Jste zde

Obrysy homiletiky

autor: 

(dokončení z Getseman 10/99)

homiletický proces

struktura úkolu

Homiletický úkol zahrnuje fáze: ·

shromažďovat informace odbornou i beletristickou četbou, zájmem o veřejné dění, kriticky vnímat potřeby i vlastnosti konkrétního publika ·

příprava pod Božím slovem[1]: pokorný vstup s modlitbou , recepce textu ·

1. meditace: text mne oslovuje[2] a tím stimuluje k reinterpretaci ·

exegetické korekce zamýšlené interpretace, nutno získat na věc svůj reflektovaný názor ·

2. meditace: interakce posluchačů, nutno jim přizpůsobit formu a možná i obsah interpretace

formování textu podle zásad hermeneutiky a rétoriky - formulovat vlastní myšlenky stručně a výstižně ·

liturgické exposé živící církev

Minimální rozsah odpovědného rutinního homiletického procesu[3]

Maximálně krácený, ale stále ještě odpovědný postup přípravy praktika by měl pak absolvovat aspoň tyto kroky:

 · uvážit správné meze úryvku, který interpretujeme; i předepsané úryvky mají svůj přirozený kontext širší než to, co se bude číst;

 · porovnat překlady úryvku v různých vydáních Bible (všechny překlady jsou také interpretacemi; autentické schválení textu netvrdí, že schválená interpretace je jediná správná, ale že podle přesvědčení autority není nesprávná)

 · pokus o „parafrázi", výpověď vlastními slovy, aktualizovanou pro současnost

 · zpětná korekce parafráze reflexí informace autorem úryvku explicitně nevyjádřené: pozici a roli autora, dobu a okolnosti sepsání (nebo konání koncilu), literární druh díla a formu perikopy, prostě „co asi mohl a nemohl chtít předložit"

 · konfrontace parafráze s komentářem: promyslet, zda odpovídá úryvek svou strukturou klasické představě tradované dějinami, případně proč zřejmě záměrně neodpovídá. Pokud komentář neuspokojuje[4], je třeba pokusit se o vlastní přístup;

 · konfrontovat parafrázi s autentisovaným výkladem problému (je-li už definován).

 · meditovat a oplodnit modlitbou shromážděný materiál

 · interpretovat výsledek s ohledem na situaci adresáta homilie

 · zvolit a fixovat výslednou formu s přihlédnutím k pravidlům rétoriky.

varianty homiletického procesu

společná příprava

 · nutí nevynechávat přípravu

 · přiznává, že jde o charismata (učení i prorokování) - dary pro druhé umožňuje zájemcům realizovat roli liturgického subjektu,

 · konkurentům připomíná pokoru nutnou ke službě vůbec a k hlásání v Duchu zvlášť

 · upozorní na vznikající rutinérství

využití cizí předlohy

 · vyžaduje solidaritu s vírou bratra

 · nahradí vlastní kázání jen tehdy, když užitím předlohy neobchází recepci textu ani jeho meditaci a text si osvojí

 · pomáhá při výuce homiletického umění

 · inspiruje při vlastní nedostačivosti nebo indispozici

mešní homilie

cíl homilie je ovlivnění personálních vztahů:

 · církev jako obec Pána zbuduje nikoli počestný člověk, ale osobní obdiv k Ježíšovi

 · boží království je dostupné až po změně smýšlení. Ke změně smýšlení míří nikoli „diktaura se" (Heidegger), ale osobní postoj

základní náležitosti mešní homilie pro dospělé[5]:

 Poznámka: v závorce k jednotlivým fázím jako příklad demonstrace na lukášovské perikopě o emauzských učednících

1. elipsa se dvěma ohnisky: člověk a téma jej oslovující; všechny fáze procesu kromě úvodu a závěru mají obě ohniska

2. antropologická indukce: úvod do tématu dne, člověk vyzývá téma: (učedníci diskutují o svých zklamáních)

3. kerygma zvěstování - výstižné pojmenování hlavní nosné myšlenky: („copak nemusel trpět a právě tak vejít do slávy ten, koho předvídali proroci, že bude uzdravením mnohých životem těžce zraněných a převálcovaných?")

