Pohnutý koncil

Druhý vatikánský koncil, který byl slavnostně zahájen před padesáti lety, postavil do středu pozornosti boží přátelství a tím našel cestu zpět, k ekumenické šířce víry, k opravdovému „katolickému bytí".

Tehdejší signál na tympán je nezapomenutelný, i když zazněl před padesáti lety. Do té doby jsme znali koncily jenom jako události z pradávné minulosti. Že by se mohlo něco takového udát nyní, to bylo nepředstavitelné. A že nějaký takový trochu obtloustlý, dobrosrdečný stařík vyzve k ohromnému „skoku dopředu" a bude chtít otevřít okna církevní budovy se zatuchlým vzduchem dokořán, aby se vyvětralo, bylo neuvěřitelné. Ale tak je to s působením Ducha v životě lidí, kteří se nechají Duchem uchvátit tak jako zesnulý Angelo Roncalli. Ještě na smrtelném loži, uprostřed druhého vatikánského koncilu, vyslovil papež Jan XXIII. zároveň s díkuvzdáním své přesvědčení a svou vizi: „Více než kdy jindy, určitě víc než v posledních stoletích, jsme dnes zaměřeni na to, abychom posloužili člověku jako takovému, ne jenom katolíkům, a abychom stále a všude bránili lidská práva, a to nejenom práva katolické církve... Není to evangelium, které by se snad změnilo; kdepak, my jsme to, kteří právě začínají evangeliu lépe rozumět."

Koncil jako začátek nového chápání. Žádné žalostné naříkání nad bezbožným světem, žádné odsuzování jiných názorů - s výjimkou potratů a atomové války v dokumentu o „církvi v dnešním světě". Místo toho se jednalo o evangelizaci církve, křesťanů samotných, protože Bůh chce spásu a blaho všech lidí; není to žádný „kmenový" Bůh církve. Bůh si dnes hledá lidi s ním spolu-milující. To je evangelium. To je pozvání a výzva, v každé epoše a každý den nová.

Událost

Více než 2500 otců koncilu se shromáždilo v Římě v letech 1962 až 1965. Vždy na podzim, mezi říjnem a prosincem, se konala celkem čtyři zasedací období trvající několik týdnů. 178 uspořádaných ‚congregationes generales‘, plenárních zasedání, vždy začínalo starou modlitbou Isidora ze Sevilly: „Zde jsme, Pane, Duchu svatý. Jsme sice zatíženi nesmírnými hříchy, přesto ale shromážděni v Tvém jménu ..." Už to bylo svědectví snahy a vůle k reformám - takovým, které našly později epochální výraz v prosbě o odpuštění pronesené koncilním otcem Karol Wojtyla, pozdějším papežem, týkajícím se hříchů v církvi i hříchů církve. 67 připravených „schémat", osnov a předloh pro usnesení bylo živě odiskutováno, pozměňováno, odsouhlaseno nebo zamítnuto. Předváděla se kultura dialogu, která byla schopná konfliktů, upřímná a zacílená. O takové kultuře dialogu můžeme dnes často jen snít.¹ Výsledkem tohoto obrovského pracovního výkonu - s více než 600 odborníky jako koncilovými poradci - se stalo šestnáct textů, společně většinově schválených a papežem uvedených v platnost: čtyři konstituce, devět dekretů, tři prohlášení. Zvláště významné jsou při tom dva dokumenty, pro které neexistovala žádná předloha a které vznikaly teprve v průběhu koncilu: pastorální konstituce s tématem „Církev v dnešním světě" a „Prohlášení o náboženské svobodě". V obou dvou se zvláště dobře ukazuje, jaký duch opravdu v koncilových textech vězí.

