Jste zde

Knihovnička Getseman

Nový starokatolický misál

Eucharistická slavnost starokatolické církve: Starokatolický misál, Biskupský ordinariát a synodní rada Starokatolické církve v ČR, Praha 2011, 692 s.

Základem českého starokatolického misálu je misál německých starokatolíků, který byl přepracován, aby vyhovoval českým potřebám. Práce na sestavení misálu probíhaly deset let. Největší zásluhu na jeho vydání má, kromě biskupa Dušana Hejbala, nedávno zesnulý Josef König.

Misál obsahuje dvě struktury eucharistické bohoslužby: „Řád slavení eucharistie A" se podobá současnému římskokatolickému pořadu. Liší se v detailech, které jsou logickým vylepšením oproti současné římské praxi, která není ještě zcela zbavena středověkých nánosů. Jsou vypuštěny zbylé soukromé modlitby předsedajícího; vypuštěno Orate fratres; alelujový zpěv se podle východního vzoru zpívá jak před, tak po evangeliu; základní formou přímluv je přednášení jednotlivými členy shromážděné obce; Nicejsko-cařihradské symbolum (bez filioque) může být nahrazeno apoštolským či písní vyznání víry; naopak oproti raně středověké praxi je mezi kázání a vyznání víry je vsunut akt pokání (svátostný).

„Řád slavení eucharistie B" více odpovídá současnému liturgologickému poznání: Aby vynikly dvě podstatné části eucharistické liturgie, blok slova a eucharistický blok, dochází na dvou místech k výraznějším změnám. Je redukován počet prvků úvodních obřadů. Po úvodním liturgickém pozdravu následuje jeden z pěti prvků, (z nichž každý má několik variant): Hymnus (Trishagion, Gloria, Kyrie), Litanie chval (řada variant), Akt kajícnosti (dvě varianty), Žehnání a kropení vodou, Jiné obřady (např. žehnání ratolestí na Květnou neděli nebo křest, svatba atd.1). Druhé místo, kde dochází k úpravám, je příprava darů. Sestává se z přinesení darů, které je doprovázeno zpěvem a případně modlitbou nad dary, která je sice historicky doložitelným římským specifikem, ovšem tematicky zdvojuje následující eucharistickou modlitbu. Nejčastěji tak po přinesení darů ihned následuje eucharistická modlitba.

Struktura eucharistické slavnosti (zejména řád B) by mohla být inspirací pro české církve, které liturgická reforma teprve čeká. Je patrná snaha co nejvíce liturgii odklerikalizovat a svěřit ji slavící obci. I zde jsou však rezervy. Např. rubrika na str. 13 svěřuje případný úvod do liturgie předsedajícímu, ačkoli by to klidně mohl (podle mého názoru i měl) být někdo jiný. Rubrika na str. 33 svěřuje podávání eucharistických způsob na prvním místě předsedajícímu, ačkoli to není předsednická role. Spíše náleží jáhnovi, asistentům, kteří jsou uvedeni až na dalších místech, nehledě na to, že uplatnění obecného kněžství nejvíce odpovídá podávání si eucharistických způsob pokřtěnými navzájem.

Jako diskutabilní vnímám zařazení všeobecného svátostného smíření do eucharistické liturgie. Nevidím příliš důvodů pro, zatímco důvody proti nejméně dva: Jeden je liturgologický - v celém prvém tisíciletí se žádný speciální akt pokání v rámci eucharistické slavnosti nevyskytuje. Druhý je pastorační - zdá se mi, že k funkčnímu pokání, obsahujícímu změnu smýšlení, je přece jen třeba delší čas, než je mu věnován. I když jsem si dobře vědom, že odpuštění se děje boží milostí, nikoli našimi zásluhami. Rovněž každonedělní frekvence slavení smíření mi připadá příliš častá. Řešení vidím v samostatných liturgiích smíření, které jsou slaveny s menší četností.

Misál obsahuje velký výběr prefací (kromě pětapadesáti, které tvoří oddíl Preface, jsou další uvedeny v rámci dnů liturgického roku). Eucharistických modliteb, ať již s integrovanou či volitelnou prefací, je uvedeno čtyřicet osm. Rozčlenění kapitoly eucharistické modlitby na oddíl prefací a oddíl vlastních eucharistických modliteb je klasicky římský a myslím, že ne příliš šťastný. Poněkud zatemňuje jednotu eucharistické modlitby, která začíná úvodním dialogem a končí slavnostním Amen celé obce. Oddíl vlastních eucharistických modliteb je navíc označen jako „Anafory". Užití tohoto řeckého termínu pro eucharistickou modlitbu je násilné, neboť na Východě je nemyslitelné od anafory oddělovat prefaci. Mezi přednosti kapitoly Eucharistické modlitby patří kromě bohatého výběru i většinou logické umístění anamnestické aklamace až po samotné aklamaci a nikoli hned po instituci. Tři eucharistické modlitby jsou uvedeny vždy ve třech jazykových mutacích (česky, německy a anglicky), což usnadňuje slavení v mezinárodním shromáždění. Překvapivé je převzetí IV. eucharistické modlitby římskokatolického misálu. Její předlohou je egyptská anafora sv. Basila a bývá dnes řazena, vedle anafory z Apoštolských tradic, do většiny liturgických knih církví napříč denominacemi procházejícími liturgickou reformou. Šťastnější by bývalo vzít za předlohu některou anglikánskou či luterskou úpravu této anafory, které se věrněji drží původního textu. Římská úprava násilně text unifikuje s předchozími třemi eucharistickými modlitbami. Při výběru zřejmě rozhodl kvalitní český překlad.

