Jste zde

Dílo koncilové obnovy v kontextu Pražského jara 1968

Dílo koncilové obnovy vzniklé v roce 1968 mělo za cíl obnovu katolické církve v Československu v návaznosti na výsledky Druhého vatikánského koncilu.

Čerpám ze vzpomínkové statě publicisty a přímého pamětníka tehdejších událostí Václava Vaško ml., „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“1. Druhým zdrojem je studie historika Jaroslava Cuhry, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky pražského jara“.2 Cituji prameny uváděné v těchto článcích, které zprostředkovávají jak pohledy křesťanů v římskokatolické církvi na jedné straně, tak postoje představitelů vládnoucí Komunistické strany Československa a jejich přisluhovačů na straně druhé. Bezděky tak vzniká jakýsi kontrapunkt mezi aktivitami organizace duchovně žijících lidí a lidí, kteří svou činnost sepjali s hnutím, které vzniklo v důsledku sekularizace židovského mesianismu. Ti všichni se pak mohli setkat u jejich společného tématu, jímž je sociální otázka.

Fakta jsou v práci řazena chronologicky, přičemž využívám poetického významu termínu „Pražské jaro 1968“, abych sladil a zarámoval historické události do přirozeného běhu světa v čase.

Předjaří 1968

Podle Václava Vaško ml. by Dílo koncilové obnovy (DKO) sotva mohlo vzniknout, kdyby Chruščov v roce 1956 neodhalil Stalinovy zločiny a nespustil tím lavinu kritiky v komunistických stranách východního bloku. Jako další předpoklady pro utváření DKO Vaško uvádí rozsáhlé amnestie pro politické vězně v letech 1960 a 1962, kdy byly mj. propuštěny stovky kněží a katolických aktivistů, dále pak konání druhého vatikánského koncilu, liturgická reforma a ukončení sedisvakance pražského arcibiskupského stolce. Vatikán se smířil s tím, že arcibiskup Beran musel opustit svou diecézi a Praha souhlasila, aby tajně vysvěcený a tři roky internovaný biskup Tomášek přišel do Prahy jako administrátor pražské arcidiecéze. Československý stát Tomáška akceptoval, protože ho doporučil ministr komunistické vlády a exkomunikovaný kněz Plojhar, který se domníval, že Tomášek bude lehce manipulovatelný.3

Biskup Tomášek souhlasil s tím, aby se P. Vladimír Rudolf stal zástupcem generálního sekretáře Mírového hnutí katolického duchovenstva (MHKD), probošta Josefa Beneše, s naději na možnost transformace tohoto s komunisty spolupracujícího hnutí.4 Ještě v únoru 1968 P. Vladimíra Rudolfa charakterizoval agent Státní bezpečnosti (STB) P. František Hochmann slovy:

„Je to zakuklený biskupovec, který by církevněpolitickou akční orientaci MHKD dovedl zvrátit a dát jí zcela opačný, tj. ryze pastorální směr. Začas by MHKD převedl do zájmů biskupa, do jeho područí.“5

Ve stejné zprávě Hochmann píše, že biskup Tomášek získává pozice a konzervativně smýšlející duchovní konají schůzky, kde diskutují církevně politické otázky a informují biskupa o pokrokových knězích a o celkovém dění mezi věřícími.6

Hochmannova zpráva vypovídá o ztrátě jeho orientace v polednovém vývoji v Komunistické straně Československa (KSČ), kterou byli postiženi i Plojhar s Benešem, kteří ještě 25. února 1968 oslavovali 20. výročí „Vítězného února“ a děkovali komunistické straně za příkladné soužití státu s církví.7 4. března 1968 Plojhar a Beneš navštívili ministra kultury Hoffmanna, aby ho ujistili, že míroví kněží vítají demokratizaci společnosti, „protože i na církevním úseku došlo k některým tvrdostem“. Plojhar varoval ministra před Tomáškem a biskupy, že se jistě budou chtít z příkazu Vatikánu dostat k Dubčekovi a „stát se mluvčími duchovenstva před státní správou“8.

Téhož dne se sešlo 200 kněží olomoucké arcidiecéze a žádalo svolání mimořádného sjezdu MHKD a volbu jeho nového předsednictva. Podobné konference kněží se na vikariátní nebo diecézní úrovni postupně konaly v Brně, Hradci Králové, Českých Budějovicích, v Českém Těšíně, v Praze i na různých místech Slovenska. Z nich vzešly rezoluce adresované Dubčekovi, Tomáškovi, prezidentské kanceláři a Ministerstvu kultury, které obsahovaly požadavek na dodržování ústavou zaručené náboženské svobody a obnovu jednání mezi státem a církví, nezastoupenou však kněžským mírovým hnutím (MHKD), ale biskupy. Na těchto kněžských poradách se zároveň volalo po reformě kněžského hnutí a po rezignaci zkompromitovaných představitelů MHKD na jejich funkce.9

