Jezuitský rozhovor s papežem

Mimořádnou pozornost katolického mediálního světa vzbudil rozhovor s papežem Františkem, který byl zveřejněn ve čtvrtek 19. září 2013. Ve stejnou dobu byl publikován jezuitskými časopisy v 16 zemích světa ve 12 jazykových verzích. Stal se ukázkou toho, co může znamenat, že František je prvním papežem z Tovaryšstva Ježíšova. Nápad vznikl v červnu na setkání šéfredaktorů jezuitských časopisů a byl reakcí na obecně známou nedůvěru papeže k novinářům a neochotu poskytovat rozhovory. Úkolu se ujal Ital Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica, časopisu vycházejícího nepřetržitě od roku 1850. Souběžně text vydal např. americký magazín America, německý Stimmen der Zeit nebo francouzská revue Études. Zdá se, že simultánní český překlad nebyl připravován. Pohotový překlad Milana Glasera, zveřejněný 22. září na stránkách Rádia Vatikán, by potřeboval doladit.1

Spadaro se sešel s papežem třikrát (19., 23. a 29. srpna) a rozmlouvali spolu více než 6 hodin. Výsledkem není zcela standardní interview s jednoduchými otázkami a odpovědmi. Text je věcně rozčleněn, občas Spadaro vkládá svoje poznámky nebo shrnuje papežova slova. Sám uvádí, že papež vícekrát během rozhovoru přerušil svoji odpověď, aby ještě něco doplnil k předešlé otázce: „Ve skutečnosti jsme spíše vedli konverzaci než dělali interview.“ Pro srovnání uvádím, že stejný čas údajně stačil Peteru Seewaldovi v červenci 2010 k vydání knižního interview s papežem Benediktem XVI., které se stalo bestsellerem. 2

Právě připomenutím okolností kolem vydání této Seewaldovy knihy poukazuje vatikánolog John L. Allen Jr. na obtíže spojené s vydáním takových trháků jako jsou rozhovory s papežem.3 Tehdy tři dni před oficiální prezentací knihy vatikánské noviny porušily embargo a publikovaly ukázky, včetně zmínky o kondomu. To mimo jiné vyvolalo vlnu spekulací o případné změně postoje Vatikánu k této problematice a pozornost se zaměřila jen na tuto nevýznamnou zmínku. Ponechme stranou, zda v tom nemohl být šikovný reklamní tah. Nicméně Kongregace pro nauku víry považovala za důležité se k některým interpretacím vycházejícím z této papežovy zmínky v knize vyjádřit.4

Zdá se, že disciplinovaným jezuitům se podařilo připravované interview dobře utajit. Podle Allena je ironií, že rozhovor s papežem Františkem byl zveřejněn v době, kdy probíhalo jedno z plenárních zasedání Papežské rady pro sdělovací prostředky (členem je rovněž kardinál Miloslav Vlk), tedy orgánu, který promýšlí komunikační strategii Vatikánu. V průběhu jednání prý začaly jednotlivým členům vyzvánět či vibrovat jejich mobilní telefony, to když se šířila zpráva o vydaném rozhovoru. Přítomnému Antoniu Spadarovi mnozí gratulovali. Na druhou stranu někteří kritizovali skutečnost, že o chystaném rozhovoru nevěděli. Sekulární média se začala obracet na církevní představitele s dotazy ohledně rozhovoru dříve, než o něm mnozí z nich vůbec věděli. Allen v podstatě hájí postup zvolený jezuit­skými periodiky, neboť si myslí, že rozeslání zhruba 5000 kopií papežským nunciům a biskupům by nepochybně vedlo k úniku informací do médií. Chaos vzniklý publikováním útržků z rozhovoru dříve než by bylo k dispozici celé znění, by byl podle něj větší. Ostatně k přehnaným spekulacím stačila již jen tisková chyba, díky níž z anglického překladu rozhovoru v magazínu America vypadla papežova věta o roli žen v církvi: „Je nezbytné rozšířit prostor k pronikavější účasti žen v církvi.“

Domnívám se, že tentokrát rozhovor s papežem neobsahoval podobnou pasáž, které by se mohla chytnout senzacechtivá sekulární média. Respektive pozorný čtenář a posluchač dosavadních papežových textů si uvědomí, že mnoho zajímavých pasáží je v podstatě zopakováním nebo rozvedením myšlenek, které již zazněly. To však nijak nezmenšuje význam rozhovoru, který vidím v tom, že papežovy myšlenky najdeme na jednom místě. Pro mne byla zajímavá právě spolupráce jezuitů s novým papežem. Zajímavé jsou komentáře jezuitských spolubratří (za všechny jmenuji Jamese Martina z magazínu America a Thomase Reese z National Catholic Reporteru), kteří měli oproti jiným výhodu, že se díky procesu přípravy a překladu textem důkladně zabývali už delší dobu. Mimo jiné upozorňují, jak hodně je styl nového papeže, jeho způsob rozhodování a uvažování, ovlivněn zkušenosti a spiritualitou jezuitského řádu.

