Jste zde

Společenství svatých kolem stolu Páně

Dokud tedy Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním, kdy také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno, někteří jeho učedníci putují po zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou oslaveni a hledí ´jasně na samého trojjediného Boha, jak je.´“ (Lumen gentium 7, 49)

Úvod

Článek Apoštolského vyznání „společenství svatých“ na první pohled evokuje představu barvotiskového obrázku, na kterém se tísní davy světců s mitrami, palmovými ratolestmi, nástroji svého umučení a dalšími atributy. To, že kolem Božího Trůnu se pohybují ve věčné adoraci vykoupení (lidští) duchové, je v mojí církvi1 - o katolické či pravoslavných nemluvě – nezpochybňovaný fakt. Jenže, není to trochu málo, hovoříme-li o výpovědi Kréda?

Kdo je svatý?

Předně si ujasněme termín „svatý“, přičemž není tak docela od věci vtipná definice Ambrose Bierce (The Cynic´s Wordbook),2 že je to „rehabilitovaný a adaptovaný mrtvý hříšník“, tedy zesnulá osoba, dlící nyní ovšem v blízkosti Boží. Na prvním místě jsou to jistě mučedníci, jimž se nejméně od dob Apoštolských Otců prokazovala světecká úcta, nemající překvapivě své kořeny v helénismu, nýbrž vychází z židovské zbožnosti (kult tzv. „makabejských mučedníků“ v Antiochii).3 Biskup Niketas z Remesiany4 (335 – 414) zahrnuje do tohoto společenství světců starozákonní patriarchy i ty, kdo teprve budou žít a rovněž nebeské duchy, anděly.5 Tito vykoupení hříšníci z řad smrtelníků – a s nimi nebešťané původem – jsou ovšem v pevném, byť běžně neviditelném, spojení s hříšníky, dosud používajícími hmotné tělo. Toto chápání se ve většinové Církvi udrželo až do nástupu německé a švýcarské reformace, zatímco pro český utrakvismus byla úcta ke svatým ještě příznačná, včetně modliteb k nim.6

Reformační pojetí

Reformace cítila potřebu se vymezit proti kultu svatých a tento článek Kréda si vyložila jako „solidární spojení křesťanů“.7 Jistě, „svatými“ jsou vskutku na mnoha místech Nového zákona nazýváni první křesťané (Řím 15,26; 16, 15 aj.), přičemž tu nehraje roli nějaké morální hodnocení, nýbrž prostá skutečnost, že jsou „oddělení Bohu“, podobně jako starozákonní Izrael (Num 15, 40 aj.), a v něm pak ještě speciálně áronovské kněžstvo (Lv 21,7). Tomu nelze upřít jistou logiku, je-li tomu ovšem tak, pak tento článek víry musí být pouhým zdvojením předchozího. A to je nesmysl. Pavel Filipi konstatuje: „Zvláště v církvích protestantské tradice velmi oslábla myšlenka ,společenství svatých (communio sanctorum) – vědomí, že přítomné shromáždění má své bratry a sestry, kteří svou víru žili a trpěli před reformací a v jiných prostředích.“8 Jinými slovy se stalo to, že – jako v mnoha dalších případech – i zde to reformace ve snaze po důkladné očistě křesťanského učení poněkud přehnala.

Eucharistické společenství svatých

Sociální aspekt „společenství svatých“, zdůrazňovaný protestantskou tradicí samozřejmě nelze ignorovat, sounáležitost s živými chudáky je tu nesporně také obsažena.9 Viditelným, ba přímo demonstrativním vyjádřením toho je tu Eucharistie a s ní spojená hostina agapé (prvokřesťanské obce to zřejmě ještě striktně neoddělovaly, jak tomu bylo v pozdním starověku a je dnes v živých farnostech či sborech). Církev coby „společenství svatých“ se nepochybně ve své celistvosti zjevuje či realizuje právě během eucharistického shromáždění, neboli - slovy významného katolického teologa současnosti - ve „společenství stolu kolem Zmrtvýchvstalého“.10 Neboť „Společenství svatých (…) překračuje hranici smrti; spojuje navzájem všechny, kdo přijali jednoho Ducha, jeho jedinou, životodárnou moc“.11 A koneckonců ani konstituce Lumen gentium nás v tomto nenechává na pochybách: „Nebešťané totiž tím, že jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou církev ve svatosti, zušlechťují bohoslužbu, kterou církev obětuje Bohu zde na zemi…“ (LG 7, 49)12 Naproti tomu když evangelík Pöhlmann píše, že „její odumřelí, mrtví členové zůstávají v těle církve“,13 zdá se, jakoby s jejich aktivní účastí na životě církve vůbec nepočítal, formulace dokonce vzbuzuje dojem, že podle něj se zesnulí „církevníci“ nacházejí zcela mimo oblast života, někde „za plentou“, v jakémsi kataleptickém stavu, z něhož jednou budou zburcováni andělskou polnicí. Ostrý protiklad k tomu představuje pravoslavné vědomí sounáležitosti, pravé „obcování“ dosud žijících křesťanů se zvěčnělými světci, jak vyplývá z nápisu, který si přál mít na náhrobku Serafim Sárovský (1754 – 1833): „Až budu mrtev, přicházejte ke mně, k mému hrobu, čím častěji, tím lépe. (…) Řekněte mi vše a já vám budu naslouchat a všechna vaše hořkost zmizí. A jak jste ke mně mluvili, když jsem byl naživu, mluvte i nyní. Protože já jsem živý a budu i navěky.“14