4. didaskalia objasnění a rozpomínání na kontexty a základy - Písmo nebo svátost: (.. . .začal vykládat od Mojžíše. . ..)

 · připomenout starozákonní souběžnou perikopu pomůže k plasticitě novozákonního zvěstování (například Ježíš se jeví věrohodněji, jestliže ač věřící Žid, rozumí tvůrčím způsobem současným událostem)

 · výklad teologicky nepřetěžovat, byl by nestravitelný

5. parenese - prorocké potěšení, povzbuzení, napomenutí: buď

 · pídit se po Ježíšově základním úmyslu, proč potřebuje říci podobenství nebo výrok - není jen učitelem, ale také Zastáncem, vykupitelem z neřešitelných situací.

 · ukázat na Ježíšových reakcích půvab zralé a zároveň bohulibé humanity: („což nehořelo naše srdce?")

6. mystagogie připomenutí tajemství: („Jakmile jej poznali při lámání chleba, zmizel jim z očí")

 · buď smysl některé svátosti nebo slavnosti;

 · anebo paradox, který rozbije falešný pocit, že už víme, jak se má na Boha jít, jak jej zapřáhnout, aby člověk dosáhl svého

 · tajemství není nauka, ale prostředí, kde se věřící cítí v boží blízkosti

7. antropologická dedukce - krátký závěr pro lidský rozměr života, například solidarita, soucit, empatické gesto: (učedníci spěchají do Jeruzaléma, protože tam se učedníci stále ještě bojí za zavřenými dveřmi)

liturgické promluvy pro děti[6]

cíl: získat pro víru otců

nikoli optimální poučení, ale (dobro-družství)

hlavní zásady

 · dialog je lepší než přednáška

 · vyhnout se abstrakcím typu LOGOS, nejde o přesnost, ale důvěryhodnost, která obstojí i později. V dětském světě mohou být exaktní výpovědi dospělých zavádějící.

 · zapřáhnout fantasii příběhem typu MYTHOS

promluvy při zvláštních příležitostech

pohřeb[7]

 · zaměřeno na pozůstalé, ostatní tvoří vlastně jakoby obecenstvo konvenční společenské události, proto vedle pasáže pro víru nebo naději pozůstalých také pasáž pro „obecenstvo".

 · komunikuje tu nejen slovo, ale také moudře zvolený ritus, protože smrt patří k archetypálním situacím

cíl: setkání s velikonočním dramatem smrti a vzkříšení

 · (jedno pomáhá smířit se s druhým, obě potřebují pomoc)

 · nezneužívat přítomných k misii nebo dokonce ke strašení

 · každá konkrétní příležitost vyžaduje svou přípravu, protože okolnosti se velmi liší.

 · se spásou pozůstalých souvisí:

 - pomoc ke smíření (předvídat, že vyčítají Bohu, proč zrovna ten . . . Bůh se obhájí sám, ale nechápavý člověk je na tom hůř)

 - pomoc čelit pocitu nesmyslnosti lidské existence (i u věřících - srov. otázky typu: proč zrovna tak mladý, mladá) zvláštní okolnosti hodné zřetele

 · relativně málokdy jde o věřící (věřící tvoří v populaci malou menšinu);

 · pohanské chvalořeči na nebožtíka mohou být směšné nebo dryáčnické, smuteční hosté znají mrtvého zpravidla lépe než kazatel!

 · citově angažovaní bývají jen pozůstalí, ostatní mají běžný kritický cit pro přehánění, předstírání citů, patos, řemeslo. · když někdo nepostrádá nějakou záchranu (nebo nelze předpokládat schopnost porozumět), marně mu bude kdokoli vykládat velikonoční události. Je pak třeba jej oslovit jako občana (jde o službu!)

