Jste zde

243 - listopad 2012

autor: 

Dnešní zdnešnění

Existuje populární žánr alternativní historie. Spisovatelé (a někdy i seriózní vědci) si představují, co by se stalo, kdyby Hitler vyhrál válku nebo kdyby Napoleon unikl do Ameriky.

Nevím, zda si někdo v rámci podobného kontrafaktuálního zkoumání vážně položil otázku, co by se stalo, kdyby nedošlo ke druhému vatikánskému koncilu, jenž začal právě před padesáti lety. Asi ano; vždyť je nasnadě, že starého papeže Jana mohlo zradit zdraví dřív, než koncil stačil vyhlásit.

V každém případě je jasné, že katolická církev by byla jiná, konzervativnější, monarchičtější, centralizovanější a izolovanější od ostatního světa. Některé reformní pokusy by možná přišly shora, výnosem některého osvícenějšího papeže, ale pravděpodobně jen po malých kapkách. Od vyloženého sektářství by církev pravděpodobně dlouho zachraňovala její kulturní rozmanitost, velikost a hluboké kořeny. Na druhou stranu by se pravděpodobně začala přinejmenším v rozvinutém světě již v 70. letech jevit jako ultrakonzervativní skupina nezačleněná do většinové společnosti a rychle by přišla o své méně „pevné" ovečky, tedy o většinu členstva. Tento vývoj probíhá na Západě dnes - koncil mu tedy zcela nezabránil, ale dokázal ho zpomalit a odsunout o jednu generaci.

Někteří sociologové tvrdí, že nesmlouvavá sektářská mentalita církvím do jisté míry pomáhá. Ten, kdo hledá svůj duchovní domov, asi bude cítit větší jistotu a bude pevněji poután tam, kde vždy říkají „ano, ano - ne, ne" a pro zbytek světa mají vždy jen veliké NE, než tam, kde znají také slova „ale" a „možná". Druhý vatikánský koncil svým důrazem na zásadní otevřenost současnému světu sektářskou mentalitu odmítl. Lefebvristé mají proto pravdu, že před ním bylo vše jednodušší a jasnější. Ve většině věcí církev odporovala západní moderně a svým odpůrcům i příznivcům se zdála s touto modernou neslučitelná. To koncil změnil.

Zdnešnění, aggiornamento, zákonitě uvízlo na půl cestě. Došlo příliš daleko, než aby to nechalo klidnými konzervativce, a skončilo příliš brzy, než aby byli spokojeni skuteční lidé dneška. Důsledkem jsou rozpaky z koncilu a boje o koncil.

V tomto čísle Getseman se koncilu přímo týkají dva příspěvky. Alberto Melloni se věnuje osobnosti papeže Jana XXIII., vizionáře, který koncil uvedl v život a dal mu směr. Samo svolání koncilu bylo velmi nečekané rozhodnutí, zvlášť od tak starého muže, a také myšlenky a postoje, které Jan dal koncilu do vínku, byly novátorské: papež nechtěl měnit dogmata, ale mentalitu, a to se mu skutečně do velké míry podařilo.

Gotthard Fuchs pak se zabývá čtením koncilu na počátku 21. století a snaží se také pojmenovat, co ještě zbývá z koncilní agendy dokončit. Seznam je dlouhý a pravděpodobnost brzkého pokroku při současné situaci v katolické církvi malá. Ale naději můžeme spatřovat právě v tom, že i samotný koncil byl náhlým a nečekaným pohybem po staletích relativní nehybnosti. Něco takového může přijít i dnes. Koncil není mrtvý a Duch působí stále.