Severoamerická „starokatolická“ nesnáz

Text je částí třetí kapitoly z knihy Roberta Carusa Starokatolická církev, kterou přeložil Jakub Lev Houdek. Poznámkový aparát vypuštěn. Knihu vydává nakladatelství Síť a můžete si ji objednat mailem na adrese obchod@getsemany.cz, nebo poštou na adrese redakce. Asi 100 stran v kroužkové vazbě, 80 Kč.

Starokatolickou církev většina Američanů nezná. Kdo se pak s pojmem starokatolictví setká, spojí si ho nejspíše buď s konzervativní frakcí římskokatolické církve, nebo některou odštěpeneckou skupinkou z čeledi nezávislých starokatolíků. Pro většinu Američanů je starokatolická církev zahraniční církevní anomálií. Přesto si však někteří nárokují nějakou formu sounáležitosti se starokatolickou církví. Tato kapitola usiluje o dialog se skupinami a soustředění na skupiny, které samy sebe označují za nezávislé starokatolíky.

Především cítím potřebu seznámit čtenáře se svým někdejším členstvím v jedné z těchto nezávislých starokatolických skupin zde v Saint Paulu v Minnesotě. Byl jsem vysvěcen na jáhna a pak na kněze nezávislým starokatolickým biskupem v linii historické apoštolské posloupnosti biskupa Arnolda Harrise Mathewa. Tuto autobiografickou poznámku zařazuji, aby si čtenář byl vědom, že myšlenky této kapitoly pocházejí zevnitř a nikoliv zpoza hranic severoamerického nezávislého starokatolického hnutí. Kapitola chce mimo jiné doložit v zásadě nesolidní a pochybnou povahu amerického nezávislého starokatolictví, a tím mi pomoci uchopit vlastní současnou situaci s větší jasností a do větší hloubky. Dále musí s nemenším důrazem zaznít, že nechovám neoprávněně kritický či pouze polemický postoj vůči nezávislým jurisdikcím, které si nárokují příslušnost či budí dojem příslušnosti k starokatolické tradici. Tato kapitola má zůstat věrná hlavní tezi, odpovědně artikulujíc dějiny a bohosloví starokatolických církví Utrechtské unie, a tím pomoci severoamerickým nezávislým starokatolickým jurisdikcím nabýt proměňující představu budoucnosti, jež nabízí dynamičtější cestu bytí církví.

Rovněž v této kapitole hodlám splnit dva úkoly: za prvé vyvrátit v současnosti vlivný, nicméně pochybený způsob myšlení o starokatolické historii a teologii ve Spojených státech, za druhé pak proniknout vrstvou nánosů, jež tíží myšlení mnohých, kdo se s řečeným způsobem myšlení ztotožňují a odhalit jim proměňující a milostiplné stezky, otvírané přijetím autentičtější verze starokatolické duchovní cesty, vpravdě všeobecné, misijní i místní.

Entropická povaha „nezávislého severoamerického starokatolického hnutí"

Současná nezávislá starokatolická, mnou zvaná pruteriánská myšlenková škola v Severní Americe úspěšně přispěla k přehodnocení pojmu „starokatolictví" mimo kontext Utrechtské unie. Tato oblíbená myšlenková škola teologicky nenahlíží Utrechtskou unii jako církevní instituci, definující starokatolickou víru, nýbrž jako jeden mezi mnoha starokatolickými (univerzálními) proudy, jež obecně popisuje jako „...množství nezávislých liturgických církevních společenství, které sdílí dvě charakteristiky - jsou nezávislé... a vlastní nebo si nárokují platnou apoštolskou posloupnost své hierarchie." Takto zúženou definicí přerostlo chápání starokatolictví ve Spojených státech v jakousi univerzální ekleziologii, schopnou obsáhnout nepřeberné množství společenských, morálních i kázeňských ideologií, kterými jednotlivé skupiny charakterizují svůj druh církevnosti (to jest přijetí či nepřijetí jistých společenských hodnot, svěcení žen a podobně).

