Hlásat boží milosrdenství

Když jsem byl 24. března 1971 vysvěcen tehdejším tajným biskupem Janem Blahou v Brně na kněze, měl jsem za sebou šest let členství v dominikánském řádu.

V té době jsem nashromáždil zkušenosti, které byly tak důležité pro můj pozdější život a působení, že bych o nich měl na počátku svého líčení alespoň krátce pohovořit.

Počínaje rokem 1964 (rok mého vstupu do dominikánského řádu) získávali lipští dominikáni nejrůznější informace o životě řádových spolubratří v Maďarsku a Československu.

Až dosud se vědělo, že řády a kláštery v těchto zemích byly rozpuštěny a osud řeholníků byl v podstatě neznámý – různými skrytými cestami a nejistými kontakty jsme však nakonec získali některé adresy spolubratří v těchto zemích.

Navrhl jsem představenému lipských dominikánů, P. Gordianu Landwehrovi, že tyto spolubratry u příležitosti prázdninové cesty zkusím přece jen vyhledat. Byl s tím srozuměn a tak jsem v létě 1965 poprvé odcestoval do Maďarska a Československa. Dobrodružným způsobem se mi v obou zemích podařilo vyhledat několik spolubratří. Jak jsem se později dozvěděl, nebylo to pro všechny bez nebezpečí.

Ještě dnes jsem hluboce dojat, když si vzpomenu, v jak těžké situaci jsem mnohé z bratří našel: někteří žili po dlouholeté vazbě a nucených pracích buď osaměle, nebo u příbuzných jako „podnájemníci“, často spíše trpění než vítaní. Na živobytí si vydělávali nejhrubší tělesnou dřinou. Vzájemné kontakty už léta neudržovali nebo jen zcela sporadicky. Každý žil sám s důvěrou v boží milosrdenství (formulace, kterou jsem slýchal velmi často).

Navzdory opatrnosti, strachu a časté počáteční skepsi vůči mně, byla nakonec tato první setkání proniknuta radostí a hlubokým dojetím a spojena s mnoha nadějemi a očekáváními od budoucnosti.

Velice pohnut těmito setkáními a zážitky, vrátil jsem se do Lipska. Z mého popudu se lipské řádové společenství rozhodlo tyto kontakty prohlubovat a budovat.

Cítil jsem v tomto směru zcela osobní povinnost a využíval jsem od té doby každé příležitosti navštěvovat s dovolením představených spolubratry zejména na Slovensku a v Čechách. Snažil jsem se jak to šlo s nimi po nějaký čas i žít, a tak jsem dospíval ke stále hlubšímu pochopení jejich specifické situace. Přitom jsem se nemohl neseznámit i se „zvláštními metodami“ jejich pastorace.

V té době jsem poprvé potkal nynějšího biskupa prešovské řeckokatolické diecéze Jána Hirku, který tenkrát pracoval v nemocnici.

Směl jsem seúčastnit tajných setkání mladých lidí v řádových společenstvích a byl jsem svědkem „ilegálního“ (ve státním smyslu) udílení svátostí. zažil jsem vznik takzvané „mlčící“ církve, která nikdy nemlčela. A dostal jsem se do kontaktu s tvořící se „podzemní“ hierarchií.

V této souvislosti musím zejména zdůraznit, že jsem se – nikdy a nikde – nesetkal s tím, že by se vytvářela jakási „proticírkev“ (proti papeži, Římu nebo těm několika sídelním biskupům, kteří ovšem byli kritizováni za své politické postoje)!

Během řady let jsem se seznámil s různými zástupci a přívrženci „mlčící“ církve. Stále znovu jsem viděl, že jim všem a vždy jde o udržení a předávání víry. O věrnost církvi, jež přece mohla být viditelná nejvíce ve skrytosti, a o co nejlepší uchování křesťanských a církevních společenských struktur, jež by jednotlivci umožnily zvládání běžného života v silně ateistickém prostředí.

Osobně mě tato angažovanost silně formovala, a to zejména v duchovním ohledu, co se týče mé existence jako mladého řeholníka.

Lipská komunita to nakonec už nemohla trvale snášet – a já naopak jsem chtěl a mohl pokračovat v nastoupené cestě. Nemohlo tedy dojít k ničemu jinému, než k různicím mezi mnou a vedením řádu ohledně řádu společného života. Smysluplné soužití bylo stále méně možné.

