Jste zde

Kardinál Miloslav Vlk (I.)

V sobotu 18. března 2017 dopoledne zemřel v nemocnici v Praze na Karlově kardinál Miloslav Vlk, dva měsíce před svými 85. narozeninami. Od jara 2016 trpěl bolestmi ramene, o Vánocích byl hospitalizován a po vyšetření mu byla v lednu 2017 diagnostikována rakovina plic s metastázemi do kostí.

Narodil se 17. května 1932 v Líšnici u Milevska (farnost Sepekov) jako nemanželský syn.1 V roce 1938 se s matkou přestěhoval do Záluží u Chyšek (farnost Chyšky, cca 15 km severně od Líšnice), kde se matka vdala a kde vyrůstal spolu se třemi mladšími sestrami. V Chyškách vychodil obecnou i měšťanskou školu. V roce 1943 (tj. v 11 letech) pocítil naléhavé povolání ke kněžství.2 Matka mu vytýkala časté zlobení, tak se neodvážil nikomu svěřit s úmyslem stát se knězem. Později se chtěl stát letcem, ale na další studia na gymnáziu neměla chudá rodina peníze. Soused dal jeho otci tip, že v Českých Budějovicích by mohl studovat na gymnáziu a bydlet na internátě s podporou Charity. Po přijetí na Jirsíkovo gymnázium zjistil, že se jednalo o tzv. malý seminář a vrátil se k původní myšlence směřování ke kněžství. Na první roky v semináři (1946-1949) vzpomínal jako na nejkrásnější léta svého života. Poté, co byl v roce 1949 seminář zrušen, bydlel do roku 1952 v soukromí. Na gymnáziu byl stále více cítit tlak ideologů. Přestože v roce 1952 maturoval se samými jedničkami, měl na maturitním vysvědčení uvedeno pouhé „prospěl“ místo „prospěl s vyznamenáním“, neboť odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže. V důsledku toho se nedostal na žádnou školu.3 Nakonec nastoupil na místo pomocného dělníka ve slévárně v národním podniku Motor Union v Českých Budějovicích. Z těžké práce ve slévárně brzy přešel na trochu lehčí práci u soustruhu. Základní vojenskou službu v letech 1953-1955 absolvoval u vojenského útvaru v Karlových Varech, kde byl zařazen do poddůstojnické školy. V roce 1955 si podal přihlášku na vysokou školu.4 Původně chtěl studovat kombinaci oborů latina-řečtina, ale ta se neotevírala. Vybral si historii, kde byla latina jako pomocný obor, ale během prvního semestru, především na přednáškách z politické ekonomie, zjistil, jak moc je obor zpolitizovaný. Řešení nalezl v přestupu na obor archivnictví, kde byl přijat do malého kolektivu, v němž byli i věřících.

Studium ukončil v roce 1960, v závěrečné práci se věnoval paleografickému rozboru Jenského kodexu. Po studiu nastoupil 1. dubna 1960 jako archivář do okresního archivu v Třeboni. Reorganizací státní správy zanikl třeboňský okres i archiv. Spolu s dalšími archivy byl přestěhován do nově založeného okresního archivu v Jindřichově Hradci, kam byl Miloslav Vlk 1. července 1960 převeden. V roce 1961 přešel do okresního archivu v Českých Budějovicích, který se reorganizací stal největším z jihočeských okresních archivů a po Praze, Brně a Chebu se stal čtvrtým největším okresním archivem v Československu. Mladý archivář, odborně zdatný a zároveň oblíbený u kolegů, byl po odchodu Antonína Verbíka (1934-1986) v říjnu 1962 pověřen vedením archivu.5 Po konzultaci s internovaným českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem si v roce 1963 podal přihlášku ke studiu teologie.6 Jenže tehdejší zaměstnavatel, okresní národní výbor, mu nedal doporučení. Místo očekávaného vyhazovu, ho chtěli udržet v archivu a ještě mu přidali peníze.7 O rok později si podal přihlášku znovu a pohrozil, že když nedostane doporučení, tak půjde na tzv. organizovaný nábor do dolů nebo do stavebnictví, kam ho musí pustit, tj. stejně odejde. Dostal doporučení a na podzim 1964 nastoupil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, kde panovala atmosféra plná podezření a bohoslovci neustále přemýšleli, kdo je na ně nasazen. S ohledem na státem dosazené pochybné vedení semináře se při vzpomínce vyjádřil, že jediným skutečným spirituálem byl Kristus sám.8 Už před vstupem do semináře se díky svým kontaktům a cestám do Německé demokratické republiky (NDR) seznámil s hnutím focolare, které jej oslovilo.9 Toto setkání představovalo pro Miloslava Vlka nejen duchovní obohacení a inspiraci, ale výrazně ovlivnilo i jeho pozdější kariéru.10

