Svatý Oswald z Northumbrie

Některé pasáže Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevních dějin národa Anglů), které se zmiňují o northumbijském králi Oswaldovi, ukazují, jakým způsobem autor, benediktinský mnich Beda Ctihodný (673–735), líčí muže, který je už v jeho době předmětem zbožného uctívání. Bedovým záměrem bylo vykreslit Oswalda jako „pravého krále“, vítězícího a umírajícího za své království, jako hrdinu staré germánské tradice s novými křesťanskými rysy, aby tak mohl být vytvořen model světce „moderního typu“. Pozornost si zaslouží i mercijský vladař Penda, důležitý pro krále-mučedníka jeho nepřítel. Poodkrýt tradiční šablony, které Beda používal, může být zajímavé už proto, že právě jeho líčení je základem všech pozdějších legend o populárním středověkém světci Oswaldovi.1

Stručný život svatého Oswalda

Prostřední syn bernicijského krále Aethelfritha, Oswald, prožil se svými dvěma bratry a sestrou dětství a dospívání v dobrovolném vyhnanství na území irského království Dalriady na západě Skotska. Tam také, v mnišské komunitě na Ioně, založené opatem Columbou o půl století dříve, přijali sourozenci křest.

Oswald se stal králem spojeného království Deiry a Bernicie – Northumbrie – poté, co v roce 633 porazil a zabil v bitvě na Hefenfelthu gwyneddského krále Cadwallona. Na jeho pozvání přišli z Iony mniši v čele s biskupem Aidanem. Oswald jim daroval ostrov Lindisfarne, odkud pak šířili v Northumbrii křesťanství keltského ritu2. Po osmi letech, během nichž rozšířil svůj vliv i na jiná království v Británii, zahynul Oswald roku 642 u Maserfelthu v bitvě s mercijským králem Pendou. Na northumbrijský trůn po něm nastoupil jeho bratr Oswy.

Král vítězný

Dodnes se ukazuje místo, kde král Oswald na svém tažení do bitvy vztyčil znamení svatého kříže, a je chováno ve velké úctě. Král zde padl na kolena a úpěnlivě prosil Pána, aby svým vyznavačům v tak velké nouzi přispěl nebeskou pomocí. Vypravuje se rovněž, že kříž zhotovili narychlo a spěšně vykopali jámu, do které měl být postaven, avšak sám král, pln planoucí víry jej uchopil, postavil do jámy a oběma rukama přidržoval, dokud vojáci vztyčený kříž nezasypali hlínou a neupevnili v  zemi. (...) Poté na úsvitě vyrazili proti nepříteli a za svou víru po zásluze dobyli vítězství. (HE III, 2)3 Vítězství ve znamení kříže upomíná na podobné vítězství Konstantina Velikého u Milvijského mostu na podzim roku 312 na pohanem Maxentiem. Konstantin před bitvou „kolem poledne, trochu více po poledni spatřil totiž na obloze sloup světla v podobě jasně zářícího kříže a na něm slova: V tomto znamení zvítěz.“4 A jeho vojsko vyšlo do bitvy se symbolem kříže na štítech. Nadešla doba, kdy mělo římské imperium dostat „křesťanskou tvář“.

Beda nepoužil – snad proto, že jí neznal (srv. HE III,4)5 – pasáž z knihy svého přítele Adamnana Vita sancti Columbae. V té se uvádí, jak se v noci před střetnutím zjeví spícímu Oswaldovi opat Columba, povzbuzuje ho a předpovídá mu vítězství.6 Přidáním tohoto motivu by se podobnost mezi oběma „bojovníky kříže“ ještě podstatně zvýraznila.

