Jste zde

Znamení živé vody – křtitelnice

Má-li být při každém křtu svěcena s výjimkou velikonoční doby křestní voda, pak zůstává křestní pramen – křtitelnice – většinou bez vody. K čemu má ale křtitelnice sloužit, jestliže nemá být podle obnovené křestní liturgie pouze zdánlivá? Úvod ke křtu dětí tuto otázku předpokládá a proto stanoví: ,,V každém případě mají kněží dbát na to, aby byla v kostelích udržována křtitelnice. Ta má být místem křtu a podle možností má sloužit při svěcení křestní vody jako nádrž. Také připomíná věřícím v době, kdy v ní není uchovávána křestní voda, jejich vlastní křest“.

Pro úpravu křtitelnice vždy platila následující kritéria: měla mít v prostoru kostela zvláštní místo, a v tomto místě se skutečně mělo křtít.

Tato kritéria platí také pro křtitelnici v obnovené liturgii. Vycházíme-li z toho, vyplývají pro její úpravu další pokyny. Společné slavení, pokud možno spojené i s nedělním slavením eucharistie v obci, které vyžaduje podstata křtu, vyžaduje takové místo pro udělování křtu, které je vzorném poli celé obce. Pak už ovšem nepřipadají v úvahu zvláštní křestní kaple nebo křtitelnice u vchodu do kostela, ale spíše nějaké místo v blízkosti oltáře, přičemž bychom se měli ovšem vyvarovat kumulaci funkčních míst v prostoru oltáře. V každém případě musí být přinejmenším možné, aby se obec, shromážděná ke křtu, vešla kolem křtitelnice.

Protože se křestní voda, svěcená o velikonoční vigilii, uchovává v křtitelnici jen do neděle Letnic, aby se v této velikonoční době zdůraznila užší souvislost mezi křtem a velikonočním tajemstvím, v průběhu liturgického roku se podoba křtitelnice změní. Musí tedy za prvé nabízet možnost k uchování vody, za druhé musí být určena ke svěcení vody a musí umožnit samotný křest. Nabízí se rozčlenění na menší horní záchytnou nádržku, v níž je bezprostředně před každým křtem svěcena voda, a na větší spodní nádržku, nad níž se křtí a z níž může voda odtékat. Pro to již existuje pozoruhodné praktické řešení např. ve farním kostele St. Marien in Rheine, kde je křtitelnice na kraji presbyteria. Podobně jako ve venkovské studni zde vytéká voda ze sloupu, který je zároveň podstavcem pro paškál, nejprve do malé a odtud do větší nádržky, odkud odtéká voda potrubím do země, kde se vsakuje. Křtí se nad velkou nádržkou. Protože přitéká a odtéká stále nová voda, kterou je možné ohřát, je možné křtít i ponořením. ,,Není pochyb o tom, že to je návrat k dlouho existujícímu apoštolskému zvyku křtít v živé, tj. tekoucí vodě, který velmi posiluje sílu symbolu tohoto základního svátostného znamení. Křest ponořením je bezesporu mnohem vhodnější k vyjádření účasti na Kristově smrti a na zmrtvýchvstání“ (E. J. Lengeling).

I když křtitelnice neobsahuje po většinu roku žádnou vodu, přesto připomíná obci její důležitou úlohu – začlenění nových členů do těla Kristova, a tím i do lidu božího. Kdyby voda stále pomalu tekla, mohlo by to navíc vyjadřovat v ní obsažené znamení života.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 63-65, přeložil Ondřej Bastl