Jeho mladší spolužák, plzeňský biskup František Radkovský, vzpomínal, jak jej v semináři poznal jako horlivého diskutéra s velkou láskou k Písmu sv. a k liturgii. Jeho dobrá znalost němčiny mu umožnila hlubší možnost studia teologické literatury z NDR a možnost kontaktu s německými kněžími i laiky.11 Jiný spolužák ze semináře, jeho nástupce Dominik Duka, v rozhovoru vysílaném na ČT24 bezprostředně před pohřbem uvedl, že během studií profesoři Miloslava Vlka nebrali jako studenta, ale jako kolegu. Od dob studií prý Duka nepochyboval, že jednou bude Vlk „stát v čele církve“.12

Celostátní setkání Díla koncilové obnovy na Velehradě ve dnech 13. – 14. května 1968 bylo po dlouhé době prvním veřejným vystoupením československých biskupů a řady dosud vězněných kněží.13 Zároveň bylo podnětem k oživení aktivit s cílem obnovy církevních struktur a života v diecézích. Miloslav Vlk inicioval dopis českobudějovických bohoslovců biskupu Hlouchovi, v němž jej žádali o návrat do diecéze. Dne 20. května 1968 adresovali bohoslovci dopis tehdejšímu místopředsedovi vlády ČSSR Gustavu Husákovi se stejnou žádostí. Miloslav Vlk zaslal biskupu Hlouchovi také žádost o kněžské svěcení, kterou podpořil rektor semináře. Biskup Hlouch souhlasil a zároveň oznámil, že si Vlka rozhodl vzít jako svého sekretáře po svém návratu do Českých Budějovic.14 V českobudějovické katedrále přijal Miloslav Vlk svátost kněžství 23. června 1968, stal se sekretářem a nejbližším spolupracovníkem biskupa Hloucha. Později Miloslav Vlk vzpomínal, že se jejich postoje k některým otázkám lišily. Konkrétně uvedl liturgickou reformu zavedenou od 1. neděle adventní 1969. Na jedné straně individuální, osobní, adorační zbožnost při liturgii, v níž biskup dlouhá léta vyrůstal, na druhé straně důraz na společenství a společné slavení v reformované liturgii, který považoval Vlk za důležitý. Rozdíl generace ale i důsledky dlouhé izolace biskupa Hloucha byly znát.

