Teologie lidu v multireligiózních společenstvích

Společenství církve (katolické) mělo a dodnes má hierarchickou strukturu. Biskupové, následovníci apoštolů, disponovali zjeveným pokladem víry a měli za úkol jej střežit. V tom jim pomáhali kněží, kteří k tomu samozřejmě potřebovali církevní pověření (missio canonica). Příležitostná „soukromá zjevení“ nebyla principiálně vyloučena. Někdy se jich dostalo „laikům“, dokonce i dětem, jako např. v Lurdech nebo ve Fatimě. Ovšem hierarchie je musela ověřit a autorizovat. Teologie jako obor byla dlouho vyhrazena kněžím a některým řeholníkům, tj. mužům. V dějinách se sice vyskytly i mystičky a teoložky (např. Terezie z Ávily), avšak teologií se mohly zabývat jen pod vedením kněží.

Druhý vatikánský koncil: Boží lid

Druhý vatikánský koncil toto pojetí proměnil. Jeho dokument o církvi Lumen gentium otevřel novou perspektivu: Církev je v prvé řadě Boží lid a duchovní, klérus, mu má sloužit. Vztah mezi lidem a hierarchií duchovních nebyl ovšem nijak jasně formulován. Zdůrazněno bylo papežovo osobní charisma neomylnosti, nezávislé na „konsensu“ biskupů – a tím méně na lidu. Také biskupové vykonávají učitelský úřad společně, přičemž papež je jejich hlavou.

Zároveň však „ti, kteří věří v Krista, … nakonec vytvářejí ‚vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid Bohu patřící jako vlastnictví …, který kdysi nebyl jeho lid, teď však je to Boží lid.´“ „Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako v chrámě.“ „Jeho cílem je Boží království, … ačkoli ještě nezahrnuje všechny lidi a nejednou se jeví jako malé stádečko, je pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy.“ (LG 9) „Celek věřících včetně duchovních, kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1 J 2,20 a 27), se nemůže mýlit ve víře.“ (LG 12) Věřící mají nadpřirozený smysl pro víru – sensus fidei.

Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. … K této katolické jednotě Božího lidu, která je předznamenáním a hybnou silou všeobecného míru, jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse. (LG 13)

Po zmínce o židech a muslimech dokument pokračuje:

Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). (LG 16)

Universální otevřenost

Chtěl bych čtenáře a čtenářky upozornit, že v této církevní konstituci nám Druhý vatikánský koncil nejen ukazuje nový obraz církve jako Božího lidu, nýbrž že označení Boží lid vztahuje na všechny lidmi. Katolíci se asi budou cítit osloveni hlavně tím, že „Boží lid“ zde tvoří protiváhu hierarchie, ale čtenář z multináboženské Asie si v prvé řadě všimne, že pod pojem „Boží lid“ je zde nějakým způsoben zahrnován každý člověk. Zdá se, že na tento aspekt je v pozdějších dokumentech koncilu a v pokoncilním teologickém vývoji kladen ještě větší důraz. Všimněme si teď tohoto vývoje.

Otevřenost vůči druhým projevuje koncil dvojím způsobem. Zaprvé uznává, že Bůh promlouvá ke každému člověku v jeho svědomí. Deklarace o náboženské svobodě Dinitatis humanae ujišťuje: „Příkazy Božího zákona vnímá a poznává člověk prostřednictvím svého svědomí. Jím se má věrně řídit při všem svém počínání, aby dospěl k Bohu, svému cíli.“ (DH 3) To platí zejména v náboženských záležitostech, o nichž lidé mohou rozhodovat nejen individuálně, nýbrž i společně. Tak se stávají svým způsobem „Božím lidem“. Dokument dále vysvětluje různá práva vyplývající z této náboženské svobody. Tomu se zde ale věnovat nemusíme.

V pastorační konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes zdůrazňuje koncil znovu roli svědomí při individuálním i společenském rozhodování. „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. … Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití.“ (GS 16) Svědomí tudíž umožňuje lidem nejen kontakt s Bohem, nýbrž i s druhými lidmi, a tím vytváří společenství „Božího lidu“. Je třeba konstatovat, že svědomí je něco osobního a existuje nezávisle na kontrole a autoritě církve a jejích duchovních.