Současný počet nezávislých starokatolických skupin sahá do stovek. Stačí zadat do vyhledavače slovo „Old Catholic" a vyjede nepřeberné množství odkazů na stránky starokatolických společenství, jež svou nezávislost vyhlašují velice individualizovaným a sebeurčujícím způsobem. Mezi jejich biskupy existují jen minimální styky. K biskupské kolegialitě dochází zřídka. V důsledku takto exkluzivistického počínání zrcadlí identita jednotlivých skupin ego jejich biskupa a kléru, což brání nastolení upřímného dialogu a vztahu. O „dohody o communiu" či ještě lépe „dohody o intercomunniu" mezi jednotlivými jurisdikcemi sice není nouze, ruší se ale ještě snáze, než uzavírají. Takto nepromyšleným a zbrklým spolčováním a rozkmotřováním vznikají pouhá povrchní spojenectví, nehodná slova communio. (...) Drobné samozvané starokatolické jurisdikce ve Spojených státech (...) soustředí pozornost na uchování své individuální identity v obavě z ostatních a v soupeření s nimi. Smyslem jejich „intercommunií" není snaha utvářet opravdové křesťanské společenství, ale použít ostatní k vlastní sebezáchově na základě předpokladu, že společenství s jinou jurisdikcí oslabuje soutěživost a mírní strach. Soutěživost ale na základě takto plytkého společenství nevyprchá, naopak vyústí v ještě horší roztržky, než jaké dosud mezi jurisdikcemi zuřily. Z nedostatku jiných výrazů použijme termínu souboj pyšných já s mentalitou: „já mám pravdu a ty se mýlíš", jež znovu a znovu odhalují povahu podobných svazků jako ne osobních (ontologicky míněno), ale konkurenčních a veskrze pyšných. Rád bych se mýlil, ale nemáme žádnou alternativní skutečnost, jež by svědčila o jiné situaci, než jakou jsem v předešlých slovech popsal.

Karl Pruter redefinuje v duchu scholastiky dvanáctého století starokatolictví jako univerzální hnutí bez souvislosti s eucharistickou ekleziologií Utrechtské unie a směrem k novějšímu konceptu ekleziologie univerzální. Zde začínáme chápat, proč typičtí američtí starokatoličtí duchovní věnují tolik času a úsilí výkladu a uveřejňování starokatolických dějin na úkor teologie. Podle většiny nezávislých starokatolických teologů tvoří dějinná vystoupení proti papežství precedens toho, co činí starokatolictví jedinečným a přitažlivým. Jinými slovy, starokatolické hnutí činí tím, čím jsou jeho dějiny. Pruterova díla přispěla k teologickému i historickému ustálení tohoto dodnes existujícího novotářského pojetí starokatolictví v Americe. (...) Pruterovy spisy upevňují americkou myšlenkovou školu, jež univerzalizuje pojem starokatolictví (to jest jako hnutí, ne jako unii lokálně-univerzálních církví) a přesouvá pozornost církve teologicky i historicky od partikulárního k univerzálnímu, nahlížeje celek univerza jako zdroj, který odhaluje sám sebe skrze partikulární způsoby existence (to jest místní církve), čímž současně vyzdvihuje univerzální „holou" podstatu a povahu celku. Pruter tak úspěšně přeměnil pojem starokatolictví v univerzální ekleziologii, která chápe každou místní církev jako pouhou část jedné, svaté, katolické a apoštolské Církve ve světě. (...)

Na to, že je starokatolictví v Americe celkem nové, jsou jeho zdejší dějiny více než složité. Odvíjejí se ze dvou velice odlišných zdrojů: 1) Polské národní katolické církve, která má převážně průhlednou a jasnou historii a 2) nezávislých starokatolických jurisdikcí, které vedou episcopi vagantes (potulní biskupové) původem v rozličných liniích apoštolské posloupnosti. Dějiny druhé jmenované skupiny jsou podstatně zapeklitější, než dějiny Polské národní katolické církve, zejména pro ohromný počet skupinek a absenci jejich vzájemné solidarity. Své zkoumání začneme právě u historie těchto nezávislých skupin v čele s potulnými biskupy (...).

