Jste zde

Moc jako služba

Kritická interpretace „moci“ na základě Nového zákona

1

Vztah latinskoamerických křesťanů a křesťanek k moci se jeví jako značně ambivalentní – a právě tak vztah tamní teologie k politice. Je pravda, že se veřejná politika a nevládní organizace nadále angažují ve prospěch chudých. Nicméně v průběhu (nové) strukturace mocenských vztahů došlo ke kooptování společenských a církevních hnutí do postliberálních vlád, což jejich kritičnost oslabilo. Někde jsou sice dosud občas předmětem diskusí společenské poměry a veřejná politika (témata jako chudoba nebo práva žen), avšak zároveň se objevují i jiné požadavky. Sílí křesťanskonáboženské iniciativy novoletnických a konzervativně fundamentalistickch kruhů: náboženské skupiny a církve samy zakládají, financují a organizují politické strany pravicového zaměření, veřejně se angažují ve volebních bojích, vytvářejí mocné lobby a aktivně působí v parlamentech. Rozdělily si mezi sebou mocenské pozice na místní i celostátní úrovni a ve snaze převzít přechodně či natrvalo úřady a funkce ve státním aparátu využívají mezinárodní publicity. Protože se tyto skupiny formují okolo centralistických a autoritářských řídících útvarů, stále silněji podporují i autoritářské a elitářské vlády. Pevným základem takových politických aliancí se mají stát nově vypracovávané novoletniční a fundamentalistické teologie – ovšem kritický aspekt teologie se přitom do značné míry vytrácí.

Vycházíme z toho, že moc jakožto abstraktní a konstantní veličina neexistuje. Existují jen postupně a nepřetržitě se vytvářející variabilní mocenské vztahy, sloužící jako mechanismy efektivního vykonávání moci, jež se projevuje fyzickým, morálním, psychickým, ideologickým a náboženským nátlakem a disciplinuje jednotlivce i společenství. Pokud nechápeme moc abstraktně, pak se s ní setkáváme nejen v institucích jako stát nebo církev; vidíme, že se organizuje podle jisté „mikrofyziky moci“, přičemž se v komplexu reálné i symbolické směny mohou prosazovat různé zájmy. Moc je tedy společenská praxe strukturující se uvnitř sociokulturních vztahů, které jsou podle požadavků a zájmů konkrétních účastníků stále otevřené pro nové konstelace a konstrukce. Moc se takto přesunuje od centra k okrajům a vytváří mechanismy, jimiž může být efektivně uplatňována; pojem „moc“ pokrývá tedy různé oblasti společenských poměrů. Ideologický, vojenský, byrokratický, symbolický a náboženský aparát pracuje tak, že se jednotlivci a kolektivy těmto poměrům přizpůsobují a podrobují; stávají se jejich stoupenci, nebo naopak odpůrci. Intenzita nátlaku či dobrovolné účasti může být přitom různá podle toho, jaké osobní či společné zájmy dotyčný sleduje. Takové vztahy a nutné konflikty se tudíž vyskytují v každé sociokulturní struktuře.

V novozákonní době byl převládající mocenskou strukturou systém Římského impéria. Ve 2. století př. Kr. zahájil Řím expanzi do oblasti Středomoří s cílem zmocnit se bohatství dobytých území. V rámci projektu pax romana, uskutečňovaného až do 3. století, musela říše ovládat, kontrolovat a disciplinovat různé skupiny obyvatel, což si vynutilo vznik celé řady struktur a vztahů, o něž se opírala její velkolepá autorita.

Je zřejmé, že projekt pax romana se dařilo upevňovat prostřednictvím obrovské vojenské síly. Římské vojsko jakožto výkonný orgán centralizované moci dokázalo opakovanými dobyvačnými taženími, široce uplatňovanými podrobovacími strategiemi a zabíjením jednotlivců i skupin rozšiřovat hranici říše, upevňovat vládu nad dobytým teritoriem a prosazovat římský zákon a pořádek. Jakýkoli odpor byl energicky potlačován. Někteří antičtí římští autoři tento způsob vlády výslovně podporovali – dokonce z ideologických důvodů přisuzovali císaři božské vlastnosti. Díky masovým odvodům do armády bylo možno s pomocí vojska vybudovat mezi centrem a periférií dopravní a komunikační systém, který překonával přirozené překážky jako řeky, hory a bažiny. Římské silnice umožňovaly kromě kontroly přístavů také přesun vojenských jednotek a dopravu zboží, což byl předpoklad udržení pořádku v říši a náležitého zásobování hlavního města. Aby bylo zajištěno fungování správního aparátu a alespoň částečná integrace politických a společenských sil z obsazených území do imperiální struktury, vytvořil Řím mezi sebou a vyššími vrstvami v regionech zájmové společenství, čímž postupně dosáhl souhlasu a spoluúčasti „periférie“ na výkonu centrální moci. Křesťanské skupiny, o nichž se mluví v Novém zákoně, měly k jednomu z prostředků sloužících nadvládě Říma ambivalentní vztah: pozemních i vodních komunikací vytvořených původně ve prospěch říše využívaly k šíření evangelia, tedy k propagování úplně jiné vlády – vlády Ježíše z Nazareta, židovského Mesiáše a Krále, jehož pokoj není „z tohoto světa“ a má přinést spravedlnost a spásu všem lidem, zvláště těm, kdo trpí nejvíce. Tato síla odporu, směřující z periferie k centru, působila ve prospěch okrajů společnosti.

