Pátek velikonoční

Sk 4, 1-12; J 21, 1-14

Naděje chronicky neúspěšných (1989)

Jak zapadne dnešní čtení do našich osobních letošních velikonoc? Má pravdu Písmo, když tvrdí, že všechno, co bylo napsáno, může posloužit našemu poučení?

Pokud se nám skutečně podařil letošní půst, zjistili jsme v sobě lecjakou chromost volající po uzdravení. A zjistili jsme také lecjakou nevhodnost, nepoužitelnost. Vzkříšení nemusí být jen záchranou Nazaretského. Jeho vzkříšení může být zároveň vzkříšením našeho já: z nemohoucnosti, z bezmocnosti, ze slepoty či nelidskosti jiného druhu. O tom mluví dnešní čtení.

Nenechme se mýlit zázračným koloritem příběhů. Stala se tam mimořádná událost; jenže tak vzácná zase není, podobných mimořádnýcb událostí máme kolem sebe tisíce. Máme je i v sobě. Což není zázrakem, že pořád ještě s námi má Pán trpělivost? Ač jsme se sami - a to jsme velice opatrní v posuzování sebe sama - mnohokrát přichytili při něčem, co nás právem vyhání žít "mimo tábor" božího lidu, jak bylo zvykem u nomádského Izraele?

Obě čtení mají cosi společného: v jednom případě chromý, v druhém případě neúspěšný lov. Obojí bylo a je čímsi všedním. Také my to známe: pracovat celou noc a nic z toho nakonec není. Angažujeme se třeba, ale bezvýsledně. Jistě by se dalo najít, která z našich chyb se na takovém neúspěchu také spolupodepsala. Ale bez chyb člověk prostě není a nebude, dokud nebude s konečnou platností povýšen na boží pravici, dokus nebude naposledy a definitivně vzkříšen.

Jsme neúspěšní, a to nás svazuje. Někdy máme pak chuť zlomit nad sebou hůl. A právě proto je moc dobré slyšet toto čtení po velikonocích, právě v týdnu programově radostném. Připomíná nám, že není na tomto světě žádná vada, žádný neúspěch takového rázu, že by s tím náš Pán nechtěl mít nic společného. Má to svou logiku: Co je důležité pro jednoho, je důležité i pro druhého, pokud ovšem se ti dva milují. Co je důležité pro nás, je důležité i pro Boha, pokud se milujeme. Na to upozorňuje Petr: ten, který byl ve světle práva odepsán kompetentní autoritou, protože se vůbec do tohoto světa nehodil - tak to tehdy přece konstatovala vrcholná náboženská autorita ex catedra, dokonce s doložkou, že prý bude pro něho i pro vyvolený národ lepší, když bude předhozen okupantské moci, řekl tenkrát velekněz a prorok - i tenhle oficiálně prokletý může být boží mocí proměněn v požehnání. A nejenže to nastat může, ono se to už děje: Ve jménu tohoto zapuzeného Ježíše se pak vrací zdraví chromému. Petr přitom vyznává nahlas, že on sám nemá nic, jen svou víru v ukřižovaného. Tímhle "skoro nic" pak někdo chromý chodí.

To je naše velikonoční naděje: Bude-li v našich marných rybolovech i v našem pokulhávání přítomen Ježíš, bude opravitelná i naše neopravitelnost, je překonatelná i naše zbytečnost namáhající se marně celou noc. Bude-li Ježíš přítomen; i ten kámen stavebně zdánlivě nepoužitelný, kámen bez užitečných anebo aspoň hezkých hran se může v rukou takového stavitele stát kamenem uzavírajícím celou klenbu, kamenem klenákem, za kterého berou ostatní svou dynamickou stabilitu.

Pavel jednou napíše, že právě na naší slabosti vyniká Boží sláva; má pravdu, dnes o tom shodně svědčí Jan i Skutky. Je to zřejmě myšlenka, která patří k jádru euangelion - dobré zvěsti. Dobré zvěsti dvojnásob pro nás, kteří bychom bez tohoto Božího dotyku zůstali navždy jenom těmi kameny nevhodnými, těmi, o které kdekdo právě jen zakopává a které se nehodí už nikam, kteří klopýtají i tam, kde jiní tančí.