V roce 2012 je věnována velká pozornost II. vatikánskému koncilu. V říjnu uplyne 50 let od jeho slavnostního zahájení. V průběhu roku se po celém světě bude konat řada akcí, konference a sympozia věnovaná koncilu (např. na vídeňské univerzitě se konala již v lednu)1 Některá média začala vydávat sérii článků o koncilu, např. jezuitský magazín America nebo zpravodaj National Catholic Reporter. Je avizováno vydání knih, ať už vzpomínkových nebo odborných či popularizačních. Například nakladatelství Liturgical Press nedávno oznámilo připravované vydání anglického překladu obsáhlého „koncilního deníku" významného dominikánského teologa Yvese Congara (1904-1995). Francouzský originál vyšel ve dvou svazcích v roce 2002, má zhruba 1100 stran a je hojně citován. Sympaticky vypadá rovněž další kniha, jejíž vydání toto nakladatelství pro letošní rok oznámilo. Kniha „Keys to the Council - Unlocking the Teaching of Vatican II." chce reagovat na skutečnost, že mnozí katolíci ani nevědí, čím koncil ovlivnil život církve. Málokdo zvládne přečíst obsáhlé dokumenty koncilu a dobře se v nich zorientovat. Proto autoři ve dvaceti kapitolách předkládají dvacet klíčových pasáží, které mohou pomoct pochopit význam koncilu. Navíc oba autoři, Richard R. Gaillardetz a Catherine E. Clifford, jsou podle mne zárukou kvality. První se dlouhodobě věnuje eklesiologii a problematice učitelského úřadu církve, spoluautorka sepsala dějiny proslulé ekumenické skupiny ve francouzském Dombes a přeložila do angličtiny zatím poslední dokument této skupiny o otázce autority v církvi. Rovněž nakladatelství Paulist Press se věnuje problematice koncilu. V letech 2005-2009 vydalo zajímavou série komentářů s názvem Rediscovering Vatican II., nejnověji pak knihu Massima Faggioliho sledující rozmanité interpretace koncilu s názvem Vatican II: The Battle for Meaning.
To je samozřejmě jen výběr několika informací, bez nároku na úplnost, kterým jsem chtěl ukázat na zájem, který je v odborné teologii věnován koncilu. Tento zájem je samozřejmě dlouhodobý a vždy jej zintenzívní různé impulsy. Postupné vydávání pramenů a především vzpomínek nebo deníků zesnulých účastníků koncilu většinou zaznamená jen odborná veřejnost. Naopak širší diskuse a polemiky rozproudil rozsáhlý projekt jakýchsi polooficiálních dějin koncilu iniciovaný a vedený historikem z tzv. boloňské školy, Giuseppe Alberigem (1926-2007). Výsledkem byly pětisvazkové dějiny koncilu, vydávané souběžně v sedmi jazykových mutacích (italský originál v letech 1995-2001). V češtině je k dispozici alespoň jeho krátký přehled Stručné dějiny II. vatikánského koncilu (italská, anglická i německá jazyková verze pětisvazkových dějin je k dispozici na KTF UK).
Impulsem pro diskuse o koncilu na jiné rovině, řekl bych spíše církevně-politické, byl projev papeže Benedikta XVI. v rámci tradičního předvánočního setkání se členy římské kurie 22. prosince 2005.2 Tento projev mimo jiné ukázal, jak složité je proniknout do myšlení nepochybně jednoho z nejvzdělanějších teologů na Petrově stolci. V projevu papež představil dvě hermeneutiky koncilu, „hermeneutiku diskontinuity a zvratu" a „hermeneutiku reformy". Zatímco první přístup kritizoval a označil jej za příčinu vzniklého „zmatku" v církvi, přiklonil se ke druhému, který podle něj „mlčky, ale stále zjevněji přinášel a přináší plody". Nejenom, že tu není v opozici představena diskontinuita a kontinuita, ačkoliv ona „hermeneutika reformy" má ke kontinuitě poměrně blízko („hermeneutika reformy, obnovy jediného subjektu - Církve v kontinuitě, kterou nám dal Pán; je to subjekt, který roste v čase a rozvíjí se, a přesto zůstává stále tentýž, jediný subjekt putujícího Božího lidu"), ale navíc o něco dál papež přiznává, že v některých otázkách „se skutečně projevila jistá diskontinuita, v níž se však přesto jevilo, když provedeme různé distinkce mezi konkrétními historickými situacemi a jejich požadavky, že kontinuita principů nebyla opuštěna - což je skutečnost, která snadno unikne prvnímu dojmu. A právě v tomto celku kontinuity a diskontinuity na různých úrovních spočívá podstata skutečné reformy." To pak dále ilustruje na příkladu jednoho diskutovaného problému, postoj církve k náboženské svobodě.