 · občanovi nemá smysl vykládat eschatologii, ale může slyšet na naději

 · důkladně vybírat texty:

 · rozsah a ideová náročnost přímo úměrné předpokládané náboženské zkušenosti pozůstalých.

 · lze využívat pravidla, že mimo bohoslužbu eucharistickou lze použít k bohoslužbě (a tím spíš k promluvě v rámci svátostiny) i texty nebiblické

neutrální témata pro nevěřící

 · vážnost všeobecné krize smrti;

 · o prazákladu lidské zkušenosti, o osudových změnách, nebo o osudové přesile nad člověkem a nezvládnutém umění doufat.

 · otevřený hrob (nebo plamen) jako výzva k zamyšlení nad bezpodmínečností některých životních situací,

 · bytostná nedostačivost člověka, odkázaného tím spíš na lásku nebo aspoň solidaritu svých blízkých

 · iluze člověka o absolutní autonomii ve světě

svatba

cíl: podepřít budoucnost dvou manželů

 · budoucnost těch dvou není jen jejich věcí, ale také závisí na podpoře věřící obce

 · Krista nezpřítomňuje tentokrát biblický text, ale svátostný akt sám. Pokud není ve mši, možno použít jiné než biblické lekce

 · nedohánět při slavnosti katechezi, ta patří i do přípravy jen střídmě (je spíše alibi pro katechetu než příležitostí poučit zamilované!)

 · vyhnout se moralizování, spíš povzbudit k vytrvalosti, která uchová to krásné

smíšená manželství věřících partnerů:

 · církev má pomáhat stavět mosty přes rozdíly - dílo sjednocování je také bohoslužbou:

 · věrnost pomáhá budovat pocit životní jistoty

 · důsledně vycházet z Bible (nikoli z morálky nebo z katechizmu!)

 · zdůraznit positiva mezilidské lásky v Bibli

témata při nedostatku víry partnerů:

 · zlaté pravidlo: dělej druhému to, co chceš, aby jiní dělali tobě

 · pravdivost buduje bezpečné a nosné vztahy

 · věrnost pomáhá budovat pocit životní jistoty

 · základem každé lásky je úcta k jinakosti druhého (Lacroix: láska je vyznáním osobní nedostačivosti)

 · láska jako sebevydanost společnému dílu (nejen dítě, ale také společná formace budoucnosti dvou dospělých, jiné angažmá)

 · umění vytvořit a uhájit domov pro druhé i pro sebe, ale vyhnout se kolektivnímu sobectví: sebestřednost poškozuje štěstí dvojice, otevřenost dává šanci

Rady k cestě za praxí homiletického uměním z hermeneutiky a rétoriky

 · bůh sám sebe zjevuje činem i slovem, ideou i příběhem. Mezi různými formami zvěstování může být napětí, ale nesmí si odporovat[8]

 · nutno osvětlovat a získávat pro smysl věcí a událostí; fakta nebo ideje jsou jen vstupem

 · hlásání musí nejprve získat na svou stranu posluchače, pak teprve jej informovat

 · viditelné nebo slyšitelné rozdíly mezi mimoslovní a slovní řečí osobnosti usvědčují řečníka z polopravd nebo z povrchnosti

 · úkolem odpovědného řečníka není jen informovat o tom, co zná a mluvit o tom srozumitelně; jeho úkolem je také získat posluchače, zainteresovat je, ne-li přesvědčit.

 · v nedělní bohoslužbě jde na straně člověka spíš o povzbuzení a oporu aktu víry než exaktní vzdělávání - milost je motivující, poznání je regulující. To předurčuje látku i formu projevu

 · spoléhat na spontánní nápady bez přípravy je nejen ješitné, ale může se stát i neodpovědným[9]

rady k úkolu hlásat:

 · homilie je službou církvi i boho-službou, je diakonií, a proto stojí hodně času. Šetřit zde znamená šetřit na nesprávném místě

 · hlásání musí být nejen věrohodné, ale také důvěryhodné. Hodnotí se kvalita informací i umění reprodukce (např. zpěvavý žargon zní nedůvěryhodně)

 · váhu a význam homilie pro církev neurčuje stupeň svěcení, ale personální charisma vyznavače (martyr směl kdysi předsedat eucharistii i bez svěcení) a opravdovost služby

 · kazatel není naučný slovník

 · MYTHOS získává posluchače dříve a snáze než LOGOS

 · lépe se hodnotí především krátké věty, co nejméně souvětí.

