Mše v tradičním ritu

V sobotu 23. července 2011 mi poslal jeden dobrý přítel úryvek z článku německého teologa Theodora Schneidera. Jsem přesvědčen, že český překlad úryvku může pomoci si trochu rozšířit obzor.

(...) Rozdíl mezi předkoncilní a pokoncilní koncepcí křesťanské bohoslužby - a tím také sebechápání místní církve jako eucharistické obce - není nikde tak zdůrazněn, jako při odpovědi na otázku: kdo je nositelem bohoslužby? Před třiceti¹ lety by se návštěvníci bohoslužby na tuto otázku pravděpodobně velmi překvapeně tvářili, proč se ptát na něco tak samozřejmého. Jejich každodenní zkušenost nedovolovala žádnou jinou odpověď než: kněz je ten činitel, který provádí mešní liturgii, který ji nese a uskutečňuje.

Ti starší mezi námi si jistě dobře vzpomínají - a měli by to mladším klidně stále znovu vyprávět - třeba jak probíhala normální ranní mše ve všední den. Kněz říkal sice střídavě s ministranty latinské modlitby, které ale lidé v lavicích vnímali jenom jako tiché mumlání. Přítomní věřící nemuseli ani jednou otevřít pusu, k tomu přece neměli žádnou příležitost. Přivítání k bohoslužbě neexistovalo, odpověď na opakované „Dominus vobiscum" dávali jenom ministranti. Čtení - zvané epištola - a evangelium se „zvěstovalo" tiše latinsky proti oltářní stěně. Slova ustanovení mešního kánonu se neslyšitelně vydechovala a šumivě šeptala. Aklamace „Tvou smrt zvěstujeme..." neexistovala. „Otče náš" se modlil kněz sám a následující požehnání se říkalo tak tiše, že jenom ministrant mohl odpovědět slovem „amen". Přítomní věřící byli odkázáni sami na sebe, byli přenecháni svým misálkům a růžencům. Nebyli nikde přímo osloveni nebo jiným způsobem do bohoslužby zapojeni, když odhlédneme od zvonění zvonky k obětování, proměňování a přijímání². Přece jenom se však přijímání konalo - každopádně v mé domovské církevní obci - normálně také pro návštěvníky bohoslužby dokonce na správném místě ve mši a ne před začátkem mše, jak to bylo mnohde rozšířeno. Při slavné mši, při nedělní velké slavnostní (hrubé) mši, bylo přijímání lidu dlouhá léta vyloučeno. Přijímání celé shromážděné obce nebylo v hlavní nedělní bohoslužbě ani obvyklé, ani možné. Kdo by chtěl přijímat, ten musel, prosím pěkně, jít na ranní mši.

Tohle všechno patří k nedávné minulosti, v mém povědomí je to však ještě skoro přítomnost. Napadá mi to vždy tehdy, když si někdo někde stěžuje na nedostatky obnovené liturgie nebo dokonce vychvaluje předkoncilní dobu jako ideál, ke kterému bychom se měli vrátit. (...)

Úryvek z článku Theodor Schneider, Kirche als Eucharistiegemeinde (Církev jako eucharistická obec), který je součástí sborníku: Walter Seidel (Hg.), Kirche, Ort des Heils. Grundlagen - Fragen - Perspektiven (Církev, místo blaženosti. Základy - otázky - perspektivy), Würzburg, 1987, strana 87-88.

(K osobnostem: Theodor Schneider (*1930) je emeritovaný profesor pro dogmatiku a ekumenickou teologii v odboru (fakultě) katolické teologie univerzity v Mohuči. Walter Seidel (22. 2. 1926 - 31. 12. 2010), byl prelát, ředitel akademie Erbacher Hof biskupství Mohuč, čestný katedrální kanovník v Mohuči.)

1 Článek byl napsán v roce 1987. Jedná se tedy o povědomí existující v 50. letech.

2 V originále „Kommunion", česky „společenství". Běžný český výraz „přijímání" nevystihuje adekvátně ani obsah, ani význam pojídání chleba (hostie), který se stal Kristovým tělem.