331 - listopad 2020

Jak dlouho ještě?

Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat? Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady, strastmi se den ze dne v srdci soužit? Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat? Shlédni, Hospodine, Bože můj, a odpověz mi! Rozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti, ať nepřítel neřekne: „Zdolal jsem ho!“ Moji protivníci budou jásat, zhroutím-li se. Já v tvé milosrdenství však doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal. (Žalm 13)

„Jak dlouho ještě, Hospodine?“ Podobně jako žalmista si tuto otázku kladu poslední dobou poměrně často. Kladu si ji nejen nad zprávami o přibývajícím množství nakažených, hospitalizovaných nebo zemřelých, ale i nad chmurnými předpovědmi budoucího vývoje, včetně kolapsu zdravotnického systému. Kladu si ji také nad příběhy konkrétních nakažených nebo zemřelých v mém okolí. Především si ji však kladu nad zhoršující se atmosférou ve společnosti. Mám pocit, že se téměř vytratil étos solidarity, ohleduplnosti a víry ve vlastní síly, který jsem mezi lidmi pozoroval na jaře. Tváří tvář neznámému onemocnění byla tehdy větší ochota přijmout potřebná opatření a společně se ohrožení postavit. Jenže z tehdejšího premianta boje proti koronaviru covid-19 jsme se na podzim propadli na samé dno žebříčku a patříme k nejrizikovějším zemím. Jak se to stalo? Kdo za to může? Pochybuji, že je možné na tyto otázky najít jednoduchou odpověď. Možná jsme jen podlehli iluzi, že bez těch jarních lyžařů v Itálii by se nám koronavirus zcela vyhnul, zvlášť kdybychom hermeticky uzavřeli hranice a zavřeli se v našich domovech. Možná byla některá silácká prohlášení o vítězství nad epidemií koronaviru jen analogií budovatelských hesel minulosti ve stylu: „Rozsvítíme slunce štěstí, pro každého bude hřát, poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát.“ Možná by byla na místě větší pokora tváří tvář přírodě a jejím dějům. Spolu s Jobem, který odpovídal na sérii Hospodinových otázek (např. „Tušil jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů?“ Jb 38, 21), bychom mohli vyznat: „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám.“ (Jb 41, 3)

Pokora, respekt, zodpovědnost, ohleduplnost a v neposlední řadě víra v Boží milosrdenství, kterou vyjadřuje závěr žalmu 13. To jsou vlastnosti, které bych nám všem v této náročné době přál. Mrzí mě nejenom lehkovážné popírání vážnosti situace, ale i strach, který je mezi lidmi rozšířen. Strach z onemocnění, ze ztráty živobytí, z neznámé budoucnosti nebo z jiných věcí je pochopitelný. Ale je špatné, když nás tento strach paralyzuje a rozděluje.

Po těchto úvahách o vážných věcech se ještě musím zmínit o budoucnosti Getseman. V závěru tohoto čísla najdete informaci o výrazném zvýšení předplatného a o důvodech, které nás k tomu vedly. Jak dlouho ještě budeme časopis vydávat v papírové podobě záleží i na vás a na vaši přízni, za kterou velmi děkujeme.