K textům se druží také obrazový materiál a ten právě zanechává nesmazatelný dojem: ohromné množství biskupů různých kultur a tradic, i té ne-latinské, pravoslavné tradice. Právě v Římě se tím zdůraznilo, že církev je víc než jenom ta římská: Arméni a Melkiti se hlásí o slovo. Luteráni jsou tam jako hosté, po kterých je poptávka. Ženy získávají své místo v církvi mužů. Pavel VI. obejme v tomto období při jedné návštěvě v Jeruzalémě patriarchu Athanagora z Cařihradu. Je viditelná opravdová ekumenická internacionála křesťanské víry. Koncil se tak stává gigantickým úsilím o určení správného místa, o obnovu a otevření, a to i navenek, mimo vnitřní prostor církve. Málokterá světová organizace požadovala někdy od svých členů, aby provedli tak rychle a přes všechnu vnitřní přípravu vlastně nepřipraveně takový převratný obrat.

Problém

Viděno pohledem člověka roku 2012 je světová událost koncilu v roce 1962 dávná minulost, ještě dávnější než přistání člověka na měsíci. Koncilové texty jsou těm dnes žijícím převážně neznámé. Také mezi dědici koncilu se vytvořily betonové frontové linie. Jedni dělí církevní dějiny na „před tím" a „potom". Zapomněli na všechny předkoncilové poklady. Jiní zase zařazují koncil do nadčasových dějin pravdy nebo ho považují buď za podnikový úraz, nebo za časovanou bombu. Všude nacházíme prostory vnímatelně obsazené, dokonce jsou často pomocí křivého podezírání a předsudků přímo zaminovány. „Vy jste ta koncilová generace", mohu často slyšet. To znamená mnohdy jedním dechem totéž co: ‚vy jste „ti osmašedesátníci"², a dneska je všechno úplně jinak‘. Ale přece nejde o nějaké chronologické zařazení nebo životopisný rytmus, nýbrž o zůstávající střed a ohnisko víry a o její zprostředkování v současnosti. Jaká je tedy hlubší příčina pro sporné, polarizující, nebo dokonce štěpící působení koncilových textů?

Snažit se tento rozpor harmonizovat nevede nikam. Neboť koncil přece naprosto prokazatelně změnil celou tvářnost církve. Kdyby tomu tak nebylo, pak by neexistoval tento konflikt různých interpretací. Ale stejně pochybné je „koncilní proces" příliš dramatizovat a - litujíce nebo vítajíce - mluvit o zlomu v tradici. Protože i tento poslední koncil patří zcela přirozeně do celé souvislosti dvoutisíciletých dějin církve. Koncilové texty to jen zdůrazňují. Papež Benedikt XVI. si přeje pro zacházení s koncilem „hermeneutiku reformy, obnovy subjektu církve ... při respektování kontinuity". To ale znamená takový způsob čtení textů a jejich porozumění, který myšlenku reformy vidí v souvislosti s celými dějinami církve. To je ovšem něco podobného jako kvadratura kruhu, je to neustále nová výzva se tím zabývat. Neboť každý koncil je, co se týče jeho textů ohromný kompromis, a ten je důsledně v následujících obdobích vystaven interpretacím nejrůznějšího zaměření. A posledních padesát let bylo rovněž právě tak poznamenáno různými interpretacemi z dějinné tradice - od teologie osvobození na jedné straně až k setrvávání v tridentské liturgii na straně druhé. A vždy při tom hrají roli také různé ne-teologické činitele. Strach a moc například. Existují pak vítězové a poražení, kteří příslušně utvrzují své mínění nebo je chtějí znovu uvést v platnost. Zvláště silný vliv měla při interpretace koncilu skutečnost, že v církevním zákoníku z roku 1983³ byly církevně právně pro celou církev zakotveny hlavně pozice malé koncilové menšiny, a mnozí se na to ještě dnes rádi odvolávají.

Přesto zůstává nesporné, že se díky koncilu velmi mnoho změnilo - počínaje celkovou církevní atmosférou, kterou je možno vnímat na příklad při liturgii v lidovém jazyce. Nebo si vzpomeňme jenom na to, jak papež Pavel VI. onen čepec faraona, božského krále, to papežskou tiaru, odsunul do musea - to byl mnohoznačný symbol změněného sebechápání papežského úřadu. On byl také ten první papež, který vyšel z vatikánských hradeb a propůjčil snům svého předchůdce vnímatelné uskutečnění, když pronesl projev před Spojenými národy nebo když vydal první církevní prohlášení lidských práv. Jedna důležitá otázka tohoto papeže byla vždy: ‚co dělá u vás mládež?‘ Tato opce pro mládež a pro chudé patří do samého středu koncilního dědictví. Pospolitost víry všech pokřtěných jako božího lidu na cestě se nově posunula do zorného pole. To znamená rozloučení se se soustřeďováním se na papeže a na ty „nahoře". Jak jinak by zřejmě probíhaly dějiny církve v posledních padesáti letech, kdyby se koncil byl nekonal!