Moc etablovaná na nejvyšší úrovni se významně projevovala v organizaci společenských vztahů. Pojmem patriarchát označovali římští ideologové mocenský systém uplatňovaný na úrovni státního uspořádání a zejména jeho přenos na mikroúroveň „domu“. Cicero vytvořil architekturu a strukturu patri-kyriarchálního systému pro řízení státu a domácnosti – dvou vzájemně se podporujících institucí. Tato struktura předpokládá a upevňuje dualismy uvnitř společenských tříd, etnických skupin, ve vztazích mezi pohlavími a věkovými skupinami. Podle elitářského a androcentrického pohledu byl hlavou rozšířené rodiny muž, což zajišťovalo stabilitu státu. Tento myšlenkový model zůstal v platnosti ještě dlouho po skončení středověku. O takovém myšlení a snaze udržet patriarchální uspořádání čteme i v Novém zákoně, ovšem najdou se zde i texty, které právě tento model zpochybňují (Ga 3,26-28; Ko 3,18-4,1).

Texty Nového zákona jsou odrazem podmínek, struktur a mocenských poměrů v Římské říši. Evangelia, v jejichž vyprávěních se prolínají prvky historické s mýtickými, odkazují k počátkům Říše římské za císařů Octavia Augusta (27 př. Kr. – 14 po Kr.) a Tiberia (14 – 37 po Kr.). Vznikaly v době krvavé vlády císaře Nerona (54 – 68) a především za panování flaviovské dynastie (Vespasianus: 69 – 79, Titus: 79 – 81, Domitianus: 81 – 96). Historická i teologická reflexe novozákonních textů pracuje s dějinnými fakty, jako bylo např. obviňování a pronásledování křesťanů (zvláště za Nerona) nebo zničení Jeruzaléma včetně následných událostí (za Vespasiana a Tita). U Matouše (10,16-42), Jana (kap. 16), ve Skutcích apoštolů (1,8; 2,42-47; 4,32-35), v 1. listu Korintským (1,10-2,5) a jinde nacházíme v této souvislosti výroky vyjadřující nesouhlas a povzbuzující k odporu, event. k vytrvalosti ve víře.

Při celkovém pohledu můžeme říci, že většina těchto textů mluví o jisté protikladné, heterotopní moci, avšak k tématu moci obecně či k výkonu moci se nevyjadřují jednomyslně. Zjednodušeně řečeno kolísají mezi dvěma postoji: moc Říše římské si představují jako šelmu (Zj 13), nebo ji naopak chápou jako ustanovenou od Boha (Ř 13,1-7). Kromě těchto krajních pozic vyzvedávají moc vykonávanou jako služba (diakonie) a popisují Boží království jako systém stojící na jiných principech než „tento svět“. V tomto smyslu vidí Jan „svět“ (kosmos) jako politickou a sociokulturní strukturu, která je opakem Božího království: věřící žijí v podmínkách „tohoto světa“, ale nepatří mu, neboť jsou dětmi Božími. K projektu Božího království náleží láska, vzájemné sdílení, služba a společenství jakožto projevy víry v Boha, osvědčující se v každodenním životě malých křesťanských obcí a posilující je v odporu vůči násilným poměrům jakéhokoli systému.

V synoptických evangeliích se kritický výklad moci soustřeďuje také na vyznání, že Ježíš je syn Davidův, tedy na jeho nárok na reálný výkon vlády ve světě, jenž je z hlediska Římské říše okrajový. O tomto základním aspektu svědčí triumfální vjezd Ježíše do Jeruzaléma (Mk 11,14 par), jedna z událostí předcházejících utrpení svátku Velikonoc. Avšak vyprávění samo se od popisů mocných činů jiných vládců liší tím, že kůň je v něm nahrazen oslem a královský průvod houfem prostých lidí. V podání evangelistů dostává družina davidovského krále lidovou podobu. Tvoří ji ti, kterým Ježíš rezervuje místo u nebeské hostiny, protože nemají žádný majetek. Tyto základní rysy odpovídají charakterizaci Ježíše jako panovníka, jehož vláda je prostá.

