení
· každá konkrétní příležitost vyžaduje svou přípravu, protože okolnosti se velmi liší.
· se spásou pozůstalých souvisí:
- pomoc ke smíření (předvídat, že vyčítají Bohu, proč zrovna ten . . . Bůh se obhájí sám, ale nechápavý člověk je na tom hůř)
- pomoc čelit pocitu nesmyslnosti lidské existence (i u věřících - srov. otázky typu: proč zrovna tak mladý, mladá) zvláštní okolnosti hodné zřetele
· relativně málokdy jde o věřící (věřící tvoří v populaci malou menšinu);
· pohanské chvalořeči na nebožtíka mohou být směšné nebo dryáčnické, smuteční hosté znají mrtvého zpravidla lépe než kazatel!
· citově angažovaní bývají jen pozůstalí, ostatní mají běžný kritický cit pro přehánění, předstírání citů, patos, řemeslo. · když někdo nepostrádá nějakou záchranu (nebo nelze předpokládat schopnost porozumět), marně mu bude kdokoli vykládat velikonoční události. Je pak třeba jej oslovit jako občana (jde o službu!)
· občanovi nemá smysl vykládat eschatologii, ale může slyšet na naději
· důkladně vybírat texty:
· rozsah a ideová náročnost přímo úměrné předpokládané náboženské zkušenosti pozůstalých.
· lze využívat pravidla, že mimo bohoslužbu eucharistickou lze použít k bohoslužbě (a tím spíš k promluvě v rámci svátostiny) i texty nebiblické
neutrální témata pro nevěřící
· vážnost všeobecné krize smrti;
· o prazákladu lidské zkušenosti, o osudových změnách, nebo o osudové přesile nad člověkem a nezvládnutém umění doufat.
· otevřený hrob (nebo plamen) jako výzva k zamyšlení nad bezpodmínečností některých životních situací,
· bytostná nedostačivost člověka, odkázaného tím spíš na lásku nebo aspoň solidaritu svých blízkých
· iluze člověka o absolutní autonomii ve světě
svatba
cíl: podepřít budoucnost dvou manželů
· budoucnost těch dvou není jen jejich věcí, ale také závisí na podpoře věřící obce
· Krista nezpřítomňuje tentokrát biblický text, ale svátostný akt sám. Pokud není ve mši, možno použít jiné než biblické lekce
· nedohánět při slavnosti katechezi, ta patří i do přípravy jen střídmě (je spíše alibi pro katechetu než příležitostí poučit zamilované!)
· vyhnout se moralizování, spíš povzbudit k vytrvalosti, která uchová to krásné
smíšená manželství věřících partnerů:
· církev má pomáhat stavět mosty přes rozdíly - dílo sjednocování je také bohoslužbou:
· věrnost pomáhá budovat pocit životní jistoty
· důsledně vycházet z Bible (nikoli z morálky nebo z katechizmu!)
· zdůraznit positiva mezilidské lásky v Bibli
témata při nedostatku víry partnerů:
· zlaté pravidlo: dělej druhému to, co chceš, aby jiní dělali tobě
· pravdivost buduje bezpečné a nosné vztahy
· věrnost pomáhá budovat pocit životní jistoty
· základem každé lásky je úcta k jinakosti druhého (Lacroix: láska je vyznáním osobní nedostačivosti)
· láska jako sebevydanost společnému dílu (nejen dítě, ale také společná formace budoucnosti dvou dospělých, jiné angažmá)
· umění vytvořit a uhájit domov pro druhé i pro sebe, ale vyhnout se kolektivnímu sobectví: sebestřednost poškozuje štěstí dvojice, otevřenost dává šanci
Rady k cestě za praxí homiletického uměním z hermeneutiky a rétoriky
· bůh sám sebe zjevuje činem i slovem, ideou i příběhem. Mezi různými formami zvěstování může být napětí, ale nesmí si odporovat[8]
· nutno osvětlovat a získávat pro smysl věcí a událostí; fakta nebo ideje jsou jen vstupem
· hlásání musí nejprve získat na svou stranu posluchače, pak teprve jej informovat
· viditelné nebo slyšitelné rozdíly mezi mimoslovní a slovní řečí osobnosti usvědčují řečníka z polopravd nebo z povrchnosti
· úkolem odpovědného řečníka není jen informovat o tom, co zná a mluvit o tom srozumitelně; jeho úkolem je také získat posluchače, zainteresovat je, ne-li přesvědčit.