12. března 1968 se sešlo v pražské rodině Jiřího a Marie Kaplanových na 70 katolických aktivistů: kněží, řeholníci, laici, bývalí vězni, mladší skupina intelektuálů z jirchářských ekumenických setkání a starší pánové ze Svatováclavské ligy. Shodli se na tom, že církev nesmí zůstat stranou nadějně se rozbíhajícího demokratizačního procesu ve společnosti. Shromáždění zvolilo čtyři delegáty – patera Rudolfa a Jiřího Němce za tzv. jirchářskou skupinu a P. Otu Mádra a Václava Vaško mladšího za bývalé vězně – aby tito příští den navštívili biskupa Tomáška a požádali ho, aby zřídil arcidiecézní pastorační radu, jak to doporučuje druhý vatikánský koncil.10

13. března 1968 biskup Tomášek delegaci přijal a pak jí předal koncept memoranda s návrhem na normalizaci církevních poměrů, které biskupové hodlali předložit vládě ČSSR. Souhlasil s tím, aby k připomínkování memoranda mohli být pozváni právníci Václav Vaško starší, Josef Plocek a Mečislav Razik z Brna.

15. března 1968 se delegace u biskupa Tomáška sešla znovu v počtu rozšířeném o právníky. Biskup Tomášek s přepracovaným návrhem memoranda souhlasil s tím, aby byl do 24. března doplněn podrobnější důvodovou zprávou. Poté jmenoval patera Rudolfa, Jiřího Němce, P. Otu Mádra a Václava Vaško mladšího prvními členy Arcidiecézní pastorační rady a pověřil je úkolem vypracovat návrh dvou pastýřských listů – jeden pro kněze a druhý pro laiky (Boží lid) -, které se měly číst v neděli 24. března ve všech kostelech českých a moravských diecézí. Na setkání bylo rovněž dohodnuto okamžitě převzít z rukou MHKD Katolické noviny a Duchovního pastýře a ustanovit tiskovou a právní komisi. Biskup Tomášek jmenoval do čela tiskové komise Dr. Jiřího Němce a do čela právní komise Václava Vaško staršího.11

Arcidiecézní pastorační rada se postupně rozšiřovala o další členy, z kněží např. o Josefa Zvěřinu, Jiřího Reinsberga, Karla Pilíka, Miroslava Vágnera, Hroznatu Svatka OPraem., z laiků o lékaře Karla Svobodu a Jiřinu Křížkovou z Plzně, Josefa Bláhu atd. Na poradách pastorační rady se projednávaly aktuální organizační a pastorační otázky a připravovaly postupy k obnovení normálního církevního života v ČSSR. Častým předmětech diskuzí byl problém, jak se vypořádat s kolaboranty, kteří se s pomocí státní správy stali kapitulními vikáři, zaujali místa v biskupských konzistořích, byli jmenováni kanovníky, vikáři (na Moravě děkany).12

16. března 1968 požádal kapitulní vikář královéhradecký Jonáš, aby se vedení diecéze ujal její právoplatný biskup Karel Otčenášek. 20. března 1968 oznámil kapitulní vikář litoměřické diecéze Oliva, že je ochoten rezignovat na svůj úřad a žádal návrat biskupa Trochty.

První jarní den

21. března 1968 byl v Literárních listech uveřejněn Otevřený list katolíků vězněných pro víru prvnímu tajemníku ÚV KSČ A. Dubčekovi, který byl již v předchozích dnech odevzdán v budově ÚV KSČ. 13 List koncipovaný P. Otou Mádrem obsahoval požadavek svobody pro církev a ujištění, že i bývalí vězni jsou ochotni spolupracovat s protagonisty Pražského jara na všem dobrém.14

Předsednictvo ÚV KSČ

Ve stejný den dorazila do budovy ÚV KSČ nová delegace, která předložila dopis, spontánně se proměňující v hromadně podepisovanou petici (odhadem ji podepsalo na 100 000 osob). Dopis konkretizuje první nástin potřebných změn: ukončení administrativního a represivního nátlaku na církev, návrat biskupů do svých funkcí, obnovu řeholního života.15

Na schůzi předsednictva ÚV KSČ byla ve stejný den projednávána zpráva o situaci v církvích, kterou předložil člen předsednictva ÚV KSČ Josef Špaček. Tato směrnice otevřela cestu k částečné obnově náboženské svobody v Československu v roce 1968.

Zpráva konstatuje, že za členy církví se pokládá 58 % obyvatel ČSSR, z toho 44 % římskokatolické církve, na Slovensku většina. Marxismus-leninismus „si dosud osvojila jen nejprogresivnější menšina našeho obyvatelstva“16 Dále zpráva upozorňuje, že „…na jejich (tj. věřících) sympatizující loajalitě s obrodným proudem nebo přinejmenším neutralizaci do značné míry závisí možnost pozitivně a v klidu vyřešit vnitřní problémy této země“ Autoři zprávy připustili, že: „Administrativně byrokratické metody řízení církví jsou nadále neúnosné a již dnes nepoužitelné, protože hlavní páka našeho působení, Mírové hnutí katolického duchovenstva se fakticky v námi vytvořené podobě rozpadlo“.17

Do Akčního programu KSČ zpráva navrhuje zařadit nový odstavec (Byl skutečně zařazen.): „V dalším vývoji naší společnosti musíme počítat s aktivitou a účastí na našem veřejném životě i v budovatelském úsilí se všemi vrstvami obyvatelstva. Otevřeně říkáme, že počítáme s lidmi věřícími, kteří se chtějí na základě své víry jako rovni s rovnými, jako plnoprávní budovatelé socialistické společnosti účastnit všech našich náročných úkolů“.