Dějiny starokatolického hnutí v USA působí neuspořádaně, částečně proto, kolik roztříštěných církevních entit neprávem používá názvů starokatolická církev, například Starořímskokatolická církev, Liberálněkatolická církev, církve založené biskupy Villatem a Mathewem a další. Problém roste se stoupajícím počtem samozvaných nezávisle katolických biskupů, kteří se prohlašují za součást starokatolické církve. Tito episcopi vagantes, potulní biskupové, jak jim říkají v utrechtských a anglikánských církvích, jsou docela jiného ražení, než starokatolické církve Utrechtské unie. Dvěma populárními potulnými biskupy, od nichž většina nezávislých starokatolických jurisdikcí v USA odvozuje svou apoštolskou posloupnost, jsou Joseph René Villate (+1929) a Arnold Harris Mathew (+1919). Uvažujme nyní v krátkosti nad jejich životy a nad jejich vlivem na nezávislé starokatolictví v Severní Americe.

Joseph René Villate

Většina odborníků, mezi nimi Claude B. Moss, se zdráhá hovořit o biskupu Villatovi. Přehlíží jej coby biskupa nestarokatolického, my ale nemůžeme jeho historii nadále přehlížet, neboť množství amerických nezávislých starokatolických jurisdikcí si nárokuje stát v jeho linii historické apoštolské posloupnosti. Co činí Villateho osobnost tak nedocenitelně důležitou a zajímavou není jeho biskupské svěcení v jakobitské tradici, nýbrž to, že byl nejdříve a především povolán, vysvěcen a vyslán jako starokatolický presbyter Utrechtské unie, aby sloužil americké starokatolické obci uvnitř Episkopální církve Spojených států. Villateho přínos tak netkví v jeho ustavičné snaze získat biskupské svěcení, nýbrž v jeho mandátu od episkopálního biskupa sloužit pod jeho biskupským dozorem místnímu společenství starokatolické víry! Tento stav mohl katalyzovat harmonizaci episkopálně-starokatolických vztahů koncem devatenáctého století, jež by skýtaly Božímu lidu nevyčerpatelný zdroj příležitostí. Bohužel mělo všemu být jinak.

Moss nás informuje, že „duchovní péče o velký počet římskokatolických přistěhovalců různých národností v Americe, kteří se odmítli podřídit pravomoci římskokatolické hierarchie jejich nové vlasti, představovala dlouho vážný problém." Zpravuje nás dále o bezvýsledné snaze starokatolických církví Utrechtské unie usnadnit tyto souvislostmi utvářené konflikty s Římem zřízení vlastních misijních společenství v Americe. Jeden z případů se udál na sklonku devatenáctého věku ve státě Wisconsin kde, podle Mosse, na žádost anglikánského biskupa z Fond du Lac ve Wisconsinu Hobarta Browna vysvětil biskup Herzog (první starokatolický biskup Švýcarska v letech 1876-1924) 7. června roku 1885 mladého Francouze Josepha René Villateho pro práci mezi frankofonními přistěhovalci ve Wisconsinu pod dohledem episkopálního biskupa z Fond du Lac. Ústředí misie (farnosti) se nalézalo v místě jménem Little Sturgeon.

Nutno zdůraznit, že Utrechtská unie vysvětila Villateho až na žádost biskupa z Fond du Lac o kněze pro francouzskou starokatolickou obec v jeho diecézi. Není těžké vidět, jak vztahy vyvstalé mezi Anglikánským společenstvím a Utrechtskou unii zapouštějí koncem devatenáctého století kořeny dokonce i na té nejlokálnější úrovni. Tento zárodečný vztah oslavil velkorysou předehrou právě episkopální biskup Fond du Lac pomocí skupince francouzských přistěhovalých laiků, kteří se necítili vítání v římskokatolické církvi, ale zároveň nesouzněli s episkopálním stylem liturgie, prosbou o kněze s Utrechtské unie, a to dávno před oficiální smlouvou o církevním společenství mezi oběma jurisdikcemi.