Za druhé koncil uznává, že v každé lidské osobě je přítomen Duch svatý, který ji také spojuje s Bohem. Poté, co byla zdůrazněna důstojnost lidské osoby, pokračuje text konstituce slovy: „Darem Ducha svatého člověk dospívá vírou k poznání a vnitřnímu přijetí tajemství Boží vůle.“ (LG 15) Tato přítomnost Ducha má dalekosáhlý význam: „Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.“ (GS 22) Cítit se přičleněn k velikonočnímu tajemství, stát se jeho účastníkem, znamená skutečně náležet k Božímu lidu.

Jan Pavel II.

Také Jan Pavel II., který chtěl svou encyklikou Redemptoris missio povzbudit evangelizační úsilí církve, se musel zabývat přítomností a působením Ducha svatého ve světě:

Duch se v církvi i v jejích členech projevuje různým způsobem; avšak jeho rozsáhlá přítomnost a působení jsou neomezené prostorem a časem. … Přítomnost a působení Ducha se dotýká nejen jednotlivců, ale také společnosti a dějin, národů, kultur a náboženství. … Tak nás vede Duch, který "vane, kam chce" (J 3,8), který "působil ve světě ještě dřív, než byl Kristus oslaven", který "naplňuje svět a... ví o všem, co se mluví" (Mdr 1,7); vede nás k tomu, abychom rozšířili svůj pohled a všímali si v každý čas a na každém místě jeho působení a uvažovali o něm. … Vztah církve k ostatním náboženstvím je určován dvojí úctou: "úctou před člověkem, který hledá odpověď na nejhlubší otázky života, a úctou před působením Ducha v člověku." (RM 28-29)

Boží Duch proto není pro lidi někým cizím – bez ohledu na to, ke kterému náboženství se člověk hlásí. V jiném dokumentu, Dialogue and Proclamation, který společně vydaly Kongregace pro evangelizaci národů a Papežská rada pro mezináboženský dialog, se z téhož důvodu říká:

Konajíce upřímně to, co co podle jejich vlastních náboženských tradic platí jako dobré, a řídíce se příkazy svého svědomí, budou nepochybně příslušníci jiných náboženství konkrétně reagovat na Boží pozvání a dostane se jim spásy v Ježíši Kristu, i když ho jako svého Vykupitele neznají nebo neuznávají. (DP 29)

Jsme voláni ke kosmickému společenství

Tyto dokumenty konstatují, že lidé jsou Božím Duchem inspirováni a povzbuzováni a že mohou dojít spásy v Ježíši Kristu – to znamená, že se stávají Božím lidem i bez přímého zprostředkování církve (a její hierarchie). Proto můžeme říci, že k Božímu lidu patří všichni lidé, i když ne všichni stejně. Bůh o ně pečuje a vykoupí je způsobem, který známe i neznáme.

Z toho vyplývá za prvé, že pojem „Boží lid“ – bez ohledu na to, že vznikl v katolických kruzích v prostředí II. vatikánského koncilu – může dnes mít širší význam. Všichni lidé patří k „Božím národům“. Bůh je jim nakloněn a naplňuje jejich duši rozličnými způsoby, nám známými i neznámými. Myslím, že jsem to v předchozích podstavcích s pomocí oficiálních pramenů II. vatikánského koncilu i z pozdějšího období dostatečně ukázal. Přirozeně, že asijští biskupové a teologové tyto perspektivy ještě významně rozvinuli.

Za druhé můžeme čerpat moudrost a teologii z pramenů všech národů světa, ze všech kultur a náboženství. Jako křesťané nemáme výlučný nárok na pravdu.

Za třetí bychom my, kdo žijeme v multireligiózních společnostech, měli navazovat dialog a spolupráci s lidmi všech náboženství a kultur a se všemi lidmi dobré vůle (tedy i s lidmi nenáboženskými), aby rostlo kosmické společenství svobody a vzájemnosti, lásky a spravedlnosti.

