Kázání při pohřbu Jana Konzala

Jr 17,14–18; Žalm 27; Mt 5,13–16

Sestry a bratři,

jsme na konci pozemského boje člověka, který se jmenoval Jan Konzal. Mnozí jsme ho znali jako přítele, bratra, učitele, biskupa, pastýře, kazatele, myslitele, autora, organizátora, strýce… Jedna mezi námi, paní Magda, ho znala jako manžela. Nikdo z nás ho neznal tak dobře, jako znal on sám sebe – i když nám k tomu dával mnohá vodítka svou bezvýhradnou otevřeností, se kterou toho na sebe ve svých knihách zcela netakticky, nepózérsky prozradil víc než dost. Ale ani on sám sebe neznal tak dobře, jak ho – jako svého milovaného syna – zná jeho a náš nebeský Otec. To je to podstatné, co se sluší říct na každém křesťanském pohřbu.

Jan, který odešel, odešel k Pánu Bohu, se kterým se znali po celý život a jehož království v tomto světě Jan neúnavně stopoval a jako by naschvál zapomínal, že v Německu vymysleli slovo Parusieverzögerung, opožděná parusie, opožděný příchod Páně, takže mnohým opožděným připadaly jeho vize církve jako bláznovství. Ve svých knihách napsal a s mnohými z Vás „nasdílel“ (jak se dnes v trochu jiném významu říká) svou představu církve. Jan Konzal odešel, ale jeho význam a odkaz zde – trochu jako rébus, trochu jako povzbuzení – zůstává pro okruh jeho přátel i pro teologické, historické i církevně-právní odborníky.

My se ale v tuto chvíli zaposlouchejme do svědectví Písma svatého. Z proroka Jeremjáše a z Ježíšova kázání na hoře, dvou biblických čtení, která jsme slyšeli, bych rád zmínil pět věcí, které mě napadají při vzpomínce na Jana.

1. Povolání proroka není žádná selanka

Není to život s nadpřirozenou extrainformací navíc, která by svému nositeli zajistila výhodu lepší orientace v terénu a všeobecný respekt. „Nedral jsem se o to být tvým pastýřem“ (Jr 17,16), řekne Jeremjáš ve své knize několikrát. Nestál o to stát se prorokem, i když zde byla odměna, že se dostane do Bible. To Povolání na něm leží jako těžké břemeno, někdy by ho nejraději odhodil a utekl z něj. Bibličtí proroci nevedli úspěšný, ale ani nějak zvlášť příkladný život (viz příběhy Ezechiele nebo Ozeáše). „Uzdrav mě Hospodine a budu zdráv, spas mě a budu spasen“, taková slova neříká někdo, kdo je zdráv a jistý si spasením – ale někdo, kdo se o tyto věci s prosbou obrací k Hospodinu.

2. Prorok budí kontroverze

Není určen momentální poptávkou svého posluchačstva. Přichází se slovem odjinud, slovem, které přijal (nahmatal, rozpoznal, vytušil) z onoho nekonečného, a přece s námi lidmi jednajícího a nás milujícího, kouta skutečnosti, kterému my lidé říkáme Bůh. To s sebou nese konflikty, protože se svým slovem odjinud přichází do prostoru, kde panují zdejší slova, často přízemní a hloupá. Křesťanství v sobě nese zvláštní rozpor, protože je svědectvím o nepředstavitelné a opravdové Boží lásce, ale tato láska v kontaktu s danostmi tohoto světa působí náraz, explozi, konflikt. „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“, říká trochu zlověstně Pán Ježíš v souvislosti s Božím královstvím. (Mt 10.34) Konflikt s sebou nese otázku, kdo tedy má pravdu. Prorok Jeremjáš se pro někoho možná pohoršlivě modlí „ať se propadnou hanbě ti, kdo mě pronásledují, a já ať se hanbit nemusím. Ať oni jsou zděšeni, a já ať zděšen nejsem.“ (Jr 17,18) Nejde tu jen o nějakou nenávistnou emoci (i když té prorok jistě také nebyl prost). Jde o sžíravou touhu, aby se ukázalo, jak to tedy je. A patří k těžkým břemenům proroků, že toho žádoucího a vyhlíženého za-pravdu-dání se za svého života většinou nedočkají. Načasování Božího za-pravdu-dání všelijakým dobrým iniciativám jeho lidí ve světě patří k největším tajemstvím křesťanství. Každou neděli, i tu dnešní první adventní, vyznáváme, že vzkříšením Ježíše Krista ukřižovaného proběhlo za-pravdu-dání cestě tohoto „prvního z těch, kdo zesnuli.“ (1K 15,20) K této události, k této ochutnávce toho, jak to nakonec dopadne, se vracíme při každých bohoslužbách.

3. Prorok nemá v zádech strukturu

Prorok jde v životě sám s Hospodinem. Ale ani toho nemá ochočeného. „Nebuď mi tím, kdo děsí“ (Jr 17,17), modlil se Jeremjáš a prozrazuje tím, že tuto zkušenost taky měl. Na rozdíl od těch, kteří jsou součástí nějaké lidské struktury, prorok vylézá z ulity známého a vystavuje se nevyzpytatelnému a nepochopitelnému Bohu. Snad zde smím přispět jedním z důležitých nálezů moderní biblistiky, podle níž Bible vznikla až mnoho set let poté, kdy v Izraeli působili velcí proroci, jakými byli Izajáš, Jeremjáš nebo Ezechiel. To ale znamená, že tito velikáni Bibli neměli. Neměli v zádech její autoritu, na kterou by se mohli odvolat, správně ji vyložit a v síle svého exegetického nálezu se pustit do svých protivníků. Stojí zde sami v situaci, kterou si nevymysleli, a s Bohem, jehož plány tak úplně neznají – a na bedrech konkrétní vzkaz, který mají vyřídit.

4. Prorok je konkrétní

A to je právě svízel jeho povolání. Prorocké slovo, jak jsme řekli, není jen výsledkem správné exegeze, zajištěné proti všem námitkám, objektivně a trvale pravdivé. K definičním znakům prorockého slova patří, že je jednorázové a neopakovatelné. Že je slovem ad hoc. Vzniká jako rozpoznání Božího kairu, příhodného času, jakési Boží přihrávky. To s sebou vždy nese ohromné riziko, kterého se nezbavíme až do soudného za-pravdu-dání, totiž riziko úletu, nebezpečí omylu. Přesto platí, že mírou prorockosti každého projevu církve ji míra jeho konkrétnosti.

5. Prorokovým nástrojem je on sám

Prorok neudílí rozumy, ale vstupuje do situací a mění je v duchu Božího povolání. Připomíná tak trochu Mojžíše, který se v knize Exodus proměnil ve svitek Tóry, který se pak už od určité chvíle zahaluje vždycky, když k lidem nemluví slovo Boží. Prorok se spotřebovává, aby vydával světlo, rozpouští se ve svém okolí jako sůl: promění se a splyne s jídlem, do kterého byl přidán. Jídlu dá chuť, ale lidé si pak pochvalují to jídlo, ne sůl, kterou bylo osoleno.

Milí přátelé, jsme na konci pozemské cesty člověka, který se jmenoval Jan Konzal. Žil životem proroka, o čemž svědčí také chuť tohoto shromáždění. Kéž Pán Bůh potěší všechny, kterým po jeho odchodu zůstala bolest. Kéž pro Jana i pro sebe samotné všichni vytrvale a s nadějí vyhlížíme velké Boží za-pravdu-dání všem našim dobrým snahám. Amen