Synodalita v praxi

Čeká nás proces učení

¹

V projevu proneseném v roce 2015 u příležitosti oslav 50. výročí zřízení Biskupské synody mluví papež František o synodalitě jako o „cestě, kterou církev podle Boží vůle nastoupí ve třetím tisíciletí,“ a vzápětí dodává, že „v jistém smyslu je vše obsaženo už ve slově ‚synoda‘. Společný postup laiků, pastýřů a římského biskupa je koncept, který lze snadno formulovat, ale už ne tak snadno uvést do praxe“.

Mluvit o synodalitě nestačí. Ta spousta výroků na podporu kolegiality pronesených po II. vatikánském koncilu přinesla nakonec věru málo, jak dosvědčuje dokument Apostolus suos z roku 1998. „Efektivní“ [účinná] kolegialita, uskutečnitelná pouze v rámci ekumenického koncilu, byla zcela nahrazena kolegialitou „afektivní“ [emoční].² Týž osud by mohl stihnout synodalitu, jestliže ji nedokážeme probudit k životu právě teď, v okamžiku, kdy je tak potřebná, a to jak vzhledem k situaci, tak z hlediska pastorace a nauky církve.

Zvláště příznivý čas pro prosazení synodality

Co se týče situace, ta je dána jednak rozsahem sexuálních deliktů spáchaných duchovními (i vysoce postavenými), jednak a možná ještě více tím, že episkopát – a dokonce Svatý stolec – nereagovaly adekvátně a viníky kryly. Takové selhání je v pravém slova smyslu strukturální. Nelze je svádět na pochybení jednotlivců. Příčina tkví v dnešní ekleziologii, která navzdory poslednímu koncilu zůstává klerikální a autoritářská. Jde o krizi systému, kterou duchovní napomínání a předpisy nevyřeší, jakkoli jsou důležité. Krize bude trvat tak dlouho, dokud nebude platit společná odpovědnost jednoho každého uvnitř Božího lidu na úrovní lokální, diecézní a výše.

Z hlediska pastorace lze říci, že v důsledku společenských změn, probíhajících od druhé poloviny minulého století zejména v západních zemích, klerikální autoritářské ekleziologii vlastně už došel dech. Do té doby představovali kněží jednu ze dvou částí duálního celku, v němž byla role duchovních a laiků jasně definována: Dle shodného učení papežů z let 1890–1950 bylo úkolem duchovních vést, vyučovat a celebrovat obřady pro blaho laiků, jimi vedených, vyučovaných a obřadům přítomných. Co bylo uskutečnitelné kdysi, ve společnostech převážně venkovských, prostých a málo vzdělaných, to se v dnešních komplexních, inovativních, stále více urbanizovaných a informacemi zahlcovaných společnostech, kde probíhá emancipace (zvláště žen), jeví jako neúčelné. Jenže to si zřejmě neuvědomuje každý – Codex iuris canonici revidovaný r. 1983 za papeže Jana Pavla II. opravil na předpisech z roku 1917 jen málo.³

Pokud jde o církevní nauku, mezitím už převažuje názor, že synodální či konciliární život patří k podstatě církve. Příspěvky v tematickém čísle CONCILIA (2/2021) mluví jasnou řečí. Je zřejmé, že nebude-li synodalita fungovat, je ohrožena identita církve. Lumen gentium správně začíná konstatováním, že církev je lidem Boha Otce, tělem Kristovým a chrámem Ducha svatého.⁴ Je-li chrámem Ducha svatého, znamená to, že rozmanité dary Ducha v celé jejich úplnosti lze nalézt pouze v úplnosti Božího lidu. A protože žádný křesťan a žádná církev nemá na dary Ducha monopol, musí v církvi fungovat systém vzájemného naslouchání a spoluodpovědnosti. A právě tak platí, že je-li církev tělem Kristovým s rozmanitými údy, jak zdůrazňuje sv. Pavel, je každý povolán přispívat tomuto celku svým dílem. Proto se Boží lid nazývá ekklésia, „shromáždění“ (ve francouzštině église). Vidíme, že obnovení synodality je i z hlediska doktríny zcela oprávněné.

Má-li být synodální život intenzivní, je nutno se učit

Odpor proti synodální budoucnosti, o níž mluví papež František, nebude možno zlomit sebeobsažnějšími doktrinálními úvahami ani dekrety. Jedinou cestou v situaci, kdy klerikální systém naprosto ztratil věrohodnost, je proces učení. Kněžím, biskupům i věřícím se dostávalo chybných výkladů příslušné doktrinální a kanonické exegeze, o niž se opírá klerikalismus. Duchovní dnes zjišťují, že je nutno rozvíjet synodalitu, a rozhodně nacházejí rozmanité způsoby, jak se to dá dělat. Zároveň si mnozí pokřtění uvědomují, že jako občané církve mají odpovědnost. Obě skupiny vědí, že vstupují do procesu učení, který bude vyžadovat tvořivý přístup ze strany instituce a také určitý čas. Oběma přístupům, které mohou napomoci ke zkvalitnění synodálního života, se následující text věnuje podrobně.