Důležitá jsou slova, kterými vyzývá Oswald k modlitbě svoje vojáky: „Sám (Bůh) přece ví, že spravedlivou válku jsme podstoupili pro spásu našeho národa!“ (HE III, 2)7 Je tu zdůrazněno, že tato válka je morálně ospravedlněná, vedena „národním“ křesťanským hrdinou za „jeho“ lid, ve kterém se má znovu rozšířit Kristovo učení. Proto je svěřena do ochrany Boží. Můžeme předpokládat, že křesťanským Bohem se zaštiťoval i gwyneddský8 král Cadwallon, ale to Bedu sotva zajímalo. On – a anglosaská tradice po něm následující – přidělili Cadwallonovi úlohu zlého nepřítele9. Kříž vztyčený na „Nebeských planinách“ (Hefenfelth) ukazuje k novému začátku křesťanské Northumbrie. Na její trůn nastupuje „pravý dědic“, vracející se z vyhnanství.10

Vypravuje se také, že od ranních děkovných hodinek až do bílého dne často setrvával na modlitbách. Ze zvyku stále se modlit či vzdávat díky Pánu, sedával prý s rukama na kolenou sepjatýma, ať to bylo kdekoli. (HE III, 12)11

Nemusíme pochybovat o tom, že hluboká zbožnost irských mnichů na Ioně, v jejichž komunitě se Oswald vzdělával v křesťanském učení, poznamenala jeho osobní život. To, co zde Beda zapisuje na základě tradice, nese punc věrohodnosti.

Nakonec dostal pod svou pravomoc všechna království a národy Británie, které jsou rozděleny užíváním čtyř jazyků, to znamená Britů, Piktů, Irů a Anglů. Kupodivu, i když ovládl celé království, zůstal vždy pokorný, vlídný a štědrý k chudým a cizincům. (HE III, 6)12

Do jaké míry nadvláda nad ostatními královstvími odpovídá skutečnosti, nevíme, ale možná není příliš nadsazená, když jí dosvědčuje ji i Adamnan13. Beda se sice nezmiňuje o žádných dobyvačných válkách, vedených za účelem rozšíření nebo udržení moci, ale to nemusí znamenat, že k nim nedocházelo. Asi jen plně nezapadaly do jeho hagiografického schématu. Zato nám Beda častěji připomíná, že právě takový mocný král jako Oswald, se vykazuje skutky křesťanského milosrdenství. (Barvitý je především příběh o velikonoční almužně a Aidanově prorockém požehnání v HE II,6.)

Překvapivě ovšem Beda také uvádí, že vdova po Oswaldově padlém bratranci, králi Edwinovi, která se s částí své rodiny uchýlila do Kentu, odeslala svého syna Uscrefreu a nevlastního vnuka Yffiho k merovejskému dvoru „ze strachu před králem Eadbaldem a králem Oswaldem“ (HE II, 20)14. Nešťastná Aethelburh si zřejmě uvědomovala, že Oswald by v chlapcích (zemřeli oba v dětském věku) mohl vidět oprávněnější „dědice“ než byl on sám.

Král poražený

...byl v těžké bitvě Oswald zabit tímtéž pohanským národem Merciů a tímtéž jejich pohanským králem, který zahubil také Oswaldova předchůdce Edwina. Stalo se to pátého dne měsíce srpna, když bylo králi osmatřicet let, a to na místě, kterému se v jazyce Anglů říká Maserfelth. (HE III, 9)15

Králova smrt v bitevní vřavě vyhovovala dobovému cítění Anglů, kteří pěstovali kult hrdinů.16 Středověký člověk potřeboval na nebesích přímluvce, ale středověký lid (národ) tam vyžadoval navíc bojovníka, který před ním povede jeho bitvy na duchovní úrovni.17 Mezi lidem se povídá, a stalo se z toho během času přísloví, že se slovy modlitby na rtech skončil i svůj život. Vida totiž, že je ze všech stran tísněn vojsky a nepřáteli, již již modlil se k Pánu za duše svých bojovníků. Proto také pořekadlo říká: „Bože, smiluj se nad jejich duší, volal Oswald, padaje k zemi.“ (HEIII, 12)18