Zpráva vytyčuje tyto krátkodobé úkoly: zabývat se otázkou dosud vězněných a provést rehabilitace, odstranit „v rámci daných možností“ překážky normálnímu náboženskému životu, vyměnit osoby odpovědné za dosavadní církevní politiku, zrušit „deformace“ církevních zákonů a zahájit jednání s představiteli církví.

Jako dlouhodobá opatření zpráva vidí potřebu „ideového dialogu“ marxismu s křesťanstvím a formulování koncepce vztahu stát – církev, vedoucí v konečném důsledku k vzájemné rozluce.

Předsednictvo ÚV KSČ koncepci této zprávy v následné diskuzi v zásadě přijalo. Ministr kultury a informací Karel Hofmann oznámil navrženou rezignaci předsedy Sekretariátu pro věci církevní (SPVC) Karla Hrůzy na funkci a hned navrhl náhradu – pracovnici Sociologického ústavu ČSAV Eriku Kadlecovou.18

Předsednictvo MHKD

Pod tlakem rezolucí z kněžských shromáždění bylo na 21. března 1968 svoláno rozšířené předsednictvo MHKD. Zúčastnili se ho zástupci duchovenstva zvolení na kněžských shromážděních, i zástupci bohoslovců. Na začátku schůze přečetl pater Vladimír Rudolf dopis biskupa Tomáška vyzývající k rezignaci celé předsednictvo hnutí. Nakonec odstoupil i Plojhar – po poradě s vedoucím SPVC Karlem Hrůzou.19

Po Plojharově rezignaci na funkci předsedy MHKD byl zvolen Akční výbor pro přípravu Celostátní konference MHKD s předsedou Františkem Tomáškem a členy Vladimírem Rudolfem, Zdeňkem Wagnerem, Ladislavem Simajchlem a slovenskými knězi, profesorem Jozefem Kútníkem, Júliusem Gábrišem a Rudolfem Balážem. Vedením sekretariátu pověřil Tomášek patera Rudolfa.

Téhož dne vyzval biskup Tomášek kněze českých a moravských diecézí, aby „neprodleně svolali vikariátní (děkanské) konference. Úkolem těchto konferencí bude prodiskutovat připojený návrh akčního programu hnutí a zvolit tajným hlasováním zodpovědné zástupce vikariátů do diecézí a na Celostátní konferenci, která se bude konat 30. dubna t. r.20

Návrh Akčního programu hnutí se v úvodu distancoval od dosavadního MHKD. Podle návrhu by zdiskreditované MHKD mělo změnit jak svůj název na Hnutí koncilové obnovy, tak i svou pracovní náplň. Především by mělo „podporovat biskupy v jejich úkolech“, dále „sloužit potřebám věřících i společným potřebám celé naší společnosti, a to v oblasti naukové a praktické“.

V naukové oblasti je třeba šířit a rozvíjet koncilovou teologii a myšlení, připravit půdu na vytvoření české teologické myšlenkové školy v návaznosti na naši duchovní tradici a zároveň hledat cestu k dialogu s jinými myšlenkovými proudy v naší společnosti.

V praktické oblasti je třeba pomáhat při obnově rozbité církevní struktury v duchu koncilu, zejména je nutné přispět k vytváření živých společenství od farního přes diecézní po celostátní.

Mezi dalšími naléhavými úkoly vypočítává návrh: činnost vydavatelskou, obnovu teologických učilišť a řeholního života, ekumenismus, charitativní a sociální činnost, uspokojování stavovských potřeb kněží a spolupráci s mírovými organizacemi domácími i zahraničními.21

Jarní dny…

V neděli 24. března 1968 se četly ve všech kostelech Čech a Moravy zmíněné dva Tomáškovy pastýřské listy. V listu kněžím Tomášek poděkoval za jejich statečnost a vytrvalost ve svízelných podmínkách žalářů a odloučení od jejich farností a znovu je povolal ke službě v církvi. Připomenul i ty kněze, kteří nějakým způsobem podlehli v boji o naplnění svého poslání a zapřísahal je, aby se chopili nové příležitosti, která se jim nabízí.22

V listu všem věřícím Tomášek píše o společenských projevech, ve kterých se distancuje „od lidí, kteří po dlouhá léta zasahovali do práv biskupů, chtěli mluvit vašim jménem a tím škodili církvi, ale i státu víc, než se zdá na první pohled.“.23

