Jste zde

K odvolání kněze v Litomyšli

Z domácího církevního dění mě zaujala především kauza odvolání kněze Jiřího Veselého, jednoho z litomyšlských kněží z kongregace salesiánů. Už koncem ledna 2016 jsem byl na farářském kurzu Spolku evangelických teologů upozorněn na údajně nadstandardní ekumenickou spolupráci v Litomyšli. Dříve než jsem si o této spolupráci na místní úrovní zjistil více informací, dozvěděl jsem se, že rozhodnutím biskupa-generálního vikáře Josefa Kajneka z 1. března 2016 bylo ke stejnému dni ukončeno kněžské působení Jiřímu Veselému v královéhradecké diecézi. V textu adresovaném Jiřímu Veselému bylo jako důvod uvedeno následující: „Před několika měsíci jste byl napomenut generálním vikářem Mons. Josefem Sochou za způsob podávání sv. přijímání, který neodpovídal liturgickým předpisům a udivil některé věřící tradiční farnosti Litomyšl. V poslední době na Popeleční středu došlo při slavení eucharistie k neakceptovatelným liturgickým excesům.“ Na stránkách biskupství jsem nenalezl žádnou informaci a z různých stran jsem slyšel jen domněnky. Proto jsem se rozhodl, že si v celé kauze udělám trochu víc jasno, zvlášť kvůli podezření, že hlavním důvodem zásahu byla místní ekumenická praxe. Výsledky mého zjištění jsem spolu se svým komentářem k některým věcem publikoval v internetovém křesťanském magazínu Christnet v pátek 22. dubna 2016.1

Můj dojem z celé kauzy je, že uvedené důvody byly pouze zástupné, což nakonec samotní aktéři (tj. biskupství i provinciální rada salesiánů) přiznali. Navíc Jiří Veselý ani nebyl iniciátorem údajných „liturgických excesů“ a určitých forem společného slavení (tj. vzájemná eucharistická pohostinnost, slavení za přítomnosti představitelů nekatolických církví, ale nikoliv koncelebrace). V případu se objevuje celá řada témat, která by v české církvi stála za pozornější reflexi (vztah k církevnímu právu a předpisům, vztah biskup-kněží-laici, úloha pastoračních rad farnosti a komunikace mezi věřícími ve farnosti obecně, jak řešit spory a střet různých názorů ve farnosti, v diecézi atd.). Samostatnou otázkou by byla ekumenická praxe, které jsem nakonec v uvedeném textu s ohledem na rozsah věnoval minimum pozornosti. Poslední verzí zatím je, že Jiří Veselý byl odvolán na základě porušení směrnic ČBK z roku 2002 s názvem Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví.2 Tyto směrnice nejsou příliš známé. Litomyšlská kauza navíc ukazuje, že místo určité vstřícnosti katolické církve vůči nekatolickým křesťanům ohledně jejich přístupu ke svátostem, byť ve velmi omezených případech a po individuálním rozhodnutí kněze nebo příslušného ordináře, je tendence vykládat je restriktivně. A je jistým paradoxem, že přes řadu vstřícných vyjádření k ekumenismu, např. ze strany současného papeže, by podle mne dnešní Česká biskupská konference podobné směrnice zřejmě ani nepřijala. Přitom v rámci katolické církve se stále častěji ozývají teologové volající po vstřícnější praxi a větší eucharistické pohostinnosti, neboť právě na katolické církvi coby početně největší z křesťanských církví leží největší díl zodpovědnosti za jednotu křesťanů.3 Oficiální tendence některých představitelů katolické církve přistupovat k ekumenismu spíš restriktivně mnohdy neodpovídá zkušenosti a spolupráci křesťanů v konkrétních místech. Bylo by třeba příslušné předpisy přepracovat s větším ohledem na zkušenosti z praxe. Křesťané v Litomyšli by si proto zasloužili větší pozornost a podporu, místo necitlivých a zbrklých zásahů z biskupství, které boří několik let budovanou ekumenickou spolupráci. Nejenom místní biskup by měl do takových míst jezdit, naslouchat místním lidem a uvažovat, jaké plody taková spolupráce přináší, ať už pro samotné křesťany nebo pro jejich společné svědectví lidem ve svém okolí. Chápu, že uspořádání jednorázové akce (např. Národního eucharistického kongresu) může být snadnější než dlouhodobá snaha o trpělivé naslouchání druhým.