Zřejmě největší pozornost sekulárních médií, jak již bývá zvykem, vzbudila pasáž, v níž se papež opět vyjádřil k homosexualitě. Vrátil se ke svému vyjádření z tiskové konference během zpátečního letu z Buenos Aires v červenci. Tehdy pronesl slova, které nepochybně vstoupila do historie: „Pokud je někdo homosexuál, hledá Pána a má dobrou vůli – kdo jsem já, abych ho soudil?“ Zajímavý může být detail, že tehdy se tak vyjádřil v souvislosti s dotazem na existenci homosexuální lobby ve Vatikánu. V rozhovoru uvedl trochu jiný kontext. Zmínil stížnosti některých homosexuálů, že se cítí být zraňováni neustálými odsudky církve. „To však církev dělat nechce,“ zdůraznil papež. Na jednu stranu má náboženství podle papeže právo vyjádřit svůj vlastní názor, na druhou stranu odmítl „duchovní vměšování do osobního života.“ Pro zajímavost uvádím, že tomuto nevměšování do života druhých se papež věnoval třeba už v homilii při ranní bohoslužbě v kapli Domu sv. Marty 18. května s odkazem na slova zmrtvýchvstalého Ježíše Petrovi, který se zajímal, co bude s učedníkem, kterého Ježíš miloval. „To není tvá věc,“ napomenul Petra a řekl mu: „Ty mne následuj!“ (J 21, 22).

V rozhovoru vzápětí odpovídá na otázku, která by mohl někoho v této souvislosti napadnout: „Jednou mi jeden člověk položil provokativní otázku, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou: Řekni mi: Když Bůh vidí homosexuála, přijímá jej s láskou anebo jej odmítne a odsoudí? Vždycky je třeba brát v úvahu konkrétního člověka.“ Po tomto důležitém zdůraznění, že není možné v těchto případech nějak paušalizovat a je třeba vždy vnímat konkrétního člověka, papež pokračoval: „Vstupujeme zde do mystéria lidství. Bůh lidi v životě provází a my je máme doprovázet a přitom vycházet z jejich situace. Je třeba je provázet milosrdně. Děje-li se tak, Duch svatý knězi vnukne to nejsprávnější, co má říci.“ Řada komentátorů už dříve vyjádřila názor, že kdyby se měl pontifikát papeže Františka shrnout jedním slovem, tak by jím bylo právě „milosrdenství“.

Mnoho kritiků uvnitř nebo i na pomezí církve papeže Františka často obviňuje, že veřejně nevystupuje více kriticky a neodsuzuje „zlořády“ současnosti. Papež si je této kritiky vědom a opakovaně se k ní vyjádřil, v rozhovoru mimo jiné uvedl: „Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze. Já jsem nemluvil o těchto věcech mnoho a bylo mi to vyčítáno. Avšak, mluví-li se o nich, je třeba to činit v určitém kontextu. Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě.“ Tento svůj postup odůvodnil naléhavou potřebou, aby se církev při hlásání evangelia soustředila na to, co je podstatné: „Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají tutéž hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk. Misijní zvěst se soustředí na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje a přitahuje, zahřívá srdce jako v případě emauzských učedníků. Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Evangelní nabídka musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z této nabídky pak plynou morální konsekvence.“

Někteří kritici upozornili na to, že tato pasáž se zdá být v rozporu s přístupem papeže Jana Pavla II. Např. v encyklice Evangelium vitae o životě, který je nedotknutelné dobro z 25. března 1995, se v souvislosti s hlásání radostné zvěsti uvádí: „Musíme hlásat především vlastní podstatu tohoto evangelia... Současně je třeba vyjmenovat důsledky tohoto evangelia, které mohou být souhrnně vyjádřeny takto: lidský život, drahocenný dar Boží, je posvátný a nedotknutelný, což konkrétně znamená, že jsou absolutně nepřípustné jak úmyslný potrat, tak eutanazie... Abychom byli skutečně lidem sloužícím životu, musíme stále a odvážně hlásat toto učení již od samých počátků evangelizace a potom i při katechezi a dalších rozlišných formách hlásání, v osobním dialogu a při všech výchovných aktivitách.“ (čl. 81 a 82)