25. března 1968 se Dr. Erika Kadlecová stala ředitelkou SPVC, doprovázena dalšími vlastními spolupracovníky, kteří se v průběhu šedesátých let více či méně angažovali v dialogu mezi marxisty a křesťany.24

Pražská arcidiecézní pastorační rada de facto plnila funkci Přípravného výboru reformovaného MHKD. Právní komise pastorační rady zpracovávala připomínky k Akčnímu programu, které přicházely z kněžských konferencí a od laiků. Na návrh biskupa Tomáška se počátkem dubna změnil název připravovaného Hnutí koncilové obnovy na Dílo koncilové obnovy (DKO), protože si Tomášek nepřál, aby slovo „hnutí“ připomínalo bývalé mírové hnutí. Postupně vykrystalizoval i charakter tohoto hnutí jako hnutí všeho Božího lidu – biskupů, kněží, řeholníků, řeholnic a laiků.25

V souladu se záměry Akčního výboru DKO se vytvářely přípravné výbory v jednotlivých diecézích, ve kterých zároveň proběhla shromáždění, spojená s volbou delegátů na celostátní zakládací setkání, plánovaného původně na konec dubna. Vzhledem k pobytu některých biskupů v Římě byl termín posléze stanoven na 13.-14. května 1968 na Velehradě, což umožnilo další prohloubení předběžných materiálů a zároveň přispělo k oblomení určité nedůvěry v části církve i zesílení úlohy laiků v organizaci,26 tak jak to dokládá upravená verze Akčního programu DKO, otištěná před sjezdem v národních Katolických novinách.27

Redakcí Katolických novin pověřil biskup Tomášek Vladimíra Rudolfa (později se jejich šéfredaktorem stal jezuita P. František Mikulášek). Náhradou za Duchovního pastýře začala vycházet teologická revue Via, redigovaná P. Josefem Zvěřinou. Vydavatelem obou časopisů se místo MHKD stala Česká katolická charita, která byla zásahem biskupa Tomáška zbavena komunistického a kolaborantského vedení a stala se opět katolickou.28 Článek Jiřího Němce „Dílu koncilové obnovy na cestu“ pak zdůraznil, že se jedná o organizaci nutnou vzhledem k dosavadní roztříštěnosti snah o zavedení koncilových změn do československého katolického prostředí, přesto však provizorní. Její úlohou je pouze otevřít pole pro skutečné naplnění ducha koncilu v církvi a tuto roli musí v následné době převzít další instituce, vyrůstající ze základních organizačních struktur církve – farní a diecézní rady, pastorační rady apod.29

Velehradská konference DKO 14. května 1968

Mši svatou v bazilice na Velehradě 14. května 1968 koncelebrovali biskupové Štěpán Trochta, Karel Skoupý, Josef Hlouch, Karel Otčenášek, Ladislav Hlad, slovenští biskupové Ján Chryzostom Korec, Peter Dubovský a řeckokatolický biskup Vasil Hopko, všichni bez státního souhlasu, dále apoštolští administrátoři se státním souhlasem, biskupové František Tomášek a trnavský biskup Ambróz Lazík. Poprvé od roku 1949 se tak sešli českoslovenští biskupové ke společné akci.30

Bazilika byla zaplněna delegáty, částečně i poutníky z celé republiky. Po mši zahájil konferenci arcibiskup Tomášek, který v úvodním projevu řekl, že český a slovenský episkopát pokládá Akční program a Organizační řád DKO za dobré východisko další práce, protože „smyslem DKO je pomáhat ustavené církevní hierarchii k plnění závěru 2. vatikánského koncilu v naší vlasti“.31

Odpoledne seznámil pater Rudolf účastníky setkání s poslední, třetí verzí Akčního programu DKO a Václav Vaško starší s navrhovanými stanovami DKO. Oba návrhy shromáždění schválilo aklamací. V závěru svého projevu Rudolf nastínil priority programu DKO:

1. Pevná vazba na biskupa, biskupský sbor a hlavu církve.

2. Farnost a diecéze, jako základní útvar živých společenství.

3. Naddiecézní spolupráce v zájmu společného postupu a využití sil.

4. Národní a světová spolupráce kněží, řeholníků a řeholních bratří.

5. Pomoc každé dobré iniciativě k realizaci.

6. Práce na úrovních: farní, vikariátní, diecézní, národní, a celostátní.32

Posledním bodem programu byla volba předsednictva DKO. Předsedou byl zvolen biskup František Tomášek, místopředsedy biskup Ambróz Lazík z Trnavy, P. Josef Soukup z Brna, prof. Jozef Kútník ze Sliače při Ružomberku, Dr. Jiří Němec z Prahy, Dr. Ján Murín z Bratislavy. Členy předsednictva byli zvoleni MUDr. Vladimír Rádl, Marcela Němečková, P. Oto Mádr, Lucián Biró, P. Rudolf Baláž, Priska Kopečná. Za ústředního sekretáře DKO byl zvolen P. Vladimír Rudolf.33