 · co vyškrtneš, nemůže propadnout

jak čelit nepříznivým okolnostem

 · o efektu komunikace rozhodne nejen kondice řečníka, ale vždy také okolnosti jeho interakce s publikem. A ty může ovlivnit jen nepřímo:

příliš sebevědomé publikum

 · vyžaduje od kazatele dost úsilí navíc (získat si posluchače, aby vůbec naslouchali). Tím těžší úlohu má mluvčí, který sám není dostatečně sebevědomý (mnoho nebo málo).

 · Kdo je sebevědomý příliš, nebude schopen empatie a nerespektuje mimoslovní signály

tréma

Prý téměř každý mívá zpočátku svého vystoupení trému. Jde o to, aby její vliv se minimalizoval co nejrychleji.

 · promyslet projev tak, aby zůstal co nejstručnější a tím i dostatečně přehledný i pro řečníka (jasná představa struktury);

 · správně dýchat: nadýchnout se několikrát před zahájením proslovu, pak mluvit pomalu;

 · procvičovat mluvení a kontakty s lidmi při každé příležitosti; zkušenost bezproblémovosti se pak přenese i na přednesy závažnější.

ohrožení důvěryhodnosti:

 · poloha těla patří k faktorům mimoslovní komunikace. Může se zapojit do procesu kontraproduktivně

 · hovořit s publikem lze stoje i s pocházením, každá z pozic však něco naznačuje. Rozdíl v pozici mluvčího a posluchačů stimuluje posluchače

 · mimoslovní signály nesmí sdělovat něco jiného než slova (fyzická blízkost, úroveň stupínku vzhledem k posluchačům, gesta, mimika obličeje, pohyby očí a hlas včetně jeho emocionálního zabarvení a změn intenzity).

Literatura

Coreth, E.: Grundfragen der Hermeneutik, Freiburg 1968

Langer,W.: Die neue Hermeneutik und ihr Anspruch an die biblische Unterweisung, Theol. Jahrb. 1968, Leipzig

Lohfink,N.: Jak porozumět Písmu svatému, Praha 1969

Pokorný, P.: Úvod do exegese, MS KBF

Smolík, J.: Radost ze slova.

Smolík, J.: Současné pokusy o interpretaci evangelia, MS KBF

Kasper, W.: Dogma pod Božím slovem, Praha 1969

Lohfink, N.: Bibelauslegung im Wandel, Frankfurt a.M. 1967

Semmelroth, O. - Zerwick, M.: Vaticanum II. über das Wort Gottes, Stuttgart 1966

Schillebeeckx, E.: Offenbarung - Glaube - Theologie, Ex: Sacramentum salutis, Leipzig 1973



[1] DV10, DV12

[2] DV 25.

[3] Volně využito: Smolík, J., Radost ze slova. ETF Praha.

[4] Solidní komentář shromažďuje kritické výsledky i dějiny exegeze. Vždy však je třeba přijímat jej kriticky - každý z nich má své silné i slabé stránky.

[5] Volně využito přednášky Pavla Zacha, IES 1997

[6] Volně využito přednášky Jany Zajícové PORTÁL 17 1997

[7] čerpáno z: Bruno Dreher, Die Verkündigung von den letztem Dingen, Theologisc18 hpraktische Quartalschrift 4/1968

[8] například ideové vyznění homilie a liturgické modlitby - lex orandi, lex credendi

[9] K. Barth připomíná , že .zdrojem pravdy není lidské nitro, ale boží slovo„.