Velkolepost Země, této malé planety, na níž existuje život, vnímají dnes všechny národy stále silněji. Jde o ekologické vnímání, přičemž termín ekologie pochází z řeckého oikos, což znamená osazenstvo domu nebo domov. Tato živá planeta je jediný domov, který v obrovském universu máme. Zároveň si stále více uvědomujeme, že lidské jednání způsobuje životadárným systémům na Zemi smrtelné škody a ničí její identitu coby sídlo života. Tento paradox signalizuje, že je na čase teologicky znovu objevovat prastará témata, jako je tvůrčí přítomnost Ducha svatého, svatá hodnota přírody a etika zachování Země.
Bible, patristika a středověká teologie si představují svět jako trojnožku, jejímiž opěrnými body jsou Bůh, lidstvo a příroda. Klihem, jenž drží tuhle stoličku pohromadě, je přítomnost Ducha svatého. Od začátku Geneze, kdy se Duch Boží vznáší nad vodami (Ge 1,2), až k závěru Zjevení, kdy Duch zve všechny, kdo žízní po vodě života, aby přišli a občerstvili se (Zj 22,17), je přítomnost Ducha onou úžasnou silou, která udržuje bytí světa a vdechuje dynamickou sílu lidem i přírodě.
Tento trojí vzájemný vztah byl během prvních 1500 let křesťanské tradice víceméně živě pociťován. V 16. století však církev rozštěpil úporný teologický spor týkající se vykoupení člověka. Intenzivním soustředěním na otázku, budou-li hříšníci spaseni pouhou vírou (protestantský názor), nebo vírou a dobrými skutky (katolický názor), se horizont teologie zúžil. Jako v každém déle trvajícím sporu ztratili lidé z očí širší souvislosti. V poreformačních stoletích spojovala katolická církev působení Ducha nekompromisně s církevním úřadem a dogmaty církevního úřadu, zatímco protestantská teologie trvala na ospravedlňujícím působení Ducha v individuu. Obě strany do značné míry zapomínaly na svědectví tradice o kosmické přítomnosti a jednání Ducha svatého. V důsledku toho se přirozený svět jako předmět náboženského zájmu z jejich zorného pole vytrácel.
Poreformační teologie si Boha představovala jako monarchu na vrcholu pyramidy bytí, který dlí mimo tento svět a není jeho neblahým stavem dotčen. A třebaže nejlepší teologové označovali tuto nejvyšší bytost za laskavou, byl („on" - modelem tohoto konstruktu byl totiž vždycky mužský vládce) principiálně vzdálen a musel do světa „vstoupit" nebo „zasáhnout", aby přírodní zákon porušil formou zázraku. Jakkoli mistrovsky a velkolepě vykládala tato teologie Boží transcendenci, opomíjela přitom neméně důležitou pravdu o Boží imanenci, o přítomnosti Boha v srdci světa, jež byla tradičně spojována s Duchem svatým. Zapomínala, že všechno spočívá v Bohu, neboť „v něm žijeme, pohybujeme se a trváme" (Sk 17,28), a on zase vše zahrnuje, neboť „je nade vším a skrze všechno a ve všem" (Ef 4,6).
Tímto historickým zarámováním našeho tématu má být hned na začátku objasněno, že obrací-li se teologie ke kosmické pneumatologii, nejde o žádné novum. Snažíme se připomenout podstatnou část křesťanského dědictví, onen třetí opěrný bod, který se v posledních 500 letech vytratil. V této „nové" oblasti hledáme prastaré bohatství.