Sněm vytvořil dva samostatné národní celky DKO, spojené celostátním předsednictvem. Předsedou slovenského DKO byl zvolen biskup Ambróz Lazík.34

Otázka legalizace DKO

Po velehradském sjezdu dopracovala právní komise stanovy i organizační řad a předsednictvo DKO v Praze oba dokumenty schválilo 30. května 1968.35 14. června 1968 jednali vybraní představitelé DKO s pracovníky církevního sekretariátu v čele s Erikou Kadlecovou. Po vzájemné dohodě byl text organizačního řádu a stanov předán ministerstvu vnitra, které je mělo schválit. Zástupci SPVC mlčky odsouhlasili pokračování činnosti místních organizací DKO ve formě přípravných akcí.36

I když DKO formálně neexistovalo, vyvíjelo horečnou činnost. Nejagilnější v tomto ohledu byla diecézní centra v Brně (P. Josef Soukup a laik Bohuslav Černý), v Olomouci (Josef Vlček) a v Praze (Arcidiecézní pastorační rada se svými komisemi, u nichž podle Václava Vaško ml. nebylo zcela jasné, zda jsou ještě komisemi Pastorační rady nebo DKO). Diecézní sekretariát DKO v Brně poněkud přehnal svou horlivost a po rozeslání členských přihlášek v krátké době zaregistroval přes sto tisíc členů DKO.37 Zásluhou Josefa Adámka v Brně vzniklo tiskové družstvo Logos, které začalo ve spolupráci s nakladatelstvím Vyšehrad vydávat koncilové dokumenty a jiné publikace. DKO také vyvíjelo ve všech diecézích čilou pastorační činnost – katechetické kurzy, exercicie, letní tábory.38

Jaroslav Cuhra shrnuje vztah DKO a státní správy takto:

„Ve víru horečnatých měsíců pražského jara zůstávalo DKO jako instituce na okraji zájmu a státní správa jen občas s nelibostí zaznamenávala míru jeho iniciativy, rozvoj členské základny i akcí, na kterých se podílí na diecézní úrovni. Odhodlání k zásahu prokázala jen v okamžiku, kdy se české Katolické noviny rozhodly uvést značku díla do své tiráže, takže po zákroku státních orgánů se musely vrátit k původní verzi.“39

DKO a nová státně-církevní politika

16. července 1968 přišlo DKO na pořad jednání předsednictva ÚV KSČ v souvislosti s projednáním nového koncepčního materiálu k státně-církevní politice. Nový ministr kultury a informací Miroslav Galuška předložil obsáhlý elaborát sestavený církevním sekretariátem, který se k DKO několikrát vrací, aniž by však formuloval jednoznačné stanovisko.

Na jedné straně dokument zdůraznil pochopitelnost likvidace Mírového hnutí katolického duchovenstva („v podstatě ignorovalo vlastní aktuální problémy věřících a církve“) a nereálnost případných snah „administrativně zakázat proces tzv. obrody MKHD“. Z toho důvodu je vznik DKO považován za nejen oprávněný, ale i v zásadě vhodný, neboť vedoucí skupinu tvoří křesťané inspirovaní moderní teologií, jsou zde výrazné snahy o demokratizaci církevní struktury, přístup k socialistickému společenskému řádu „je možno hodnotit pozitivně“, neváže se na určité politické hnutí.40

Na druhé straně však autoři poukázali na tato negativa: činnost laiků, která na diecézní úrovni překračuje rámec „akčního programu KSČ“, „militantní prosazování zájmů církve“, „neoprávněné“ vydávání oběžníků DKO apod. V tomto kontextu měla být posouzena i žádost o legalizaci DKO, zvláště s přihlédnutím k reálnosti cílů státně-církevní politiky v případě legalizace této organizace.

Cíle státně-církevní politiky materiál formuloval takto: „politický vývoj uvnitř DKO musí být ovlivňován i stanoviskem marxistické církevní politiky“, což je možné za předpokladu partnerského vztahu „s určitými pozitivními členy předsednictva DKO“ a se stejnými skupinami na úrovni diecézí („které dříve aktivně pracovaly v MHKD a nezkompromitovaly se“) a zvláště za předpokladu, „podaří-li se později vyměnit ne dosti vyhovující osobu předsedy DKO (biskupa Tomáška)“ Za takových podmínek „může vzniknout organizace sice nemanipulovatelná, ale ovlivňovaná naší politikou“, schopná usměrňovat církev v mezích politického systému socialismu.41

Na okraj pak autoři zprávy poznamenali, že jako dobrovolná společenská organizace nemá DKO tak těsnou vazbu na Vatikán jako biskupská konference a své hodnocení ukončili: „s dlouhodobě promyšlenou koncepcí bude možné pomocí této organizace potlačit iniciativu vysloveně klerikálně politických a negativistických skupin“ a to i přesto, že „proces ovlivňování, vnitřní diferenciace a pozitivní orientace DKO bude obtížný a složitý“.42

