Abhartach

Drobný příspěvek k irskému folklóru

Na severoirském venkově najdeme pod hlohem tři kameny – jeden velký a dva menší – kterým se říká „Slaghtavertský dolmen“. Pod nimi mají spočívat kosti nejslavnějšího irského upíra Abhartacha.

První zmínka o něm se nachází v knize Patricka W. Joyce Původ a dějiny irských místních jmen, třetí části a třetí kapitole: Ve farnosti Errigal v hrabství Derry je místo, které se jmenuje Slaghtaverty, ale mělo by se nazývat Laghtaverty, laght nebo náhrobek „abhartacha“ (avartagha) čili trpaslíka. Tento trpaslík byl čaroděj a strašlivý tyran a poté, co se dopustil velkých ukrutností na lidech, byl nakonec poražen a zabit sousedním náčelníkem, někteří říkají, že to byl Fionn Mac Cumhaill (viz. str 61. výše). Byl pohřben ve stoje, ale už druhého dne se objevil ve své staré děsivosti, krutější a živější než dřív. Náčelník ho zabil podruhé a pohřbil jako předtím, ale on opět unikl z hrobu a šířil hrůzu po celém kraji. Nato se náčelník poradil s druidem a podle jeho pokynů trpaslíka zabil potřetí a pohřbil ho na stejném místě hlavou dolů; umlčel jeho čarodějnou sílu, takže se už nikdy na zemi neobjevil. Laght nad trpaslíkem existuje stále a legendu můžete slyšet velmi podrobně od domorodců, z nichž jeden mi toto řekl.¹

Napřed je třeba vysvětlit neobvyklé gaelské slovo laght. Jedná se o leacht, stavbu z neotesaných kamenů, někdy obsahující lidské ostatky, typickou pro rané monastýry na západním pobřeží Irska. Nanejvýš důležité je, že Patrick W. Joyce nechápe výraz abhartach jako vlastní jméno – je to prostě označení trpaslíka. Trpaslíci totiž, jak prokázal mediavelista Claude Lecouteux, jsou oživlé mrtvoly, opouštějící své mohyly a hroby.² Vycházejí škodit živým a nezřídka je vraždí - i když zdaleka ne vždy pitím krve, častěji rdoušením, morových zápachem, lámáním kostí a roztrháním na kusy – a koneckonců proti konzumaci lidského masa tyto bytosti rozhodně výhrady nemají. Irové je nazývají neomh-mairbh. (Trpaslíci z Disneyho Sněhurky představují přece jen laskavější druh.) Tito zakrslíci dokázali ovšem někdy nabývat obludných rozměrů – a „Slaghtaverskému dolmenu“ se také říká „Obrův hrob“.

Zmiňovaný Fionn Mac Cumhaill, rígfénnid Fianny, družiny válečníků a lovců bez vlastního území, bývá sice tradičně řazen do 3. století po Kristu, ale je spíše mytologickým hrdinou, než historickou osobností, pravděpodobně „Divokým lovcem“, božstvem, které bojovníci Fianny uctívali. Ke spojení s abhartachem mohlo dojít proto, že v cyklu o jejich dobrodružstvích (Fhiannaíocht) vystupuje polobožský vtipálek Abarta, což je jméno nikoli nepodobné označení zmiňovaného záhrobního (ne)tvora. To však není jediná možnost.

Později zaznamenané verze příběhu jsou mnohem košatější – dozvídáme se jméno náčelníka, který abhartacha zneškodnil (Catháin či Cathrain, eponymní předek klanu O´Kane), je nám podrobně popsán protivampyrický zásah, a z druida se v některých variantách stane křesťanský světec.

Zdá se sice nemožné přesně zjistit, kdy hororový příběh ze Slaghtaverty vznikl, přibližnou dobu však odhadnout lze. Dolmen může pocházet už z neolitu a gaelské obyvatelstvo k němu jistě přistupovalo s úctou. Na takových místech – a zejména v prehistorických mohylách – totiž přebývali lidé z kmene bohyně Danu (Tuatha dé Dannan), jejichž klid se neodvažovali rušit ani poté, co přijali křesťanství. Vikingské nájezdy na irské pobřeží a jejich usazování na „Zeleném ostrově“ přinesly změnu. Ságy – zejména islandské – jsou plné oživlých nebožtíků, draugrů, jejichž útoky vrcholí v době kolem zimního slunovratu. Na rozdíl od Irů byli vikingové proslulí svými vpády do mohyl, kde s draugry bojovali a brali si jejich poklady – v letech 863 a 874 došlo v Irsku k hromadnému vylupování hrobů skandinávskými přistěhovalci.³

Nejslavnější draugr anglosaské literatury – Grendel z eposu Beowulf – je dánského původu a historky o podobných bytostech nacházíme obzvlášť často v oblastech, kde se na Britských ostrovech usadili Seveřané. Jeden příklad za mnohé: Zaniklá vesnice Wharram Percy severovýchodně od Yorku je dnes široké veřejnosti známa především pro nález kosterních pozůstatků asi deseti jedinců, na nichž byly provedeny posmrtné zásahy, mající je zneškodnit.⁴ Předtím, než Vilém Dobyvatel předal vesnici baronovi de Percy, vlastnil tam část půdy muž s jednoznačně severským jménem – Ketilbjorn.

Vraťme se k hrabství York, zpět na sever Irska: Možná stojí za zmínku, že v devátém století byl jedním z gaelských náčelníků skandinávského původu Caittil Find, o němž se německý keltista Heinrich Zimmer (1851 – 1910) domníval, že je reálným předobrazem Fionna Mac Cumhailla. Hypotéza nedošla obecného přijetí, nicméně podobnost jmen obou náčelníků (Find i Fionn znamená „bílý“, „čarovný“, „nadpřirozený“) může napovídat, že za spojením abhartacha s Fionnem může být víc, než se zdá.

I když písemně je příběh o záhrobním trpaslíkovi zaznamenán poměrně pozdě, je pravděpodobné, že sahá až do neklidného období, kdy se křesťanské Irsko muselo smiřovat s nově příchozími pohanskými osadníky. Souvisí s vykrádáním a hanobením starých hrobek v posledních desetiletích prvního tisíciletí, jež bylo později interpretováno jako protivampyrický zásah, kterým se z lupiče stal hrdina, osvoboditel konkrétní lokality od řádění neomh-mairbha. Zhruba ve stejné podobě, jakou uvádí Patrick W. Joyce, se pověst zřejmě tradovala nejpozději od jedenáctého století. (Ačkoli to nelze prokázat, byl možná idealizovaný akt barbarského řádění v Slagtaverty součástí nějaké nedochované ságy, jejíž hlavní postavou mohl být právě Caittil Find – a nebo také někdo docela jiný.)