K tomu, aby se teologie mohla přesvědčivě vrátit k přítomnosti Ducha, potřebuje rámec Boží Trojice. Křesťanská víra zná a zakouší jediného, nepopsatelného Boha jako transcendentního, vtěleného a imanentního. Na sklonku 2. století vysvětloval Tertulián ekonomickou trojjedinost pomocí celé řady obrazů. Je-li Bůh roven slunci, pak Kristus je sluneční paprsek, který dopadá na zemi, a Duch je onen teplý bod, opálené místo, kam slunce skutečně dopadlo a něco způsobilo. Podobně může být první osoba Trojice srovnávána s vyvěrajícím pramenem, druhá s řekou, která z něho vytéká, a třetí se zavlažovacím kanálem. Trojjediného Boha si lze představovat i jako kořen, výhonek a plod - jako strom, jenž má nepřístupný základ v hlubině, raší do světa a jehož plodnost se projevuje v květu, vůni, ovoci a semeni (Adversus Praxean 8,5-8,7). To všechno jsou metafory pro Boha, který je mimo nás, který jako vtělený Bůh vstupuje do dějin a jako všudypřítomný Bůh ve světě působí.
Viděno z této trojiční perspektivy je Duch vždy onen Bůh, jenž v každém okamžiku skutečně působí - blíží se svou životadárnou mocí a odchází. Mluví-li se o Duchu, poukazuje se primárně na živého Boha, který je v celém světě přítomný a činný: lidsky, planetárně, kosmicky. Nicejské vyznání to vyjadřuje překrásně, když vyznává víru v Ducha svatého, „Pána a dárce života", latinsky vivicantem, tedy oživujícího.
Na konci své významné knihy Krátké dějiny času klade Stephen Hawking proslulou otázku: „Kdo vdechuje rovnicím život a tvoří universum, jež mohou popisovat?" Jako atheista poctivě nechává otázku otevřenou. Biblická víra se však odvažuje odpovědět, že ten, kdo tomuto kypícímu universu vdechuje život, je Duch. Tajemstvím živého, zcela transcendentního Boha je rovněž ona síla, jež je jádrem světa a jeho evoluce. To naznačuje, že Bůh jednal nejen na počátku, nýbrž po miliardy let a jedná i dnes, protože universum se na cestě k budoucnosti stále přetváří.
Martin Luther používá prostý příklad, aby to vyjádřil pregnantně: „Vždyť jak může rozum pochopiti, že by byl Boží majestát tak malý, aby mohl být v malém zrnéčku, na něm, nad ním, skrze ně, uvnitř i vně, [...] a [...] přesto zcela a úplně v každém zvláště, kdyžto je jich bezpočet? [...] A naopak že by byl týž majestát tak velký, aby jej ani tento svět ani tisíce světů nemohly obsáhnouti a říci: Hle, zde jest. [...] Na druhé straně zajisté nelze [...] nikde a nijakým způsobem obsáhnouti jeho vlastní božskou podstatu, totiž že on vskutku všechny věci obsahuje a v nich jest."
Dnešní teologie rozlišuje minimálně tři dimenze této Boží přítomnosti. První je klasičtější, kdežto zbylé dvě se do centra pozornosti dostávají teprve teď.
Tvůrčí přítomnost: Vnitřní tajemství stvoření spočívá v tom, že Duch je přítomen jak uvnitř obnovujícího se koloběhu vznikání, zápolení, žití a umírání na této planetě, tak kolem ní. Bůh je zde doma stejně jako my. Je poučné si všímat, že když bible mluví o tvůrčí síle Ducha, používá kosmické obrazy, a nikoli obraz panujícího monarchy: vanoucí vítr (ruah), planoucí oheň, plynoucí mračna, prýštící voda. Žádný z těchto obrazů neukazuje nic definitivního; živly v nich zmíněné mohou jinými věcmi proniknout, mohou je obklopit, aniž samy ztratí svůj charakter; jejich přítomnost vnímáme skrze změny jimi způsobené. Podobně ženské obrazy Ducha - kvočna, porodní bába, mateřská moudrost - poukazují na láskyplnou blízkost a péči. A stejně je tvůrčí Duch nekonečným proudem milující energie, který strhává svět do bytí. Tato Boží kreativita je stále aktivní: plodí nový život, navazuje vztahy uvnitř životních společenství a obnovuje tvář Země, pokud jí byla způsobena škoda.
