Jste zde

Ekumenická spiritualita, jak ji prožíváme dnes

Výňatky z rozhovoru Hanse Künga a Jürgena Moltmanna na 2. ekumenickém církevním sněmu 2010 v Mnichově

Hans Küng: Naším tématem je ekumenická spiritualita dnes. Myslím, že o sobě můžeme říct, že už ji prožíváme. Když se mě kdysi zeptal Karl Barth, velký protestantský teolog: „Co vlastně stojí mezi vámi a mnou?", odpověděl jsem mu: „Vlastně nic, ale za vámi a za mnou toho stojí mnoho." Proto bychom se neměli spokojovat s drobnými reformami; měli bychom vyžadovat novou reformaci, vedoucí nikoli k roztržce, nýbrž k jednotě církve.

Jürgen Moltmann: Ekumena pro mne neznamená dát dohromady existující církve v jejich současném stavu. Ekumena znamená společenství vyrůstající z obnovy církví ve jménu Ježíše Krista. Jednota nepřinese obnovu, naopak, obnova přinese jednotu. Uvedu příklad: V roce 1962 se zčista jasna stalo něco neočekávaného - byl svolán Druhý vatikánský koncil. Na nás protestanty nezapůsobilo nic tak jako Druhý vatikánský koncil. Obdivovali jsme tehdy ten veliký krok katolických křesťanů a záviděli jsme jim. Nikdy jsem neprožíval společenství s katolickými křesťany silněji než na II. Vaticanu a potom v časopise CONCILIUM, k jehož editorům jsem patřil dvacet let. Církve vycházející z ducha koncilu - to je moje naděje.

Küng: V tomto smyslu započala „změna paradigmatu" už tehdy, ale radikálně nový úhel pohledu se prosadil právě jen z 50 procent. Zavedli jsme národní jazyk, máme národní liturgii, máme i přijímání z kalicha pro laiky, ale např. nemáme manželství kněží. Máme osvíceneckou svobodu náboženství, změnili jsme postoj k židovství, změnili jsme postoj ke světovým náboženstvím a k sekulárnímu světu. Ale o mnoha problémech jsme na koncilu nesměli diskutovat, např. o kontrole početí (encyklika přišla potom r. 1968), o celibátu nebo o eucharistickém společenství. To všechno jsou dosud otevřené otázky - a přece nechceme čekat dalších dvacet, třicet let!

I. Kdo jsou laici?

Moltmann: Často slovem laik označujeme člověka, který není duchovním, tedy neodborníka, ale to je úplně špatně. Výraz laik pochází z „laos", tj. lid, Boží lid. Laik je člen lidu Božího. V tomto smyslu je členem Božího lidu každý farář, každá farářka, každý biskup, i sám papež v Římě. Byl jsem nadšen, že II. Vaticanum formulovalo představu církve o Božím lidu, poněvadž tato představa zahrnuje klérus a laiky do jednoho velkého společenství.

Küng: Biskupové byli vyzváni, aby na začátek církevní konstituce Lumen Gentium dali odstavec o Božím lidu, „De populo Dei". To samozřejmě bylo v rozporu s obrazem církve, jaký platil v římskokatolické církvi od středověku, s tou pyramidou, na jejímž vrcholu je papež, pod ním biskupové a kněží a dole laici. Bylo to něco revolučního, ale na koncilu jsme to prosadili velkou většinou. Jen lidé kolem kurie byli proti. Titíž lidé, kteří jsou z velké části stále ještě u moci a brání tomu, aby se z toho vyvodily důsledky.

Moltmann: Existuje výraz „svéprávný křesťan". K dospělosti křesťana patří odvaha k vlastnímu úsudku, k vlastnímu projevu, k vlastní víře. Přijde doba, kdy bude osobní víra důležitější, kdežto účast na víře církve méně důležitá; proto potřebujeme zralé křesťany. Laici se musejí stát svéprávnými křesťany tím, že budou v církvi spolurozhodovat: na koncilu, v synodách, v živých obcích. Funguje-li farnost nebo církevní obvod [Kirchenbezirk, organizační jednotka nadřazená místním evangelickým obcím, pozn. překl.] jako skutečná obec, pak vznikají takoví svéprávní křesťané, a ti do svého společenství přijmou i faráře a biskupy. Za to, co se děje v obci, je zodpovědný každý její člen. Církev je třeba chápat zdola. A církev shora, hierarchie, musí být do velkého křesťanského společenství začleněna.