Uprostřed všeho: boží přátelství

Dvě konstituce se bezprostředně zabývají podstatou a úlohou církve v dnešní době, dvě ostatní konstituce se obírají jejími zdroji a normami. Obojí spolu těsně souvisí. V množství věroučných výpovědí a tvrzení se má vyjasnit jejich vnitřní střed, má se ukázat „hierarchie věroučných pravd" a „spojení věroučných tajemství". Neboť bylo a ještě je velké nebezpečí, že člověk kvůli samým stromům nevidí les a v mnohých církevních výpovědích nevidí centrum toho, co je křesťanské. Proto má dogmatická konstituce o božím zjevení velice zvláštní a dosud nedostatečně oceněný význam. Zde jsou totiž bible a původní tradice nově postaveny na ústřední místo. Po staletích katolického zapomínání na bibli - kdy bylo laikům dokonce zakázáno bibli číst(!) - je „živý hlas evangelia" nově prezentován k naslouchání, a to se děje v kreativním rozhovoru s církvemi reformace a s jejich teology. „Bohu se v jeho milosrdenství zalíbilo mluvit s lidmi jako se svými přáteli a pozvat je ke společenství s ním."

To je střed toho celého. Ne nátlak moci nebo nucení, ne poručnictví nebo indoktrinace, nýbrž přátelství - nejen s křesťany nebo snad jen s katolíky, nýbrž se všemi lidmi. Univerzální vůle Boží ke spáse, jeho nepochopitelná trpělivost a věrnost, jeho neúnavná vůle tvořit a osvobozovat - toto hřejivé proudění jako neustálý den zrodu církve a křesťanské existence protéká všemi texty koncilu. Bůh není němý osud, není žádný nebeský diktátor, ani nejvyšší indoktrinátor. Mluví k nám a to je velmi slibné. Co nám sděluje, je on sám, propagovaná náklonnost a láska. Tato perspektiva přátelského Boha, která byla v mystice celá století centrální a která se uchovala alespoň v některých kostelních písních⁴, má v současnosti nesmírný význam. Je dnes existující církev, počínaje vzájemným chováním jejích členů, místo Božího přátelství s lidmi?

Tomu odpovídající je důležitá konstituce o liturgii. V bohoslužbě - nejenom v neděli a nejenom v kostelních budovách - jsou spolu v dialogu hledající Bůh a hledaný člověk. Zde je slyšet živoucí hlas evangelia, slovo Boží a odpověď lidí. Odtud se uskutečňuje společné kněžství všech věřících. Důstojnost pokřtěných a biřmovaných, jejich aktivní spoluúčast a spoluodpovědnost se potvrzují v liturgickém slavení. Zde se nacházejí zdroje, ze kterých se nechá církev stále znovu vybudovávat.

To je potom to vlastní téma v obou ostatních konstitucích o církvi. Dogmatická konstituce „Lumen gentium" popisuje tajemství církve směrem dovnitř - především jako putující Boží lid, jako pospolitost (communio) věřících se svátostmi a služebnými úřady, se všemi jejími životními složkami. Hierarchické společenství má být především kolegiální a synodální. Tento vnitřní aspekt struktury však koncilu nestačil. Proto vznikla druhá církevní konstituce o církvi v dnešním světě s oním známým epochálním začátkem „Gaudium et spes" - „Radost a naděje, smutek a strach dnešních lidí, zvláště těch všemi možnými způsoby zubožených a utiskovaných, jsou také radost a naděje, smutek a strach Kristových učedníků, a nenajde se nic skutečně lidského, co by nenalezlo v jejich srdcích příslušnou odezvu." Pohled církve dovnitř a pohled církve navenek jsou od té doby nerozlučně spojeny, neboť Bůh je stvořitel a vykupitel světa a proto mluví ve znameních této doby. Církev si nemůže a nechce déle rozumět jako sama „jenom mezi svými". Neboť je nástroj a svátost sjednocení všech lidí s Bohem a se sebou navzájem. Nesvědčí o žádném církevním, kostelním Bohu, nýbrž svědčí o živoucím stvořiteli světa, o Bohu všeho života a dokonavatele všeho ve všem.