Jeden z typických Ježíšových výroků o této alternativní moci, která je mocí vztahu a služby, najdeme u Marka (10,42-45; Mt 20,25-28; L 22,25-26): Ten je mezi vámi největší, kdo slouží. Tím je zřetelně ohlášen odklon od vžitých hodnot, jež hlásala patri-kyriarchální ideologie. Tímto Ježíšovým odkazem se ovšem církev ve svých dějinách řídila velmi zřídka. Ježíš jím upozorňuje na výkon politické moci ve své době; Mk 10,42 se při pozorném pohledu jeví jako výslovná obžaloba tehdejších poměrů. Na rozdíl od Lukáše a Matouše nemluví Marek o panovnících v kladném smyslu, natož aby jim prokazoval čest označením euergetai (dobrodinci). Naopak kriticky a výsměšně formuluje: „… ti, kteříž sobě zalibují (dokein) vládnouti nad národy“ (BK). Ti, kdo si myslí, že vládnou, panují násilím, podrobují si (katakyrieuein) národy. Předpona kata označuje politické panování „nad“ národy, zatímco Lukáš používá jednoduché sloveso kyrieuein, „panovat“, jímž mocenské vztahy harmonizuje a jejich násilný charakter minimalizuje. Totéž lze říci o slovese eksúsiazein (L 22,25), které znamená vykonávat moc, zatímco slovesem kateksúsiazein upozorňují Marek (10,42) a Matouš (20,25) na prvek násilí při výkonu moci. Vzpomeneme-li na způsob, jakým makrostruktura Římské říše ovládala národy, vidíme jasně negativní rysy této formy vládnutí i skutečnost, že všechna tři evangelia podobný model vlády odsuzují. Ježíš ukazuje na příkladu zotročených lidí (diakonoi, dúloi), že vládnout v Božím království znamená sloužit, a teologicky tak odhaluje povahu imperiální moci.

Argumentem pro takovou změnu vládnutí je u Marka a Matouše jednání samotného Ježíše, kterého obce (ekklésiai) vyznávají jako Syna člověka: Nepřišel, aby si dal sloužit, nýbrž aby sloužil a dal svůj život. Tady vidíme důležitý rozdíl ve srovnání s Ř 13,1, kde je v poměrech daných protikladem dobra a zla nazírána i vrchnost jako Boží diakonos: je nástrojem trestu a pomsty, vynáší soud. U Marka a Matouše je diakonos právě naopak Ježíš, který dává vlastní život!

Podobně zasluhují pozornost mikrostruktury existující v rámci makrostruktury Římské říše, tedy mocenské vztahy uvnitř domácností, korporací a náboženství. Tam se formují alianční hnutí, ale i hnutí ozbrojeného či nenásilného odporu, jako je hnutí Jana Křtitele nebo Ježíšovo hnutí. Obě jsou to hnutí prorocká a eschatologická, vyvolávají souhlas i odpor, získávají stoupence a zároveň se dostávají do izolace. Z evangelií se dovídáme, že

  • Ježíš léčil bez ohledu na příslušnost k etniku, pohlaví nebo společenské třídě ženy i muže, staré i mladé, ale především chudé. Posiloval tím populární lidová léčitelská hnutí a hledání alternativních cest s pomocí víry, jejichž typickými znaky měl být soucit, akceptování druhých a moc jako služba. Zároveň zpochybňoval obohacování lékařů na účet nemocných, náboženské tradice, rozlišování čistého a nečistého, diskriminaci a vytěsňování jednotlivců i společenství a politicko-ekonomickou nadvládu, jež lidi ujařmovala a ubíjela. Jeho léčitelská moc byla založena na vztahu a jejím cílem bylo uzdravení.

  • Ježíš přijímal lidi, kteří byli považováni za nehodné a neschopné a žili na okraji společnosti: ženy, děti, otroky, nádeníky, řemeslníky a prostitutky. Dělil se s nimi o vědění, jídlo a pití, zahrnoval je péčí a láskou. Tímto způsobem hlásal radostnou zvěst ve vesnicích a městech, na ulicích, v domech a synagogách, v chrámě i na březích vod. Byl pokorný a energický, dokázal utěšovat i obviňovat, byl vystaven útokům a zakoušel vyčerpání a osamělost. Plakal, smál se a nevyhýbal se tělesnému dotyku mužů i žen. Toto jeho jednání mu získávalo učedníky i učednice, kteří žili ve společenství osvobozující lásky a Božího milosrdenství jako rovní s rovnými. Zpochybňoval tak situaci, kdy mocní prostřednictvím útlaku a vykořisťování vytvářeli elity, vyčleňovali lidi ze společnosti, deklasovali je a dopouštěli se na nich násilí.