A konečně bychom si už takové společenství neměli představovat jako církev, nýbrž spíše jako Boží království, do něho patří všichni a všechno (srov. Ef 1,3-10; Ko 1,15-20; 1K 15,28). Dovolte mi tyto důsledky stručně načrtnout.

Asijská moudrost

Před mnoha lety jsem napsal knihu s názvem Life in Freedom: Liberation Theologies from Asia. V ní jsem se pokusil ukázat, že různá asijská náboženství mohou být pro asijské národy inspirací v jejich boji za ekonomické, sociální, politické a také náboženské osvobození. Obsah knihy zde přirozeně nemohu shrnout. Ale rád bych uvedl několik věcí, z nichž vysvítá, že křesťané nemají na „teologii lidu“ monopol. Pro biblisty není ničím novým, že mudroslovné knihy Starého zákona čerpaly materiál i ze sapienciální literatury Blízkého Východu. To může být dnes podnětem i pro nás, a to nejen v Asii, nýbrž na celém světě, neboť globalizace ruší hranice a otevírá nové obzory. Stará Indie měla sbírku moralizujících příběhů Pancatantra. Někteří vědci ji srovnávají s Ezopovými bajkami, oblíbenými na Západě, a domnívají se, že takové příběhy mohly mezi Východem a Západem kolovat. Kdyby chtěl dnes někdo v Asii sestavit knihu moudrosti, jistě by použil i materiál mudrců, jako byli Konfucius (Čína), Buddha (Thajsko, Vietnam), Thiruvalluvar a Ghándí (Indie).

Konfucius považoval život za proces spolužití. Základem lidského společenství bylo podle něho pět vztahů: vztah mezi panovníkem a poddanými, mezi otcem a synem, mezi manželem a manželkou, mezi staršími a mladšími a mezi přáteli. Lí – tj. náležitý způsob udržování vztahu s druhými – musí být pro život člověka směrodatné. Je nutno dodržovat určitý základní humanismus, projevující se respektem a laskavostí vůči druhým. „Zlaté pravidlo“ (Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě.) se připisuje Konfuciovi, i když podobné zásady najdeme i v mnoha jiných kulturách. Hlavní důraz je v nich kladen nikoli na právo, nýbrž na povinnost a odpovědnost. Ideálem je harmonický život. Taoismus rozšířil cit pro harmonii na vše stvořené, ovšem jeho pohled na soužití a na universum byl více filosofický než morální.

Třebaže Buddha učil, že cílem života je naprosté odpoutání, nelpění na věcech a vztazích, jeho moderní následovníci nacházeli inspiraci spíše v jeho představě universa, kde jsou všechny bytosti vzájemně provázány, a vyvinuli z ní sociální perspektivu, založenou na potlačení vlastního já. V universu panuje „interdependence“, vzájemná provázanost, všeho a všech. Bhikkhu Buddhadasa z Thajska z toho vyvodil princip dhamma-socialismu. Egoismus jako výlučné zaměření na sebe sama je nutno odstranit. Jsme na sobě závislí a jeden za druhého odpovědni. Musíme spolu žít a pracovat a vzájemně si sloužit. Jeho učení je sociálně angažovaný buddhismus.

Thich Nhat Hanh je vietnamský mnich. Soustřeďuje se rovněž na téma interdependence, ale svoji verzi nazývá „interbytí“. Bytí je inter-bytí, spolu-bytí, což znamená být na druhých závislý a být jejich oporou. Měli bychom se vystříhat všech konfliktů vyplývající ze sobeckého lpění a žít s druhými a s universem v harmonii. Nesobeckost může vést až k obětování se pro druhé.