20.-21. srpen 1968

Diskuze předsednictva ÚV KSČ o politické situaci v souvislosti tzv. Kašparovou zprávou z 12. srpna 1968 uvedly otázku registrace DKO do příznačných souvislostí. Projednání této zprávy bylo odloženo z 13. na 20. srpen. Od onoho odpoledne se ve vedení KSČ vzrušeně diskutovalo, a to i o církevní problematice. Kašparova zpráva varovala před politickým klerikalismem, nárůstem církevních požadavků a aktivitou laiků. Na námitky proti činnosti DKO odpověděl Zdeněk Mlynář, který řekl: „V případě Díla koncilové obnovy doporučuji udělat opatření, která to nelegalizují“. Vzápětí se do diskuze přihlásil A. Dubček s informací: „Dnes o půlnoci začne obsazování ČSSR“. 43

Paralelně s jednáním předsednictva ÚV KSČ začal v Praze v paláci Charitas na Karlově náměstí teologický kurz pro kněze pražské arcidiecéze, kterého se zúčastnili kněží z celé republiky. Po zprávě o okupaci se většina účastníků vrátila do svých farností, pouze zbylá hrstka kněží se ráno 21. srpna 1968 dostavila do paláce Charitas. Toto náhodné grémium v čele s P. Oto Mádrem a P. Antonínem Bradnou schválilo narychlo sestavené Prohlášení přípravného výboru DKO:44

Drazí bratři a sestry! V těchto vážných hodinách pro národy našeho státu odevzdáváme plni víry a naděje své osudy do rukou Boží prozřetelnosti. Žádáme vás, abyste zachovali klid, rozvahu a občanskou statečnost. Dnes samozřejmě nemůžeme předvídat další vývoj, ale mějme vždy na paměti toto:

1. Svoboda náboženství je zaručena ústavou, její dodržování musíme neustále vyžadovat.

2. Zůstaňte věrně sjednoceni se svými pastýři, biskupy, kteří osvědčili již dříve svou věrnost církvi a Svatému otci.

3. Seskupte se kolem svých kněží, nedopusťte, aby došlo k jejich dřívější izolaci.

4. Nesnižte se ke kolaboraci v jakékoliv formě.

5. Pracujte v pastoračních a farních radách. Pracujte klidně v rámci platných zákonů. K pastoračním a farním radám není třeba schválení podle spolčovacího zákona, neboť jsou součástí církevní struktury.

6. Rozvíjejte ve svých církevních obcích činnost zejména liturgickou, katechetickou a charitativní.

7. Naším apoštolátem nechť je vždy modlitba, oběť a osobní příklad.

Pater Bradna nechal text rozmnožit a rozeslat do všech sekretariátů DKO. Za několik dní Prohlášení vyšlo také ve dvou mimořádných (cyklostylovaných) vydáních Katolických novin.45

Podzim 1968

Po uskutečnění okupace a přijetí moskevských dohod nebylo DKO povoleno. Definitivní vyjádření bylo zpracováno 16. září 1968 a jeho autorem byl církevní sekretariát, který je následně zaslal ministerstvu vnitra. DKO bylo v naprostém rozporu s předchozími postoji označeno za organizaci s nedemokratickou strukturou, neboť je budováno na hierarchickém principu a v zásadě by podle SPVC bylo organizací i zbytečnou, neboť navrhované úkoly „mohou být se zdarem plněny na půdě institucí římskokatolické církve samé“.46

Ministerstvo vnitra zamítnutí i argumentaci přijalo, přípravný výbor DKO i další instituce však nebyly ihned informovány, takže otázkou legalizace se například zabývalo ještě předsednictvo ÚV KSS 7. října 1968.47

Státní bezpečnost zpracovala 16. září 1968 svou první analýzu činnosti DKO pro nového ministra vnitra Jana Pelnáře, která měla dokumentovat, že „DKO, jeho utvoření, jakož i zánik MHKD byl výsledek cílevědomých snah získat zpět církvi pozice, které měla u nás do r. 1948“.48

Přípravný sekretariát DKO byl o předpokládaném negativním stanovisku k legalizaci organizace informován až po opakovaných urgencích v říjnu 1968. Oznámení ministerstva vnitra zdůrazňovalo nelegálnost činnosti nejen přípravného výboru, ale i veškerých dalších organizací s ním spjatých – od národních sdružení po místní výbory.49 Komunistická propaganda pak DKO řadila mezi takové „kontrarevoluční organizace“, jako byly Klub angažovaných nestraníků (KAN) nebo Klub bývalých politických vězňů „K 231“. Podle Rudého práva převládly v DKO

krajně radikální a extremistické síly, přidaly se posily politického klerikalismu a kněžské emigrace. Spojenci žádali zrušení čs. zákonů o vztahu státu k církvím a přestali je respektovat. S přispěním osob s reakční politickou minulostí se socialismus v jejich podání měnil v dobu temna – a současně došlo k pronásledování těch duchovních, kteří svou činností vytvářeli loajální vztahy k našemu státnímu zřízení.“50