  • Ježíš učil na základě znalostí tóry, historie, tradic a lidové moudrosti. Při kázních před prostými posluchači používal přísloví a podobenství, s učenci vedl disputace, v nichž prokazoval stejně vynikající techniku výkladu Písma, jakou disponovali oni. Do té doby bylo vědění jakožto výsada elit prostému lidu nepřístupné. Ježíš je dal naopak do služby životu a Božímu království a kritizoval instituce, jimž šlo o udržení stavu. Přesně v tomto smyslu například zdůrazňoval, že sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu!

  • Jako základna pro Ježíšovu činnost a život sloužily i některé domácnosti. Tam měly významnou roli také ženy: řídily provoz, pečovaly o druhé. Ježíšův dům, dům pro Ježíše je prostor života, přijetí, respektu, rovnosti, léčení a solidarity. Pro Ježíše nestojí domácnost na patri-kyriarchální struktuře, nýbrž na ochotě plnit Boží vůli. „Zárodečnou buňkou“ společnosti není patriarchálně organizovaná domácnost, nýbrž sourozenecký vztah ve službě Božímu království (srov. bod f).

  • Jan Křtitel byl popraven a Ježíš přibit na kříž. Oba byli pro své jednání odmítnuti, udáni, odsouzeni a popraveni těmi, kdo využívali moci „nad“ druhými ve prospěch politických i náboženských systémů, jejichž cílem bylo kontrolovat a vlastnit. Janova a Ježíšova smrt se však staly obžalobou moci, která vládne prostřednictvím násilí a nespravedlnosti, a symbolickým výrazem slabosti a vratkosti lidských soudů. Připomínka Jana Křtitele v ježíšovském hnutí je oceněním náboženských aktivit, které v konfliktních situacích hrají zprostředkovatelskou roli a jsou posly míru. Památka Ježíšova zmrtvých-vstání udržuje naději na svobodu, resp. osvobození především tím, že zpochybňuje jakoukoli formu nadvlády, která lidi utiskuje, mučí a zabíjí. Skutečnost, že prvními svědkyněmi zmrtvýchvstání byly ženy, je výzvou k nastolení takových mocenských poměrů, které by sloužily pošlapávanému životu – což platí i dnes, kdy na světě denně dochází ke znásilňování a zabíjení tisíců žen!

  • Jak vyprávějí novozákonní Listy a Skutky apoštolů, toto osvobozující Ježíšovo jednání napodobovali vlastním životem četní následovníci, a to s různými zkušenostmi a výsledky. Ježíš připisoval domu a rodině tak velký význam, že se domácnosti mužů a žen stávaly církvemi (ekklésiai) svobody a osvobození, zárodečnými buňkami odporu proti římským patri-kyriarchálním strukturám. Vedle synagog byly místem pro slavení víry a organizování života společenství. Žily podle kritérii Božího království a jeho spravedlnosti, distancovaly se od praktik vládnoucí moci a stávaly se laboratořemi nové, jiné moci. Projevovalo se to i tím, že vedoucí roli v nich často plnily ženy – Marie, Marta, Priscilla, Tabita, Chloe, Phoiebe, Junia a mnoho dalších. Paradoxní nicméně je, že v jiných domácnostech, zejména tam, kde ke křesťanství konvertovali příslušníci nežidovské elity, se nadále udržovala patri-kyriarchální ideologie, která zůstala dodnes nejsilněji propagovanou „křesťanskou ideologií“ (srov. tzv. „domácí tabulky“).2

Na závěr můžeme říci: Cílem novozákonních vyprávění byla komunikace. Tyto texty se obracely na právě vznikající křesťanské obce, které se mj. zabývaly otázkou uspořádání mocenských vztahů uvnitř ekklésiai. Proti pokusům vykonávat moc v souladu s mocenskými poměry v Římské říši postavily myšlenku moci, jež chce sloužit zejména lidem potřebným, které systém pax romana a náboženské instituce, snažící se udržet si postavení a moc nad lidmi a jejich vírou, učinily nejzranitelnějšími. Pán církve vyzývá dnešní lidi a církve, aby toto kritické dědictví znovu objevovali!

Z Concilia 3/2020 přeložila Helena Medková

1 Ivoni Richter Reimerová, luterská teoložka, získala doktorát filosofie a teologie na Universitě v Kasselu (D). Je profesorkou na Papežské katolické universitě v brazilském státě Goiás.

Haroldo Reimer, luterský teolog, získal doktorát teologie na Církevní vysoké škole Bethel ve Wuppertalu (D). Je profesorem na Státní universitě v brazilském státě Goiás.

 

2 Haustafeln (něm.) byly seznamy určující, které práce příslušejí v domácnosti muži a které ženě. Jedna z takových domácích tabulek byla připojena k Lutherovu Malému katechismu.