230 - září 2011

Enea Piccolomini / Pius II.

Slavný humanista Enea Silvio de Piccolomini a papež Pius II. v jedné osobě (18. října 1405, Corsignano - 15. srpna 1464, Ancona) pocházel z rodiny zchudlého sienského šlechtice a obchodníka. Studoval v Sieně a ve Florencii, kde byl žákem proslulého humanisty Francesca Filelfa.

Po krátké kariéře učitele vstoupil r. 1432 do služeb kardinála Domenica Campranica, jehož doprovázel na sněm do Basileje, kde poznal světské a církevní veličiny své doby. Ve službách koncilu byl vyslán na tajnou misi do Skotska a útrapy tamního cestování se podepsaly na tom, že po zbytek života trpěl těžkou dnou.

V r. 1442 se zúčastnil říšského sněmu ve Frankfurtu, kde se setkal s císařem Fridrichem III., který jej korunoval věncem básníků a učinil jej svým kancléřem. V polovině 40. let u Piccolominiho proběhl osobní obrat od frivolního humanisty (jsou známi minimálně dva jeho nelegitimní potomci) k muži církve - pravděpodobně za tím stál i kalkul a vyhlídka na kariérní postup. R. 1446 přijal ve Vídni podjáhenské a krátce na to kněžské svěcení a přiklonil se k papeži Evženovi IV.

Jako diplomat se snažil o sblížení pozic německého krále a kurfiřtů s postojem římského papeže, což vyústilo v uzavření Vídeňského konkordátu. Po formálním usmíření s Římem (o absoluci žádal jako někdejší horlivý zastánce protipapežského konciliarismu) se stal r. 1447 biskupem v Terstu, 1450 v Sieně a 1456 byl jmenován kardinálem.

V r. 1458 byl Enea zvolen papežem a stály před ním náročné úkoly, při nichž musel také osvědčit změnu svého životního postoje. Takže zvolil jméno Pius a odložil dřívější konciliarismus a za cenu tvrdého postupu a restaurace znovu upevňoval centralizovanou moc papežství. Když byl tázán na svoji názorovou proměnu, odpověděl výmluvně: „Odmítněte Enea a přidržte se Pia!" V bule Execrabilis z r. 1460 nakonec odsoudil hlavní nástroj konciliarismu coby „zneužívání odvolání ke všeobecnému koncilu". Přitom však vážně pomýšlel na církevní reformu, i když v kardinálských jme-nováních zůstával pozdně středověkým nepotistou.

Co se týče církevní politiky, snažil se zejména omezovat galikanismus, tj. francouzský vliv na italskou a papežskou politiku. Po celý pontifikát pak spřádal plány na kruciátu proti Turkům, ale jeho výzvy na Mantovském kongresu r. 1459, stejně jako poselstva k jednotlivým panovníkům nebyly úspěšné. Bez ohlasu zůstal také osobní dopis (podle některých neodeslaný), který Pius adresoval sultánovi Mehmetu II. a v němž jej vyzýval k přijetí křtu. Nakonec se papež osobně postavil do čela svolávané výpravy, ale zemřel ještě během šikování na italské půdě - v přístavu v Anconě. Pohřben byl v římském kostele St. Andrea della Vale.

Specifickou roli sehrál Pius i v dějinách utrakvistických Čech. V roce 1451 byl jako legát císaře Friedricha vyslán do Čech, neúspěšně se pokusil zcizit originál Basilejských kompaktát a jako jeden z mála vysoce postavených straníků pod jednou navštívil radikální Tábor ještě před tím, než jej Jiří z Poděbrad dobil a tábority podřídil umírněnému Janu Rokycanovi.

Tyto okolnosti jej přiměly k tomu, že v r. 1458, kdy na český trůn k překvapení okolního světa dosedl „husitský král", přistoupil k sepsání Historie české - prvního díla humanistického dějepisectví, které je věnováno zaalpské zemi. Ve spise dedikovaném neapolskému králi Alfonsu Aragonskému, se Piccolomini věnuje zejména období, které poznal z vlastní zkušenosti - tedy husitským válkám. Přes jednostrannost autora se díky této knize mohla Evropa seznámit jak se staršími českými dějinami, tak s některými výraznými postavami hnutí, ke kterým - i přes základní odmítnutí - choval Enea i jisté sympatie.

V Jiřím z Poděbrad však Pius II. viděl úhlavního podporovatele českého kacířství a příčinu neutěšených vztahů mezi královstvím a Římem. Zdrojem papežovy nelibosti byl fakt, že král dle jeho názoru nedodržuje ustanovení tajné přísahy, která byla podmínkou jeho slavné korunovace ve svatovítské katedrále 7. května 1458. V ní se Jiří zavázal potlačovat české kacířství. On sám to však vztáhl pouze na případ Jednoty bratrské, zatímco Pius požadoval rázné řešení samotného utrakvismu.

Když se od Poděbrada nedočkal kýžených zákroků, odhodlal se k radikálnímu řešení sám a 31. března 1462 prohlásil basilejská kompaktáta za zrušená s tím, že byla vydána pouze pro první generaci kališníků, kteří již víceméně nebyli mezi živými; Jiřího pak prohlásil za kacíře. Tento krok stál v pozadí vyslání slavného Jiříkova mírového poselstva vedeného Jaroslavem Lvem z Rožmitálu ke dvorům křesťanských vládců Evropy. Vedle svého proklamovaného účelu - stmelit Evropu proti tureckému nebezpečí - mělo poselstvo na jedné straně prezentovat Čechy jako civilizovaný a kulturně svébytný evropský národ (a tím oslabit jejich pověst coby „barbarů" mohutně podporovanou například Eneovým historickým spisem) a na straně druhé měla kýžená unie relativizovat papežskou moc.

Piu II. byl vlastní náročný, avšak nikoli hýřivý styl reprezentace. Poměrně málo stavěl v Římě, k němuž ostatně nikdy nenašel vřelý vztah. O to více se věnoval svému rodnému místu, které v 60. letech přestavěl na „Piovo město" - Pienza.

Literárně Piccolomini vynikl zejména jako pisatel dopisů, zachycovatel přírodních jevů a historik (kromě zmíněné Historie napsal dějiny vlády Friedricha III. a dějiny basilejského koncilu). Netradičních je jeho 13 knih Comentarii - tedy pamětí, jediných svého druhu, které sepsal úřadující papež. Velmi osobně a bezprostředně v nich píše o velkých mužích renesance. Z jeho humanistické epizody se dochovalo několik populárních děl začasté prodchnutých renesančním erotismem. Největšího ohlasu došla novela Příběh dvou milenců a komedie Chrysis.

Jan Klípa