II. Kdo jsou kněží a faráři

Moltmann: Jestliže sám Boží lid je už kněžským lidem, jak stojí v Novém zákoně, nevyplývá z toho všeobecné kněžství všech věřících? Tak jsem rozuměl už II. Vaticanu. Ale jaký je v katolické tradici a v katolickém reformním hnutí vztah kněžství všech věřících ke speciálnímu kněžství?

Küng Jak víme, o všeobecném kněžství se mluví v Písmu; nejznámější místo je 1 P 2,9: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo". Tak to také samozřejmě přijal Druhý vatikánský koncil. To potom ovšem znamená, že nositelé úřadu nejsou pány církve, nýbrž jejími služebníky. V Novém zákoně není základním termínem pro úřad v církvi nějaký obvyklý pojem z civilního života, nýbrž slovo pro úřady nepoužívané, označující nízkou, obyčejnou službu u stolu: diakonia. Církevní úřady byly považovány za službu obci. Takhle to také II. Vaticanum naprosto jasně říká v konstituci o církvi. Jenomže otázka je, jak to vypadá v praxi. Papež bývá nazýván „služebník služebníků" (to je velmi krásná formulace Řehoře Velikého), ale ve skutečnosti se chová jako pán pánů a zachází tak dokonce i s biskupy.

Ve své knize Die Kirche (1967) vycházím z toho, že v podstatě každý křesťan je oprávněn křtít. To nikdo nepopírá, ale pak vyvstává další otázka: Nemůže pak za určitých okolností také udělit rozhřešení? Ano, může, v naději, že viny odpustí Bůh. Eucharistie - a to je nápadné - nebyla dána jednotlivci. Eucharistie byla dána všem. „To čiňte na mou památku" je věta týkající se slavení eucharistie. Tudíž je každý křesťan oprávněn slavit eucharistii. To přirozeně neznamená, jak se mi pak vytýkalo, že by teď každý mohl slavit mši sám pro sebe. Tak to není myšleno. Ale v podstatě se může sejít skupina křesťanů a slavit eucharistii. I když to jiní popírají, já tvrdím, že to bude platná eucharistická slavnost.

Moltmann: Tak se to také praktikuje v evangelických rodinách, tak se to dělalo v nouzové situaci v zajateckých táborech. Jsem velmi rád, že si v tomhle rozumíme. Všichni věřící a pokřtění mají právo kázat, podávat svědectví o své víře, křtít a podávat Večeři Páně. My při evangelickém slavení Večeře Páně stojíme přece ve velkém kruhu a jeden k druhému pronášíme slova ustanovení: „Vydal své tělo za tebe, prolil svou krev za tebe". Činíme tak jako jedno velké společenství; není to úkon jedince u oltáře pro ty ostatní, kteří jsou pouhými příjemci.

Küng: Pomysleme na Čínu: Když se tam sejde skupina křesťanů a slaví eucharistii, tak přece řekneme, že to je platná eucharistická slavnost. To má přirozeně nesmírný význam pro ekumenu, protože pak nelze jiným křesťanům upírat platnost eucharistie jenom proto, že nesplnili podmínku apoštolské posloupnosti.

V normálním případě vede eucharistickou slavnost samozřejmě farář, představený obce. (Taková je v každém případě katolická tradice a tu bych také rád zachoval.) Ale to neznamená, že by ji nemohl vést v podstatě každý. Dnes už řada obcí nemá faráře, a půjde-li to tak dál, budeme se ptát: Co mají takové obce dělat? Co je důležitější: eucharistie, nebo celibát?