Díky svému vlivu na biskupa a s ohledem na intenzivní práci s mládeží se stal nežádoucí osobou.15 Pod tlakem StB musel Vlk v roce 1971 opustit místo sekretáře a byl odsunut do malých šumavských farností Lažiště a Záblatí, odkud byl po roce a půl přeložen do farnosti Rožmitál pod Třemšínem, tj. mimo českobudějovickou diecézi.16 Pro jeho aktivitu, zvlášť mezi dětmi a mládeží, mu byl k 1. říjnu 1978 odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské služby úplně.17 Krátce pracoval v malém podniku v Rožmitále spolu se svými farníky, ale pak usoudil, že to není příliš vhodné a nechtěl komplikovat situaci novému faráři, takže odešel do Prahy.18 Díky přímluvě salesiánského kněze Václava Komárka (1929-1994) se stal umývačem oken, resp. výkladních skříní, což bylo v té době v podstatě prestižní zaměstnání disidentů, neboť umožňovalo volnou pracovní dobu.19 Tato práce Miloslava Vlka natolik proslavila, že i papež František při prvním setkání s ním zvolal „Umývač oken!“20 Často vzpomínal, jak ve „svém rajónu“ (ulice Spálená, Myslíkova, Václavské náměstí atd.) vykonával tajnou pastorační činnost. V roce 1986 s pomocí bývalého kolegy z archivu Oldřicha Sládka (nar. 1937) mohl toto povolání opustit a do konce roku 1988 byl zaměstnán jako archivář ve Státní bance československé. Během svého pražského pobytu se účastnil řady neoficiálních aktivit. Např. na doporučení Václava Komárka jej angažoval Jan Konzal (nar. 1935) v rámci tajného studia teologie, kde v jedné skupince učil Nový zákon, neboť dosavadní vyučující Antonín Liška (1924-2003), biblista a v roce 1991 Vlkův nástupce v Českých Budějovicích, měl již hodně výuky.21 Jeho hlavní činností bylo působení v hnutí focolare v Praze. Kromě duchovní péče měl v pražské centrále na starosti šíření informací. Z centra hnutí focolare v Římě se do Československa musely zprávy dopravovat tajně. Dělo se tak přes Vídeň a Bratislavu, kam Miloslav Vlk pravidelně zajížděl, nahrané zprávy převzal, přepisoval a překládal. Poté je někdo jiný přepisoval na stroji ve více kopiích, čímž byla zajištěno jejich rychlé rozšíření.22

Plné nasazení přispělo k zhoršení jeho zdraví. Prodělal infarkt a strávil delší dobu na nemocenské.23 Na podzim 1988 se podobně jako v případě jiných kněží otevírala s mírným uvolňováním režimu možnost návratu do oficiální duchovní správy. Od 1. ledna 1989 mu byl na jeden rok vrácen státní souhlas k výkonu duchovenské služby s působištěm v Západočeském kraji. Osm měsíců byl farářem v Žihobcích a Bukovníku na Klatovsku, od 1. září 1989 v Čachrově, Běšinách, Javorné, Železné Rudě a Strážově. V listopadu 1989 se jako jeden z mnoha poutníků účastnil svatořečení blahoslavené Anežky Přemyslovny v Římě.

1 Miloslav Vlk nemanželský původ a především složitou domácí situaci v dětství uvedl např. v pořadu České televize 13. komnata v roce 2012. Jeho matka byla přísná, svým kamarádům záviděl hřejivou atmosféru a cit. Podle vlastních slov ho to poznamenalo. Zároveň připomněl, že jej to zřejmě i disponovalo k otevřenosti vůči Bohu. Uvedl i bolestnou vzpomínku, že ho otec nepřipsal na své jméno, takže mu zůstalo jméno po matce, tj. jiné než měl zbytek rodiny. 13. komnata kardinála Miloslava Vlka. ivysilani.cz, 6.4.2012. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1186000189-13-komnata/211562210800...

Zatímco napomínání matky jej vedlo ke skrývání touhy, stát se knězem, neboť si připadal příliš zlobivý, jeho teta jej v této myšlence podpořila. V rozhlasovém vzpomínání Osudy Miloslava Vlka uvedl konkrétní situaci, která se odehrála po návratu z přijímacího pohovoru v Českých Budějovicích, když se s tetou zastavili v Sepekově, v kostele, kde byl pokřtěn. Cestou z kostela se zeptal: „Teta, snad já bych mohl být taky knězem, ne?“ Teta řekla: „To víš, že jo.“ A podle Miloslava Vlka bylo rozhodnuto. Viz Osudy Miloslava Vlka. Čro Vltava, 18.3.2017. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/vltava/stream/_zprava/osudy-miloslava-vlka--1709296

