282 - květen 2016

Hřmící varhany

Nedávno jsem trávil neděli v severoněmeckém městě Hamburku. Zašel jsem na mši do velkého barokního kostela nedaleko od mého přechodného bydliště. Byl luterský, jeden z několika „hlavních kostelů“ města. Bohoslužby byly dobře připravené. Příchozí byli osobně přivítáni a dostali do rukou zpěvníky a program s vytištěnými dialogy, takže i český katolík se na mši dobře orientoval. Na varhany hrál virtuos, který mši rámoval Bachovými a Regerovými skladbami. Kázání bylo inteligentní, biblicky fundované a přiměřeně dlouhé, při odchodu se s námi všemi pastor loučil rukoudáním. Ale celkově jsem měl smutný dojem. V obrovském kostele bylo obsazeno asi deset procent míst. A z přítomných se jen asi deset procent naplno přidalo ke zpěvu. Veliké varhany dělaly hodně hluku, ale obec, německá luteránská náboženská obec, dědička reformačních chorálů, dědička odkazu hudebníků Schützovy a Bachovy velikosti, dědička církevních básníků Luthera, Gerhardta či von Zinzendorfa – tato obec skoro mlčela.

Jestliže se my v katolické církvi přeme o povinném celibátu nebo – jak v tomto čísle píše Martin Vaňáč ve svém komentáři k papežově nedávné apoštolské exhortaci – o přijímání rozvedených a znovu sezdaných věřících, tak bychom měli vědět, že to samo o sobě nestačí. Luther povinný celibát zrušil před staletími a k rozvedeným jsou jeho následovníci také mírnější než Řím. Úpadek luterské církve prakticky na celém severu Evropy přitom je očividný.

Neznamená to, že by se tyto otázky měly přecházet mávnutím ruky. Neznamená to dokonce ani to, že by byla lhostejná zručnost varhaníků či kvalita varhan. To podstatné je však jinde.

A v tom smyslu také rozumím podivné papežově poznámce, kterou cituje Martin. „Když jsem svolal první synodu,“ říká František, „bylo velkou starostí většiny médií, zda budou moci k eucharistii přistupovat rozvedení a znovusezdaní. A poněvadž já nejsem svatý, poněkud mne to zlobilo, ale také rmoutilo. Myslím si totiž: Copak ti, co tak v médiích mluví, nevidí, že to není zásadní problém?“ Může to být těžký problém, zejména když se narazí na tvrdé farizejské bratry ve víře. Ale zásadní problémy pastorace vypadají jinak. Ten snad nejdůležitější naznačil název papežova dokumentu: Amoris laetitia, radost lásky, a to nejen v rodinách, ale všude. Bez lásky a bez radosti se církev pomalu mění v hřmící, mohutný, virtuosní zvuk varhan.

Dalším článkem Martina Vaňáče je komentář k odvolání ekumenicky vstřícného kněze v královéhradecké diecézi, o čemž jsme psali již minule. Další vývoj kauzy jen potvrdil deficit dialogu mezi biskupstvím, kněžími a ostatními věřícími, který ostatně sužuje nejen východočeskou část naší katolické církve.

Andrés Torres Queiruga se v článku převzatém z časopisu Concilium ptá, jaký má církev úkol nyní, kdy podle něj končí pokoncilní období „restaurace“, návratu zpět do minulosti. A konečně přinášíme první část delší práce Filipa H. Härtela o filozofickém (Patočka) a teologickém (Moltmann) pojmu naděje.