Delší dobu jsem uvažoval nad tím, zda mám uvést i to, že se jméno administrátora farnosti v Litomyšli a hlavního aktéra zdejší ekumenické praxe Františka Beneše, který v Litomyšli působí od srpna 1991, předtím byl v letech 1979–1991 ve Dvoře Králové nad Labem, nachází v seznamech StB (reg. č. 18.478, od roku 1980 agent „Jindra“). Jeho svazek již není k dispozici, byl zničen 6. prosince 1989 stejně jako například svazek generálního vikáře královéhradecké diecéze Josefa Sochy. Skutečnost jsem nakonec uvedl pro určitou úplnost stručné informace o Františku Benešovi. Je mi jasné, že důvody uvedení v registrech svazků a míru případné spolupráce nelze bez důkladného studia materiálů posoudit. Je chybou, že samotné uvedení ve svazcích mnohým stačí k odsouzení dotyčného. Stejnou chybou však je, že se o této věci nemluvil a nemluví, že se tato skutečnost banalizuje nebo zcela ignoruje. Ohledně Františka Beneše jsem se opakovaně setkal se svědectvím o jeho odvážném vystupování ve 2. polovině 70. let 20. století, když byl kaplanem v Pardubicích. Např. o záchraně sochy Ježíše Krista v Pardubicích, která se nacházela na místě stavby budoucí školky a hrozilo její zničení. Tehdejšímu kaplanovi Františku Benešovi se spolu s několika farníky podařilo sochu převézt na farní zahradu a v jejím podstavci uložit zprávu o tomto činu „na paměť naší doby, která si tak málo váží těchto hodnot.“4 Hned několik svědectví jsem slyšel nebo četl o jeho účasti na setkáních mládeže Církve bratrské v Pardubicích v 70. letech.5 Poté, co byl zřejmě za trest pro svoji odvážnou angažovanost přeložen na polorozpadlou faru v Uhelné Příbrami (zřejmě někdy v roce 1978), modlili se v mládeži v Církvi bratrské za novou službu tohoto kněze. Taková zkušenost pro někoho byla jedním z prvních dojmů, co vybudovaly jejich ekumenické základy. I tato svědectví nebo reakce na můj text ukazují na dlouhodobý zájem Františka Beneše o ekumenickou spolupráci a skutečnost, že jeho vstřícné gesto (podání eucharistie kazateli Církve bratrské Danielu Kvasničkovi během půlnoční bohoslužby v roce 2014, na které Daniel kázal), že nešlo o nějaký jednorázový „exces“ nebo úmyslné demonstrativní porušení církevních předpisů.6

Pokud se ještě vrátím k informaci o uvedení jména ve svazcích StB. Jistou pomůckou v těchto případech může být kontext konkrétních záznamů. Vzpomínky na odvážné působení ve 2. polovině 70. let v Pardubicích a pozdější registrace ve svazcích v roli agenta si protiřečí jen zdánlivě. Již v roce 1974 se objevuje první registrace (č. 13.658, krycí název svazku „Izák“), nejprve coby „prověřovaná osoba“ k 1. dubnu 1977 převedena svazek na svazek signální. To byly kategorie osob, které si StB prověřovala a vyhodnocovala „signály“, přičemž záleželo na výsledcích tohoto sledování, zda byl dotyčný vyhodnocen jako nepřátelská osoba nebo nakonec došlo k nějaké formě spolupráce. Kromě toho začátek závazku (v únoru 1980 kandidát tajné spolupráce, v srpnu 1980 agent) zapadá do kontextu nástupu Františka Beneše ve Dvoře Králové nad Labem (v prosinci 1979), což bylo velmi exponované a orgány StB pozorně střežené místo vzhledem k působení děkana Antonína Říkovského (1914–1980), který byl notářem biskupa Mořice Píchy, v 50. letech byl vězněn. Zemřel po těžké nemoci v lednu 1980.7 Ani tato souvislost však neopravňuje k ukvapeným závěrům ohledně podoby případné spolupráce. Je smutné, že i po 25 letech je toto téma výbušné a plné pomyslných kostlivců ve skříni. Zapomíná se na to, že hlavní svazky jsou sice zničené, ale z dalších spisů případná činnost agentů dříve nebo později vyjde najevo. Znovu opakuji, že otázka případné spolupráce faráře Františka Beneše s režimem před rokem 1989 nebyla hlavním předmětem mého zájmu a v celé kauze ji považuji za marginální. Během studia kauzy jsem se setkal s myšlenkou, že se v tomto případě dva bývalí spolupracovníci StB (František Beneš a Josef Socha) spojili, aby odstranili nepohodlného kněze (Jiřího Veselého), ale nepovažuji ji za příliš reálnou.