Moltmann: Mnozí faráři a farářky jsou přetíženi, protože musejí dělat všechno najednou: kázat, vyučovat, věnovat se pastoraci, navštěvovat nemocné, pracovat v Diakonii, organizovat kroužky atd. Co si počít v takové situaci? Máme zapojit více „laiků", kteří budou farářům pomáhat, máme tedy celý konglomerát darů, jak je vyžaduje úřad faráře, rozdělit? Anebo raději postupovat obráceně, od obce a domácích kroužků, a pak přidělit úkoly, např. duchovní péči v hospici, návštěvy nemocných atd.? Podobné dary přece v obcích dřímají. A tyto spící dary se u „laiků" často probouzejí právě tehdy, když farář v obci chybí.

Küng: Jeden ze zásadních Pavlových výroků se týká právě charismat. Každý křesťan má dary, které dostal z milosti Boží. Mohou být docela obyčejné, jako radit, pomáhat, léčit; může to být i dar řídit. V obcích se najdou apoštolové, ale i proroci, učitelé, teologové atd. Pavel tedy nemluví prostě o hierarchii, v níž jeden rozhoduje, a ostatní jsou pasivní. Řekl bych, že máme v dobrých obcích spoustu „laiků", kteří už své charisma uplatňují. V obou konfesích. A faráři už si všimli, že to funguje jenom v týmu. Kdo je tedy církev? A jak ji vnímá veřejnost?

III. Kdo je církev?

Moltmann: Veřejnost vidí církev jako instituci vedenou biskupy, vedenou papežem. Ale kromě velkých událostí, které se dají dobře prezentovat v televizi, chodí neděli co neděli do kostela tři až čtyři milióny křesťanů, ve všední den se věnují charitativní činnosti atd., jenomže to se nedá tak dobře mediálně prodat.

Küng: A jak vnímá církev jednotlivec?

Moltmann: Jednotlivcům ukazuje církev tvář, s níž se mohou jen těžko identifikovat. Farní úřad nás sčítá jako „návštěvníky" bohoslužeb. Jako kdybychom byli v kostele jenom na návštěvě! Při Večeři Páně se registruje počet „hostů" u stolu Páně, jako kdybychom nepatřili k rodině! Proto říkám: Obec je kritikou etablované církve a je budoucností církve! V evangelické oblasti se teď snažíme s pomocí podnikatelských poradců zvýšit atraktivitu náboženské nabídky církve. Ale nedegraduje nás to na zákazníky církve, na spotřebitele jejích produktů? Obce, ve kterých žijeme, nejsou přece žádné místní organizace ústřední církve! Je to obráceně, církev určité země vzniká spojením živých obcí!

Küng: My katolíci máme opačný problém. Brzy bude mít vlastního faráře už jen třetina obcí. To se všechno zastírá tím, že se obce spojují do tzv. „pastoračních obvodů" nebo „pastoračních jednotek". Máme duchovní, kteří se v neděli štvou z jednoho kostela do druhého. Tak to bylo ve středověku - jenom odbyli bohoslužbu a hned zas museli pryč. Tím se ovšem obce ničí. Ale jak se z církve, jejíž chod zajišťuje obsluhující personál, stane církev aktivních účastníků? Jak se stane z církve pro lid skutečně církev lidí?

Moltmann: V našich evangelických dějinách máme vzor - za nacismu vznikaly dobrovolné obce Vyznávající církve. Nebyly členěny hierarchicky, měly tzv. „rady bratří". Tyhle obce v době státního a stranického útlaku své faráře financovaly samy. Do takové obce se vstupovalo osobním přihlášením, každý měl členský průkaz.

V Tübingenu máme dnes Jakubovu obec. Původně to byl církevní obvod, ze kterého vznikla obec, skládající se z dvaceti domácích kroužků. Tyto domácí kroužky připravují bohoslužby. Činnost obce není závislá na faráři, ten nemusí být u všeho. Každý je odborník na svůj život, na své nadání, na svou víru. Když farář, který tohle všechno inicioval, odešel do penze, obec pořádala bohoslužby tři čtvrtě roku sama - a kostel byl stejně plný jako předtím. To je pro mne příklad, jak se z církve složené z obsluhujícího personálu stane církev aktivních účastníků.

