„Tělo člověka je ze země, jeho krev z moře, oči ze slunce, jeho dech z větru, mysl z nestálosti mraků, kosti z kamene, duše z Ducha Svatého, jeho porozumění ze Světla Světa, tedy Krista.“
(z velšského lékařského rukopisu, kolem roku 1400)
Křesťanství a zázračná uzdravení – na tom spojení není nic překvapujícího. Ale jak je to se zázračným uzdravováním mezi keltskými křesťany? - Pokud něčím křesťanství v Irsku, Skotsku, Walesu, Bretani a Cornwallu výrazně doplňovalo křesťanství „městské“, převládající v ostatní Evropě, pak to byla zcela jasně daná definice člověka jako součásti Stvoření, nikoli jen jeho izolovaného vrcholu. V návaznosti na druidské a filidské učení se věřilo, že člověk je složen ze živlů, a s živly se při procesu uzdravování pracovalo. V tomto krátkém textu – který je pouhým nahlédnutím do obsáhlého tématu - se chci zaměřit na léčivou moc vody v keltských legendách.
Voda v keltské (jako ostatně snad každé pravěké, starověké i středověké) společnosti měla posvátný a očišťující charakter, přičemž v předkřesťanských dobách bývala obvykle spojena s mýtickou osobností. Ta mnohdy svou smrtí předala životodárnou moc konkrétní studni nebo řece. Známý je příběh o Sabrině, dochovaný u Geoffreye z Monmouthu ( asi 1095 - 1155). Tuto dívku utopila zlá macecha v řece, jež pak získala jméno Severn (Sabren, Hafren) a Sabrina se stala nymfou zmiňovaného toku. (Připomínám, že božské bytosti sice nezřídka umírají, ale jsou schopny recyklace.)
V křesťanské tradici pak často vytryskne pramen na místě, kam dopadne uťatá hlava světce či světice (panna Winifred), případně na místě, kam si zavražděný - leč přesto ještě mobilní - mučedník hlavu donese (poustevník Nectan). Uvedu příběh z Rhygyvarchova Života svatého Davida, v němž je brutálně zavražděna šlechetná dcera zlého vladaře a druida: „A bezelstná dívka, která od svého dětství žila zbožně a zdrženlivě uprostřed davu nejhorších žen, složila neškodnou hlavu do macešina klína. Ale ta zuřivá macecha rychle vytáhla nůž a uřízla hlavu té přešťastné panny. Její krev tekla na zem, odkud vytryskl průzračně tekoucí pramen a uzdravoval v hojnosti četné lidské neduhy, toto místo lidé dosud nazývají „Merthyr Dunod.“ (BD, 18)
Jméno děvčete lze sice odvodit z názvu místa mučednictví jako „Dunod“, ale jedná se v tomto případě o jméno mužské (Donatus). Možná byl pramen původně spjat s nějakým poustevníkem, tam žijícím, než ho nahradila atraktivnější mladistvá mučednice. Nicméně se zdá, že její kult zanikl už ve středověku.
Studny a prameny jsou častěji než se světci spojeny se světicemi, pannami a - v některých zásadních případech - matkami, snad v závislosti na tom, kterou bohyni dotyčná světice nahradila. Značné množství uzdravujících pramenů a studní bylo spojeno s Iulií Helenou; jen v Yorkshiru jsem jich napočítal čtyřiadvacet. Není to překvapující – právě v Yorku (Eburacum) zemřel roku 306 její druh Constantius Chlorus a odtud také později jejich společný syn Konstantin započal tažení na kontinent, aby se zmocnil diadému a vešel do dějin jako první křesťanský imperátor. Středověké legendy si někdejší bythínskou šenkýřku Helenu přivlastnily a učinily z ní dceru polomytického britonského krále Coela „Starého“. - Šest pramenů svaté Heleny (Ffynnon St Helen) v severním Walesu však nesouvisí s ní, nýbrž s Elen, manželkou uzurpátora Magna Maxima. Obě byly rodičkami vládců, a tak navazovaly na druidskou tradici svatých Matek. - Zde je vhodné připomenout pověst, v níž křesťanský král Urien z Rhegedu narazí při lovu na krásnou ženu, peroucí v řece prádlo. Je to Modron („Matka“), bytost z Jiného světa. Z jejich svazku pak vzejde – krom slavného reka Oweina a jeho sestry Morfudd - i Anarun/Rhun, král a arcibiskup. Křesťanští svatí i pohanští bohové – všichni jsou jedna velká (příležitostně i šťastná) rodina. Občas tyto bytosti křesťanskou víru i přijímají – mořská panna Lí Ban je pokřtěna opatem Comgallem a stává se svatou Muirgen. (Koneckonců, jakási dívka s rybím ocasem zdobí i středověké křeslo v kostele cornwallské vesnice Zennor.)
Zakladatel bangorského monastýru Deiniol „Bílý“ dal v jihovelšském Penalunu vzniknout takovému prameni prostřednictvím vody, kterou nabral do lahvičky z řeky Jordánu během své pouti do Palestiny: „...Když vzýval Kristovo Jméno, zasadil svou hůl a vylil na zem vodu, jíž si přivezl ze Svaté země, a z hole rázem vyrostl nejkrásnější strom, a na tom místě vytryskl pramen nejsladší vody, která je schopna léčit různé choroby, je-li užívána jako nápoj.“
Ale Deiniol není jediný, kdo takto použije jordánskou vodu – rovněž biskup-opat Cadog jí vlije do pramene, kterému již dříve dal zázračně vyprýštit. Jak píše legendista:
„Kde Kristus obmyl ty, jež poskvrnil první člověk,
odtud pochází uctívaná voda Cadogova.