Větší pozornost zaslouží způsob, jakým někteří lidé z farnosti reagovali na činnost charismatického kněze, který měl své příznivce i kritiky. Z diskusí, které rozpoutal text na Christnetu, mě zaujala např. odpověď údajně jedné z farnic v Litomyšli v reakci na otázky, zda se údajné „liturgické excesy“ ve farnosti nějak řešily a zda zastánci a odpůrci mezi sebou a s kněžími vedli dialog a snažili se najít způsob přijatelný pro všechny: „Popravdě – kdyby P. F. Beneš neonemocněl, tak by se situace opravdu vyřešila ,odchodem‘ salesiánů z Litomyšle po uplynutí smlouvy mezi biskupstvím a salesiánskou provincí v srpnu. Myslím, že v té nejlepší víře – nevyvolávat kontroverze – se věci ,řešily s politickou korektností‘, ale každý měl možnost žít si svůj duchovní život svobodně v obvyklém katolickém prostředí. Ale onemocněním P. F. Beneše se možnost navštěvovat obvyklé bohoslužby omezila, mnozí farníci jezdili do jiných farnosti. Ta bohoslužba o Popeleční středě byla zřejmě tou pověstnou poslední kapkou, informace na biskupství chodily průběžně, jak plyne z mála sdělení, o kterých vím. Liturgické ,excesy‘ (soustavné ,deformování‘ textů Misálu – zejm. Eucharistické modlitby,vlastní úpravy v pořadu bohoslužby) nastávaly vždy a nezávislí kněží z jiné diecéze byli vždy udiveni. Připomínky k tomu, že nejde o katolickou mši sv., byly P. J. Veselým jen zlehčovány.“ Myslím si, že výrazy „řešily s politickou korektností“ (nevím, zda je tím míněna nějaká šuškanda, udání na biskupství nebo eufemismus pro „neřešili“) nebo „žít si svůj duchovní život svobodně v obvyklém katolickém prostředí“ jsou zajímavou sondou do uvažování „obvyklého katolického křesťana“. Běda těm, kteří do takové „obvyklé katolické šablony“ nezapadají, ať už jde o kněze Jiřího Veselého nebo na Slovensku třeba arcibiskupa Róberta Bezáka.

Tento postoj s důrazem na vlastní soukromou zbožnost a s tendencí k určité uzavřenosti „katolického prostředí“ je v prostředí katolické církve známý a je to mimo jiné jedna z překážek intenzivnější ekumenické spolupráce. Současný papež František takový přístup opakovaně kritizoval a vybízí katolické křesťany k odvaze a vyjití ze svých zavedených schémat. Jeden citát za mnohé z promluvy papeže Františka na Mezinárodním katechetickém kongresu v září 2013: „Nyní vám řeknu něco, co už jsme řekl mnohokrát, ale znovu mi to vychází ze srdce. Když zůstáváme jako křesťané uzavření ve své skupině, hnutí, farnosti, prostředí, stává se to, co se děje s každým uzavřeným prostorem. Je-li nějaká místnost zavřená, začíná páchnout vlhkostí. Pokud v té místnosti žije nějaký člověk, onemocní. Je-li křesťan uzavřen ve své skupině, farnosti, či hnutí, nakonec onemocní. Vyjde-li však do ulic, na periferie, může se mu přihodit to, co se stává lidem na ulici – nějaká nehoda. Častokrát jsme viděli dopravní nehody. Já ale dávám tisíckrát přednost církvi po nehodě než nemocné církvi! Církvi a katechetovi, který má odvahu riskovat a vyjít, než katechetovi, který má vše nastudováno, všechno ví, je však stále zavřený a nemocný. Někdy totiž ta nemoc vychází z hlavy…“8