1. Důležitá role biskupů při vytváření vzájemných vazeb mezi duchovními a věřícími

1.1. Zejména biskupové mohou podporovat rozvoj synodality

Aby se synodalita stala skutečností, je přirozeně nutno „bojovat proti klerikalismu“. Jenže tenhle slogan je nebezpečný. Pranýřování klerikálního systému může vést k tomu, že budou na pranýř stavěni všichni kněží bez rozdílu, a to neprávem, neboť ne všichni jsou klerikálové, naopak, mnozí se sami cítí systémem ujařmeni a chtějí jho změnit. A k této změně mají ovšem mocné prostředky. Nehledě na jejich osobní postoj, který je velmi důležitý, mohou ovlivňovat zásadní otázky, jako je např. přednostní postavení, jemuž se ordinované osoby těší v očích těch, jimž sami slouží, anebo způsoby chování založené na přeceňování účinků kněžského svěcení. To všechno mohou dělat už teď, ještě před uskutečněním strukturálních reforem.

1.2 Biskupové mohou bojovat proti katolickému zvyku vyzvedávat ordinovanou osobu nad ty, jimž má sloužit

Lokální diagnóza: I když je ordinace v prvé řadě milostí pro druhé, v současnosti se prezentuje především jako milost daná knězi.⁵ Je to zřejmé např. na francouzských překladech Ef 4,11-12. Zatímco v některých čteme správně, že Kristus „dal jedny jako apoštoly, jiné jako proroky nebo evangelisty nebo jako pastýře a učitele... k budování Kristova těla“, v jiných překladech je to chybně: Kristus „dal jedněm být apoštoly, jiným být proroky...“.⁶ V rozporu s Pavlem, který neříká, že by jim bylo něco dáno (jsou to totiž oni sami, kdo byli dáni druhým pro společné budování), staví takový chybný překlad do centra samotného nositele úřadu a jeho ontologii a odhaluje konfesní předsudek,⁷ který k rozvoji synodality rozhodně nepřispívá.

Pohled teologie na otázku, kdo je povolán přijmout kněžské svěcení, je nutno korigovat. Stále ještě platí obecná představa, že povolání ke kněžství je jakési osobní volání, jehož se dotyčnému, poté co urazil určitou vnitřní duchovní cestu, dostane od Krista. Říká se: „Má povolání stát se knězem“ – zcela v souladu s církevním právem, které dotyčného vesměs označuje za „kandidáta“ a ukládá mu, aby písemnou žádost o svěcení poslal biskupovi diecéze, do níž má být inkardinován [začleněn]. Jako kněz se navíc bude od obyčejných lidí významně odlišovat obětí celibátu.

Z toho vyplývá zcela výjimečné postavení kněze vůči věřícím, což synodalitě zrovna neprospívá. Z hlediska doktríny se tímto způsobem formální a podstatný prvek povolání ke kněžství, tj. rozhodnutí ze strany církve,⁸ činí neplatným. V praxi to totiž znamená, že církev se zavazuje určité kandidáty vybrat, a zároveň jiné, vhodné, není ochotna povolat. Takže nakonec už pro nedostatek kandidátů nebudou vůbec žádní kněží. Pro tento případ doporučuje Direktorium jedinou cestu: modlit se.⁹

Pro změnu takové teologie mohou biskupové něco dělat. V řadě francouzských diecézí, a dokonce i v Římě, už začali. Místo čekání na kandidáty stálé jáhenské služby přijímají podněty od křesťanů a duchovních, kteří znají vhodné osoby, a na takto doporučené lidi se sami obracejí. Ti lidé se necítili povoláni a nehlásili se z vlastní vůle. Přijali volání církve a biskup je vysvětil. Na základě takto získaných zkušeností by všude tam, kde se potřeba ordinovaného křesťana jeví jako důležitější než jeho rodinný stav, bylo možno povolávat ke kněžství vhodné viri probati [osvědčené muže].

1.3. Kromě toho mohou biskupové dělat víc než jen okrajové změny názoru, že kněžské svěcení propůjčuje duchovním v církvi jedinečné mocenské postavení a činí je téměř rovnými Kristu.