· v nedělní bohoslužbě jde na straně člověka spíš o povzbuzení a oporu aktu víry než exaktní vzdělávání - milost je motivující, poznání je regulující. To předurčuje látku i formu projevu
· spoléhat na spontánní nápady bez přípravy je nejen ješitné, ale může se stát i neodpovědným[9]
rady k úkolu hlásat:
· homilie je službou církvi i boho-službou, je diakonií, a proto stojí hodně času. Šetřit zde znamená šetřit na nesprávném místě
· hlásání musí být nejen věrohodné, ale také důvěryhodné. Hodnotí se kvalita informací i umění reprodukce (např. zpěvavý žargon zní nedůvěryhodně)
· váhu a význam homilie pro církev neurčuje stupeň svěcení, ale personální charisma vyznavače (martyr směl kdysi předsedat eucharistii i bez svěcení) a opravdovost služby
· kazatel není naučný slovník
· MYTHOS získává posluchače dříve a snáze než LOGOS
· lépe se hodnotí především krátké věty, co nejméně souvětí.
· co vyškrtneš, nemůže propadnout
jak čelit nepříznivým okolnostem
· o efektu komunikace rozhodne nejen kondice řečníka, ale vždy také okolnosti jeho interakce s publikem. A ty může ovlivnit jen nepřímo:
příliš sebevědomé publikum
· vyžaduje od kazatele dost úsilí navíc (získat si posluchače, aby vůbec naslouchali). Tím těžší úlohu má mluvčí, který sám není dostatečně sebevědomý (mnoho nebo málo).
· Kdo je sebevědomý příliš, nebude schopen empatie a nerespektuje mimoslovní signály
tréma
Prý téměř každý mívá zpočátku svého vystoupení trému. Jde o to, aby její vliv se minimalizoval co nejrychleji.
· promyslet projev tak, aby zůstal co nejstručnější a tím i dostatečně přehledný i pro řečníka (jasná představa struktury);
· správně dýchat: nadýchnout se několikrát před zahájením proslovu, pak mluvit pomalu;
· procvičovat mluvení a kontakty s lidmi při každé příležitosti; zkušenost bezproblémovosti se pak přenese i na přednesy závažnější.
ohrožení důvěryhodnosti:
· poloha těla patří k faktorům mimoslovní komunikace. Může se zapojit do procesu kontraproduktivně
· hovořit s publikem lze stoje i s pocházením, každá z pozic však něco naznačuje. Rozdíl v pozici mluvčího a posluchačů stimuluje posluchače
· mimoslovní signály nesmí sdělovat něco jiného než slova (fyzická blízkost, úroveň stupínku vzhledem k posluchačům, gesta, mimika obličeje, pohyby očí a hlas včetně jeho emocionálního zabarvení a změn intenzity).
Literatura
Coreth, E.: Grundfragen der Hermeneutik, Freiburg 1968
Langer,W.: Die neue Hermeneutik und ihr Anspruch an die biblische Unterweisung, Theol. Jahrb. 1968, Leipzig
Lohfink,N.: Jak porozumět Písmu svatému, Praha 1969
Pokorný, P.: Úvod do exegese, MS KBF
Smolík, J.: Radost ze slova.
Smolík, J.: Současné pokusy o interpretaci evangelia, MS KBF
Kasper, W.: Dogma pod Božím slovem, Praha 1969
Lohfink, N.: Bibelauslegung im Wandel, Frankfurt a.M. 1967
Semmelroth, O. - Zerwick, M.: Vaticanum II. über das Wort Gottes, Stuttgart 1966
Schillebeeckx, E.: Offenbarung - Glaube - Theologie, Ex: Sacramentum salutis, Leipzig 1973
[1] DV10, DV12
[2] DV 25.
[3] Volně využito: Smolík, J., Radost ze slova. ETF Praha.
[4] Solidní komentář shromažďuje kritické výsledky i dějiny exegeze. Vždy však je třeba přijímat jej kriticky - každý z nich má své silné i slabé stránky.
[5] Volně využito přednášky Pavla Zacha, IES 1997
[6] Volně využito přednášky Jany Zajícové PORTÁL 17 1997
[7] čerpáno z: Bruno Dreher, Die Verkündigung von den letztem Dingen, Theologisc18 hpraktische Quartalschrift 4/1968
[8] například ideové vyznění homilie a liturgické modlitby - lex orandi, lex credendi
[9] K. Barth připomíná , že .zdrojem pravdy není lidské nitro, ale boží slovo„.
Poslední komentáře