Z celé kauzy, především ze způsobu, jakým zasáhlo biskupství a jak tento krok královehradecký biskup Jan Vokál na setkání s farníky komentoval, můžeme mít velmi smíšené pocity.9 Přesto jsem při zpracování tématu vnímal i hlasy, které je možné ocenit. Např. nechtěnými účastníky těchto vnitrokatolických sporů v litomyšlské farnosti se stali i křesťané z nekatolických církví. Oceňuji jejich svědectví solidarity a spoluzodpovědnosti, se kterým ke kauze přistupují.10 Jak snadné by v takové situaci bylo poukázat na ty „hrozné katolíky“ a pokusit se nespokojence přetáhnout do vlastních řad. Tato příkladná spoluzodpovědnost je nepochybně nejenom projevem elementární lidské slušnosti, ale i plod místní nadstandardní ekumenické spolupráce. Oceňuji rovněž postoj katolických křesťanů v Litomyšli a mnohé jejich hlasy. Např. když na setkání farníků s Janem Vokálem žena, matka 6 dětí, na adresu odvolaného kněze Jiřího Veselého veřejně vyjádřila nejenom ocenění jeho služby, ale i pochopení pro jeho frustraci a nenaplnění. Také u těchto lidí jsem ocenil vyjádření spoluzodpovědnosti za celou farnost a její budoucnost. Takové hlasy jsou důvodem k naději pro křesťany v Litomyšli, přestože necitlivý zásah biskupství byl pro mnohé zklamáním. Bude zajímavé sledovat, zda nadstandardní ekumenická spolupráce tak aktivita farníků v Litomyšli najde podporu a ocenění i u nového duchovního správce, který v létě vystřídá zdejší salesiány. Osobně bych to přál křesťanům nejenom Litomyšli.11

1 Vaňáč, Martin. Kauza Litomyšl aneb Sonda do života katolické církve v Čechách : K zákazu kněžského působení kněze Jiřího Veselého v královéhradecké diecézi na základě „liturgických excesů“. Magazín Christnet, 21.4.2016. Dostupné online: http://christnet.cz/clanky/5707/kauza_litomysl_aneb_sonda_do_zivota_kato... [cit. 2016-04-22]

2 Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví. Sekretariát ČBK, Praha, 2002. Dostupné online: http://www.cirkev.cz/Media/ContentItems/297_00297/20-spolecenstvi-ve-sva... [cit. 2016-04-22]

3 Viz např. Rausch, Thomas P., S.J. Occasional Eucharistic Hospitality: Revisiting the Question. Theological Studies 74:2 (June 2013): 399-419. Z vyjádření papeže Františka vzbudila zřejmě největší pozornost slova z besedy při jeho návštěvě luterského sboru v římském kostele Christuskirche v listopadu 2015, kde mimo jiné uvedl: „Souzním ale s vaší otázkou a ptám se, je-li společná Večeře Páně cílem pouti anebo viatikem na cestu.... Mluvte s Pánem a jděte dál.“ Římský biskup František navštívil luteránský sbor. Radio Vaticana, 15.11.2015. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22770 [cit. 2016-04-22]

4 Viz Zpravodaj pardubické farnosti sv. Bartoloměje, duben 3/2007, s. 5. Dostupné online: http://zpravodaj.petras-cz.eu/0703.pdf [cit. 2016-04-22]

5 O aktivní ekumenické spolupráci Františka Beneše je prý zmínka i v nové knize vzpomínek Štěpán, Jan. Babylónské zajetí církve (1945-1989). Praha : nákladem vlastním, 2015

6 V listopadu 2014 nastoupil v Litomyšli kazatel Církve bratrské Daniel Kvasnička (předtím do Litomyšle dojížděl), se kterým se František Beneš znal již z doby svého kaplanského působení v Pardubicích ve 2. polovině 70. let. Požádal ho o pomoc, aby Daniel kázal na půlnoční bohoslužbě v katolickém kostele. Kvasnička na tento začátek nadstandardních ekumenických vztahů vzpomíná: „Když mi po kázání na půlnoční František přišel podat chléb, ptal jsem se jej: ,Františku, víš, co děláš?' a on mi odpověděl: ,Musíme s tím začít!' Přišel i s kalichem… Netlačil jsem, ba jsem se v lednu poté přišel zeptat, zda nebyly problémy kvůli tomu, že mi podal. A ptal jsem se, zda se neurazí, když zase u nás při týdnu modliteb prostřeme stůl a nabídneme i jemu. Netlačil jsem, naopak! Byl jsem opatrný.“ Kvasnička, Daniel. Litomyšl znovuzrozená! Na beton, 26.3.2016. Dostupné online: http://dkvasnicka0.wix.com/nabeton#!Litomy%C5%A1l-znovuzrozen%C3%A1/cjds... [cit. 2016-04-22]

