5. neděle v mezidobí A

Kořeny naděje

Iz 58,7-10; Mt 5, 13-16

Snad na každého z nás někdy padne taková deprese z toho, co vidí kolem sebe a co vidí v sobě; jako by naše církev, kterou máme rádi, jako by byla nevyléčitelně nemocná. Jako kdyby ten svět, který zas miluje Pán - jak říká Janovo evangelium - jako kdyby byl nevyléčitelně nemocný. Najednou se kdekdo hledí honem uplatnit a něco jako zlatá horečka mění lidi k nepoznání. Prosadit se - k tomu ovšem potřebuje záda někoho jiného, záda jiných lidí. Vyniknout - k tomu je ovšem třeba dost černé pozadí a kdekdo tedy očerňuje své bližní, aby sám vynikl.

V dnešním světě připadá stále absurdnější vzít toho Izajáše vážně a dokonce jej poslechnout. Dnešní čtení však hladí bolavou duši. Izajáš tady nejen neříká: prosaď se. On míří docela proti proudu všech, říká: rozdej se.

Dnešní úryvek psal Deuteroizajáš, ten měl autentickou a bezprostřední zkušenost z babylonského zajetí, kde se právě dennodenně osvědčoval jiný životní styl, než prorok popisuje. A není divu, že je to i dnes taková podivná rada. Přesto je to cesta; třebaže začíná v temnotách, vede za světlem kdesi v dáli. Izrael se tenkrát v  babylónském zajetí cítil se svou vírou jakoby v temnotách jeskyně, ve které chybou starších a krále kdysi uvízli a ze které není východiska. Lidsky řečeno, žádná naděje nebyla, jediná rozumná reakce na stav věci bylo přizpůsobit se vítězům ve všem: v řeči, ve zvycích, v náboženství.

Na takovou bezvýchodnou situaci má Izajáš prapodivný lék: Buď dobrý, lepší než ti, kteří zvítězili. Nemíní tím občanské ctnosti, být zásadově slušným člověkem, jako třeba Karel Čapek kdysi. Izajáš chce víc. Ale také víc slibuje. Radí: „Rozdej se. A tvá jizva se uzdraví." Je to zkratka, ale má svou moudrost: Kdo je takto zdarma a velkomyslně dobrý, zakusí, že se ho ujal Pán dějin. Do našich dějin vstoupí sláva Boží, Kaboth Jahve. Náš Pán se totiž rád identifikuje s ubohými, s bezmocnými, s chudými. Totéž zjistila už Samuelova Hanah, Ježíšova matka Maria, leckdo.

Když říká Pán ústy Matoušovými, že se máme postavit na horu jakožto světlo, tak je nám z toho až zima. Jak my můžeme ukazovat lidem směr, když sami se úzkostlivě díváme a rozhlížíme po nějaké jiskérce?! Takový postoj je na boží velkorysou milost přespříliš logický - a Pán někdy jako by přímo prahl připomenout nám, že jeho myšlení je jiné než myšlení naše, milování není nikdy dost logické. Tento milostivý od nás ve skutečnosti nepožaduje kdovíjakou dokonalost, chce odvahu čelit všeobecně se osvědčující agresivitě, drzosti, lži čímsi božsky bezmocným: dobrotou. Chce se, abychom byli dobří natolik, kolik jen dovedeme. A za námi pak bude jednat sláva Boží. Ta udělá z jiskérky maják, ta udělá z chatrče našeho já městečko rozložené na vrcholku hory, jak se slušelo na města královská.

Ta sláva je skutečně Boží, ta není naštěstí naše. Oba autoři, jak Matouš, tak Izajáš to zdůrazňují. Matouš zdůrazňuje, že co bude velebeno, není ta naše jiskérka, ale to světlo, které dodá jiskérce Pán: „aby viděli vaše dobré skutky a velebili ne vás, ale vašeho Otce v nebesích." A Izajáš říká totéž, když připomíná: „za tebou půjde sláva Boží. Ta ti bude krýt záda. To je tvoje bezpečí."

Nejen pro vás, i pro mne je to řeč hodně odvážná. Zdá se mi, že situace kolem nás jaksi houstne, naše obavy s postupem času spíš porostou, než by se rozptylovaly. Svět nezná řešení svých konfliktních situací, těch proto přibývá. Nezdá se také, že by současná církev nějaké řešení nabídla, spíš je sama nevidí; v každém případě se zdá, že církev světu už léta nemá co říci. Snad nás to všechno dohromady přinutí hledat odpověď v božím slově častěji a vytrvaleji než dosud.

Moje situace mi připomíná vyznání apoštola Pavla Korintským: „Neměl jsem pro vás připravené žádné pořádné slovo, protože přes obyčejnou řeč se tím jasněji může projevit sláva Boží."

Nikoli naše rady a napomenutí světu, naši diplomaté a prohlášení našich biskupských konferencí, ale Sláva Boží uzdraví svět; tatáž Sláva Boží uzdraví i naše obavy.

Ta sláva Boží přichází na svět také skrze to, že my uvěříme těm tak prapodivným, tak pravdě nepodobným slovům, jakože je dobré sytit hladové, oblékat nahaté a dělat to pořád dokola, přestože nás už tolik lidí jaksi oblaflo, zneužilo, smálo se. Ostatně: Za tím vším jde sláva Boží, ne naše. Sláva Boží - a ta nám stojí i za ty očividné neúspěchy. Naše osobní štěstí je totiž ve slávě Boží. Tam a nikde jinde koření naše osobní rovnováha, naše jistota; tam nutno hledat i kořeny opačných našich zážitků - jsme nešťastni do té míry, do jaké jsou naše štěstíčka Boha-prázdná.

Takže nakonec je to dnešní čtení čtením útěšným, je semenem naděje: naše temnota, nebo to smrákání, kterého jsme svědky, má už své jiskérky, z nichž Kaboth Jahve učiní světlo přiměřené potřebě. Kdy? Kairos je věcí Pána našich dějin.