Tato vzájemnost těchto dvou „uvnitř" a „vně" je vlastně to revoluční a vyzývající tohoto koncilu. Na této ploše se odehrávají také všechny konflikty týkající se výkladu koncilu. Právě zde ukazuje svatý neklid toho všeho směrem k tajemství Božího přátelství v Kristu. Neboť „on, Syn Boží, se ve svém vtělení takříkajíc sjednotil s každým člověkem". Co se v Ježíši Kristu již jednou pro vždy „poštěstilo", to se má celosvětově podařit pro každého člověka a pro lidstvo jako celek, tj. sjednocení s Bohem a spolu navzájem ve svatém společenství⁵. Církev poznává a vyznává, že jediný smysl její existence a její úloha je dosvědčit tajemství Božího přátelství a je uskutečnit - „pro vás a pro všechny". Církev chce a musí se konečně stát, čím je, tj. katolická ve smyslu vyznání víry, kdy volá celý svět a každého člověka do Božího tajemství, do dobrodružství Božího přátelství. Jedna z mála koncilních matek, francouzka Madeleine Debrel, to řekla takto: „Naučme se, že existuje jenom jedna láska: kdo obejme Boha, najde ve svém náručí svět; kdo do svého srdce přijme vážnost Boha, přijme i vážnost světa."

Tomu odpovídaje se musí všechny texty koncilu číst a uplatňovat. Na příklad v dekretu o ekumenismu je univerzální Boží vůle ke spáse konkretizována ve vůli, vzít na sebe naše společné křesťanské existování jako obdarování a obohacení a překonat jakékoliv formy štěpení - při zachování cenných zvláštností některých církevních společenství. Takovéto opravdu ekumenické, katolické zaměření vzdálené konfesionalismu se rozpíná dál přes celý křesťanský prostor a objevuje v Izraeli a v Židech starší bratry a sestry ve víře, jak Jan Pavel II. řekne později při své historické návštěvě synagogy v Římě.

Formou náběhu se tak abrahamské sourozenectví i s islámem dostalo do zorného pole. Dialog se všemi náboženstvími má pokračovat, jak příkladně ukázala společná modlitba za mír v Assisi. Svou formou epochální počátek zde znamená „Prohlášení o náboženské svobodě". Neboť až do té doby platila církevní nauka, že kdo není katolík nebo jím nechce být, ten je buď v omylu a špatně informován, nebo je zlomyslný a zaslepený. Že v univerzální vůli Boží, aby lidé byli spaseni, existuje odůvodněné, v člověku jako Božím obrazu konkretizované právo na náboženskou svobodu, to je v dějinách křesťanství něco úplně nového. Zde objevuje církev, jak těsně centrální výdobytky Francouzské revoluce a osvícenství - volnost, rovnost, bratrství - náleží k jejímu vlastnímu dědictví a jsou napsány v evangeliu a jím doporučeny. Totéž platí pro uznání a prosazení lidských práv. Co zde papežové a církevní magisterium, ale neméně rovněž jednotlivci, základní křesťanská společenství a reformní skupiny vykonaly, je neocenitelné a bylo by bez koncilu nemyslitelné.