Současný americký nezávislý starokatolický autor a biskup v Chicagu André Queen mluví ve své knize o tření, které nastalo mezi otcem Villatem a nástupcem biskupa Browna na stolci Fond du Lac. Queen vzbuzuje dojem, že Villate přicestoval do Ameriky jako starokatolický kněz na vlastní vrub a „založil a vybudoval farnosti za laskavého přispění episkopálního biskupa z Fond du Lac." Pokračuje tvrzením, že biskupové Utrechtské Unie „...nařídili otci Villatemu, aby se spolu se svými farnostmi od Protestantské episkopální církve Spojených států amerických odtrhl." Zapomíná však svá tvrzení opřít o věrohodnou pramennou evidenci. Můžeme tedy jen poznamenat, že Queenova historická analýza Villateho nestojí na solidním výzkumu a obsahuje řadu mylných tvrzení. Queen neposkytuje svým výrokům ohledně Villateho a jeho duchovního působení ve Wisconsinu náležitou vědeckou oporu, nemluvě o tom, že jeho kniha nejednou odporuje Mossovým objasněním téhož tématu.

Vysvítá však jasně, že se Villate s vyhlídkami prostého farního kněze pod pravomocí episkopálního biskupa nechtěl spokojit. Toužil být vlastním pánem a požadoval od biskupů Utrechtské unie biskupské svěcení. Těm se nechtělo, už pro pučící vztahy s Episkopální církví USA. Nakonec kolegium biskupů Utrechtské unie odepřelo Villatemu svěcení tím, že za americkou místní katolickou církev považuje církev episkopální. Villateho úkolem že pak není zakládat v Americe starokatolickou církev jako misionář, nýbrž z pověření utrechtské unie sloužit starokatolické obci ve Wisconsinu jako starokatolický kněz v jurisdikci místního episkopálního biskupa z Fond du Lac.

Kolegium biskupů Utrechtské unie totiž vědělo, že by založení biskupství na kanonickém území jiné uznávané církve vedlo k problému překrývání jurisdikcí a podrytí dobrého vztahu s Episkopální církví USA. Nehodlalo tento vztah ohrozit kvůli „Villateho touze po biskupském svěcení v evropské starokatolické církvi..." Starokatolického biskupa zjevně nebylo třeba tam, kde už v osobě episkopálního biskupa místní hierarcha působil v zavedené diecézi starokatolickými biskupy uznávané. Starokatolické tradici se navíc dostávalo ze strany biskupa Fond du Lac vřelého přijetí a Utrechtská unie nechtěla takto historický vtah zničit vytvořením konkurenčního biskupství. Z toho lze vyvodit veskrze sobeckou pohnutku Villateho biskupských ambicí.

Villateho rozhodnutí starokatolických biskupů samozřejmě zklamalo; začal tedy hledat jakéhokoliv biskupa, svolného jej vysvětit. Svěcení jakobitským biskupem se mu nakonec dostalo roku 1892. Moss pojednává o Villateho novém úřadu slovy: „Villate se nyní prohlašoval jakobitským biskupem (přestože „jakobitská" církev neuznávala jeho, ani jeho skutky) a jeho spojení se starokatolickou církví zaniklo..." Villate se vrátil do Ameriky a začal náhodně světit kněze a biskupy v USA a jiných zemích, čímž zavinil nemalý zmatek v otázce, kým byl a jakou církev zastupoval. Je nezpochybnitelné, že nezávislí američtí starokatoličtí biskupové a kněží, „kteří odvozují svoji apoštolskou posloupnost od Villateho, se prohlašují za starokatolíky neprávem. Villateho vysvětili, jak vidíme, biskupové jakobitští." Biskupové a kněží v USA, kteří odvozují svou historickou apoštolskou posloupnost od Villateho či jiného potulného biskupa mimo apoštolskou posloupnost Utrechtské unie, nejsou starokatolíky! Nezávislí biskupové Villateho linie jsou jiného církevního původu a trváním na svém starokatolictví překrucují dějiny.