Jiří Zajíc vzpomínal, jak někteří lidé z okolí Miloslava Vlka měli tendenci některá jeho vyjádření korigovat. Z knihy společného rozhovoru tak např. vypadla slova, která jsou podle Zajíce důležitým klíčem k pochopení jeho osobnosti: „Já jsem vlastně nikdy takovou tu bezprostřední, zahřívající rodičovskou lásku nezažil.“ ZAJÍC, Jiří. Střípky z našich setkávání : Několik zastavení na naší společné cestě s Miloslavem Vlkem. Magazín Christnet, 19.3.2017. Dostupné z: http://christnet.eu/clanky/5871/stripky_z_nasich_setkavan.url

2 Vzpomínal, jak viděl vývěsku v předsíni kostela s obrázkem malého chlapce, který se díval na kříž a pod tímto vyobrazením byl nápis „Chceš i Ty být knězem?“ Toto vyobrazení ho poté pronásledovalo. Po přijímání opakovaně slýchal hlas „Pojď za mnou.“ Později byla tato myšlenka na kněžství překryta přáním stát se pilotem. Oživilo jí až zjištění, že během studií na gymnáziu v Českých Budějovicích bude bydlet v tzv. malém semináři, který byl určen pro chlapce s výhledem na další studium směřující ke kněžství.

3 Podal si přihlášku ke studiu medicíny v Plzni, ale přijetí znemožnil špatný posudek z gymnázia.

4 Problémem bylo, že nebyl členem svazu mládeže. Po vzájemné domluvě mu do posudku napsali, že jako vzorný vojín je ke vstupu do svazu mládeže za odměnu připravován.

5 Věnoval se zejména uspořádání souboru listin města Českých Budějovic, avšak pro krátkost času inventarizaci listin nedokončil a v září 1964 z archivu odešel na teologická studia do Litoměřic. Viz Historie archivu v Českých Budějovicích. Dostupné z: https://www.ceskearchivy.cz/statni-okresni-archivy/ceske-budejovice/soka...

Koluje řada vzpomínek na působení archiváře Miloslava Vlka. V té době kolem sebe shromáždil partu mladých lidí, se kterými se věnoval biblickým textům a podnikal výlety. Tato činnost neunikla pozornosti StB, která tuto činnost popsala ve svazku BRIGÁDA. S kolegy a přáteli archiváři udržoval kontakty i v pozdějších letech. Viz PIRNOSOVÁ, Blanka. Koho má za zády? : čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka. Nové Město : Praha, 2002, s. 30-31.