Beda uvádí tradovanou „střelnou“ modlitbu („Deus miserere animabus.“) umírajícího krále a vysvětluje, že Oswald se v ní modlí za své vlastní decimované vojsko. Může být. Ale protože je nám Oswald prezentován jako skutečný „alter Christus“, raději bychom tu asi viděli mučedníka prosícího Boha za své nepřátele. Sehrál ve výkladu nějakou roli Bedův northumbrijský patriotismus? Nebo autor jen poctivě zaznamenal, jak se „mezi lidem“ Oswaldova modlitba vykládala? To nelze rozhodnout. Ani nekomentovaný překlad modlitby ve Starém anglickém martyrologiu z 10. století („God, miltsa th saulum.“)19 neprozrazuje, za které duše se to král modlí.20 Za vlastní lidi? Za Pendovo vojsko? A nebo za všechny padlé toho dne u Maserfelthu? Širšímu a velkorysejšímu výkladu bych dal přednost.

Svatý přímluvce, usmiřující ve smrti obě království, mi dává lepší smysl.

Oswaldovu hlavu a ruce však král, který jej zabil, poručil odříznout od těla a rozvěsit po kůlech. Když tam ale po roce přišel s vojskem jeho následník, král Oswy, odnesl je pryč: hlavu uložil na hřbitově kostela v Lindisfarne, avšak ruce v královském městě. (III, 12)21 Pendovo nařízení osekat údy Oswaldova těla a vystavit je na kůlech, představuje určitě formu oběti běsnícímu božstvu Wodenovi (Odinovi), ne jen nějaké rafinované potupení poraženého nepřítele. Woden měl zálibu v obětech králů, a to o to větší, pokud obětovaní králové pocházeli z jeho rodu.22 A Oswald byl Wodenův přímý potomek ve dvanácté generaci.23 Možná chtěl Penda nabídnutím takové obětí prodloužit dobu své vlády, nebyl by to pokus ojedinělý.24 Oswald, který dobyl své northumbrijské království jako „Boží dítě“, jímž se stal ve křtu, zde totéž království ztrácí, a na jeho mrtvole je drasticky připomenuto, že tělesně byl původu spíše démonského.

V poražených Northumbrijcích muselo Oswaldovo posmrtné zohavení vyvolat emotivně silný zážitek, spojený s mytologickými reminescencemi.25 Ve skutečnosti ovšem Oswald jen vyměnil pozemské království za nebeské, kde se stal „věčným dědicem“ národa Anglů, jak dokládá Beda četnými zázraky, uskutečněnými na jeho přímluvu (II 2, 9-13; III 14).

Přenesením Oswaldovy hlavy a rukou do mocenského (Bamburgh) a duchovního (Lindisfarne) centra Northumbrie je pak umožněn regulerní kult krále – mučedníka.

Král zrádný

Je-li Oswald vzorem dobrého křesťanského krále, musí nést jeho nepřítel Penda, „velmi zdatný a bojovný muž z mercijského královského rodu“ (HE II,20)26 rysy zcela opačné. Beda o něm nepíše s takovou záští jako o Cadwallonovi. Je to možná proto, že Penda sice bojoval proti křesťanským králům (a někdy je i zabíjel), ale pronásledovatelem křesťanů nebyl: Ani král Penda nebránil, aby se mezi jeho lidem, to znamená v národě Merciů, hlásalo slovo Boží těm, kteří je chtěli poslouchat. Ba spíše nenáviděl a s pohrdáním hleděl na ty, o nichž věděl, že přijali víru v Krista, ale jako věřící nejednají. Říkal, že ti, kdo odmítají poslouchat boha, v něhož věří, zaslouží opovržení a jsou to ubožáci. (HE III,21)27

Proto je důležité, že na dvou místech (HE III, 24)28, je Penda Bedou označen za „věrolomného“. To by, samo o sobě, nemuselo znamenat víc, než že mercijský král si jen velmi volně vykládal mírové smlouvy a vazalské sliby. Navíc se tato pasáž dotýká vztahů mezi Pendou a Oswym řadu let po Oswaldově smrti. Ale protože protikladem Krista (na určité rovině) je věrolomný Jidáš, který svou zradou uvede do pohybu pašijový příběh, můžeme se domnívat, že Penda tu vystupuje v jeho úloze. Jako se zpronevěřilý apoštol postavil proti svému Mistrovi, tak mercijský král povstal proti nadvládě „britského císaře“. A stal se zrádcem.