Mějme též na paměti, že samo Villateho biskupské svěcení provázejí vážné pochybnosti; není zaprvé dostatečně zdokumentováno, za druhé si i sám Moss zřejmě protiřečí tvrzením, že jakobitský patriarcha požehnal Villateho konsekraci v kontrastu s tvrzením, že jakobitská církev nikdy neuznala Villateho a od samého počátku ani jeho svátostné počínání. Faktem zůstává, že ač Villate biskupem konsekrován byl, nikdy se oficiálně nepřipojil k žádné místní církvi s apoštolskou posloupností. Jednal jako soukromník, což jej staví mimo jakékoliv církevní společenství.

Arnold Harris Mathew

Druhá nejoblíbenější linie apoštolské posloupnosti mezi americkými nezávislými starokatolickými biskupy pochází od A. H. Mathewa. Na rozdíl od pochybné sukcese Villateho je ta Mathewova nepopiratelně původem starokatolickou; svěcení přijal počátkem dvacátého století, kdy předložil kolegiu biskupů Utrechtské unie doklad o volbě anglickou starokatolickou synodou. Zvolen i konsekrován byl pro anglické „nespokojené římské katolíky." Původně byl ordinován na římskokatolického kněze působícího ve skotském Glasgow od papeže Pia IX. Získal dále doktorát bohosloví; jeho bohoslovecká průprava a kněžská formace byly tedy spíše římskokatolické, než starokatolické, což se mohlo mimo jiné spolupodílet na pozdějších třenicích s Utrechtskou unií. Zásadní rozdíl mezi ním a Villatem tkví v tom, že Mathew neusiloval o episkopát jen pro svůj užitek. Před biskupskou volbou zápasil se svou identitou bývalého římskokatolického kněze a kolísal mezi Církví Anglie a římskokatolickou církví. Když opustil římskokatolickou pastoraci, oženil se a chtěl naplnit své kněžské poslání v anglikánské církvi. Církev Anglie jej nicméně nechtěla přijmout jako presbytera ihned, bez zkušebního období, během kterého by ovšem nepobíral duchovenský plat. Zkušební lhůta byla tedy pro Mathewa nepřijatelná, neboť potřeboval zaměstnání pro obživu své rodiny. Když tedy roku 1908 pojal myšlenku na založení misijní starokatolické diecéze pro nespokojené římské katolíky, nezůstal oslyšen. Zvážíme-li v této záležitosti Mathewovy životní okolnosti, pochopíme jeho vůli sloužit Božímu lidu právě v úloze starokatolického biskupa Anglie.

Mathewova biskupská volba se nicméně nevyhnula pochybnostem a v biskupském úřadě nepobyl dlouho. Utrechtská unie například nepřezkoumala jeho volbu; kdyby tak učinila, odhalila by v ní podvod - k žádné nedošlo. Jistý důstojný pán Richard O'Halloran, diecézní římskokatolický kněz v anglickém Ealingu, ukul za Mathewovými zády plán na zřízení starokatolické misie v Anglii. Mathew se stal jeho nástrojem na vytvoření nezávislé katolické jurisdikce mimo Církev Anglie. Starokatoličtí biskupové navíc selhali v dorozumění s arcibiskupem canterburským a dalším anglikánským episkopátem a neověřili si „...zda je potřeba biskupa skutečná." (...) Mathew se tak stal prvním starokatolickým biskupem, který kolem sebe neshromažďoval žádnou místní církev.