6 Josef Hlouch (1902-1972) byl jmenován českobudějovickým biskupem 25. června 1947. Od 20. června 1949 byl na biskupství pod dohledem zmocněnce KNV, od února 1950 byl pod zostřeným dohledem a na každém kroku ho doprovázel příslušník StB, od dubna 1950 nesměl opouštět rezidenci a návštěvy museli nejprve získat povolení. Koncem března 1952 byl odvezen z rezidence do internace mimo diecézi do františkánského kláštera v Kadani. Od září 1952 byl internován v Růžodolu u Liberce, kde byl již od dubna 1951 zadržován pražský arcibiskup Josef Beran. V dubnu 1953 byli oba převezeni do zámku v Myštěvsi u Nového Bydžova, kam byli v květnu umístěni také brněnský biskup Karel Skoupý a rožňavský biskup Róbert Pobožný. S ohledem na zhoršení zdravotního stavu byl začátkem května 1954 biskup Hlouch převezen do nemocnice do Prahy, kde mu po částečném zotavení byla na podzim 1954 nabídnuta možnost návratu do diecéze, pokud bude svůj úřad vykonávat v linii státní politiky. Když to odmítl, byl mu umožněn pobyt v Brně u svého bratra, kde byl pod neustálým dohledem. Na vlastní žádost byl na počátku 1955 přemístěn do charitního domu na zámku v Šebetově u Boskovic. Výrazné zlepšení zdravotního stavu, možnost přijímat návštěvy a volnější korespondence umožnily biskupu Hlouchovi zasahovat do dění v diecézi prostřednictvím psaných pokynů a kázání. StB zareagovala zatýkáním jeho spolupracovníků a od listopadu 1958 internací pod přísným dohledem ve Viktorově vile v Paběnicích u Čáslavi, kde se znovu setkal s pražským arcibiskupem Josefem Beranem a brněnským biskupem Karlem Skoupým. Výsledkem jednání během mise kardinála Agostina Casaroliho s československými úřady na jaře 1963 bylo zrušení internace biskupů. Ve skutečnosti se internace biskupů změnila v jejich nucený pobyt mimo diecézi. Josef Hlouch byl od konce dubna 1963 na léčení ve Františkových Lázních a žádal, aby se mohl vrátit do charitního domu v Šebetově. Po krátké době relativně svobodného pohybu bez přísného dohledu od konce května 1963 byl v srpnu 1963 odvezen do charitního domu v objektu bývalého kláštera v Koclířově u Svitav. V Koclířově pobýval Josef Hlouch pět let od 17. srpna 1963 do 7. června 1968, kde jej navštívila řada věřících a kněží z českobudějovické diecéze. Vstup do semináře s ním konzultoval nejenom Miloslav Vlk ale i František Radkovský. Před internací biskup Hlouch vstup do státem kontrolovaného semináře nedoporučoval, nyní oba v tomto rozhodnutí podpořil. Miloslav Vlk začal studovat v roce 1964, František Radkovský v roce 1966. V roce 2007 byl v Koclířově odhalen Josefu Hlouchovi památník v areálu zahrady, nazývaném Minutěnka podle stejnojmenné populární knihy duchovních úvah, kterou zde napsal. KOLOUCH, František. Internace biskupů Josefa Hloucha a Karla Skoupého v době komunismu. Disertační práce Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu, 2015.

7 O rok později, když si znovu podával přihlášku ke studiu, se dozvěděl, že si odboráři dali závazek, že „soudruha Vlka ožení“.

8 Viz Osudy Miloslava Vlka. Čro Vltava, 18.3.2017. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/vltava/stream/_zprava/osudy-miloslava-vlka--1709296

PIRNOSOVÁ, Blanka. Koho má za zády? : čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka. Nové Město : Praha, 2002, s. 35.

9 Za symbolický počátek hnutí je považováno osobní rozhodnutí mladé dívky z Tridentu Chiary Lubichové (1920-2008, 27. ledna 2015 byl ve Frascati u Říma zahájen diecézní proces k beatifikaci), která byla silně přitahována postavou sv. Kláry (proto si zvolila její jméno, vlastním jménem Silvie). Dne 7. prosince 1943 se po rozhovoru s knězem rozhodla darovat se Bohu navždy evangelním slibem čistoty. V den svého zasvěcení byla sama, ve válkou zničeném Tridentu se k ní postupně přidávaly další dívky. Postupně se přidávají další lidé a hnutí rostě. Po setkání Chiary se slovenským biskupem žijícím od roku 1952 v exilu Pavolem Hnilicou (1921-2006) , začalo hnutí focolare rozšiřovat své aktivity ve východní Evropě. Do východního Berlína přišli italští lékaři z hnutí focolare, aby pomohli v situaci velkého nedostatku lékařů po silné vlně emigrace. Trident a hnutí fokoláre. Miloslav kardinál Vlk, 22.8.2011. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=551

Hnutí o sobě prohlašuje: „Spočívá na přirozeném modelu - život na způsob rodiny. Však také odtud pochází i jedno z pojmenování Hnutí. Italsky "focolare" znamená rodinný krb, ohniště. Hnutí ovšem používá názvy dva. Tím druhým je "Opera di Maria", Dílo Mariino. Název vychází z této myšlenky: jako se Ježíš narodil z Panny Marie, tak i jeho "narození" mezi členy Hnutí je dílem Mariiným, protože se snaží svým životem napodobovat Mariin život a tak vytvářet podmínky pro Kristův zrod uprostřed nich.“ Hnutí fokoláre v heslech. Dostupné z: http://www.focolare.cz/o-nas/hf-v-heslech

Na první seznámení s hnutím focolare v NDR vzpomínal jeden z jeho prvních propagátorů v Československu Karel Pilík (1918-2007). Na cesty do NDR s sebou Pilík často brával Miloslava Vlka. PILÍK, Karel. Není trní bez růže. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 132 a 151.