Způsob, jakým oficiální a polooficiální dokumenty – Kánon církevního práva (CIC), Katechismus katolické církve (KKC) a Direktář pro život a službu kněží – prezentují ještě dvacet či třicet let po II. vatikánském koncilu účinky svěcení, ignoruje změnu doktríny, k níž došlo v koncilovém dokumentu Lumen gentium: Tam se nejprve mluví o Božím lidu a teprve potom o služebnících v jeho středu. Podle KKC, CIC i Direktáře spočívá hlavní účinek svěcení v tom, že zmocňuje křesťana, který má převzít pastorační úřad, „aby jednal jako zástupce Krista“. Tyto texty dále hovoří o nesmazatelném charakteru sacerdotia a systematicky neoznačují kněze slovem presbyter, nýbrž sacerdos, čímž úkol posvěcovat vyzvedávají nad zbylé dva ze tří úkolů kněze (tria munera) – učit a vést. Kněžství takto chápané se od obecného kněžství věřících liší „podstatně, a ne pouze stupněm“ (Lumen gentium 10), aniž se ovšem dodává, že nejde o rozdíl ontologický.¹⁰ Tato moc, oddělená od pastýřského úřadu, se tak stává osobní vlastností, což představuje vážný problém pro církevní nauku, jmenovitě v souvislosti s eucharistií a apoštolskou posloupností. A co hůř, podle církevního práva je i odpadlý biskup nebo kněz, přestože zbavený úřadu, nadále oprávněn sloužit mši a světit, pokud je ochoten dělat, co dělá církev. A ke všemu prý svěcení rozmnožuje milost, jež činí člověka svatým, a propůjčuje nový vztah k Trojici,¹¹ protože prý svěceného proměňuje ontologicky a dělá z něho „druhého Krista“, či dokonce „samotného Krista“.¹²

Pak se ovšem nemůžeme divit, že CIC mluví o převzetí úřadu faráře jako o „držení farnosti“ a že Direktář se v posledním odstavci (115) zabývá „samotou kněze“.

1.4. Biskupové mohou korigovat takové pojetí kněžského svěcení, které duchovního povyšuje nad církevní společenství nebo jej z něho dokonce vyčleňuje.

V rámci rituální ordinace může biskup beze všeho poukázat na to, že prosba o svěcení nevychází od osoby, jež má být vysvěcena, ani od biskupa, nýbrž od člena shromáždění, a tím zdůraznit úkol všech svědčit o Kristu. Do toho kontextu může zařadit i vyznání víry svěcené osoby, aby si ve chvíli, kdy má jeden ze shromážděných vstoupit do apoštolské služby, všichni ostatní uvědomili, že jsou společně ochránci víry. Dále může biskup při svěcení jmenovat konkrétní společenství, které svěceného přijme.

Svolávat sněm nebo pastorační radu není biskupovou povinností, ale pokud tak biskup pravidelně činí a zodpovídá se jim, může jako první ukázat, že vysvěcený držitel úřadu je částí církve (ecclesia). Navíc může v obou těchto instancích a v kněžské radě získávat prostřednictvím tajného hlasování návrhy na obsazení biskupského úřadu. Po odpovídajících úpravách jsou i farní rady místem, odkud mohou být neformálními iniciativami navazovány vztahy mezi biskupy a věřícími.

2. Je nutno apelovat na civilní zkušenosti pokřtěných a seznamovat je jakožto občany církve s jejich právy

Vyzná se katolický lid v aktuální situaci v oblasti synodality? Po mediálním zveřejnění případů sexuálního zneužívání a finančních skandálů lid volá přirozeně po reformách, ale neví, jak má hrát v církvi aktivní roli. Všichni už vědí, že jejich křest z nich dělá skutečné občany církve. Protože mají zkušenosti s demokracií, je důležité vymezit hranici mezi demokracií a synodalitou. O to se na příkladu synody snaží následující text.

2.1 Diecézní synody se řídí občanskoprávními zásadami

V kánonech 460–468 se doporučují čtyři „občanskoprávní“ zásady, které si věřící osvojí tím lépe, čím častěji se budou synody konat. Jsou to:

1. Informovanost většiny. Synodální život právě tak jako demokracie vyžaduje svobodné šíření informaci. Aby mohli účastníci synody převzít odpovědnost, musejí znát lidské, úřední a finanční zdroje své církve. Kromě toho se musejí naučit pracovat s médii a sociálními sítěmi, protože evangelium je určeno veškerému lidu.

2. Svoboda projevu. Svobodná diskuse občanů o záležitostech, jež se jich týkají, je znakem demokracie. I podle kán. 465 mají být na synodě všechny otázky předkládány členům k volné diskusi.¹³ Informace se tedy šíří shora dolů, takže debaty umožňují rozmnožování otázek a odpovědi a lepší komunikaci se společností. Je-li debata udušena uvnitř církve, nutně se za nejhorších možných podmínek znovu otevře na veřejnosti.