Mathew nezůstal přesto zcela osamocen. Stále se těšil podpoře Utrechtské unie a snažil se „...poskytnout útočiště odděleným a odpadlým římským katolíkům, kteří se neodhodlali spočinout v Církvi Anglie." Pokoušel se též vejít ve styk s Církví Anglie (...). Církev Anglie dala nicméně najevo své rozčarování nad světitelským aktem Utrechtské unie, jež vedlo ke vzniku konkurenční katolické církve na jejím kanonickém území, „... a 22. února 1909 poukázal arcibiskup canterburský v soukromém dopise na to, že není zapotřebí starokatolického hnutí v Anglii, když Církev Anglie zastává stejná stanoviska jako starokatolíci." Po tomto postoji arcibiskupa z Canterbury se Mathewovo počínání propadalo do rostoucího nesouladu jak s Utrechtskou unií, tak s Církví Anglie. Mathew navíc jednal čím dál nepředvídatelněji a pro Utrechtskou unii škodlivěji a poměry mezi starokatolíky a Anglikánským společenstvím trpěly.

Roztržka, jež odcizila Mathewa kolegiu biskupů Utrechtské unie, vypukla, když 13. června roku 1910 udělil dvěma římskokatolickým kněží biskupská svěcení bez konzultace s Utrechtskou unií. Zprotivil se tím Statutům, které upravovaly biskupské funkce, a co hůře, jednal nepředloženě a ze sobeckých pohnutek. Biskupské kolegium Utrechtské unie veřejně odsoudilo Mathewovy konsekrace a shledalo, že čtyřikrát porušil Utrechtskou dohodu: „zaprvé Mathew neuvědomil o konsekracích ostatní biskupy, za druhé je vykonal tajně, za třetí světil bez spolusvětitelů a, za čtvrté, světil členy jiného církevního společenství." Následkem tohoto odsudku vyhlásil Mathew veřejně nezávislost na Utrechtské unii ve svém neblaze proslulém Prohlášení a autonomii a nezávislosti.

Většinu jeho obsahu zabírají výhrady kázeňské, nikoliv naukové povahy. Prohlášení tudíž postrádá důvod, postačující k rozkolu. (...) Následující Starokatolická biskupská konference roku 1913 úředně prohlásila, že neuznává biskupa Mathewa ani žádné jeho skutky. Mathew přestal být starokatolíkem 29. prosince roku 1910 po téměř třech letech biskupské služby." V té nicméně na vlastní pěst pokračoval, nepřestávaje se prohlašovat za starokatolického biskupa.

Činy a učení Mathewa a Villateho ve velkém ovlivnili historii a teologii, hlásanou o půlstoletí později ve spisech Karla Prutera a jeho současníků. Teologické a historické myšlenky, jež dodnes ovlivňují nezávislé americké starokatolické hnutí, vyrůstají z počínání obou biskupů, jež kladlo nezávislost nad společenství a individualismus nad vztahovost. Trivializují navíc teologický charakter nezávislého starokatolického episkopátu, jak ve vztahu k místní katolické církvi, tak ve vztahu k biskupům ostatním. (...)

Polská národní katolická církev

Polská národní katolická církev (PNKK) bývala největší starokatolickou lokálně-univerzální církví v plném společenství s Utrechtskou unií. Laurence Orzell, používaje k popisu původu a dějin PNKK výrazu paradox, píše:

„Skutečnost, že nejpočetnější starokatolické církve - PNKK v Americe a Polskokatolická církev v Polsku - vznikly v národě, proslulém svou oddaností římskokatolické církvi, je sama o sobě paradoxem. Paradoxem je i fakt vzniku církve nikoliv z naukových rozporů, nýbrž spíše z administrativních obtíží polských římskokatolických přistěhovalců ve Spojených státech přelomu století."