10 Hnutí focolare bývá předmětem kritiky pro svůj vliv v katolické církvi. Např. Jiří Reinsberg mluvil o nepotismu dvojího druhu, jeden je dán pokrevním příbuzenstvím, druhý duchovním. „Tihle duchovní kámošové jsou strašně nebezpeční. Těch různých hnutí je samozřejmě víc, ale hlavní nebezpečí bych viděl u tří – jsou to Opus dei, focolare a charismatici.“ REINSBERG, Jiří. Hospodin rozjasnil svou tvář : rozhovory s Bohumilem Svobodou. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 100. Viz též HRADILEK, Pavel. Co je to vlastně Focolare? Getsemany, 2004, září. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/894

Sandro Magister ve svém článku z dubna 2012 konstatoval stále rostoucí zastoupení a vliv hnutí focolare v římské kurii. Vatican Diary : More and more focolarini in the curia. 6.4.2012. Dostupné z: http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350213bdc4.html

11 Z homilie biskupa Radkovského k jubileu kardinála Vlka v roce 2012: „Jeho dobrá znalost němčiny mu umožňovala - v době, kdy prakticky jediným zdrojem teologické literatury pro nás byla literatura německá - aby své vědomosti pomocí tohoto zdroje prohluboval a pomáhal svými překlady i ostatním bohoslovcům. Byli jsme mu za to vděční.“ Homilie biskupa Radkovského k jubileu kardinála Vlka, apha.cz, 18.5.2012. Dostupné z: http://www.apha.cz/homilie-biskupa-radkovskeho-k-jubileu-kardinala-vlka

12 Pohřeb kardinála Miloslava Vlka. ČT24, 25.3.2017, 10:30. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11689129223-pohreb-kardinala-milos...

13 Václav Vaško (1921-2009) se v roce 1968 zúčastnil jednání se zástupci bohoslovců, MUDr. Jiřím Slabým a PhDr. Miloslavem Vlkem, kteří se tehdy prý nečekaně postavili proti vzniku Díla koncilové obnovy. Obávali se, aby si jako rozpuštěné Mírové hnutí katolického duchovenstva neosobovalo právo mluvit jménem církve a nechtělo manipulovat s biskupy. Zvěřina, Mádr, Rudolf, Němec, Vaško a další je ujišťovali, že hnutí usiluje o pravý opak, protože chce naléhat na vládu, aby se biskupové mohli ujmout vedení svých diecézí. VAŠKO, Václav. Ne vším jsem byl rád: vlastní životopis. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 288.

K historickému kontextu viz např. ZVELEBIL, Miroslav. Dílo koncilové obnovy v kontextu Pražského jara 1968. Getsemany, 2014, prosinec. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3182

14 Do doby, než přijme Miloslav Vlk kněžské svěcení, si biskup Hlouch vybral za svého sekretáře Františka Sobíška, faráře z Rudolfova, který přijel v květnu 1968 do Koclířova, aby pomohl s přípravami na jeho návrat do Českých Budějovic. Dne 24. května 1968 byl biskup Hlouch přijat ministrem kultury a informací Miroslavem Galuškou a složil slib věrnosti ČSSR. Dne 8. června dorazil do jižních Čech, kde se 9. června 1968 konalo slavnostní přivítání.

15 O aktivitách s mládeží, které StB sledovala a později na jaře 1971 aktéry vyslýchala, vypovídá svazek s názvem RÁČEK. Dne 22. dubna 1971 vyšel v krajském deníku Jihočeská pravda článek, v němž bylo uvedeno: „Nějaký Vlk z konsistoře nám nebude učit mládež znát marxismus.“ Viz PIRNOSOVÁ, Blanka. Koho má za zády? : čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka. Nové Město : Praha, 2002, s. 49-62.