Küng To znamená, že když dnes tzv. katolické prostředí přestalo fungovat a ani někdejší typická protestantská kultura už v původní podobě neexistuje, pak záleží pouze a jedině na rozhodnutí jednotlivce, jestli se chce účastnit, nebo ne.

Moltmann: Ano, o tom jsem přesvědčen. Samozřejmě člověk není individuum, které by mohlo žít samo. Žije ve vztazích, v rodině, mezi přáteli atd. Ale jestli bude patřit k nějaké obci a bude v ní aktivní, to je osobní rozhodnutí.

IV. Jak je to s ekumenou?

Moltmann: Myslím si, že nejhlubším důvodem pro ekumenu je Ježíšova modlitba k Otci: „Aby všichni byli jedno" (J 17,21). A jsem přesvědčen, že tato modlitba je vyslyšena, takže v nejhlubší podstatě už jedno jsme. Proto pro mne ekumena znamená, že konečně srůstá to, co k sobě patří. Ale jakým způsobem se to děje?

Küng: V podstatě platí: V duchu už jsme jedno. Jsme jedno ve křtu, který církve vzájemně uznávají, a jestliže jsme všichni pokřtěni ve jméno Ježíše Krista, jsme v Kristu Ježíši jedno. To by se mělo brát mnohem vážněji.

Ekumenu formou návratu odmítám. To, že můj někdejší kolega, současný papež Benedikt, nabídl konzervativním anglikánským farářům a biskupům, že nemusejí dodržovat celibát, když se vrátí k Římu, považuji za opak toho, co chtěl koncil. Chtěli jsme, aby na obou stranách došlo k obnově podle evangelia, a ne aby se zase lovilo v sousedním revíru, aby se lákali jednotlivci na naši stranu.

Co si myslíš o formuli „smíření v odlišnosti"? Konstatujeme, že jsme odlišní. Nesměřuje to snad k ekumeně, která zůstane statická? Já vůbec nejsem nadšen, když se nezdůrazňují společné křesťanské rysy a místo toho se klade důraz na rozdíly mezi luterským a katolickým profilem. Po této stránce jsme už jednou byli dál.

Moltmann: Myslím si totéž. Např. jde-li o dialog s jinými náboženstvími, pak se cítím s katolickými teology na jedné lodi a mluvíme jedním hlasem. Vzpomínám na rozhovor s marxisty v Československu roku 1968. Josef Hromádka, Johann Baptist Metz a já jsme mluvili za křesťanství naprosto samozřejmě jedním hlasem. Podobně to prožívám, když diskutujeme se židy. Židovství nemá speciální poměr k evangelické církvi a speciální poměr k Římu. V diskusi s židovstvím mluvíme my křesťané jedním hlasem a jsme si blízcí.

Otázka pro teology zní: Existují vůbec ještě rozdíly v učení, kvůli nimž je eucharistické společenství nemožné? Neexistují, to říkají evangeličtí i katoličtí teologové společně už 40 let. Před mnoha lety se objevil projekt Rahnerův a Friesův.1 Před 1. ekumenickým církevním sněmem v Berlíně roku 2003 vypracovaly ekumenické ústavy rozbor tohoto tématu a dospěly k témuž závěru. Teologové, kteří jsou dnes kardinály, prohlásili, že rozdělení křesťanů v eucharistii je mnohem větší skandál, než když se jednotlivé skupiny odváží vykročit a slaví eucharistii společně.