7 Pro první informaci viz životopisy některých děkanů na stránkách farnosti Dvůr Králové nad Labem. Dostupné online: http://www.svjankrtitel.estranky.cz/clanky/zivotopis-nekterych-dekanu.html [cit. 2016-04-22]

Podobně v případě Josefa Sochy (od srpna 1985 kandidát tajné spolupráce, od prosince 1987 agent) je nápadná souvislost s jeho působením v pozici sekretáře prorežimního kapitulního vikáře a administrátora diecéze Karla Jonáše před rokem 1989. Rozsudek o neoprávněném vedení ve svazcích, kterým se Josef Socha ospravedlňuje, vzbuzuje pochybnosti, pokud k rozhodnutí soudu došlo na základě svědectví řídícího orgánu StB.

8 Neobávejte se vyjít ze zavedených schémat : promluva papeže Františka na Mezinárodním katechetickém kongresu. Radio Vaticana, 27.9.2013. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18901 [cit. 2016-04-21]

9 K detailnějším informacím opět odkazuji na Vaňáč, Martin. Kauza Litomyšl aneb Sonda do života katolické církve v Čechách : K zákazu kněžského působení kněze Jiřího Veselého v královéhradecké diecézi na základě „liturgických excesů“. Magazín Christnet, 21.4.2016.

Dostupné online: http://christnet.cz/clanky/5707/kauza_litomysl_aneb_sonda_do_zivota_kato... [cit. 2016-04-22]

10 Např. během diskuse po přednášce biskupa Václava Malého na téma „Ekumenismus – cesta církve“, která se uskutečnila ve čtvrtek 17. března 2016 v Novém kostele Církve bratrské, zazněla jak omluva ze strany katolických křesťanů směrem k těm nekatolickým za situaci, která v Litomyšli nastala, spolu s prosbou o toleranci k určitým hranicím. Zazněla také omluva z úst faráře Československé církve husitské Štěpána Kláska těm katolickým křesťanům, pro které byla zdejší ekumenická praxe „za hranou“ a na vysvětlenou dodal: „Tím naším úmyslem opravdu nebylo nikoho urazit, ale že jsme to tak vnímali jako veliký dar a svobodu, kterou jsme v Pánu Ježíši přijali, ale rozhodně ne, abychom vám nějakým způsobem ublížili.“ Vyzval, aby společně nezapomínali na konkrétního člověka, který tu situaci „odskákává“. Takové hlasy v diskusi jen dokládají vysokou míru pocitu spoluzodpovědnosti, který v Litomyšli mezi zástupci různých křesťanských církví panuje. Nahrávka celé přednášky i následné diskuse je k dispozici na Youtube, dostupné online: https://www.youtube.com/watch?v=c_r1WiSofPM [cit. 2016-04-22]

Jiným příkladem je „Svědectví našim římskokatolickým bratřím“ z 5. dubna 2016, podepsané nekatolickými duchovními Štěpánem Kláskem, Václavem Hurtem a Danielem Kvasničkou, kterým reagují na podezření, že během slavení bohoslužeb docházelo ke koncelebraci. Mimo jiné v tomto svědectví prohlašují, že při eucharistické části bohoslužeb v římskokatolické církvi nekoncelebrovali. „Taková praxe by odporovala našim vlastním předpisům, které jsou pro nás závazné, a určitě by se neshodovala s pravidly CIC. Jakýkoliv jiný výklad našeho jednání rozhodně odmítáme.“

11 Připomínám, že v prostředí chlapské spirituality, kde se Jiří Veselý hodně angažuje, vznikla petice požadující přezkoumání ukončení jeho kněžského působení. Dostupné online: http://www.petice24.com/prezkoumani_ukonceni_pusobeni_jiriho_veseleho [cit. 2016-04-22]

Jiří Zajíc mě po vydání článku na Christnetu informoval, že ve věci Jiřího Veselého se na salesiánského provinciála obrátili oficiálním dopisem i představitelé Junáka, kterým na srdci leží jak důvěryhodnost Jiřího Veselého, tak katolické církve.