16 Souhlas k působení v Českých Budějovicích mu byl odebrán k 1. květnu 1971, do Lažiště byl jmenován k 1. červnu 1971. Souhlas k působení v Lažišti mu byl odebrán náhle ke dni 2. listopadu 1972. Nebylo mu dovoleno mít bohoslužbu na Dušičky a s již shromážděnými věřícími v Záblatí a potom i v Lažišti se jen v civilu rozloučil, pomodlil Otčenáš a udělil požehnání. Poté rychle odjel, aby nezavdal příčinu k provokacím s ohledem na rozhořčení lidí a přítomnou policejní asistenci.

17 Miloslav Vlk se tehdy proti odebrání souhlasu bránil žalobou na okresní národní výbor v Příbrami, ale neuspěl. Na soudní jednání vzpomínal v rozhovoru Prověrka víry. Katolický týdeník, 1, 1990, č. 14, 8.4.1990, s. 1 a 3. Také věřící v Rožmitále si stěžovali, viz PIRNOSOVÁ, Blanka. Koho má za zády? : čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka. Nové Město : Praha, 2002, s. 83-90.

18 V Praze bydlel nejprve na faře v Holešovicích u Františka Kohlíčka (1914-2007), výrazně angažovaného v hnutí focolare. Později bydlel na ubytovně a za čas sehnal podkrovní místnost v Kateřinské ulici. Ještě později získal skutečný byt 1+1 v Rybné ulici. Tamtéž, s. 92-93.

19 Václavu Komárkovi byl odebrán státní souhlas v roce 1973, jako umývač oken pracoval v národním podniku Úklid 14 let. Ve stejném zaměstnání působila celá řada disidentů. Např. Luboš Dobrovský (nar. 1932), pozdější ministr obrany ČSFR (1990-1992), vedoucí Kanceláře prezidenta republiky (1992-1996) a velvyslanec v Ruské federaci (1996-2000), rád vzpomínal na toto dobré a svobodné období ve vybrané společnosti, které umožňovalo věnovat se překladům a samizdatu. Dobrovský byl čističem oken v letech 1974-1988, poté byl do roku 1989 topičem. Viz HANZLÍK, Jan. Svoboda měl Brežněva zastřelit. S Lubošem Dobrovským o iluzi komunismu, mytí oken a především o tom, proč se Rusko nestalo jeho srdeční záležitostí. Paměť a dějiny, 2009, č. 2, s. 64-71. Topič bylo časté povolání disidentů. V letech 1980–1989 jako topič a zeměměřičský figurant pracoval např. pozdější pomocný biskup Václav Malý (nar. 1950).

Českobudějovický biskup Jiří Paďour (1943-2015) s nadsázkou vzpomínal, že mu místo umývače oken Miloslav Vlk vyfoukl před nosem. Po ztrátě státního souhlasu (v červenci 1977) byl Jiří Paďour v letech 1978-1979 neoficiálním sekretářem kardinála Františka Tomáška a musel odolávat silnému tlaku StB, aby na něj donášel. Když odešel a ucházel se o místo umývače oken, bylo mu řečeno, že už mají plno a další kněze nechtějí. Musel se tak spokojit s nočními směnami jako metař ve stanici metra Můstek, později chodil brzy ráno uklízet. Přes den se staral o svou nemocnou matku a po večerech se věnoval pastorační službě v malých skupinkách mládeže. Dobu bez státního souhlasu považoval Jiří Paďour za požehnanou. Z jeho skupinek vzešla řada povolání k řeholnímu životu, mnoho manželství a dětí. Vzpomínal, že to byla satisfakce, kterou zažívalo málo kněží v oficiální službě. Jenže takové nasazení výrazně podlomilo jeho zdraví.