Psáno krví

Dnes není možno koncilnímu vykročení tehdejší doby dostát ani historicky ani teologicky, aniž bychom si ne­vzpomněli na předcházející období. Neboť koncil nespadl z nebe, nýbrž je poplaten naléhání onoho Ducha svatého, který své dílo stále žene kupředu ve vyznávající odvaze křesťanů a křesťanek, v neposlední řadě v trpělivé věrnosti teologů a teoložek. Zesnulý Angelo Roncalli na příklad si zachoval celý život reformní ideje svého mládí, takže je ve vysokém věku, nejenom následkem okamžité inspirace, jako papež mohl uvést na veřejnost. Vyrostl během oné „modernistické" církevní krize, která formovala celé 20. století a stále ještě jako nevyřízená záležitost tlačí: přání a povinnost smířit církev s modernou a nechat víru stát se kreativním způsobem současnou. Roncalliho „Aggiornamento", tato rozhodná vůle zde a dnes Boží působení a jeho přátelství rozpoznat a vyznat, patří do této souvislosti. Velmi mnoho křesťanů dělalo reklamu na reformu církve v hlavě i v údech⁶, částečně v skrytu, částečně v teologických statích a v literatuře, aby se církev osvobodila od antimodernistické závislosti a s tím spojené tendence sama se uzavřít do ghetta. Ať myslíme na osobnosti jako Joseph Wittig, Romano Guardini nebo Karl Rahner⁷, ať myslíme na postavy jako Yves Congar, Henri de Lubac nebo Marie-Dominique Chenu⁸ - abychom jmenovali jenom některé svědky oné epochy - ti všichni si museli ve své církvi často mnoho vytrpět. Nemálo z nich bylo zatracováno, někteří byli dokonce exkomunikováni. Pierre Teilhard de Chardin nesměl čtyřicet let až konce svého života nic publikovat.

Koncil jako událost a jeho texty jako plody by byly sotva možné, aniž by takoví křesťané nevykonali tuto práci, aniž by mnoho vytrpěli. Do koncilních textů jsou ale také vepsány útrapy pronásledovaných církví na Východě. Při sporu o dosah koncilních textů a o nutnost v nich pokračovat, psát je dál a doplňovat je, nejde tedy jenom o texty. Jde o živé a žijící společenství věřících, o příběhy naděje i utrpení. Příběhy těch, kteří v tomto sporu zaujali stanovisko jako vyznavači a mučedníci, se musí ještě sepsat. Také Würzburská synoda západoněmeckých biskupství⁹ k tomu patří, jejíž otázky nebyly v Římě nikdy zodpovězeny. Rovněž ty církevní skupiny kritických křesťanů k tomu patří, které jsou „nahoře" příliš rychle odmítány jako nepohodlné nebo jako sekty a vedení se od nich izoluje. Každý souhlas má svoji cenu, každé církevní vzpomenutí žije z rozrušení věřících. Dějiny světců jsou nerozlučně spojeny s dějinami podivínů, svéhlavých a nezařazených, ano s dějinami kacířů. „Jejich dílo je následuje", čteme v pastorální konstituci.

Strach před vlastní odvahou?

Padesát let potom se přirozeně ukazují také hranice a slabiny tehdejšího koncilového vykročení kupředu. Již tehdy zazněly sebekritické otázky, zda koncilní texty neobsahují optimismus, který pochází víc z ovzduší té doby nežli z evangelia. Moc zla ve všech jejích odstínech a struktury hříchu jsou prý málo zastoupeny. V nadbytku reforem se prý velikonoční teologie kříže popisuje jako příliš malá, teologie inkarnace, Božího vtělení jako příliš veliká.

Určitě by bylo falešné a nesprávné, kdybychom poslední koncil isolovaně povyšovali na úroveň normy. Ale jeho dynamika přitakávající životu a světu a křesťanská vášeň pro svět se nesmí ztratit. Také Benedikt XVI. nemyslel svým doporučením „odsvětštění"¹⁰ církve, že by měla ze současnosti uprchnout. Naopak: každá doba je Boží doba, ale žádná není božská. Rozdíl mezi Bohem a světem - a také mezi církví a božím královstvím, se musí stále zdůrazňovat. Ostatně církev právě v koncilu vyznává, že ona sama se nenalézá ve středu pozornosti, nýbrž že je to živý Bůh a jeho neúnavná vůle po spáse všech.