Není snadné pochopit, jak by taková „hermeneutika reformy" měla podle papeže vypadat v praxi. Ponechme stranou diskuse o tom, jak se z mladého teologa, který se na koncilu energicky zasazoval o reformy, stal do jisté míry symbol zdrženlivého postoje vůči jejich zavádění do života církve. Legendárním se stalo jeho vyjádření v rozhovoru s Vittoriem Messorim z roku 1984: „Nezměnil jsem se já, nýbrž ti druzí" (česky J. Ratzinger: O víře dnes, 1994, s. 14-15). Detailní analýzy papežova postoje se snaží rozlišovat ještě mezi „hermeneutikou reformy" a „hermeneutikou kontinuity", kdy první připouští přece jen určitou změnu, o kterou koncil usiloval, zatímco druhá je projevem neochoty tyto změny přijmout nebo dokonce snahou o bagatelizaci koncilu a jeho významu pro život církve. Ani zde se však teologové neshodnou. Např. jezuita Christoph Theobald, profesor teologie v Paříži, v prvním svazku své knihy o přijímání koncilu (francouzský originál vyšel v roce 2009), přisuzuje prvně jmenovanou hermeneutiku tzv. boloňské škole (Alberigo a spol.), papeže pokládá za zastánce té druhé. Naopak kanadský teolog Gilles Routhier, rovněž autor knihy o hermeneutice koncilu, publikoval minulý rok v italském časopise La Rivista del Clero Italiano studii, ve které sleduje diskusi o pojetí koncilu a tradice mezi Vatikánem a tzv. lefébvristy. V této diskusi hrál současný papež významnou roli od 80. let. Routhier odmítá kritiku současného papeže, že by se jeho zdrženlivý postoj ke koncilu v mnohém shodoval s postojem těchto tzv. tradicionalistů. Výsledkem jeho analýzy je konstatování, že se lefébvristé a další obdobné proudy střídavě hlásí k „hermeneutice diskontinuity" a „hermeneutice kontinuity", což jsou pozice, které jsou vzdálené od papežova pojetí „hermeneutiky reformy", která staví na dynamičtějším a bohatším pojetí tradice.
Jsou to však velmi subtilní diskuse a většina církve vnímá především konkrétní kroky, které kurie za pontifikátu Benedikta XVI. koná a které budí nejenom kontroverze, ale skutečné obavy o osud koncilu. Především jde o umožnění širšího uplatnění slavení liturgie podle předkoncilního misálu z roku 1962 jako tzv. mimořádné formy v červenci 2007 (málokdo ze zastánců tohoto slavení dbá na podmínku, kterou je nezpochybňování legitimity pokoncilní „řádné formy" slavení), sejmutí exkomunikace z nedovoleně vysvěcených lefébvristických biskupů v lednu 2009 (papež poté uznal, že tento krok nebyl zcela promyšlen a vysvětlen; opět málokdo připomene, že do případného nalezení určité „kanonické formy" vykonávají svojí službu nedovoleně) a v neposlední řadě zahájení utajených věroučných rozhovorů v říjnu 2009 (na jejichž výsledky se momentálně čeká). Na poli ekumenickém vzbudily diskuse odpovědi Kongregace pro nauku víry na otázky o některých aspektech nauky o církvi (2007).
Tyto aktivity poměrně úzce souvisí s tématem koncilu. Např. zrušení exkomunikací bylo zveřejněno v době 50. výročí od Janem XXIII. učiněném ohlášení svého úmyslu svolat koncil. Vyjádření o církvi pro změnu nepochybně ovlivnily výsledky bádání konzultora Kongregace pro nauku víry Karla Beckera, nedávno jmenovaného kardinálem, a jeho doktorandky Alexandry von Teuffenbachové. Oba se klonili k velmi úzkému výkladu pojetí „subsistit in" v 8. kapitole koncilní konstituce o církvi Lumen gentium, tedy jak je chápán vztah mezi církví Kristovou a katolickou církví. Jak podle mne celkem přesvědčivě ukázal americký jezuita Francis Sulliven, je takový výklad zřejmě v rozporu se záměrem koncilu. Přesto obdržel „úřední schválení" a byl zaštítěn autoritou kongregace.3
Z výše uvedeného je snad zřejmé, že není snadné se v celé problematice zorientovat. Na druhou stranu je třeba sestoupit z výšin teologických spekulací nebo dalších nekonečných teoretických úvah a uvědomit si situaci současné církve. Přestože bych jako historik nesouhlasil s pesimistickými hlasy o situaci v dnešní církvi, protože na tom církev byla v minulosti i hůř, není možné nevidět krizi a především tápání řady církevních představitelů. Skandály kolem sexuálního zneužívání mladistvých byly jen špičkou ledovce, ale odhalily fatální selhání některých zodpovědných lidí a přispěly k pokračující ztrátě věrohodnosti církve a hlavně jejího poselství. Nedivím se, že vzniká řada iniciativ (např. v Německu a v Rakousku), které volají po reformách v církvi a vyjadřují svojí skepsi vůči schopnostem ústředí, tj. papeže a kurie ve Vatikánu, tuto situaci zvládnout. Po dlouholetém úsilí, kdy se angažovali především teologové a laici, se dnes zapojují ve větší míře i kněží a čas od času jim přitaká i některý biskup nebo kardinál.
Dnešní doba přináší pro církev nové výzvy a mnoho křesťanů si s větší naléhavostí klade otázku, jak žít v dnešní době věrohodně křesťansky. Přesto považuji za vhodné si připomenout, jak na výzvy své doby odpovědělo před 50 lety více než 2000 biskupů z celého světa spolu se svými poradci. Tváří tvář dnešním opatrným nebo diplomatickým postojům může být odvaha tehdejších biskupů naslouchat mladým nebo kurií vyšetřovaným teologům inspirující. Nepochybně zaslechneme i řadu zajímavých myšlenek, které i po padesáti letech marně čekají na své zdomácnění v životě a praxi církve.
1 Nechci text zatěžovat řadou odkazů. Zájemce některé z nich najde na mém blogu: http://martinovymarnosti.blogspot.com/2012/02/rok-50-vyroci-zahajeni-druheho.html
2 Český překlad je k dispozici zde: http://martinovymarnosti.blogspot.com/2010/12/text-papeze-benedikta-xvi-o.html
3 Základní orientaci k tomuto složitému problému a odkazy na další texty viz http://martinovymarnosti.blogspot.com/2011/05/vztah-katolicke-cirkve-kristovy-cirkve.html
Poslední komentáře