V důsledku toho jsem roku 1970, před složením slavných slibů, opustil dominikánský řád.

To však pro mne neznamenalo přerušení kontaktů s „mlčící“ církví. Bývalí spolubratři z Čech a Slovenska se stali mými dobrými přáteli. Dodávali mi odvahu, abych neopustil svoje již započaté dílo.

Uprostřed roku1970 jsem se oženil. Brzy po svatbě mě slovenští přátelé seznámili s nejvnitřnějšími strukturami „mlčící“ církve, o kterých jsem sice věděl, že existují, ale o kterých byl z bezpečnostních důvodů informován jen velmi malý okruh lidí.

Osobně jsem poznal řadu „tajných biskupů“: mj. Felixe Davídka, Nikodima Kretta a Oskara Formánka. Kromě toho jsem se dozvěděl více o tajně vysvěcených biskupech Korcovi, Hnilicovi a Dubovském.

Nakonec mi bylo řečeno, že i pro mě – pokud se i nadále cítím povolán ke kněžství – existuje možnost stát se knězem. Dostal jsem čas na rozmyšlenou a měl jsem to prohovořit se svou ženou, protože ona k tomu musí dát své svolení. Kromě toho mi bylo řečeno, že toto rozhodnutí nesmí být poznamenáno žádným vnitřním nátlakem a nesmí být podmíněno druhořadými pohnutkami, ať by byly jakékoli. Sám jsem se ptal, na základě jakých „právních“ důvodů by to bylo možné, a obdržel jsem odpověď: na základě zvláštních fakult Svatého stolce (srovnatelných s takzvanými mexickými fakultami). Mimoto je to prý možné na základě východního církevního práva.

Neměl jsem žádné pochybnosti o serióznosti jejich návrhu, a to díky svým již získaným teologickým znalostem, díky své angažovanosti v této místní církvi jakoži díky důvěryhodnosti těch, kteří mi tuto možnost nabídli. Přesto jsem několik týdnů přemýšlel, než jsem došel k rozhodnutí říci „ano“. Moje žena před svědky vyslovila svůj souhlas. Pak jsem byl delší dobu připravován na kněžské svěcení, především v Prešově a Brně. Stejně jako u československých kandidátů byly v rámci této přípravy přezkoumány mé teologické znalosti. Dostal jsem také informace a instrukce ke specifickému charakteru mého budoucího kněžství:

·      přísné utajení

·      biritualismus (konání kněžské služby jakve východním, tak v latinském ritu)

·      loajalita vůči biskupovi místa bydliště (biskup Schaffran, ordinář diecéze Míšeň, byl informován o mně uděleném svěcenía mém závazku loajality vůči němu)

·      přiřazení k „tajnému biskupovi“ v ČSSR a společenství s ním (určitý závazek poslušnosti)

Oblastmého působení byla omezena na okruh „mlčící“ církve v celém bývalém východním bloku. Ve vlastní zemi jsem měl působit jako „dělnický kněz“.

Dne 24. března 1971 jsem byl v Brně biskupem Jane Blahou v jeho soukromém bytě vysvěcen nejdříve na jáhna a potom na kněze. Z bezpečnostních důvodů jsem svého světícího biskupa poznal až krátce před svěcením. Před udělením kněžského svěcení mě biskup Blaha informoval, že byl se svolením Svatého Otce vysvěcen na biskupa, a že tedy stojí v apoštolské posloupnosti.

Svůj život kněze jsem toho dne postavil pod heslo: Chci hlásat milosrdenství Páně.

Můj biskup Bedřich Provazník z Brna, kterému jsem byl až do roku 1991 přidělen a s nímž jsem se přinejmenším dvakrát ročně setkával, mi dovolil svobodně si volit své  úkoly, přitom však dbal na to, aby vedle mého zaměstnání v Lipsku a povinností vůči rodině nevznikala kněžskou činností přílišná zátěž. Chtěl však být pravidelně informován o mých aktivitách.