Nakonec nás Beda se zadostiučiněním informuje o Pendově smrti roku 655 v bitvě u řeky Winwaed29: „(Oswy)... věrolomnému králi srazil hlavu, obrátil národ Merciů a lid přilehlých krajů k milosti křesťanské víry.“ (HE III,24)30 Oswald je tedy pomstěn svým bratrem a nástupcem, který zahajuje christianizaci posledního pohanského království Anglů.

Závěr

Z rozboru vybraných pasáží z Církevních dějin národa Anglů vyplývá, že osoba svatého Oswalda byla Bedou stylizována do ideálu svatého krále – mučedníka, jakkoli máme důvody se domnívat, že tento panovník měl i své temnější stránky. Ty však souvisely z jeho vůdčího postavení a odpovědnosti za lid v neklidné době rodícího se středověku. Byl totiž nejen rex christianissimus (HE III,9)31, podporující mnichy a trávící čas na modlitbách a skutky křesťanského milosrdenství, ale také bretwalda, udržující v jednotě politicky roztříštěnou a válkami zmítanou Británii, kde dosud významnou subkulturní roli hrálo pohanské náboženství. Beda nám ve svém díle vytvořil obraz, který možná částečně křiví historii, ale náhradou nám dává mnohem víc. Je to obraz zrazeného heroického válečníka se zdůrazněnými křesťanskými rysy, který dojímal a inspiroval středověkého člověka.

Dnes by, myslím, mohl svatý Oswald oslovit nejsnáz mladého Evropana, hráče RPG (např. Dungeons & Dragons), a snad ho nasměrovat ke Kristu.

1 Ostatky svatého Oswalda získal v roce 1372 Karel IV. pro katedrálu sv. Víta v Praze. Viz. Ekert F., Církev vítězná, svazek třetí, Praha: Dědictví svatojánské, 1896, str. 383.

2 Lišilo se od římského některými zvláštnostmi – jiným způsobem výpočtu pro slavení velikonoc, tvarem mnišské tonzury a nespecifikovanými odlišnostmi při křestním obřadu. Keltské zvyklosti byly zavrženy na synodě ve Whitby roku 664 ve prospěch římských a na Ioně byly přijaty roku 716. Dodržování keltských zvyklostí je také to jediné, co Beda na svatém Aidanovi odsuzuje (HE III, 17). Srv. Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů, Praha: Argo 2008, str. 159.

3 Beda, Církevní dějiny, str. 133.

4 Socrates Scholastikus, Církevní dějiny, Praha, ČKCH, I,2, str. 12.

5 Beda, Církevní dějiny, str. 137.

6 Srv. Adam, D., Flamen in my Heart. St Aidan for Today, London: Triangle, 1997, str. 5; podobně Vopatrný, G., Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, Brno: L-Marek, 2002, str.54.

7 Beda, Církevní dějiny, str. 133.

8 Z gwyneddského kláštera v Bangoru pocházelo dvanáct set neozbrojených mnichů, které nechal Oswaldův otec Aethelfrith roku 616 povraždit. Beda to bez lítosti vysvětluje jako „dopuštění Božího soudu“. (HE II, 2 Beda, Církevní dějiny, str. 96.)

9 „Caduuala nefandus“, nazývá ho Alcuin z Yorku (De pontificibus et sanctis Ecclesiae Eboracensiss II, 262) cit. in Damon, J. E., The King´s fragmented Body: A Girardian Reading of the Origin´s of St Oswald´s Cult in A Journal of Early Medieval Northwestern Europe, Issue 9, Oct 2006: http://heroicage.org/issue/9/ziegler.html (navštíveno 2.5. 20013).

