Jste zde

Jestliže jsme s Kristem zemřeli, budeme s ním i žít

Promluva biskupa Dušana Hejbala při pohřbu Josefa Königa

V pátek 15. 7. 2011 zemřel ve věku 67 let po krátké těžké nemoci dlouholetý místopředseda synodní rady Starokatolické církve v ČR Josef König. Pohřeb se konal 25. 7. 2011 v katedrále sv. Vavřince na Petříně. Getsemany vděčí Josefu Königovi za asi 50 příspěvků, které přeložil.

Až jednou bude někdo psát dějiny téhle církve - po jejím vzkříšení v roce 1990 - setká se s nepřehlédnutelnou osobností rtuťovitého chlapíka, který se zničehonic zjevil pět let po Synodě obnovy, zazvonil u dveří našeho tehdejšího suterénního ordinariátu, a ač přijel ze Západu, neofrňoval, ale zůstal a spoluvytvářel to, co jsme tu začali budovat. Získal jsem kamaráda.

Byl u všeho podstatného, co se v církvi dělo, ať už to byla rozhodnutí synod, zahraniční vztahy, překladatelská práce, historické bádání, archiv, misál - všude nechal kus svého srdce. Církvi, která vůbec neměla peníze, věnoval první počítač, a mně první mobil, takovou obrovskou briketu, to abych byl stále v dosahu jeho nápadů a otázek.

Josef šílený řidič, Josef ne tlumočník, ale interpret, Josef architekt svých globálních představ... Josef milující kuloáry, Josef nesmiřitelný kritik, Josef noční kuřák a hltač Coca Coly... A taky Josef dříč nepřipouštějící si své nemoci a únavu, Josef skromný, ale vůbec ne nenápadný, Josef neúprosně spravedlivý, Josef citlivý, laskavý, spolehlivý a obětavě pomáhající všem, kteří pomoc potřebovali, a kteří někdy jeho pomoc a lásku brali jako samozřejmost.

Ale především Josef do morku kosti muž Církve - bez zadních vrátek, které si někdy tak snadno necháváme otevřené. Náš Josef.

Až jednou přijde někdo, kdo bude s náruživostí vytahovat na světlo ty části historie, které legendisté vynechávají, setká se zase s ním. Všichni se vlastně - doufám - setkáme - nejenom snad v nějaké církevní historii, ale především v tom Otcově domě, kde je hodně příbytků a kde nám Kristus připravil místo.

Věřím, že tam už má svůj domov i náš Josef. Že už tam zase sedí u počítače, který když se mu sekne, mu už neopraví Bendy, ale andělský servis, kouká do nějakých starých, samozřejmě německých knih, občas usne a zase se vzbudí, noc nebo den, to je zase úplně jedno, kouří jednu za druhou a klepe dlouhý popel do klávesnice (do té doby se v nebi nekouřilo) a jede... A možná, že mi dnes večer zase zavolá tentokrát z nebeského mobilu: „Tak teď ti řeknu něco, co určitě nevíš. Tady u nás doma v nebi máme starokatolický kuřácký sektor, a taky nebeský spolek přátel Laienfora, a nebeský Logos. A taky je tu synodalita. A už nemusím jíst tu každodenní kupičku barevných prášků a při tom porušovat dietu, protože už žádnou nemám.

A taky jsem rehabilitoval svého křestního patrona - je docela fajn, dělá kafe líp než ty a ten Josef II. ho s námi pije taky... A tuhle jsem potkal toho Pia, víš kterého, a ten mi tuhle řekl, že to tehdy v roce 1870 udělal schválně kvůli mně a kvůli tobě, že prej, abychom jako udělali kariéru. Tak jsem mu odpověděl, že se stejně jako tehdy neomylně mýlí.

A v tom špitále jste se sice tvářili jako blbci, ale naposledy mě takhle hladila moje máma. Modlil jsem se s vámi, i když jsem nemohl mluvit, ale to vy přece víte...

A konečně si dočti všechny ty poslední historický střípky, který jsem ti poslal mailem, a nevymlouvej se, že je to bulvár, a že musíš dělat u Vavřince kytky pro větší slávu Boží...

Ovšem mám problémek: ta hrobka, kterou jste kvůli mně s Petrem koupili v sekáči, to je pěkný římanský fuj. A ten oblek jste mi do čistírny taky dávat nemuseli, tady ho přece nepotřebuju, ostatně byl by mi velkej, shodil jsem bříško. Zkrátka starý svět pominul ..."

Tak na tohle zavolání čekám....

Josefe, kdybys teď seděl támhle v lavici jako ještě nedávno, děláš na mě už asi půl hodiny kritický ksichty, a teď se protáhneš, lehce zívneš a nenápadně nápadně se odkolíbáš na cigáro před kostel... a pak mi řekneš: „Nuda, tohle kázání, býval jsi vtipnější."

Když jsem se o tobě naposledy v kázání zmínil, řekl jsem, že víra je stejně riskantní záležitost, jako když si s tebou sednu do auta a věřím, že to oba přežijeme. Ano, je to asi 16 let, co jsem se přestal úpěnlivě modlit při tvých šílených jízdách desetitisíce kilometrů Evropou, protože jsme věděli, že to co děláme, má smysl především pro církev a tím i pro nás dva... a že si musím udělat řidičák.

Už vůbec nemluvím o tom, co jsi znamenal pro mě...

Naučils mě chápat a přijímat dost věcí, které bych bez tebe nepochopil a navzájem jsme se inspirovali.

Kolikrát jsme si vynadali a jen my dva jsme věděli, že je to potřeba, že tak se tříbí názory... a hlavně, že se máme rádi, protože nás spojuje láska k církvi a práce pro ni. Byl jsi darem pro církev i pro mě.

Vážil jsem si tě a vážím si tě, měl jsem tě moc rád a mám tě moc rád - a to už tak zůstane. Díky, Josefe.

Když jsme se setkali naposledy, měl jsem radost, že Ti mohu posloužit kromě svátosti nemocných i kapkou Krve Páně, a s Petrem jsme s nadějí sledovali každý pohyb tvých rukou, choval ses jako miminko a měli jsme chvíli pocit, že bude zase dobře, že se ti doktoři mýlí....

Milý Josefe, ať je to pro nás jakkoli smutné, nějaký čas se neuvidíme.

Loučíme se s tebou s vírou, že smrt je sice bolestným tajemstvím mezi člověkem a Bohem, ale také velikým znovuzrozením v Bohu.

Zemřel jsi s Kristem a budeš s ním žít.

 

Přáním Josefa Königa bylo, aby nakladatelství Síť vydalo knihu Roberta Carusa Starokatolická církev, obsahující kapitoly starokatolické historie a eklesiologie. Knihu proto připravujeme k vydání.