Tak jsem se pak v uplynulých dvou a půl desetiletích směl věnovat různým úkolům:

·      péče o mnoho jednotlivců, pastorace rodin a mládeže (prázdninové akce v NDR pro mladé lidi z Československa);ale přede vším budování a pastorace mnoha malých „domácích společenství“,

·      výpomoci v německy mluvících církevních obcích,

·      kontakty s řeholnicemi a klášterními společenstvími (které měly kvůli své charitativní činnosti zvláštní status), např. cisterciáci v Tišnově, vincentky u Pardubic, dominikáni v Praze, Prešově, Košicích,

·      praktická pomoc kněžským spolubratřím a podpora v jejich práci,

·      duchovní péče o spolubratry a jejich rodiny z řeckokatolické církve na východním Slovensku.

Vykonával jsem rád tyto různorodé úkoly, jež zde mohu jen naznačit. Často to nebylo snadné a někdy ani bezpečné, a tím víc jsem vděčný, že moje rodina, zvláště moje žena, se této služby účastnila a pociťovala za ni spoluodpovědnost.

Po více než 25 letech bych heslo ze dne svého svěcení přeformulovat a řekl bych: Chtěl jsem hlásat milosrdenství Páně. Odpověď, kterou s dávám, zní: Pokusil jsem se o to a snažil jsem se. Jiný a jiní by měli posoudit, zda se mi to podařilo!

Smutkem a hněvem současně mě po téměř třiceti letech kněžství naplňuje fakt, že nyní mi vykonávání kněžské služby bylo bezmála znemožněno.

Přiložené dokumenty to dokládají:

·      Římská Kongregace pro nauku víry a její prefekt kardinál Ratzinger osobně potvrzují platnost mého kněžského svěcení, současně mi však zakazují vykonávání úřadu v latinském ritu se zdůvodněním, že jsem ženat (jsem se svou ženou už skoro třicet let a již dvojnásobný dědeček!)

·      I když jsem řádně a právoplatně inkardinován (začleněn) do diecéze (prešovské), místní biskup Reinelt mi zakazuje jakýkoli kněžský úkon včetně koncelebrace (účasti na vysluhování eucharistie); přitom jsem vlastníkem platného „celebretu“, který mě prokazuje jako oprávněného kněze - po předložení tohoto dokumentu by mi podle církevního práva (CIC) mělo kdekoli na světě být dovoleno vysluhovat eucharistii!

V okamžiku svého kněžského svěcení jsem se připravil na to, že až do smrti budu svou kněžskou službu konat pouze v rámci „mlčící“ církve. Že se za tuto svoji připravenost, ze toto své „Adsum!“ dnes musím cítit vyloučen a doslova potrestán, vnímám jako stěží snesitelnou nespravedlnost.

Hořká krůpěj, která silně zkalila moji radost ze změny politických a společenských poměrů! Mouřenín vykonal svoji povinnost, mouřenín může jít!

 

Příloha:Oficiální dokumenty k případu Metsch – překlad podstatných částí

 

 

Kardinál Joseph Ratzinger Joachimu Reineltovi, biskupu Drážďan-Míšně, 19. 12. 1996

 

Excelence!

Nejdůstojnější pane biskupe!

Víte o záležitosti toho času v Německu bydlícího ženatého kněze Klause Metsche, který byl na kněze tajně vysvěcen biskupem Janem Blahou. Pan Metsch poprosil tuto kongregaci, aby mohl být inkardinován do prešovské řeckokatolické diecéze a pastorálně působit ve Vámi vedené diecézi. Prosbu podpořil přešovský biskup stejně jako Vy.

Poté, co tato kongregace pečlivě uvážila různé aspekty žádosti, došla k názoru, že žadateli může být vydáno povolení k vykonávání kněžské služby v řeckokatolickém ritu. Nepovažuje však za možné, aby pan Metsch jako ženatý kněz zahájil pastoraci v Drážďanech u věřících latinského obřadu. Zda by měl ve Vaší diecézi příležitost pracovat mezi věřícími řeckokatolického ritu, není této kongregaci známo. Mohl by však – po přezkoumání jeho teologické přípravy – působit jako kněz v diecézi Prešov, jejíž biskup by ho inkardinoval.

Byl bych Vám vděčný, kdybyste navázal s panem Metschem kontakt a sdělil mu přijaté rozhodnutí.

