Jste zde

Gelasius Dobner

Od 40. let 18. století začali piaristé pěstovat v duchu novohumanismu dějepisná bádání vycházející ze studia pramenů. Ovlivněni byli benediktinem Magnualdem Ziegelbauerem, působícím v maurinsko-kritickém duchu. Mezi jeho nejnadanější žáky patřil také piaristický kněz Felix Dobner, známější pod řádovým jménem Gelasius a St. Catharina, který je považován za zakladatele moderního kritického českého dějepisectví.

Job Felix Dobner se narodil 30. května 1719 Praha v českoněmecké měšťanské rodině pražského truhláře Josefa Dobnera a Marie Anny, rozené Schäfflerové. Studoval nejprve u jesuitů, ale poté vstoupil v roce 1736 do řádu piaristů, s nimiž ho seznámil jeho švagr Jan Antonín Scrinci. Díky svému nadání získal podporu šlechticů, kteří jej podporovali v dalších studiích filosofie a teologie. Pak pokračoval ve studiu práva ve Vídni, kde zároveň vyučoval na piaristickém gymnasiu. Po působení na několika piaristických školách v Čechách a na Moravě se mu podařilo v roce 1752 přes odpor jesuitů zřídit piaristické gymnasium i v Praze. V letech 1762–1778 byl rektorem této nové školy, která získávala stále větší význam a po zrušení jesuitského řádu v roce 1773 se stala nejvýznamnější vyšší školou v zemi. Zároveň se věnoval historickému bádání. Pod patronací pražského světícího biskupa Václava Vokouna získal možnost studia historických pramenů v církevních knihovnách. Proslulost si získal kritickým rozborem připraveného vydání Hájkovy Kroniky české. Jeho komentář se stal základním dílem českého dějepisectví, ale přinesl mu i nepřízeň těch, kteří trvali na věrohodnosti Hájkovy kroniky. Nicméně získal uznání většiny odborné veřejnosti v řádu i mimo něj a obdržel od Marie Terezie roční penzi 300 zlatých.

Při práci na komentáři získal v různých šlechtických či církevních archivech mnoho dosud neznámých pramenů, které vydal roku 1764 v šestidílné edici Monumenta historica Bohemica. Věnoval se např. otázkám rozsahu Velkomoravské říše, původu cyrilice a hlaholice, staroslovanské bohoslužby v Českých zemích, otázkám vztahu českého státu k říši a podobně. Značná část jeho prací věnovaných listinnému materiálu českého a moravského původu i životopisy některých význačných českých dějepisců a kronikářů zůstaly v rukopise; Dobner totiž zamýšlel napsat životopisný slovník učenců.

Dobner byl prvním českým moderním historikem, který stavěl na kritické metodě zkoumání písemných pramenů a odmítal neprověřené fabulace a výmysly, jež v té době často historickou práci provázely. Díky němu a jeho dílu byla česká historická věda ušetřena množství omylů a jejich napravování ve vrcholné vlastenecké éře, kdy se národní dějiny staly předmětem politizace.

Ačkoli získal základy vzdělání u jesuitů, nebyl Dobnerův vztah k Tovaryšstvu kladný, stejně jako k barokní podobě zbožnosti. Se zřejmým potěšením sledoval ústup jesuitů z mocenských posic. Jak jsem ale již připomněl v medailonu o K. H. Seibtovi, nebojovali všichni osvícenci společně proti jesuitům, nýbrž i mezi sebou (boje mezi „seibtiány“ a „dobneriány“), což využívali i ochránci barokního katolicismu. Dobner byl ovšem v zájmu pravdy ochoten bojovat i za opačnou stranu, jako např. v polemice zastánce tradiční zbožnosti, exjesuity Schönfelda, proti Dobrovskému. František Schönfeld vydal tiskem vzdělávací kázání na oslavu svatého Jana Nepomuckého, jež podnítilo Dobrovského k sepsání spisu dokazujícímu, že není možné prokázat z pramenů mučednictví Jan Nepomuckého kvůli zpovědnímu tajemství. Do boje o záchranu cti svatého Jana se zapojil i Dobner („Beweiß, daß Johann von Pomuk wegen des Beichtgeheimnisses gemartert wurde“, Praha 1784). Toto vystoupení však bohužel vyvolalo ještě větší odpor Dobrovského k piaristům a k povzdechu: „Je to tuze zlé s osvícenstvím. Moje naděje se zakládá nyní pouze na snahách Zippeho.“

Gelasius Dobner zemřel 24. května 1790 v Praze. Svého času byl dokonce označován za „našeho nejslavnějšího učence“, později však byla jeho práce zastíněna osobnostmi českého obrození, byť ovšem většina z nich na něj navazovala. Díky negativnímu vztah Čechů k duchovním postavám v 19. a 20. století bylo jeho jméno téměř zapomenuto.