Se všemi dobou podmíněnými jednostrannostmi koncilních textů se také dostává do povědomí to, co se v posledním půlstoletí zanedbalo nebo dokonce potlačilo. Podrobné pročítání církevního zákoníku stejně jako světového katechismu, který prozrazuje naskrz evropský rukopis, nám mohou ukázat, kolik se toho ještě musí vyjasnit: vnitrocírkevně například je třeba vztah mezi světovou a místní církví přesněji určit, také vztah papeže a biskupů. Ostatně byl to tehdejší koncilový poradce, nynější papež, který poukázal na to, že nauka o kolegialitě biskupů hrozí znehodnotit bezprostřední pravomoc jednotlivého biskupa. Také vztah kněží a laiků v souvislosti s nedostatkem kněží, nouzí laiků a novým klerikalizováním jakož i situace žen v církvi jsou témata na promýšlení. Naléhavě nutná je reforma málo průhledné praxe jmenování biskupů v římské církvi, protože boží lid se na tom vůbec nepodílí. A co se týče reformy římské kurie, je její potřeba po nedávných skandálech a nehodách nasnadě. Ne méně je třeba brát vážně volání po větší závaznosti v praxi z víry a při formování liturgie, při ritu a tradici. Především ale zatěžuje lidi i mimo církev velká potíž, jak je vůbec při dnešní zkušenosti se světem, na pozadí rychlého vývoje znalostí a vědy ještě možno věřit v Boha. Co znamená vůbec potom „zjevení"?

Každé nové období si žádá nová řešení. Co psal Pierre Teilhard de Chardin již 1921 svému nevěřícímu příteli, si ponechává jako velká naděje svoji platnost: „Papež a všichni biskupové dohromady jsou neschopni k tomu, aby nám mohli říct všechno, co v Kristu existuje. Kristus (jeho život, jeho vědění) je v úplně celé církvi (věřící plus pastýři) všech časů obsaženo. Aby tedy bylo možno Krista pochopit, je třeba úsilí všech křesťanů až do konce času; a žádný(!) koncil nemůže zkrátit toto dlouhé zrání... Jsem přesvědčen, že církev je ještě dítě. Kristus, ze kterého žije, je nepředstavitelně větší, než jak si ho představuje; a proto budou ještě po tisíci letech, když bude pravá tvář Krista trochu více odhalena, křesťané stále ještě bez váhání recitovat Credo" a odvažovat se žít.

Dr. phil. Gotthard Fuchs, kněz a spisovatel, Wiesbaden (Německo); publikováno v Christ in der Gegenwart č. 41/2012; český překlad a poznámky Jiří G. Kohl

1 Dialog se vedl latinsky. Možná, že to podstatně ovlivnilo jeho kvalitu.

2 Zde se myslí na generaci, která v roce 1968 provedla v západní Evropě revoluční přeměny.

3 CIC 1983

4 Zde se jedná o německé kostelní písně.

5 Zde používá autor německého výrazu Kommunion, který znamená jak společenství, pospolitost, tak i účast na eucharistii, česky „jít k přijímání". V této souvislosti jsou tak zdůrazněny obě české varianty chápání tohoto výrazu.

6 Doslovné převedení německého výrazu „an Haupt und Gliedern" do češtiny. Myslí se tím požadavek po reformě ve vedení i v řadovém členstvu.

7 Joseph Wittig (1879-1949) německý kněz, teolog, vlastivědný spisovatel z Kladska; Romano Gardini (1885-1968) německý kněz, teolog a filosof náboženství; Karl Rahner SJ (1904-1984) německý jezuita, teolog, zakladatel tzv. Kérygmatické teologie.

8 Yves Congar OP (1904-1995) francouzský teolog a kardinál, Marie-Dominique Chenu (1895-1990) teolog, spolu s Yves Congarem zakladatel směru Nouvelle théologie; Henri de Lubac (1896-1991) franc. teolog, kardinál.

9 Plný název: Gemeinsame Synode von Bistümer der Bundesrepublik Deutschland. Synoda se konala ve Würzburgu 1971 až 1975 v osmi zasedacích obdobích. Bylo přijato 18 usnesení a vypracováno 6 pracovních podkladů pro další práci.

10 Papež vyzval při své návštěvě Německa v roce 2011 k „Entweltlichung", což se zde česky překládá jako „odsvětštění".