Přítomnost ve znamení kříže: To ovšem není všechno, neboť přirozený svět je nejen krásný svou harmonií, je to také neúprosně brutální a krvavé místo, plné utrpení a umírání. Tělesná existence potřebuje potravu, a proto k biologickému životu patří i hon za kořistí. Z širšího pohledu jsou dějiny samotného života na umírání závislé; bez smrti by nebyla žádná evoluce. Historie života je milióny staletí trvající historií utrpení a umírání. Je velmi lákavé zavírat oči před násilím a idealizovat si přirozený svět jako romantické místo. Ale máme i alternativu - uprostřed bolesti můžeme hledat tvůrčího Ducha.
K tomu účelu provádí teologie typickou operaci: odvrací se od bezprostředního problému a hledá radu v evangeliu. Křesťanská teologie interpretuje Ježíše jako Boží slovo a Boží moudrost; jeho život, smrt a zmrtvýchvstání zjevují charakter Boha. Co spatříme z tohoto úhlu pohledu? Milosrdnou lásku, která nezná hranic, a soucit, jenž proniká do hlubin hříchu, utrpení a strašlivého lidského umírání, aby dal vznikat novému životu.
Ekologický přístup umožňuje teologii překročit hranice lidského rodu a rozšířit tuto Boží solidaritu na všechna stvoření. Tvůrčí Duch provází solidárně každou trpící živou bytost - od dinosaurů, kteří vymřeli po pádu asteroidu, až po antilopí mládě, které žere lev. Ani vrabec nespadne na zem, aniž by to vzbudilo účast v srdci Božím (Mt 10,29). Tato představa nemá být oslavou utrpení, takové pasti je nutno se opatrně vyhnout, avšak je-li zaměřena na Boží soucítění, může objevovat důsledky vztahu oživujícího Ducha k trpícímu, evolucí procházejícímu světu. Výkřik přírody se setkává s Duchem, jenž v porodních bolestech veškerého tvorstva sténá a pracuje k porodu (Ř 8, 22-23). Tak lze vnímat vzorec kříže a zmrtvýchvstání v kosmickém měřítku.
Přítomnost jako zaslíbení: Universum se stále proměňuje, není to jednou provždy dané místo. Na počátku bylo homogenní moře vyzařování. Místo aby setrvalo na granulární úrovni, rozvíjelo se universum v průběhu času ke stále složitějším formám až k člověku. Pohlížíme-li zpět, vidíme, že jeho cesta byla od počátku poseta zaslíbeními, že v jeho lůně klíčila překvapení. Z mála vznikalo pravidelně více. Dějiny kosmu jsou dějinami ustavičného dobrodružství, z něhož roste něco skutečně nového.
Tato přítomnost soucítícího tvůrčího Ducha ve světě ukazuje do budoucnosti, zve svět na cestu kreativního pokroku. Tento poznatek bezprostředně spojuje přirozený svět s biblickým vyprávěním o Bohu, jenž je Bohem překvapení a přichází s výzvou „vykročit" do zaslíbené, ale neznámé budoucnosti (viz povolání Abrahama nebo zvěstování Marii). Boží přítomnost jedná v lidských dějinách vždy neočekávaně, když oznamuje věci příští. Stejně se projevuje i v přírodě. Oživující Duch je trvale činný a velkoryse plodí stále nové a nové. A toto dobrodružství zdaleka není u konce. Přirozený svět je nositelem Božího zaslíbení, směřuje k poslednímu dni, kdy nebe i země budou božskou milostí proměněny: „Hle, všecko tvořím nové" (Zj 21,5).
Tvořivá, ve znamení kříže stojící a zaslíbení přinášející přítomnost Ducha ve světě způsobuje, že příroda, místo aby byla od oblasti posvátného oddělena, je proniknuta spirituálním jasem. Neboť Duch tvoří a obývá celý hmotný svět, hvězdy, planety, rostliny, zvířata, ekologická společenství, organismy všeho druhu, a pohybuje se v nich právě tak dynamicky jako v duši, v duchu, v myšlence. Katolická teologie svátostí odedávna učí, že prosté hmotné věci - chléb a víno, voda, olej, pohlavní spojení v manželství - mohou být nositeli neviditelné, spásné milosti Boží lásky. Jasně se ukazuje, že tomu tak je, protože dějištěm milostiplné přítomnosti Ducha je hned od počátku celý hmotný svět, prapůvodní svátost Božího přebývání.