Přeji Vám požehnané vánoce a zůstávám s pozdravem

v Pánu Váš

+ Joseph kard. Ratzinger

 

Luigi Dossena, bratislavský apoštolský nuncius, biskupovi Jánu Hirkovi,14. 12. 1997

 

Vaše Excelence,

smím Vaši Excelenci informovat o tom, že Kongregace pro nauku víry po zevrubném zvážení všech aspektů případu ženatého tajně vysvěceného kněze P. Klause Metsche, vybaveného fakultami k biritualismu a v současnosti bydlícího v Německu, souhlasila s jeho inkardinací do diecéze Prešov.

Prosím Vaši Excelenci, aby vstoupila do kontaktu s P. Metschem a sdělila mu rozhodnutí Říma.

Mám z rozhodnutí radost a zůstávám v úctě před Vaší Excelencí

v Pánu

+ Luigi Dossena, apoštolský nuncius

 

Ján Hirka, prešovský biskup, Klausi Metschovi, 6. 2. 1997

 

Kněz Klaus Metsch, narozený 3. 3. 1942 v Berlíně, katolík, ženatý, dne 24. 3. 1971 vysvěcený biskupem Jánem Bláhou (správně: Janem Blahou, pozn. překl.) na tajného kněze „cum facultate biritualismi“, se na svoji žádost se svolením Kongregace pro nauku víry It. Prot. Nr. 1754 (Nuntiatura Apostolica naSlovensku) inkardinuje do diecéze Prešov.

Tímto prohlašuji, že kněz Klaus Metsch je s účinností od 6. 2. 1997 inkardinován do řeckokatolické diecéze Prešov se všemi právy, povinnostmi a jurisdikcí diecézního kněze, zejména s právem vykonávat úřad biritualisticky.

+ Ján Hirka, biskup prešovský

 

Ján Hirka, prešovský biskup, biskupovi Joachimu Reineltovi, 6. 2. 1997

 

Velevážený pane biskupe!

Kněz Klaus Metsch z Lipska byl dnes inkardinován v diecézi Prešov a smí svůj kněžský úřad vykonávat biritualisticky. (…)

Dnešním datem Vám kněze Klause Metsche dávám k dispozici ke službě v biskupství Drážďany-Míšeň.

Se srdečnými pozdravy

Váš v Kristu oddaný

+ Ján Hirka, biskup prešovský

 

Joachim Reinelt,biskup Drážďan-Míšně Klausi Metschovi, 24. 6. 1997

 

Velevážený pane Metschi,

protože se moje odpověď určená Vám minula s Vaším nejnovějším dopisem, pozastavil jsem ji, takže nová odpověď byla možná až dnes.

Už jsem Vám v předchozích rozhovorech předal sdělení Kongregace pro věrouku, že nemůžete v biskupství Drážďany-Míšeň působit jako kněz. Ani zaměstnání jáhna není možné. Tento názor je všeobecně zastáván biskupy Německa. Proto Vaše kněžská služba v našem biskupství nepřipadá v úvahu.

Váš dotaz v posledním dopise směřuje k povolení celebrovat buď v latinském nebo byzantském ritu. To je možné v čistě privátním prostředí. Pro veřejnou celebraci by bylo nezbytné zvláštní povolení, které Vám bohužel nemohu udělit.

Přirozeně nás těší, že jste od 1. 6. 1997 získal časově omezené pracovní místo v rámci programu vytváření pracovních míst a pracujete jako sociální poradce v Poradně pro závislosti a drogy města Lipska. Na místo v charitativní oblasti, případně i mimo Lipsko, byste se musel ptát v Charitě (ředitel Kutschke). Už jsme pro Vás začali hledat pracovní možnosti. Přes současný nadbytek poptávky se domníváme, že v zásadě jsou možnosti otevřené.

Je mi líto, že Vám nemohu sdělit jinou zprávu. Ale doufám, že budete mít pochopení.

Vás i Vaší rodinu srdečně zdravím a žehnám

Váš

+ Joachim Reinelt, biskup Drážďan-Míšně

 

Prelát – ordinariální rada Bernhard Rachwalski Klausi Metschovi 10. 2. 1998

 

Velevážený pane Metschi,

aby Vaše záležitost pokročila, popř. aby se došlo k nějakému řešení, poptávali jsme se ve všech farnostech našeho biskupství, zda v jejich obvodu jsou věřící řeckokatolického ritu a zda si tito přejí takovéto bohoslužby. Bohužel Vám musíme sdělit, že nám ani jeden kněz nezaslal pozitivní odpověď.