10 V evropské literatuře je takových „pravých dědiců“ celá řada – počínaje už Iasonem z Iolku a konče Tolkienovým Aragornem. Podobně také Cadwallonův syn Cadwaladr Blahoslavený (633 – 682) se vrací po dvaceti letech ze zámoří, aby svrhl Cadfaela, vetřelce na gwyneddském trůnu, a sám se pak jako „pravý dědic“ stal jedním z předobrazů Artuše, „krále minulého a budoucího“.

11 Beda, Církevní dějiny, str. 151.

12 Beda, Církevní dějiny, str. 140.

13 „totius Bratanniae imperator“, nazývá ho ve Vitae sancti Columbae, viz. Beda, Církevní dějiny, pozn. 37, str. 345.

14 Beda, Církevní dějiny, str. 130.

15 Beda, Církevní dějiny, str. 146.

16 Tím se také vysvětluje, proč neměl šanci takové popularity dosáhnout Siegeberth, král Východních Anglů. Ten se vzdal trůnu, odešel do kláštera a když byl donucen se později účastnit bitvy s týmiž pohanskými Merciji, zůstal věrný nově nabytému duchovnímu stavu a vyjel ozbrojen pouhým proutkem. Byl zabit a jeho vojsko poraženo. (HE III, 18, Beda, Církevní dějiny, str. 160) Kultu se mu nedostalo.

17 Příkladů by se v evropských dějinách našlo mnoho, namátkou připomenu kult českého patrona svatého Václava, vzývaného v časech válečného nebezpečí. Srv. Ekert, F. Církev vítězná, svazek třetí, str. 836.

18 Beda, Církevní dějiny, str. 150.

19 Cit. in Damon, J. E., The King´s (navštíveno 2.5. 2013).

20 Srv. Damon, J.E., The King´s (navštíveno 2.5. 2023).

21 Beda, Církevní dějiny, str. 150.

22 „Tyto monarchie (tj. germánské) jsou svým způsobem obrazem Odinova vlastního království a jejich panovníci představují nejoblíbenější kořist tohoto boha, dychtícího po lidských obětech.“ Roux, J.-P. Král. Mýty a symboly, Praha: Argo, 2009, str. 29.

23 Adam, D., Flame in my Heart, str.xiii.

24 Mám na mysli krále Auna, periodicky obětujícího Odinovi své syny za týmž účelem. Srv. Sturluson, S., Sága o Ynglinzích 25, Praha: Odeon, 1988, str.155.

25 „Hodovní síň zůstává tento večer opuštěná. Ustalo rozdávání prstenů, skončilo dělení pokladů. Už žádné popíjení medoviny, nijaké hodokvasy. Král odešel a nevrátí se. Náš vznešený visí ze stromu. (…) Mlha, rubáše smrti, ho obklíčily. (…) Na šibenici visí náš král.“ Tuto pochmurnou anglosaskou elegii přináší celou David Adam in Flame in my Heart, str. 100-101. Uvádím vlastní volnější překlad z moderní angličtiny a připomínám ji v souvislosti s hodováním einherjů v síních Walhaly, jejímž pánem je Odin (Woden), oběšený na Yggdrasilu. Srv. Gylfiho oblouzení 39. in Sturluson, S., Sága, str. 155. Že se do osoby Oswalda mohly prolnout v lidové tradici i rysy wodenovské není nemožné už jen proto, že svým jménem („vládce Asů“) se tento král identifikuje se samotným Wodenem.

26 Beda, Církevní dějiny, str. 129.

27 Beda, Církevní dějiny, str. 166.

28 Beda, Církevní dějiny, str. 172 a 174.

29 V tomto střetnutí stál Oswaldův syn Oethelwald na Pendově straně proti strýci Oswymu (HE III, 24 Beda, Církevní dějiny, str. 173). Nepochybně i on se cítil být „pravým dědicem“ Northumbrie.

30 Beda, Církevní dějiny, str. 174.

31 Beda, Církevní dějiny, str. 146.