244 - prosinec 2012

Evropští daňoví poplatníci dali ze svých kapes nějakých sto padesát miliard korun na vybudování vědeckého instrumentu, který se jmenuje Velký hadronový urychlovač. Je ukryt v kilometrech podzemních tunelů na hranicích Švýcarska a Francie a jeho účelem je destrukce hmoty. Stroj proti sobě posílá malé částečky zrychlené až téměř k rychlosti světla a vědci zkoumají jejich srážky. Složitá zařízení registrují „trosky“ vyletující z místa kolize a měří jejich parametry. Teorie a výpočty skryté v pozadí pokusů jsou pro většinu lidí zhola nepochopitelné, nicméně základní myšlenka je jednoduchá: Některé struktury nelze pozorovat a poznat ve stavu nerušeného klidu, ale až ve chvíli, kdy jimi zatřeseme nebo do nich něčím praštíme. Podle vyletujících trosek pak můžeme poznat, co bylo „uvnitř“.

A platí to nejenom ve světě fyzikálním, ale i sociálním. Kolik jen nových a důležitých faktů o nacistickém i komunistickém režimu se například veřejnost dozvěděla během krátké doby okolo jejich zániku – od záznamů důvěrných jednání vůdců přes důkazy dobře utajených zločinů až po akta tajné policie. Nebýt otřesů, které tyto diktatury zničily, mnoho informací by zůstalo nepotvrzeno nebo by dokonce odešlo do hrobu s jejich nositeli.

Otřes, který letos postihl slovenskou katolickou církev, byl mnohem slabší než zánik diktatur a pro daňové poplatníky mnohem levnější než tunely u Ženevy. Přesto to byl otřes nebývale zřetelný a vylétla i výrazná troska – Róbert Bezák, dříve arcibiskup trnavský, nyní pomocný duchovní v Radvani.

Přinášíme dva texty k tomuto případu. Krátký apel Jana Molnára je adresovaný především českým biskupům – obávám se, že s malou nadějí na úspěch. Přesto jsem rád, že nám ho autor poslal: zazní hlas člověka, který se cítí osobně postižen.

Článek Martina Vaňáče je naopak analytický a věnuje se otázce, jakou řeší fyzikové pozorující srážky částic: co nám otřes prozradil o struktuře, která byla vystavena nárazu, v našem případě tedy o slovenském biskupském sboru. Jeho závěry nejsou optimistické a mimo jiné naznačují, že minulost – tedy kompromisní jmenování biskupů vstřícných vůči komunistickému režimu Vatikánem v roce 1989 – vrhá stále dlouhé stíny i na dnešní slovenskou církev. Struktury moci, jež tehdy vznikly, se udržují až do současnosti.

Autor doufá, že „tato zkušenost může slovenským katolíkům pomoci lépe pochopit zkušenosti katolíků ze západní Evropy a ukázat jim, že aktivity německých nebo rakouských věřících nejsou projevem neposlušnosti, nýbrž znechucení nad fungováním některých struktur v římskokatolické církvi.“ Já se však obávám, že především může mnoha slovenským katolíkům i celé slovenské společnosti pomoci se rychle odpoutat od katolické církve, a tím bohužel často od křesťanství vůbec.

Ještě upozorňuji na článek Marie Clary Lucchettiové Bingemerové o laicích po druhém vatikánském koncilu a na přednášku Jaroslava Vokouna o liturgické obnově v ČCE. Milí čtenáři, přeji vám radostný advent a požehnané Vánoce.