Mohutný příliv polských emigrantů zasáhl Spojené státy mezi lety 1880 až 1914. Vinou odlišných církevních zvyklostí a myšlenek se konfliktu mezi nimi a irskými přistěhovalci, již přicházeli do Ameriky v devatenáctém století, nedalo zabránit. O vzájemné porozumění odlišným společenským a náboženským postojům se tou dobou v Americe nikdo moc nepokoušel. Toleranci mezi Poláky, Iry a Italy nepřispěla dokonce ani společná římskokatolická víra a ani tenkrát společné církevní budovy. Začátkem dvacátého století zuřil mezi Poláky a Iry vážný společenský a národnostní konflikt v celé řadě velkých měst, Chicagu, New Yorku, Bostonu a dalších, a římská církev nebyla vůči němu v nejmenším imunní. Orzell píše:

„Americká římskokatolická hierarchie, tvořená téměř výhradně biskupy irského původu, povolovala zakládání polských farností, chápala je nicméně jako dočasný jev a upřednostňovala „amerikanizaci" přistěhovalců. Její povšechně záporný postoj k polskému jazyku a polské kultuře se střetl s cítěním Poláků a jejich silným smyslem pro národní identitu. Filosofický spor přerostl u části polského laictva k volání po větší roli ve spravování farních záležitostí."

První dobře známá a zdokumentovaná polsko-americká roztržka proběhla v Chicagu v Illinois roku 1895 a napomohla vzniku PNKK. Propukla mezi římskokatolickou farností a chicagským arcibiskupem Patrickem Feehanem (+1902), který ve shodě s kanonickým právem požadoval převedení veškeré kontroly farního majetku na arcidiecézi. Neschopni dosáhnout jakékoliv shody, volili farníci v čele se svým knězem Kozlowským přerušení svazků s římskokatolickou diecézi Chicago. Té se nakonec podařilo zbavit farnost majetku, farníci si ovšem postavili nový kostel, který jim Kozlowski, exkomunikovaný arcibiskupem Feehanem, 11. srpna roku 1895 posvětil. Nová farnost si zvolila jméno Katolický kostel Všech Svatých. Neměla ovšem biskupa, přičemž podle katolické víry vidí farnost v biskupovi znamení jednoty církve a její univerzality na místní úrovni. Nová farnost biskupský dohled citelně postrádala. Přestože se nemohla autenticky pokládat za římskokatolickou, trvala tvrdošíjně na své katolicitě.

To vedlo k událostem, jejichž průběh shrnuje Orzell: Postupné šíření „nezávislého" hnutí a zjištění neudržitelnosti vyznávání římského katolictví mimo římskokatolickou církev, přivedly otce Kozlowského k založení formální církevní alternativy pro vzbouřené Poláky. Zvolen svými následovníky za biskupa, požádal starokatolíky [kolegium biskupství Utrechtské unie] o biskupské svěcení. Starokatolíci situaci prošetřili a následně se rozhodli Kozlowskému vyhovět. Podepsav Utrechtské prohlášení, přijal v Bernu 21. listopadu 1897 z rukou biskupa Eduarda Herzoga za asistence arcibiskupa Gerarda Gula a biskupa Theodora Webera biskupské svěcení. Po návratu do USA začal upevňovat společenství, které nazval „Polskou katolickou církví", užívaje záměnný termín „Nezávislá katolická diecéze Chicago." Zde biskup Kozlowski a jeho lokálně-univerzální církev diecéze Chicago zahájili vývoj církve, později nazvané Polská národní katolická církev. Farnost Všech Svatých v jednotě s biskupem Kozlowským utvořila první oficiální starokatolickou diecézi v Severní Americe ve společenství s Utrechtskou unií.

Události podobné chicagskému incidentu následovaly napříč americkými městy, neboť konflikt mezi převážně irskou hierarchií a Američany polského původu nedoznal řešení. Zmiňme Scranton v Pennsylvanii, který krátce po svěcení Kozlowského poslal Utrechtské unii dalšího kandidáta, tentokrát otce Hodura, který začal pastorovat Poláky, odloučené od římské církve kvůli sporům o právo nakládat s majetkem farností a sporům o pravomoci. Otce Hodura vnímali jeho nejbližší jako složitého člověka. Ozrell nás informuje, že „otec Hodur, vysvěcený na kněze roku 1893 ve Scrantonu, byl velmi složitou osobností, jejíž radikální rétorika mísila populismus, nacionalismus, antiklerikalismus, katolictví a zpočátku i socialismus do podoby přitažlivé církve." Hodur a Kozlowski neviděli věci stejnýma očima a ustavičně se svářeli. Hodur chtěl konsekrovat bez ohledu na Kozlowského, Evropané ale shodu s Kozlowským požadovali. Kozlowski ale v lednu roku 1907 zemřel a Hodur byl jednomyslně zvolen za jeho nástupce z vůle 80 000 věřících v 25 farnostech z celých Spojených států. Konsekrován byl 29. září 1907. Téhož roku rozšířil název svého místního církevního společenství v pennsylvánském Scrantonu na celou národní starokatolickou církev v Americe, která od té doby nese název Polská národní starokatolická církev. Na vrcholu svého působení mezi padesátými a začátkem osmdesátých let dvacátého století čítala PNKK více než 100 000 věřících. Číslo s časem klesá a nejedna farnost PNKK bojuje o přežití.