Tomáš Akvinský přichází s myšlenkou, která tuto představu činí intelektuálně srozumitelnou, totiž s myšlenkou participace. Vzhledem ke vztahovému propojení celého stvoření existuje každé stvořené bytí skrze účast na božské podstatě. Každé působící stvoření je činné skrze účast na Božím působení (Summa theologiae I, kv. 8). Tomáš používá k vysvětlení biblický obraz ohně. Tak jako oheň zapaluje vše, čeho se dotkne, tak přítomnost živého Boha dává svému stvoření vzplanout do bytí. Tomáš říká: Víme, že je přítomen oheň, začne-li něco hořet. Právě tak tedy víme, že je přítomen tvořivý Duch, vzplane-li něco ohněm existence. Díky vztahu participace je samo stvoření ikonou božství, svátostí božské krásy, energie a lásky.
Znovuobjevení přítomnosti aktivně tvořícího Ducha v přírodě vede k rozhodujícímu poznatku, že přirozený svět má před Bohem svoji vlastní imanentní hodnotu. Nebyl stvořen jen k užitku lidem, ani není prostě nástrojem, jenž má sloužit lidským potřebám. Teologie už nemůže předpokládat, že Boží péče náleží pouze jednomu novému biologickému druhu, tedy nám, homo sapiens. Přirozený svět rozhodně není pouhá kulisa našeho lidského života, jeviště, kde se odehrává drama mezi hříchem a milostí - je to milované Boží stvoření, jež má před Bohem cenu samo o sobě.
To ovšem vrhá na naše současné ekologické dilema ostré morální světlo. Způsob, jakým lidé využívají, vykořisťují a znečišťují přírodní zdroje, je pro životní společenství doslova zničující. Hrozivé novinové titulky jsou jako nekonečná litanie: globální oteplování, tající polární led, hořící deštné lesy, vysychající vlhká území, vypleněná moře, eroze zemědělské půdy, jedovaté naftové skvrny. Ničení ekosystémů po celém světě má za následek vymírání rostlinných a živočišných druhů na těchto systémech závislých. Podle střízlivého odhadu bylo v poslední čtvrtině 20. století vyhubeno 10 procent všech biologických druhů - a tento proces pokračuje. Ničíme budoucí generace bytostí stvořených jako my, které ke svému vývoji potřebovaly miliony let. Jejich umírání je varovným signálem, že umírá sama naše planeta. Ekumenická rada církví to říká jasně: „Typickým znakem dnešní doby je smrtelné ohrožení planety v našich rukou."
Tento obraz je ještě smutnější, všímáme-li si hluboké souvislosti ekologického ničení a sociální nespravedlnosti. Utrpení způsobované chudým je totiž nepoměrně velké; vykořisťování lidí jde ruku v ruce s devastací země, na níž jsou závislí. Nespravedlivé rozdělení půdy např. vytlačuje bezzemky z amazonské pánve na okraj deštného pralesa a ti pak v zápase o přežití vypalují les, aby mohli pěstovat plodiny - tím ničí nedotčené životní prostředí, hubí vzácné živočichy a vyhánějí původní obyvatele. Významné podniky z USA překládají svá pracoviště (maquiladoras) na území Mexika a zaměstnávají v nich za minimální mzdu tisíce mladých venkovských žen, které vyrábějí drahé spotřební zboží určené k vývozu a samy žijí v nezdravém prostředí, zamořeném jedovatým odpadem. Majetní lidé se mohou rozhodnout pro život v zeleni, zatímco chudí bydlí v blízkosti továren, rafinerií a spaloven odpadu. Situaci zhoršují i rasové předsudky, které nutí žít ve špatném životním prostředí především barevné obyvatelstvo.