Tiruvalluvar žil údajně v Ježíšově době v Tamilnadu na jihu Indie. Je autorem knihy Tirukkural, obsahující 1330 dvouřádkových aforismů, které se týkají osobního, společenského a manželského života. Nábožensky jsou neutrální, takže se dodnes vedou spory, zda byl hinduista, nebo jainista. Protože často vycházíme z předpokladu, že láska k bližním je charakteristickou hodnotou křesťanství, stojí za to se podívat, co říká Tiruvalluvar o lásce:

Kdo nemiluje, je sám; Kdo žije správně, ale bez lásky,

kdo miluje, dal by za druhého vlastní tělo. je jako červ bez páteře: slunce ho spálí.

Láska dává řád životu, Toho, kdo ti ublížil, potrestáš tím,

bez lásky je život jako tělo bez kostí. že ho zahanbíš, prokazuje mu dobro.

Mahatma Ghándí proslul svým bojem za svobodu, spravedlnost a mír v Jižní Africe a v Indii. Jeho zbraní bylo nenásilí. Stal se tak inspirací pro jiné vůdce jako Martin Luther King nebo Nelson Mandela. Ghándí sám naznačil, že k učení o nenásilí dospěl pod vlivem jainismu, dále Ježíšova života a učení, vyjádřeného např. v kázání na hoře, a úvah o správném způsobu života (dharma) v Bhagavaghítě.

Kultura, nebo náboženství?

Zabýváme-li se tradicemi moudrosti v Asii i jinde, povšimneme si, že jsou spíše kulturní než náboženské. Tak např. mudroslovné knihy mají ve Starém zákoně jiné postavení než knihy historické a prorocké. Nelze je považovat za texty zjevené do té míry jako knihy historické a prorocké. Jak jsem již řekl, leccos v mudroslovných knihách mohlo být vypůjčeno z jiných nábožensko-kulturních společenství Blízkého Východu. Židé měli své vlastní, zvláštní zjevení, ale nevzdali se kvůli tomu tradiční moudrosti, která patří k dědictví, jež sdílejí s jinými národy v téže kulturní oblasti. Při čtení a interpretaci těchto textů jsou jistě tradičním historickým materiálem ovlivňováni, nicméně vlastní autoritativní stanovisko neopouštějí.

Mnoho nejstarších textů tamilské tradice v Indii (k níž patřím) nemá například výslovně náboženský charakzter. Některé vyprávějí o lásce a o válce, o společenských vztazích a o morálních zásadách lidského života. Nepatří jednoznačně k hinduismu, jainismu ani buddhismu. Známé etické dílo Tirukkural (z něhož jsem výše citoval) není explicitně spojeno s žádným náboženstvím. Je to čisté mudrosloví. Autorovu náboženskou příslušnost neznáme. A právě proto patří jeho dílo lidem všech náboženství. Upanišady jsou zase spíše filosofické než náboženské. Některé jejich pozdější texty zmiňují Šivu, ale rané texty jsou čistě meditativní. Moderním jazykem bychom řekli, že jsou spíše spirituálního než náboženského zaměření. Výhodou takových textů je, že mohou být použity v multireligiózním kontextu. Většina národů světa má svá přísloví a příběhy, které patří k jejich kulturní, nikoli náboženské tradici. Někdy jsou to dokonce dlouhé epické skladby mýtického, nikoli náboženského významu. Takovou sapienciální literaturu lze označovat jako texty areligiózní, suprareligiózní, nebo prostě kulturní.

Spolupráce mezi náboženstvími

Před II. vatikánským koncilem bylo úkolem veškeré misijní činnosti dokazovat, že jediná cesta ke spáse vede skrze církev, a „obracet“ lidi na víru. Koncil nicméně uznal, že dobré a svaté stránky mají i jiná náboženství, a vyslovil se pro mezináboženský dialog. Ten byl z počátku ještě stále chápán jako příprava k misiím, přičemž jeho těžištěm byla diskuse mezi intelektuály, odhalující pravdu o Bohu.

V posledních letech se zájem přesouvá na hledání spravedlnosti, míru a harmonie ve společnosti a na otázku, jak by mohla různá náboženství, vyznačující se vlastním pohledem a čerpající z vlastních pramenů, při uskutečňování tohoto cíle spolupracovat. Uznává se, že různá náboženství v dnešním světě ospravedlňovala i rozkol a násilí. V této souvislosti se proto usiluje o dorozumění, toleranci a akceptování jinakosti, aby bylo možno rozdíly v nábožensky pluralitní společnosti oceňovat a radovat se z nich.