Co duše v očistci? (příklad ze středověkého Irska)

Teď bychom si ještě mohli položit otázku, patří-li do „společenství svatých“ i duše v očistci.15 O tom lze ovšem těžko pochybovat, protože jsou už spaseny a jen se připravují na blažený pobyt mezi nebešťany. Přimlouváme se za ně v modlitbách a ony se modlí za nás. Kromě očistce „statického“, jak ho známe ze zlidovělých katolických představ, lze vystopovat očistec jiného druhu, vycházející z keltské tradice. Mám na mysli „očišťování skrze dramatické zkoušky“.16 Příkladem může být osud Suibhne Geilta. Tento irský král se dopustí celé řady rouhavých skutků, z nich nejzávažnějším je pokus o vraždu biskupa, místo něhož zahyne mladý žalmista. Stižen kletbou Suibhne během bitvy u Mag Rathu (v roce 647) zešílí a jako napůl člověk a napůl pták odlétá pryč. Prožívá mnoho snových dobrodružství, ale vždy navečer se vrací do monastýru ke svému příteli opatu Molingovi. Zahyne kopím – což je řádná odplata za stejným způsobem provedenou vraždu – a po přijetí eucharistického chleba odchází k Bohu. Protože se však historický Suibhne ve zmiňovaném válečném střetu nezbláznil, nýbrž padl, je nepochybné, že v příběhu je řeč o očišťující se duši.17 To, že nakonec přijímá Mystérion,18 je mi zřejmým dokladem účasti křesťana „v očistci“ na společenství kolem stolu Páně, zřejmě při Molingově komunitě, která se za jeho spásu modlila.

Závěr

Zredukovat „společenství svatých“ na skupinu (nebo skupiny) bratří a sester, co se v neděli o sjednané hodině sejdou na bohoslužbu a jsou vůči sobě navzájem solidární, jak si to představují někteří protestanté, dost dobře nelze, tedy aspoň ne bez výrazného ochuzení tohoto článku Kréda. Jedná se zde nesporně o obecenství všech vykoupených osob, tedy Církve „bojující, trpící i vítězné“. Toto obecenství se pak uskutečňuje výjimečným způsobem během eucharistické slavnosti, kdy se všichni – včetně andělských zástupů - shromažďují jako rodina Božích dětí kolem „stolu Páně“.19

1 Církev československá husitská.

2 Do češtiny přeloženo jako Ďáblův slovník (Albatros, 2010).

3 Markschies, Christoph, Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství, Vyšehrad, 2005, str. 111.

4 Dnešní Bela Palanka v Srbsku. J. M. Lochman (Krédo) uvádí „z Remeše“, což je samozřejmě nesprávná a zavádějící informace.

5 Lochman, Jan Milíč, Krédo, Kalich, 1996, str. 221.

6 Například Jan Hus byl vzýván jako pomocník při bolestech zubů, neboť jimi trpěl v kostnickém žaláři.

7 Lochman, Krédo, str. 221.

8 Filipi, Pavel, Církev a církve, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, str. 73.

9 Filipi, Pavel, Hostina chudých, Kalich, 1991, str. 39 – 48.

10 Ratzinger, Joseph – Benedikt XVI., Úvod do křesťanství, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2007, str. 239.

11 Tamtéž.

12 Lumen gentium. Věroučná konstituce o církvi, Scriptum, 1992, str. 58.

13 Pöhlmannn, Georg Horst, Kompendium evangelické dogmatiky, Mlýn, 2002, str. 344.

14 Cit. in.: Warre, Kallistos, Cestou orthodoxie, Síť, 1996, str. 111.

15 K problematice vzniku a vývoje učení o očistci viz.: Le Goff, Jacques, Zrození očistce, Vyšehrad, 2003. Osobně pokládám za nejstarší nesporný křesťanský doklad očistce vidění kartáginské mučednice Perpetuy (asi 202 po Kr.), týkající se jejího – v dětství zemřelého – bratra Deinokrata, který snad byl v duchovním světě pokřtěn. E. R. Dodds se domnívá (Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Nakladatelství Petr Rezek, 1997, str. 67), že v pozadí této vize jsou „spíše starodávné pohanské představy žíznícího mrtvého“, což ale vůbec nemusí být v rozporu.

16 Gruber, Martin, Černý Yscolan. Možný odkaz na očistec ve středověké velšské poezii, Getsemany, březen 2017 in: http//www.getsemany.cz/node/3409

17 Buile Shuibhne, in: https//celt.ucc.ie//published/T302018/index.html; též: Gruber Martin, Moling, Getsemany, léto 2017, in: http//www.getsemany.cz/node/3439. Irský výraz „geilt“ označuje jak „blázna“, tak „bludnou duši“, podobně jako velšské „(g)wyllt“.

18 Upřednostňuji tento výraz před latinským ekvivalentem „sacramentum“.

19 V našem mirovickém kostele je zvykem nechávat během liturgie otevřené skleněné dveře kolumbária, vedoucí do presbytáře, čímž je naznačena spoluúčast zvěčnělých na Eucharistii spolu s námi, dosud žijícími.

Komentáře

Je dobré, že autor uvádí pohledy různých církví na dané téma.
Ale absolutizovat 'subjektivní pohled jeho církve' a odsoudit ty druhé .. "jak si to představují někteří protestanté, dost dobře nelze" .. to si mohl odpustit.
Někdo jiný by zase mohl napadnout třeba "duše v očistci".