Analýza z feministického hlediska ukazuje, že nouze postihuje mezi chudými právě ženy - zpustošené prostředí snižuje jejich plodnost a nedostatek čisté vody, potravy a paliva jim na každém kroku ztěžuje péči o děti. Vznikající projekty ukazují, že obnova Země podstatně souvisí se zlepšením situace chudých žen a jejich společenství (aktivistky indického hnutí Chipko doslova objímají lesní stromy, aby dřevařským firmám zabránily v jejich kácení; ženy z hnutí Zelený pás v Kenii sázejí miliony stromů a dostávají malý příjem za jejich pěstování). Je naprosto nesmyslné oddělovat snahu o sociální spravedlnost od ekologických snah nebo je dokonce stavět proti sobě. Jak chudoba, tak boj proti ní mají ekologické aspekty.
Dnes je stále zřejmější, že morální pohled omezující se v universu pouze na lidi už nestačí. Etická reflexe se musí být rozhodně širší, zaměřená na celé životní společenství. Ekologická teologie tvůrčího Ducha vyzývá církev, aby do své lásky a spravedlnosti zahrnula Zemi a aby svou starost o ni uplatňovala zopovědně a energicky. Ve svém listu ke Světovému dni míru v roce 1990, prvním papežském dokumentu zcela věnovaném ekologii, vyslovil papež Jan Pavel II. pozoruhodnou tezi, která takovou praxi zdůrazňuje. Píše: „Úcta k životu a důstojnosti lidské osoby zahrnuje i úctu ke stvoření a péči o ně." Musíme respektovat život a bojovat s kulturou smrti, ohrožující nejen lidi, nýbrž i „jiné druhy". Brian Patrick si při výkladu této myšlenky představuje, jak by na otázku „A kdo je můj bližní?" odpověděl Ježíš dnes. „Samaritán? Malomocný? Nepřítel? Ano, samozřejmě. Ale můj bližní je i delfín, velryba a deštný prales. Naším bližním je celé společenství života, celé universum. To všechno musíme milovat jako svoje vlastní já."
Takto dále Zemi ničit znamená hříšně ji znesvěcovat. Církev musí v tradici biblických proroků a v Ježíšově duchu proti této zkáze vystupovat, zasazovat se prorocky o péči, zachování, obnovování a léčení přírody, i když přitom bude narážet na hospodářské a politické zájmy mocných - což už se skutečně děje. Jestliže je dnes v roli biblických chudých příroda, jak tvrdí teoložka Sallie McFagueová, pak je nutno, abychom do svých snah o spravedlnost zahrnuli kromě chudých a utlačovaných lidí také jiné ohrožené druhy a celé životní systémy. „Zachraňte deštný prales" - tak zní konkrétní morální aplikace přikázání „Nezabiješ". Morálním cílem se stává zajištění pulsujícího života ve společenství pro všechny.
Vzkvétající lidstvo na vzkvétající Zemi uprostřed stále se vyvíjejícího universa, to vše naplněné slávou Boží: taková je globální vize, k jejímuž uskutečňování je teologie v tomto krizovém období Země vyzývána. Každý světadíl musí přispět svým dílem a čerpat přitom ze své vlastní kultury. Bude-li církev tuto vizi ignorovat, sama sebe tím odsoudí k bezvýznamnosti, zatímco otřesně skutečné drama života a smrti se bude odehrávat v přirozeném světě. Objeví-li církev znovu přítomnost tvůrčího Ducha, vykročí tím na cestu velkého duchovního dobrodružství. Nesmíme se chovat jako bezohlední a nenasytní vykořisťovatelé, sám Boží Duch nás zmocňuje k tomu, abychom žili v přátelství a lásce jako bratři a sestry, kněží a proroci, spolutvůrci a spolutvůrkyně i jako děti přirozeného světa, jejž Bůh tak miluje.
Z Concilia přeložila Helena Medková
Poslední komentáře