Těm, kdo jsou špínou naplněni, tento pramen poskytuje záchranu.“.
Jinými slovy: jordánská voda je přenesena do Británie a jí posvěcené vodní zdroje se samy stávají novým - či alternativním - Jordánem. (Právě tak hlína z míst, spojených s Ježíšovým působením, proměňuje ve Svatou zemi každý kout světa, kam je rozeseta.) Spojení hříchu s nemocí je z uvedených řádků patrné. - Což pochopitelně neznamená, že by v keltských oblastech tehdejší doby „nekonkurovali“ světcům-léčitelům klasičtí lékaři – v Llangianu se například zachoval náhrobní kámen asi z pátého století s nápisem „MELI MEDICI FILI MARTINI IACIT“.
V některých případech je uzdravení spojeno nikoli se samotnou vodou, nýbrž se souvisejícím předmětem: Když se jednou chtěl biskup Oudoceus napít z pramene, ale neměl nádobu, vzal od jedné žen, které tam konaly domácí práce, hrudku másla, „uhnětl ji do tvaru malého zvonu, pozdvihl ruku, aby z toho mohl pít – a pil. A v té podobě – totiž zlaté – také zůstal, takže se jevil všem, kdo to viděli, složen celý z ryzího zlata; kterýž pak od oněch dnů díky božské Moci je uctíván v kostele v Llandaffu, v upomínku na svatého muže; a říká se, že nemocný, který se ho dotkne, bude uzdraven.“
Sama skutečnost, že světec dal vzniknout posvátnému prameni a konal uzdravující zázraky, ještě ale neznamená, že by musel být nutně z nemoci uzdraven on sám. Ciaran z Clonmaicnoise, zakladatel četných monastýrů, umírá v necelých třiatřiceti letech na žlutý mor (o něm se zmíním na závěr) a Ita, „pěstounka svatých ostrova Erin“, podlehne rakovině, která je popisována jako brouk darb-daol, ukusující z jejího těla. Voda v křesťanském pojetí není spojena s „nátlakovou“ magií, uzdravení je podmíněno svobodnou vůlí svrchovaného Boha.
A nezapomínejme – krom živlu vody - ani na PŘÍBĚH. Léčivý příběh, do něhož nemocný vstoupil, legenda spjatá se světcem, který vykonal div. Mnohé jsou ztracené, jiné už zapomenuté, ale stále se ještě některé zachovaly.
Pokleslejší podobou těchto uzdravujících příběhů jsou různá zaříkávadla, nezávislá už ale obvykle na konkrétní lokalitě. Jedno - velmi rozšířené ve Walesu - proti bolavému zubu zní takto:
„Petr seděl na mramorovém kameni,
sám Ježíš k němu přistoupil:
´Petře, co se děje?´
´Bolest zubů, můj pane Bože.´
´Vstaň, Petře, a budeš uzdraven.´
A každý muž a žena, kteří těmto slovům věří,
musí být od bolesti zubů uzdraven,
což činím ve Jménu Božím.“
Otázkou samozřejmě je, zda máme taková zaklínadla brát jen jako pokřesťanštěnou magii, nebo v nich spatřovat i svérázné modlitby (ostatně uvedený text pochází od kněze z irského Corku), případně pak součást lidové křesťanské mytologie.
Dodatek: světci a pandemie
Keltské křesťanství dosáhlo největšího rozkvětu v čase pandemie. Na Blízkém Východu se vynořil žlutý mor, – a především díky Justiniánově válce s Ostrogóty - se přenesl do Evropy. Británii zpustošil v roce 547 – mezi obětmi byl i gwyneddský král, odtud se pak rozšířil do Irska. Pokud máme z četby legend pocit, že keltští světci neustále někam cestovali a zakládali nové a nové monastýry na nejrůznějších místech, pak vězme: bylo to do značné míry způsobeno rozumnou snahou vyhnout se zamořeným oblastem.
Nečinní vůči chorobě však přesto nezůstali: Biskup Teilo za svého pobytu v Bretani zneškodní a na útes v moři připoutá jedem vraždícího plaza, v okolí Říma zase Brynach zabije šelmu „se zkrvavenými čelistmi a jedovatým dechem“. Ve stejný zhruba čas – rovněž v Římě – se takové obludě postaví i opat a spisovatel Gildas „Moudrý“: „Svatý Gildas však pokračoval v započaté cestě; kdy tam několik dní pobýval, navštívil modlitebnu svatých, tu se doslechl, že Římané jsou těžce postiženi škodlivým dechem draka, ukrývajícího se v jeskyni na jakési hoře, a který svým morovým dechem zahubil mnoho Římanů, jakož i dalších lidí v jejich sousedství. Když to Gildas uslyšel, časně zrána tajně opustil hostinec, v němž se ubytoval, a s berlou v ruce vystoupil na onu horu. Poté se modlil, přišel ke vchodu do jeskyně a spatřiv draka, vzýval Kristovo Jméno a pak beze strachu řekl: „Dávám ti možnost zemřít zde rychlou smrtí, aby tě později mnohem více nezničil věřící lid.“ Tu klesl (drak) na zem a zemřel, jeho mor uprostřed lidu ustal.“
Zdá se být prokázáno, že přinejmenším výše citovaná legenda v mytologické zkratce zachycuje situaci ve střední Itálii během pandemie a přičítá zásluhu za její zastavení (v Římě a okolí) opatu Gildovi. A tím bych tu chtěl skončit: Síla upřímné křesťanské modlitby, která je schopna v nejhlubší zděděné a zjevené Moudrosti vnímat člověka jako nedílnou součást dokonalého Stvoření - ta dokáže zastavit v letu i anděla smrti. Tomu věřím.
Poslední komentáře