3. Vyjednávání a respekt k menšinám. Synody jsou lépe schopny dospět ke konsensu než demokracie, svá rozhodnutí činí se zpožděním a s kompromisy, neboť berou ohled na ty, kdo mají potíže vyjádřit svůj názor nebo uvažují jinak.

4. Účast na vypracovávání zákonů, jimiž se budeme řídit. Účastníci synody hlasují demokraticky o zákonech, které budou uplatňovány v rámci diecézního partikulárního práva. Takto se učíme katolicitě, nicméně zákony přicházející z centra tento proces často narušují.¹⁴

2.2. Účastníci synody mají jiná práva než poslanci v parlamentu

Vzor pro synodu nacházíme ve Skutcích apoštolů. Vidíme, že na sněmu mají odpovědnost jednak všichni, jednak několik jedinců. Když chce Petr znovu doplnit dvanáctičlenný tým, nepočíná si autoritářsky. Jako jedinec se obrací na „shromáždění bratří“ (na všechny), aby navrhli dva kandidáty, ale z těch nevybere jednoho ani Petr, ani skupina jedenácti. Rozhodnutí je prostřednictvím losu ponecháno na Bohu (Sk 1,15-26). V epizodě popisované ve Sk 6,1-16 neuplatňuje skupina dvanácti (několik) „exekutivní moc“, nýbrž vyslovuje návrh, s nímž „celé shromáždění“ (všichni) rádo souhlasí a zvolí sedm (několik) mužů, které pověří službou, tj. vyřešením konfliktu.

Dnešní synoda má tutéž strukturu. Předsedá jí biskup (jeden), je složena z členů (několika), kteří zastávají konkrétní funkce, a ze shromáždění (všech), zvoleného velkou většinou. Ani shromáždění, ani biskup nemají neomezenou moc. Přijaté texty musí vyhlásit biskup, který je nemůže změnit ani doplnit (to je možné jedině prostřednictvím mimosynodálního dekretu). Kromě toho nevyhlašuje nic, co by poškodilo sounáležitost s ostatní církví, neboť jeho církev, která je v plném slova smyslu církví, není celou církví. Tato ekleziologie sounáležitosti (společenství) by měla uklidnit všechny, kteří se děsí, že by nás synoda mohla zavést na scestí; už jen proto, že diecézní synoda nevynáší žádná věroučná rozhodnutí.

Účastí všech se rozumí účast jak křesťanů, tak křesťanek, které se navzdory zákazům vysloveným v 1K 14,34 a 1Tm 11,12 hlásí na synodách o slovo a vyjadřují svůj názor, aniž by proti tomu ti, kdo jsou zaměřeni spíše tradicionalisticky, protestovali. To je první krok k dovršení procesu inkulturace.¹⁵

2.3 Synodální církev se neobejde bez institucionální kreativity, což znamená těsnou spolupráci církevních právníků a teologů

V dokumentech II. vatikánského koncilu najdeme 1135 výroků o církvi – jen pět se týká církevního práva. Z toho plyne jednoznačné poučení. Myšlenku synodality nebude možno uskutečnit bez prostoru pro institucionální kreativitu, v němž budou církevní právníci a teologové vzájemně spolupracovat. Diecézní synody i pastorační, diecézní a farní rady jsou orgány fakultativní, jejich existence je přípustná, nikoli závazná – přestože jsou to jediná grémia, v nichž mají většinu laikové. Nebylo by možno prohlásit je dekretem za povinné? I to vyžaduje čas a učení.

V případě diecézní synody (jediné, pro kterou neexistují všeobecná pravidla) by to na úrovni místní církve znamenalo

1. nutnost rozhodnout o jejím složení: kdo může volit a kdo může být zvolen, podle jakých kritérií (věk, pohlaví, poměr obyvatel měst a venkova), jaký status budou mít odborníci a pozvaní hosté (zástupci jiných vyznání)

2. nutnost stanovit denní plán vymezující kompetence shromáždění a vypracovat odpovídající podklady s nutnými informacemi

3. nutnost vyjasnit možné způsoby práce a hlasování sněmu (délka projevu, role komisí, postup při žádostech o změnu, smírčí orgány)

4. a v neposlední řadě nutnost, aby se v průběhu tohoto procesu diecéze učily jedna od druhé

Závěr

Co slibuje synodální cesta? Že vzájemné setkávání, naslouchání a společná práce na rozhodnutích, činěných ve světle evangelia, bude přínosem pro všechny – biskupy, kněze, jáhny, řádové bratry a sestry, křesťany a křesťanky –, takže se farní obce a diecéze budou moci stát lepšími svědky evangelia. Hlasy světců a proroků jsou přirozeně vzácné, ale má-li být překonán klerikalismus, potřebujeme reformu instituce,¹⁶ aby skrze praxi došlo k proměně myšlení.

Z časopisu Concilium 2021/2 přeložila Helena Medková