Jste zde

308 - říjen 2018

autor: 

Jak čteme znamení času?

Říjnové číslo Getseman začíná blokem čtyř příspěvků, které se z různých úhlů pohledu věnují současné nezáviděníhodné situaci katolické církve. Nezáviděníhodné především z důvodu sexuálních skandálů, které podrývají její pověst. Ale nejde jen o pedofily v sutanách, ti jsou spíš špičkou ledovce. Církev na Západě vůbec hledá způsob, jak znovu navázat oboustranně plodnou komunikaci se společností.

První krátký příspěvek je od Václava Vacka. Hovoří o potřebě přiznat vinu, o nezdravé atmosféře v církvi a o potřebě změny systému.

Druhý a ještě kratší příspěvek je z Ameriky a jeho autorem je Richard Rohr. Jde o reakci na zdrcující zprávu z vyšetřování z Pensylvánie, kterou Rohr uveřejnil na svém webu. Věnuje se hlavně souvislosti s povinným celibátem kněží.

Třetí příspěvek, jehož autorem je Pavel Hradilek, to rozvádí a celkově ozřejmuje téma klerikalismu. Klerikalismus současný papež právem považuje za kořen mnoha potíží včetně těch se sexuálním zneužíváním. A zároveň jsou výsady a atributy klerikalismu – křesťanské obdoby dlouhých třásní na šatech znalců zákona z Ježíšových časů – tak drahé tolika duchovním a tak vyžadované mnoha jejich „ovečkami“, že by jejich zákaz jistě neprošel bez otřesů...

A čtvrtý příspěvek je od rakouského laického teologa Wolfganga Oberndorfera. Dívá se na téma reformy nejšířeji a svůj sen o církvi jako Matce a Pastýřce konkretizuje v několika rovinách. Vychází ze „znamení času“, která máme dobře číst. Rozebírá čtyři znamení času: 1. internet a sociální sítě, které přinášejí podstatné zlepšení informovanosti a komunikace, 2. růst sebevědomí a autonomie lidí, což mimo jiné vede k plošnému konfliktu se stávající sexuální morálkou, kterou katolická církev prosazuje a která je pro většinu současníků nedosažitelná nebo dokonce ji ani nepovažují za žádoucí či mravnou, 3. nárůst důrazu na pravdivost a průhlednost, což kontrastuje s církevním tajnůstkářstvím nejen ohledně sexuálních skandálů, ale třeba i ve finanční oblasti, 4. rostoucí komplexita našeho života, která zároveň vede k poptávce po jednoduchých odpovědích.

Znamení času mohou být pro různé lidi, společenství i celé společnosti různá. I my bychom měli ta svá hledat a číst. V bibli znamení času na první pohled předznamenávají katastrofu a zánik, což platí i dnes. Ale věřícím se jimi zvěstuje příchod božího království. Království, které hledat je radostné a osvobozující.

Kdo žije správně, ale bez lásky, je jako červ bez páteře: slunce ho spálí. Láska dává řád životu, bez lásky je život jako tělo bez kostí.“ To napsal tamilský básník a myslitel Tiruvalluvar, který žil přibližně v době Kristově. Michael Amaladoss tím ilustruje tezi, že „boží lid“ se neomezuje jenom na členy církve či Izraele, jak to obvykle chápeme, ale že k němu patří i lidé dobré vůle z každého náboženství, kteří také mají možnost vidět Boha, třeba skrze lásku. Jsme tedy „voláni ke kosmickému společenství“ a spolupráci s jinými náboženstvími všude tam, kde jde o dobrou věc.

Dále Martin Gruber píše o Madocovi, jedné z postav Artušovské legendy. A liturgický seriál Pavla Hradilka tentokrát rozebírá téma žehnání. Požehnané čtení!