20 Umývač oken a arcibiskup je název knihy francouzského novináře Alaina Boudreho vydané v roce 1994. Vznikla na základě přednášky v Miláně pro tamní kněze a rozhovorů arcibiskupa Miloslava Vlka s autorem, redaktorem pařížského nakladatelství Nouvelle Cité. Kniha byla přeložena do italštiny, slovinštiny a španělštiny (ve španělštině knihu četl papež František). V červnu 2013 byl na setkání biskupů různých ritů východních katolických církví v Bejrútu představen překlad knihy do arabštiny. V prosinci 2016 byl představen i její český překlad, který vznikl s podporou poslankyně KDU-ČSL v Evropském parlamentu Michaely Šojdrové. Kniha není určena k prodeji, slouží pro benefiční účely neziskových organizací, momentálně především pro podporovatele sdružení Cesta 121, které pomáhá stárnoucím kněžím a kněžím v nouzi.

21 „Jako jediný z učitelů však výuky předčasně zanechal. Zdá se, že se potřeboval naplno věnovat hnutí Focolare, jehož byl aktivistou. Odchod mi zdůvodnil tím, že ve skupině studují ženy a že má podezření, že jsme „davídkovci“.“ Starý zákon v tomto tajném studiu vyučoval Dominik Duka (tehdy působící pod svým občanským jménem Jaroslav, neboť vstup do dominikánského řádu a přijetí řádového jména Dominik v lednu 1968 bylo tajné), který zhruba jednou měsíčně jezdil z Plzně do Prahy vyučovat dominikány. Jeho výuku přerušilo zatčení v roce 1981. HRADILEK, Pavel. Počátky Institutu ekumenických studií. In HRADILEK, Pavel, VAŇÁČ, Martin (eds.). Institut ekumenických studií 1995-2005. Praha, 2005, s. 5.

22 Kromě toho překládal i další texty pro duchovní formaci lidí z hnutí a přednášel. Pomohl k pořízení chaloupky poblíž Lažiště, kde se lidé z hnutí focolare scházeli. Často pod dohledem StB. Viz PIRNOSOVÁ, Blanka. Koho má za zády? : čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka. Nové Město : Praha, 2002, s. 97-98.

23 František Radkovský ve své homilii z roku 2012 uvedl, že Miloslava Vlka postihl infarkt na podzim 1988. Podle Blanky Pirnosové to bylo už v prosinci 1987, poté pobýval měsíc na rekonvalescenci ve Františkových Lázních, kde bydlel na faře u dalšího aktivního člena hnutí focolare a svého spolužáka ze semináře Františka Radkovského. Vzhledem k tomu, že už v listopadu 1988 jednal o otázce alespoň krátkodobého navrácení státního souhlasu, tak je třeba prodělání infarktu klást do dřívější doby. PIRNOSOVÁ, Blanka. Koho má za zády? : čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka. Nové Město : Praha, 2002, s. 101-102.

Komentáře

Dosud jsme si dostatečně neuvědomovali, že člověk je stvořen k obrazu Boha, který je Jeden a současně v Trojici a jehož podstatou je proto vztah. Právě tato trojiční Boží povaha by měla determinovat novou inkarnaci víry soustředěnou na její prožívání ve společenství s druhými, které se však nerodí bez aktivního přijímání kříže.

A jak řekl jeden kněz: Buďto přijdu do nebe s celou svou farností, nebo vůbec.
A otec Zbygniev Czendlik říká, že úkolem církve není budovat sama sebe, ale pracovat pro svět. Vyjít ven tam, kde teče řeka života. Že tradice jsou jako krásný starobylý most, pod kterým již neteče řeka. Ta v průběhu staletí změnila svůj tok. A tradice církve není jen ten jeden most, ale tradice spočívá ve stavění mostů.

Upřímnost, praxe a vztah jsou cennější, než mnohá odborná pojednání. To jsou atributy pastýře, který je schopen vést a ukazovat směr ve chvílích, kdy je lhostejnost, nebo strach ostatních pobuřující. Děkuji kardinálu Vlkovi, že jeho víra byla v souladu s jeho životem, že ji žil jako vztah vertikální i horizontální se srdcem a svědomím. Schází mi.