Küng: Už v roce 1982 vydala Komise pro víru a řád Ekumenické rady církví „Limské prohlášení" o křtu, eucharistii a úřadu. Zároveň byla vytvořena společná limská liturgie. Od té doby mohou být vlastně všechny sporné otázky - oběť smíření, reálná přítomnost, nositelé úřadu - považovány za vyřízené. Všichni křesťané mohou souhlasit s limským dokumentem: „Je to Kristus, kdo zve k hostině a je jejím představeným. [...] Ve většině církví je toto předsednictví vyjádřeno ordinovaným nositelem úřadu. [...] Ten, kdo vysluhuje eucharistii (minister), je vyslanec reprezentující božskou iniciativu a vyjadřující spojení místní obce s ostatními místními společenstvím univerzální církve."2 Ostatně v roce 1971 se na Augsburském ekumenickém svatodušním setkání prostě a jednoduše přijímalo společně. V roce 1971! Takže se toho budeme muset asi zase chopit sami, máme-li se pohnout z místa.

Moltmann: V sedmdesátých letech jsme měli v Tübingenu pracovní skupinu, ve které jsme společně četli bibli a modlili se. Pak nás jednou napadlo: Nemohli bychom také společně slavit eucharistii? Jeden jezuita a já jsme byli pověřeni, abychom k tomu účelu připravili liturgii. Mysleli jsme, že na to budeme potřebovat několik týdnů, ale byli jsme hotovi za tři hodiny! My vůbec nejsme daleko od sebe. Pak jsme eucharistii slavili společně - a byli jsme všichni velmi šťastní.

Tehdy jsme s tím nešli na veřejnost. Ale je to stále naléhavější, takže další kroky jsou nevyhnutelné. Začít by se mohlo s manželskými páry různých konfesí. Co Bůh spojit, nemá člověk rozlučovat. A katolická církev už vůbec ne. A zrovna při eucharistii, u stolu Božího! To je nemožné a neudržitelné. Protože buď vzniknou ateistické páry, které do kostela přestanou chodit, anebo budou chodit do jednoho kostela společně.

Druhým krokem by snad mohlo být, že by se eucharistie neodpírala ani rozvedeným manželům, protože ti ji možná potřebují nejvíce. A třetím krokem by bylo eucharistické pohostinství, tedy že bychom jeden druhého zvali. Osobně se přiznám: Kdykoli jsem na nějaké bohoslužbě a slyším Kristův hlas „... tělo, které se za tebe vydává, ... krev, která se prolévá za tebe", já jdu. A ještě mě nikdy nikdo neodmítl. V redakční radě CONCILIA se vždycky slavila eucharistie a moji katoličtí přátelé pokaždé pro mne přišli a brali mě s sebou a já jsem slyšel Kristův hlas.

Küng: Vždyť ta věc se ani v Římě nebere tak důsledně. Když se sejdou správní lidé, udělá se výjimka. Papež Benedikt podal eucharistii reformovanému teologovi Rogeru Schutzovi, zakladateli společenství v Taizé. Josef Ratzinger se jako profesor v Tübingenu účastnil eucharistie, při níž bylo několik katolíků a protestantů pohromadě. Tehdy také ještě zastával názor, že ortodoxní by měli být vázáni pouze těmi koncily, kterých se sami aktivně účastnili, tedy prvními sedmi. To by bylo přirozeně obrovské ulehčení. Ale jak je vidět, nedělá se to, i když se k tomu třeba už kdysi dospělo. Proto si také myslím, že to už skutečně musíme vzít do vlastních rukou a prostě s tím začít.

Moltmann: Rád bych k tomu vyslovil smělou myšlenku: Napřed praxe, potom teorie! Nejprve prožitek, potom teologie! Při Večeři Páně, resp. v eucharistii neslavíme přece svoji teorii, nýbrž přítomnost živého Krista! A proto navrhuji: Nejprve se bude jíst a pít, a pak zůstaneme sedět u stolu, abychom v prožívané Kristově přítomnosti diskutovali o rozdílech mezi námi, urovnávali spory atd. Tedy nejprve společenství Večeře Páně - a pak teprve teoretická a teologická diskuse.

Z Concilia 3/2011 přeložila Helena Medková

1 Viz Heinrich Fries, Karl Rahner, Einigung der Kirchen - reale Möglichkeit [Sjednocení církví - reálná možnost], Freiburg 1983.

2 Harding Meyer aj., Dokumente wachsender Übereinstimmung [Dokumenty rostoucí shody], Frankfurt 1983, 558-566.