Užitečné je i interreligiózní slavení společensko-náboženských svátků nebo setkávání ke společné modlitbě v případě společenských konfliktů či přírodních katastrof. Taková spolupráce vychází z uznání sociálních a spirituálních hodnot, k nimž se mohou různá náboženství společně hlásit, aniž by popírala rozdíly na čistě náboženské úrovni. Tomto způsobu spolužití bývá nazýván interreligiózní teologizace. Víra v jednoho Boha a nutnost budovat společnost na sdílených hodnotách, jako je svoboda, vzájemný respekt a sociální spravedlnost, je přitom akceptována všemi.

Od církve k Božímu království

Na základě zkušenosti, že úcta k jiným náboženstvím může napomáhat k blahodárným setkáním lidí s Bohem a lidí mezi sebou, se asijští biskupové a teologové rozhodli nově formulovat, co je cílem misií: Není to církev, nýbrž Boží království, a církev je symbolem tohoto království a slouží mu. Už koncil řekl, že církev je tudíž „vybavena dary svého zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království“ (LG 5). Sv. Jan Pavel II. tuto myšlenku rozvedl:

Církev je pro celé lidstvo svátostí spásy a její činnost se neomezuje na ty, kteří přijímají poselství spásy. Ona je hnací silou na cestě lidstva k eschatologickému království, je znamením a podporovatelkou evangelijních hodnot mezi lidmi. (GS 39) K této cestě, obrácení se k Božímu plánu, přispívá církev svým svědectvím a svou činností, jako je dialog, lidský pokrok, snaha o spravedlnost a mír, výchova a péče o nemocné, pomoc chudým a dětem, a má přitom stále na zřeteli, že transcendentální a duchovní skutečnosti, které připravují na eschatologickou spásu, mají přednost. (RM 20)

Indonéští biskupové vyjadřují asijský pohled na věc stručně: „Protože všechna náboženství a tradiční náboženská přesvědčení obsahují hodnoty Božího království, jež jsou plody Ducha, směřuje – při dobré vůli – všechno jejich toužení a úsilí k příchodu Božího království.“ Proto je dnes v Asii obvyklé považovat příslušníky různých náboženství za spolupoutníky na cestě do Božího království.

Přesuneme-li hlavní zřetel z církve na Boží království, ocitne se v centru naší pozornosti místo dílčí instituce celé Boží universum, zahrnující nejen lidi, nýbrž veškeré stvoření. Církev jako symbol a služebnice Boží vlády má v něm privilegované místo; je to ovšem skromné místo Božích služebníků. Církev může toto universum, jež je sférou přítomnosti a působnosti Boha jakožto Stvořitele, Slova jakožto Stvořitele-Vykupitele a Ducha jakožto dárce života, pouze pozorovat. Nečiní si nárok na roli zprostředkovatele. Může si činit nárok jedině na zvláštní schopnost vidění, jež jí byla dána skrze zážitek setkání s Kristem. Avšak tento nový pohled neupírá sama na sebe, nýbrž na „Boha, jenž je všecko ve všem“ (1K 15,28), tento pohled zahrnuje všechny národy, jejich kultury a náboženství. Mluvit o „Božím lidu“ znamená tedy nahradit křesťanskou perspektivu perspektivou všelidskou.

Když církev identifikovala sama sebe s Božím královstvím, možná podlehla pokušení toto království zmenšit, přizpůsobit je svému vlastnímu omezenému prostoru a svému vlastní omezenému pohledu. V církvi samé zaujali přední místa duchovní. Nyní jsou ale v popředí lidé. Díky moudrosti, kterou jim dal Duch a kterou prohloubilo evangelium, zahrnují do svého vidění všechny věci a všechny lidi.

Z Concilia 3/2018 přeložila Helena Medková