236 - březen 2012

Úvahy o nové vizi církve

S výjimkou věnovanou ekologické etice krouží hlavní texty tohoto čísla kolem jediné otázky: jak má - institucionálně, mentálně, morálně - vypadat katolická církev dnes, jak se má vyrovnat s nároky doby a znameními času? Přes společnou základní otázku se každý z textů týká jiného tématu a jiného kontextu, je však mimořádně zajímavé je porovnat právě v tom, jak odpovídají na společný problém církve dnes.

Jan Konzal se v přednášce z prosincového sympozia v Trenčianských Teplicích nazvané Proč neuhýbat úvahám o nové vizi církve věnuje možnostem reformy a obnovy katolictví. Konstatuje, že po nadějích na „aggiornamento" („zdnešnění", aktualizaci), s nímž v 60. letech přišel papež Jan XXIII. a jím svolaný 2. vatikánský koncil, došlo k „vítězství odpůrců reforem i obnovy církve římských katolíků". Katolická církev je ve vážné krizi, a to tím spíš, že příznaky krize skrývá i sama před sebou a považuje je za pouhé kosmetické vady jinak dokonalého organismu. Jako možnou cestu z krize Konzal nabízí model komuniální církve, složené z malých, lidsky přehledných buněk. A vytyčuje tři oblasti, ve kterých je potřebná změna smýšlení: „znamení, nikoli kázání; povoláváni jsou všichni pokřtění, nikoli jen klérus; poslání povolaných směřuje nejen dovnitř církve, ale do celku světa."

Německého jezuitu a pedagoga Klause Mertese rozhodně nemají v oblibě ti, kdo - jak Konzal naznačuje - rádi skrývají a bagatelizují příznaky krize. V lednu 2010 totiž Mertes jako tehdejší rektor Canisiovy koleje v Berlíně zveřejnil podezření, že v minulosti v jeho instituci docházelo k sexuálnímu zneužívání chovanců některými duchovními, a rozpoutal tak obrovský skandál. V rozhovoru, který je přeložen z časopisu Publik-Forum, se Mertes věnuje tématu pokání a snaží se přiblížit situaci z pohledu oběti. Ke Konzalovým třem oblastem se tak přidává čtvrtá, stejně důležitá: změna smýšlení, pokání; být zde pro oběti, a ne pro jejich mučitele.

Poslední text nad stejnou otázkou je úryvek z třetí kapitoly knihy Roberta Carusa Starokatolická církev, kterou vydává nakladatelství Síť. Kapitola líčí vznik nepřehledného terénu nezávislých katolických církví v USA a je svým způsobem varovným zdviženým prstem nad vizí „komuniální církve", pokud by byla pojata klerikálně a navíc se nechala proniknout duchem nejednoty, vzájemné nesolidarity a konkurence. Velké množství „potulných biskupů" - a snad bychom měli říkat „potulných papežů", protože mnozí si nárokují absolutní náboženskou autoritu - ještě neznamená velké množství živých a obnovených místních církví či komunií.

A konečně zmiňme článek Tvůrčí Duch a ekologická etika - pradávná oblast nově objevovaná americké římskokatolické teoložky Elizabeth A. Johnsonové: „Kdo je můj bližní? Samaritán? Malomocný? Nepřítel? Ano, samozřejmě. Ale můj bližní je i delfín, velryba a deštný prales. Naším bližním je celé společenství života, celé universum. To všechno musíme milovat jako svoje vlastní já."

Kéž nás duch obnovy a pokání i blíženské lásky provází předvelikonočním časem.