Osobně nevidím problém v tom, že důrazy papeže Františka jsou prostě odlišné než jeho předchůdců (mnoho mých přátel by nepochybně dodalo: A díky Bohu za to). Z historie víme, že církev je putující Boží lid a jeho poznání pravdy se proměňuje. Věříme a vyznáváme, že Bůh církev zcela neopouští, což však nevylučuje, že synové a dcery církve mnohdy trochu bloudí, podobně jako starozákonní Boží lid na poušti nešel zcela přímou cestou. Ostatně i k tomuto tématu se papež ve svém rozhovoru na jiném místě vyjádřil: „Ano, v tomto hledání a nalézání Boha ve všech věcech vždycky zůstává zóna nejistoty. Musí být.“ A nyní následují slova, která mě zvlášť z úst papeže zaujala (opět v nich promlouvá jezuitská zkušenost s „rozlišováním“): „Pokud někdo říká, že potkal Boha s totální jistotou, které se nedotkl ani lem nejistoty, pak to není dobré. Pro mne je to důležitý klíč. Pokud někdo má odpovědi na všechny otázky, pak je to důkaz, že Bůh není s ním. Znamená to, že je falešný prorok, který používá náboženství pro sebe. Velcí vůdci Božího lidu, jako Mojžíš, vždycky nechávali prostor pochybnosti. Je třeba nechávat prostor Pánu, nikoli našim jistotám; je zapotřebí být pokornými. Nejistota je v každém pravém rozlišování, které je otevřeno k potvrzení duchovní útěchy.“

V textu rozhovoru s papežem je mnoho dalších zajímavých míst a je pochopitelné, že se nesetkávají vždy s pochopení a sympatiemi. Konkrétně třeba na reakcích z USA je zřejmá určitá polarizace v katolické církvi, především v souvislosti s politikou. Nejsem politologem, ale mám pocit, že agenda ochrany života a tzv. tradičních hodnot je vlajkovou lodí pravicově zaměřených katolíků. Ostatně ty papež František jistě nepotěšil jiným citátem z rozhovoru: „Určitě jsem nebyl žádný svatoušek, ale nikdy jsem nebyl pravičák. Můj autoritativní způsob rozhodování mi způsobil problémy.“ A není to jen specialitou Spojených států, i když tam je to zřejmě mnohem víc vidět. Jenže jednoduchá nálepka, že papež je liberál nebo dokonce levičák, jen brání lepšímu pochopení. A to bez ohledu na to, zda se vůči němu vymezují jeho odpůrci nebo si jej pomyslně přivlastňuje jeho příznivci.

Na papeži Františkovi je sympatické, že hovoří o některých dlouhodobě diskutovaných tématech (potraty, homosexualita, role žen v církvi atd.) odlišným způsobem než řada jeho předchůdců. Zdá se, že dokáže skloubit tradiční prvky církevního učení a zároveň vnímat konkrétního člověka. Rozhovor s ním by nepůsobil přesvědčivě, pokud by v běžném životě byl zatrpklým nebo zamračeným staříkem uzavřeným ve Vatikánu, který před lidi předstupuje s pompou úřadu. Na papeži se mi naopak velmi libí jeho srdečnost, jeho gesta a city, které se nebojí projevit na veřejnosti. Velkou pozornost věnuje osobnímu a fyzickému kontakt s lidmi, často se usmívá a naopak neskrýval rozhořčení, když třeba odsuzoval válku a vyzýval k modlitbám za mír v Sýrii.

1 Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

2 Kniha vyšla v listopadu 2010 v 8 jazycích, další překlady (např. včetně arabského) následovaly. Český překlad vyšel v roce 2011: Benedikt XVI.: Světlo světa. Papež, církev a znamení doby. Brno, Barrister & Principal 2011.

3 Allen, John L. Jr.: From Benedict to Francis, the perils of papal interviews. National Catholic Reporter, 23.9.2013: http://ncronline.org/blogs/ncr-today/benedict-francis-perils-papal-inter...

4 např. anglická verze Note on the banalization of sexuality Regarding certain interpretations of "Light of the World" z 21.12.2010: http://www.vatican.va/roman_curia /congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_20101221_luce-del-mondo_en.html