Nejneviditelnější náboženství

V době přípravy tohoto čísla Getseman proběhly v Česku přímé prezidentské volby, první toho druhu. Nemá snad již smysl po tisící komentovat to, co se během nich odehrálo. Snad však odpustíte malý komentář k tomu, co se neodehrálo.

Média probrala snad i spodní prádlo kandidátů. Zkoumalo se, co mají rádi na talíři, dopodrobna se komentovala jejich výslovnost, partnerky, děti i styl oblékání. Nápadné však bylo, jak malá pozornost se věnovala jejich náboženské víře či nevíře. Američan by to nepochopil, Češi si toho možná leckdy ani nevšimli.

Samozřejmě to neplatí absolutně. Četl jsem články v křesťanském tisku, kde se víra kandidátů připomněla, i varování jakési paranoidní analytičky, že vítězstvím věřícího kandidáta by církev získala větší vliv. A podle očekávání se objevilo téma církevních restitucí, což ovšem má se samotnou vírou jen nepřímou souvislost.

Je to na jednu stranu dobře. Až žasnu, že vztah k náboženství není pro věřícího kandidáta znatelným handicapem ani u tradičně antiklerikálních vzdělaných městských vrstev – a naopak že ateismus nezabrání jinému kandidátu získat na tradičně religiózní jižní Moravě většinu hlasů. Snad jsme se my Češi konečně oprostili od nešťastného propojení víry s politikou; propojení, které v dějinách přineslo tolik zla víře i politice a hlavně lidem, kteří uvízli mezi těmito dvěma mlýnskými kameny.

Na druhou stranu však je mlčení v této situaci znamením, že se víra odsunula hluboko mezi věci, o nichž se nemluví. Nejsoukromější, nejintimnější, nejneviditelnější. Zeptat se věřícího kandidáta, co a proč si myslí o Ježíšovi, je pro světského novináře skoro stejné, jako by se ho měl ptát na barvu stolice.

Zakladatel našeho moderního státu řekl „Ježíš, ne Caesar“. Nejen v kampaních se však mluví výhradně o tom, co patří císařovi, a nikdy o tom, co chce Ježíš.

Ale zpět k těmto Getsemanům. Uveřejňujeme především delší úryvek z nové knihy René Milfaita o etice, který se věnuje lidským právům v církevním kontextu. Jednak jde o obecně lidská práva, dodnes v mnoha částech světa brutálně potlačovaná. Zejména pro katolíky, po staletí zvyklé být „poslušnými ovečkami“, je důležité si uvědomit, že práva mají i v rámci božího lidu. Právo na přístup k víře, na důstojnost a integritu, na svobodný rozvoj osobnosti, na svobodu svědomí a názoru, na rovnost, na účast na církevních rozhodnutích i na svobodu spolčování a sdružování v rámci církve. Je potřeba svá spravedlivá práva naplňovat, rozvíjet, bránit a šířit, jak ta všeobecně lidská, tak i ta specifická pro křesťany.

Pro belgického teologa Edwarda Schillebeeckxe (1914–2009) byly svátosti klíčem ke křesťanství, tomuto tématu věnoval svou doktorskou disertaci i svoji poslední velkou knižní práci. Stephan van Erp v článku Trvalá inkarnace jako budoucnost lidstva Schillebeeckxovu perspektivu dále rozvíjí a ptá se, jak by nám mohla pomoci dnes.

A konečně Otto Hermann Pesch píše, že Ježíš nezaložil papežství – a zajímavě rozebírá ožehavé téma původu a smyslu Petrova úřadu. Příjemné počtení!