Největší část misálu zaujímá temporál s předsednickými modlitbami (oracemi). Doba v mezidobí obsahuje každou neděli zpravidla tři dobře připravené orace, inspirované biblickými čteními jednotlivých cyklů ekumenického lekcionáře A, B, C. Několik poznámek mám ke svátečním obdobím. Tzv. „postní" neděle by bylo lépe označit jako „neděle v postu" či „neděle v postní době". Žádná neděle totiž není postní. V postním období jsem si všiml, jak poměrně silné zastoupení mají orace adresované druhé božské osobě. Ty vznikaly v době zápasu s ariánstvím a dnes jsou matoucí. Liturgická modlitba je adresována Otci skrze Syna v Duchu svatém. Obřady velikonočního Tridua umožňují řadu variant. Není mi zcela jasné, proč jsou na Velký pátek zařazeny tzv. „výčitky". Již Bonaventura Bouše před desítkami let napsal, že se jich musíme přes jejich poetickou krásu vzdát pro patripasionistický obsah, který je teologicky neudržitelný. Makrostruktura velikonoční vigilie je uvedena ve čtyřech variantách. Např. model B nezačíná blokem světla, ale blokem čtení. Řazení modelu D jsem nepochopil. Buď je uvedeno chybně, nebo je jakýsi testem inteligence uživatelů starokatolického misálu, kterým jsem jako (mlado)katolík nemohl projít...

Pozornost si v rámci vigilie zasluhují litanie ke všem svatým. Jednotlivé invokace, ač zmiňují příslušné světce či osobnosti, směřují ke Kristu. Seznam světců, podobně jako v římském vydání litanií, nezmiňuje sv. Ignáce, což považuji za škodu. Potěšilo mne však, že jsou však zmíněni mučedníci české skryté církve Přemysl Coufal a Pavel Švanda vedle takových jmen jako jsou Jan Hus, Jeroným Pražský, Dietrich Bonhoefer, Oscar Romero, Maxmilian Kolbe, Josef Štemberka z Lidic, Josef Toufar, Jan Bula a bratr Roger z Taizé. Uvedené osobnosti mají své sady předsednických modliteb i v rámci temporálu.

Přes uvedené drobné nedostatky je vydání starokatolického misálu dobrým počinem, nejen pro starokatolíky.

Pavel Hradilek

Křesťanství a romantismus

Nakladatelství CDK v Brně vydalo jako 15. svazek řady Quaestiones quodlibetales sborník Křesťanství a romantismus, jehož editory jsou teoložka Ivana Noble a historik Jiří Hanuš.

Jiří Hanuš ve svém úvodním textu přirovnává romantismus k biblickému silákovi Samsonovi, jehož zrádná Delíla oslabila ostříháním vlasů a který skončil jako spoutaný zajatec - aby později, když vlasy dorostly, opět nabyl svou starou sílu a dokázal se na svých pokořitelích pomstít. Tak i romantismus představoval významnou duchovní sílu, která svého času v Evropě převažovala (a stála mimo jiné i u kořenů českého národního obrození), ale pak byla na dlouhou dobu spoutána, zbavena své moci a vysmívána. A sílu romantismu, jež nyní opět vyvstává do popředí, je schopnost romantiků tematizovat hraniční zkušenosti a stavy, nicotu, tragičnost, možnost vysvobození, a dále jejich důraz na umění, intuici, jejich antidogmatismus.

Sborník má dvě hlavní části, Romantismus v perspektivě historie, filozofie a teologie a Romantismus v perspektivě dějin literatury a výtvarného umění. Z hlediska čtenáře Getseman bude v první části možná nejzajímavější teologické zhodnocení romantismu od Joshuy T. Searleho a příspěvek o významném protestantském teologovi Schleiermacherovi z pera Jana Kranáta. Ve druhé části pak stojí za zmínku text Taťány Petrasové, v němž se autorka zamýšlí nad romantickým zobrazováním posvátna především ve výtvarném umění.

JaS

1 Z  rubriky uvedené na str. 45 není zcela jasné, zda se jedná o úvodní část svátosti, v případě křtu např. úvodní skrutinium, v případě svatby žehnání prstenů, což by mělo liturgickou logiku, nebo obřad svátosti celý, což by logiku postrádalo.