Ale nezávisle na tom a zcela nezávisle na Vašem případném zaměstnání jsme zařídili, aby Vás prověřil spolkový pověřenec pro dokumenty Státní bezpečnosti. Všichni kněží, čekatelé diakonátu a pracovníci správy biskupství již byli prověřeni. Je to tedy rutinní záležitost. Doufám, že pro to máte pochopení. Dotazování uzavřeme kolem poloviny roku.

S přátelskými pozdravy / Váš

Bernhard Rachwalski

 

Generální vikář Georg Weinhold Klausi Metschovi, 12.11.1998

 

Velevážený paneMetschi,

dopisem z 13. října, který k nám do Drážďan došel 27. října, prefekt Kongregace prověrouku kardinál Ratzinger sdělil panu biskupu Reineltovi, že jste se v posledních letech vícekrát obracel na uvedenou kongregaci, aby nejen znovu zvážila, ale i revidovala rozhodnutí, které bylo sděleno dopisem z 19. prosince 1996. V tomto dopise kardinál Ratzinger ještě jednou sdělil biskupovi Reineltovi, že ženatým duchovním, tedy konkrétně Vám, může sice být uděleno povolení ke kněžské službě v řeckokatolickém ritu, nikoli však v ritu latinském. Na tomto rozhodnutí se nic nezměnilo, tolik zpráva kongregace.

V návaznosti na to prosí pan kardinál, aby Vám bylo sděleno, že máte přijaté rozhodnutí považovat za konečné a upustit od dalšího psaní dopisů.

Prosím Vás, abysteto vnitřně přijal, i když je to pro Vás obtížné, pro což mám pochopení.

S pozdravem apožehnáním / Váš

+ Georg Weinhold, generální vikář

 

Vyjádření vatikánského Státního sekretariátuz 29. 2. 2000

 

Důstojný pane Metschi!

Rád potvrzuji příjem Vašeho váženého psaní z 18. února tohoto roku. Současně Vám smím přátelsky sdělit, že papež Jan Pavel jako nejvyšší pastýř církve upřímně děkuje za tento projev důvěry v jeho osobu a jeho úřad.

Ohledně Vaší žádosti Vám musím sdělit, že Svatá stolice již Vaši záležitost rozhodla. Proto nelze nic dodat k dopisu generálního vikáře diecéze Drážďany-Míšeň z 12. listopadu 1998.

Svatý Otec zahrnuje Vaše potřeby žádosti do svých vlastních modliteb a vyprošuje Vám a Vaší rodině pro další cestu života a víry boží věrnou ochranu a radost Ducha svatého.

S přáním všeho nejlepšího

Mons. Pedro LopezQuintana, Assessor

 

Generální vikář Georg Weinhold Klausi Metschovi, 8. 5. 2000

 

Velevážený pane Metschi,

pan biskup mi dal k zodpovězení Váš dopis z 27. března 2000, který k nám došel 2. května. Prosíte, abyste směl koncelebrovat s místním farářem u příležitosti prvního svatého přijímání Vašeho vnuka. Bohužel mě však pověřil, abych Vám sdělil, že Vaší prosbě nelze vyhovět. V souvislosti s korespondencí vedenou již roky Vám mohu jen připomenout její výsledek, i když je pro Vás obtížné jej vnitřně přijmout.

I když jsem přesvědčen, že ve Vašem případě neměříme dvojím metrem, a snad mohu říci i to, že nejde o žádnou nespravedlnost, přesto chci poznamenat, že velmi dobře rozumím Vaší nevoli.

S přátelským pozdravem / Váš

+ Georg Wenhold, světící biskup

 

Celebret Klause Metsche

 

Jan Hirka, prešovký řeckokatolický biskup, na oficiálním formuláři dne 27. 3. 2000 Klausi Metschovi mj. potvrzuje, že tento „kněz není postižen církevním trestem a smí být kdekoli připuštěn ke slavení mše sv.“

Celebret se vydává vždy na jeden rok, přiložený platí pro léta 2000/2001.

Z německého rukopisu a faksimilií přeložil JaS