Pozůstatky

Některé výdobytky Pražského jara, k nimž přispělo DKO, přežily následující zimu. Václav Vaško ml. z nich zmiňuje: návrat biskupů do čela jejich diecézí, obnova řeckokatolické církve, zřízení olomoucké teologické fakulty (existovala do roku 1972), Adámkův Logos v Brně, Vlčkovo tiskové středisko v Olomouci.51 Iniciativy DKO, jako exercicie, katechetické kurzy, kněžské pastorační kurzy a přednáškový cyklus Živá teologie, pokračovaly pod hlavičkou diecézních pastoračních rad.52

Vysokoškolská skupina DKO pokračovala ve své činnosti pod hlavičkou akademického společenství Vigilia v čele s Dr. Květou Neradovou, P. Václavem Dvořákem z Českých Budějovic a studentem Tomášem Halíkem. Z činností Vigilie jmenujme panychidu na uctění památky Jana Palacha. Do září 1970 pokračovaly v nezměněném duchu i redakční rady Katolických novin a Via pod vedením Františka Mikuláška a Josefa Zveřiny. 53

Shrnutí

Po zvolení Alexandra Dubčeka 1. tajemníkem ÚV KSČ 5. ledna 1968 trvalo zhruba měsíc, než reformní komunisté ve vedení KSČ přistoupili k demokratizačnímu procesu v československé společnosti. V římskokatolické církvi v té době od padesátých let převládala izolace jejích jednotlivých složek, která způsobovala její pasivitu.

S končící zimou 1968 se biskup František Tomášek snažil transformovat s KSČ kolaborující Mírové hnutí katolického duchovenstva v novou organizaci, jejímž cílem byla obnova římskokatolické církve v ČSSR v duchu závěrů druhého vatikánského koncilu. Snaha o obnovu římskokatolické církve vycházela i „zdola“, a to jak od kléru, tak i z řad laiků. (Tak se římští katolíci spontánně přihlásili k probuzení občanské společnosti v ČSSR.) Významným krokem této přeměny bylo zřízení Arcidiecézní pastorační rady a demise zkompromitovaného předsednictva MHKD.

Reformní komunisté si uvědomili, že má-li se jejich program demokratizace společnosti podařit, musí do něho být zapojeni i věřící občané, což se promítlo do jejich benevolentního postoje k církvím a do znění Akčního programu KSČ z dubna 1968.

Dílo koncilové obnovy, jak se nově jmenovalo připravované hnutí římskokatolické církve v ČSSR, bylo ustaveno ve dnech 13.-14. května 1968 na Velehradě. Ke svému životu potřebovalo být legalizováno státem, který však tento krok z bezradnosti nad horlivou činností DKO odsouval. KSČ se nechtěla vzdát vedoucí úlohy ve společnosti a chtěla vnitřní vývoj DKO ovlivňovat a využívat ke svým mocenským cílům.

Otázka legalizace DKO byla kladena i v osudných hodinách okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Zamítnutí legalizace DKO na podzim 1968 se neslo v duchu nastupující „normalizace“ a DKO bylo poté nařčeno z „kontrarevoluce“.

Přípravné výbory DKO musely být ze zákona rozpuštěny, aktivity hnutí však ještě nějakou dobu přetrvávaly a nesly své ovoce ve vzpomínce katolíků na krátké období svobodné činnosti.

POUŽITÁ LITERATURA

CUHRA, Jaroslav, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky pražského jara“. In Koncil a česká společnost : Historické, politické a teologické aspekty přijímání II. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě / Petr Fiala, Jiří Hanuš (eds.) – Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, str. 112-124.

VAŠKO, Václav. „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“. In Kardinál Tomášek a koncil : Sborník ze sympozia k 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení 2. vatikánského koncilu v Praze 9. a 10. října 2002 / Sestavil Aleš Opatrný. Praha : Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, 2002, s. 75-89.

CITOVANÉ PRAMENY

Archivní dokumenty:

Archiv SPVC MK ČSR, Zpráva faráře Hochmanna, 12. 2. 1968.

Archiv SPVC MK ČSR, Informace o přijetí delegace MHKD u soudruha ministra ing. Hoffmanna, 4. 3. 1968.

Archiv SPVC MK ČSR, ŘKC, krabice č. 1. Posudek SPVC o DKO, 16. 9. 1968.

SÚA, ÚV KSČ – předsednictvo, sv. 65, a.j. 73, bod 14. Zpráva o situaci v církvích

SÚA, ÚV KSČ – předsednictvo, sv. 76, a. j. 106, bod 6a. Materiál k státně-církevní politice

ÚSD AV ČR, Sb. KV ČSFR, B 77. Analýza činnosti DKO, 16. 9: 1968. - STB

J. Vondrová, J. Navrátil: Komunistická strana Československa. Konsolidace 9/2, Brno : Doplněk, 2000, dokument č. 142, s. 448.