Vztahem PNKK s Utrechtskou unií vždy otřásal malý odstup od takříkajíc římské pobožnosti v podobně růžence či adorace Nejsvětější Svátosti (podobně tomu ale bylo i v Utrechtské církvi). Evropští starokatolíci jim v praxi, kterou si střežili jako kulturní a místní specifikum, nebránili; za nezbytnou pro katolickou víru ji však nikdy nepřijali. (...) Hlavní roztržka mezi PNKK a evropskými starokatolickými církvemi se ale netýkala svérázů v církevní kázni a morálce jak nejspíš míní Orzell, nýbrž v daleko principiálnější věci vnímání samé povahy církve. PNKK nade vší pochybnost uplatňuje univerzální ekleziologii, vlastní západní církvi v čele s církví římskokatolickou. (...) Chápání communia v paradigmatu univerzální ekleziologie spočívá jednomyslnosti ve víře, mravech i kázni nařízených jednou církví, jedním biskupem (to jest papežem či patriarchou) a jedním magisteriem (učitelským úřadem katolické církve) všem různým místním církvím na celém světě. Církve Utrechtské unie odmítly univerzální ekleziologii ve prospěch ekleziologie eucharistické ve větší shodě s prvotní církví. Eucharistická ekleziologie rozumí povaze univerzální církve především jako koinonii, která odráží trojjedinou povahu Boží. Na rozdíl od univerzální ekleziologie vychází z teologie církve prvních tří staletí a liší se učením, že univerzální církev ve své plnosti přebývá v partikulární místní církvi, sjednocená se svým biskupem ve slavení eucharistie kdekoliv na světě. (...)

Evropské starokatolické církve očividně uspěly v „...zachování těsných vazeb s anglikány... a v postupu do svátostného společenství s luterány...," protože eucharistická ekleziologie nevyžaduje uniformitu, ale pečuje o ty podstatné rysy, které obnáší bytí církví. Postačí zde prohlásit, že rozkol mezi PNKK a evropskými starokatolickými církvemi nenastal vinou manipulace či zlovolnosti ani jedné strany, obě církve jen pracovaly s odlišným ekleziologickým paradigmatem, co se povahy církve týče. Tak, když starokatoličtí biskupové „...z Rakouska, Německa, Nizozemí a Švýcarska dali na srozuměnou, že nepožadují na PNKK zavedení svěcení žen, žehnání stejnopohlavních párů či praxi svátostného společenství s protestanty, očekávali zrušení všech omezení v svátostném obcování s těmi, kdo tak činí." V tomto stanovisku zastávají evropští starokatoličtí biskupové eucharisticko-ekleziologické pojetí jednoty v rozdílnosti v tom, jak nahlížejí pro katolickou víru podstatné nauky a praxe na místní úrovni církve. Tomuto připouštění rozdílnosti na místní úrovni ve věcech církevní kázně se biskupové PNKK vzepřeli z pozic univerzálně-ekleziologického pojetí jednoty církve z hlediska konformity ve všech záležitostech víry i kázně. PNKK se s Utrechtskou unií rozešla roku 2003, když odmítla účast na plném společenství s Utrechtem, jak jsme popsali výše.