Velikonoční doba v době koronaviru

Prožíváme velikonoční období, které s ohledem na hygienická opatření v souvislosti s koronavirem COVID-19 nemá v novodobých dějinách obdoby. Tzv. španělská chřipka, které podle odhadů podlehlo několik desítek milionů lidí, kulminovala v českých zemích v říjnu 1918. Zdejší církevně-politické poměry ovlivnila spíš jen nepřímo tím, že zdržela nepopulárního pražského arcibiskupa Paula Huyna (1868–1946) v Chebu, kam odjel kvůli biřmování a v polovině října ulehl s horečkou spojenou s levostranným zápalem plic. V té době podle místní kroniky umíralo v Chebu na chřipku průměrně 6 lidí denně. Kvůli rekonvalescenci zažil arcibiskup vyhlášení samostatnosti Československa v Chebu, který však patřil k německojazyčným oblastem požadujícím připojení k Německu. Československému vojsku se Cheb vzdal až 16. prosince 1918 pod hrozbou dělostřeleckého útoku. Tyto okolnosti zřejmě přispěly k tomu, že se arcibiskup Huyn místo návratu do Prahy rozhodl v listopadu uchýlit do Švýcarska a později na svůj úřad rezignoval. Ale i bez této chřipkové epizody by jeho setrvání v úřadě bylo za nových poměrů nereálné, protože byl příliš spojován s minulým režimem a o jeho výměně se kvůli nepopularitě a stížnostem uvažovalo už dříve. Kvůli španělské chřipce byly na čas uzavřené školy, ale není mi známo, že by došlo k přerušení bohoslužebného slavení.

Jinou vzdálenou paralelu bych viděl v závěru II. světové války v roce 1945, kdy spojenci často bombardovali továrny a další zařízení v neděli, aby zabránili ztrátám mezi dělnictvem. Jenže pak se nechtěnými obětmi stávaly lidé jdoucí z kostela, jak se stalo např. na Květnou neděli 25. března ve Kbelích a okolí nebo v neděli 29. dubna v Nýrsku. Nedávno mě zaujal nápis od Jaroslava Seiferta na kostele v Kralupech nad Vltavou, který se vztahuje k ničivému náletu na město dne 22. března 1945: „Jen kostel se svou tichou věží zůstal trčet mezi troskami nedotčen. Na jeho podlahu snášeli mrtvé katolíky, evangelíky i bez vyznání a chrám je všechny přijímal pod vlídnou střechu.“

Je známou skutečností, že společně prožité utrpení v době II. světové války výrazně pomohlo křesťanům k překonávání úzkých konfesních hranic a umožnilo rozvoj ekumenismu. Kladu si otázku, zda i současná situace povede k nějakým změnám. Zatím máme spoustu otázek a málo odpovědí, jak ve svém textu k aktuální situaci uvádí Jaroslav Vokoun. Pavel Hradilek ve svém textu nabízí zkušenost se slavením Velikonoc v době virtuální, Pavel Kuneš svědectví o vlastní ekumenické zkušenosti. Martin Gruber s dalším keltským příspěvkem a Pavel Jartym s biblickými komentáři doplňují toto číslo, k jehož četbě vás zvu.