Novinové články:

„Akční výbor pro svolání celostátní konference kněží“, Katolické noviny, č. 14, ze 7. 4. 1968,

„Otec biskup promluvá“, Katolické noviny, č. 13 z 31. 3. 1968.

„Projev Otce biskupa Dr. Ft. Tomáška“, Katolické noviny, č. 21, z 26. 5. 1968.

Rudé právo, 9. 4. 1970.

Osobní archiv:

Prohlášení přípravného výboru DKO, 21. 8. 1968. Archiv Václava Vaško ml.

1 In Kardinál Tomášek a koncil : Sborník ze sympozia k 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení 2. vatikánského koncilu v Praze 9. a 10. října 2002 / Sestavil Aleš Opatrný. Praha : Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, 2002, s. 75-89.

2 In Koncil a česká společnost : Historické, politické a teologické aspekty přijímání II. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě / Petr Fiala, Jiří Hanuš (eds.) – Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, str. 112-124

3 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 75.

4 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 75.

5 Archiv bývalého Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR (SPVC MK ČSR), Zpráva faráře Hochmanna, 12.2.1968. Cituje Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 76.

6 Zpráva faráře Hochmanna, 12.2. 1968, cituje Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 76.

7 Srov. Pamětní list MHKD ČSSR k 20 výročí Vítězného února, Katolické noviny, č. 8, z 25. 2. 1968, s.1 a Dopis MHKD Ústřednímu výboru ÚV KSČ z 25. 2. 1968. Odkaz Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 76.

8 Archiv SPVC MK ČSR, Informace o přijetí delegace MHKD u soudruha ministra ing. Hoffmanna, 4.3. 1968. Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 76.

9 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 77.

10Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 77n.

11 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 78.

12 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 78n.

13 Literární noviny č. 4, 21.3. 1968. Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 112.

14 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 79.

15 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 112. Vaško udává 300000 signatářů dopisu a dodává, že iniciátory akce a listu byli Ivan Medek a P. Karel Pilík. Vaško, s. 80, pozn. 51.

16 SÚA, ÚV KSČ - předsednictvo, sv. 65, a.j. 73, bod 14.

17 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 114.

18 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 115. E. Kadlecová se zjevně podílela i na formulaci zprávy o situaci v církvích. Pozn. 7, s. 123.

19 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 80.

20 „Akční výbor pro svolání celostátní konference kněží“, Katolické noviny, č. 14, ze 7.4.1968, s. 1. Vaško, s. 81.

21 Srov. „Akční výbor pro svolání celostátní konference kněží“, Katolické noviny, č. 14, ze 7.4.1968, s. 1. Vaško, s. 81n.

22 „Otec biskup promlouvá“, Katolické noviny, č. 13, z 31. 3. 1968. Vaško, s. 79n.

23 „Otec biskup promlouvá“, Katolické noviny, č. 13, z 31. 3. 1968. Vaško, s. 80.

24 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 116.

25 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 82.

26 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 117.

27 Česká verze Katolické noviny č. 19/1968, roč. 20, 12.5. 1968, s. 3-4.

28 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 82.

29 Katolické noviny č. 19/1968, roč. 20, 12.5. 1968. J. Němec: Dílu koncilové obnovy na cestu, s. 1. Cuhra, s. 117.

30 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 83.

31 Srov. Projev Otce biskupa Dr. Ft. Tomáška, Katolické noviny, č. 21, z 26. 5. 1968, s. 1, Vaško, s. 83.

32 Srov. K úkolům DKO, Katolické noviny, č. 21, z 26. 5. 1968, s. 4, Vaško, s. 84n.

33 K úkolům DKO, Katolické noviny, č. 21, z 26. 5. 1968, s. 4, Vaško, s. 85.

34 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 117.

35 Cuhra uvádí datum schválení 14. června 1968. Cuhra, s. 117.

36 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 118.

37 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 85.

38 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 86.

39 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 118

40 SÚA, ÚV KSČ – předsednictvo, sv. 76, a.j. 106, bod 6a. Cuhra, pozn. 12, s. 119

41 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 119.

42 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 120.

43 J. Vondrová, J. Navrátil: Komunistická strana Československa. Konsolidace 9/2. Brno : Doplněk, 2000, dokument č. 142, s. 448.

44 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 86.

45 Text Prohlášení cituje V. Vaško ml. ze svého archivu, zveřejnění in Vaško, s. 86n.

46 SÚA, SPVC MK ČSR, ŘKC, krabice č. 1, Cuhra, s. 121.

47 J. Pecka, J. Belda, J. Hoppe: Občanská společnost 1967-1970. Emancipační hnutí uvnitř Národní fronty. 2/1. Brno : Doplněk, 1995, dokument č. 6, s. 73., Cuhra, s. 121.

48 ÚSD AV ČR, Sb.KV ČSFR, B 77., Cuhra, s. 121n.

49 Cuhra, „Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Pražského jara“, s. 122.

50 Rudé právo, 9. 4. 1970., cituje Vaško, s. 87.

51 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 87.

52 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 87n.

53 Vaško, „Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv“, s. 88.