Hilarius z Poitiers

Hilarius z Poitiers (Pictavium) se narodil patrně roku 310 jako dítě zámožných pohanských rodičů v Pictaviu. Dostalo se mu pečlivé výchovy a jako mnoho jiných i jeho dovedla filosofie ke křesťanství a ke křtu. Asi roku 350 byl zvolen biskupem v rodném městě, a tím byl zatažen do ariánského sporu. Od počátku byl nepřítelem arianismu, jak to odpovídalo jeho filosofickému zázemí. Postavil se proti pokusu metropolity Saturnina z Arles přivést Galii v souvislosti s milánskou synodou roku 355 k arianismu. Za tím účelem sjednotil pravověrné galské biskupy a přerušil církevní spojenectví s ariány. Saturninovi se podařilo nepohodleného protivníka zbavit. Uspořádal v Béziers (Biterrae) synodu, jejíž rozhodnutí posloužilo jako záminka, aby císař Constantius poslal Hilaria na Východ do vyhnanství. Zde, u Řeků, Hilarius přesněji pochopil, jak je tomu se spornými naukami. Spolu s Řeky se účastnil synody v isaurské Seleukii (359) a doprovázel pak poselstvo synody k císaři. Ariáni považovali jeho přítomnost na Východě za natolik rušivou, že se obrátili na císaře, aby Hilaria poslal zpět na Západ. Brzy na to se ujal vlády císař Julian. Propustil biskupy z vyhnanství, a tím poskytl církvi příležitost, aby si uspořádala své záležitosti bez státních zásahů. Hilarius zvolil na Západě tentýž postup, jaký se v té době osvědčil na Východě. Nedbal na méně důležité rozdíly a soustředil při sobě všechny, kdo byli ochotní vidět v ariánech společného nepřítele církve a teologie. V Paříži se konal koncil galských biskupů, který se rozhodl sesadit Saturnina (361). Podobný význam jako Saturninus pro Galii měl pro severní Itálii Auxentius Milánský. Hilarius se tedy zde pokoušel podniknout něco podobného. Mezitím se však politická situace změnila. Císař Julián padl ve válce s Peršany a císař Valentinianus chtěl, aby se v církvi obnovil mír. Tak se Hilariovi sice podařilo svolat synodu proti Auxentiovi, ale ten od počátku protahoval jednání polovičními doznáními a nakonec úplnými odvoláními tak dlouho, až konečně přesvědčil císaře Valentiniána, že pokoji v církvi nejlépe poslouží, když Hilaria pošle zpět na jeho biskupský stolec. Tak se i stalo. Brzy nato, v roce 367, Hilarius zemřel.

O Hilariově spisovatelské činnosti informuje Jeronýmův přehled dějin křesťanské literatury (De viris ilustribus). Ještě před zásahy do ariánského sporu napsal Hilarius komentář k Matoušovu evangeliu; na něm je zřetelně patrno, že autora ke křesťanství přivedla filosofie. Komentář k žalmům je výklad psaný se značným ohledem na ariánské spory. Hilarius zastával názor, že žalmy byly uspořádány podle Septuaginty, která je rozdělila do tří skupin po padesáti žalmech, což čtenáře vede podle známého schématu obrácení nejprve k pokání, poté k výchově v ctnostech a konečně k osvícení. Hlavním dílem Hilaria je 12 knih O Trojici. Autor se snaží podchytit všechny sporné body v nauce o plném božství Syna. Neprobírá jen zformulované ariánské námitky, nýbrž i všechna místa v Písmu i všechny myšlenkově náročné obtíže, které by mohly protiřečit nauce o plném a podstatném božství Kristově. Též v okružním listu O synodách neboli o víře východních biskupů proniká Hilarius hluboko do skutečných problémů trinitárních sporů. List je odpovědí na dopis biskupů, dožadujících se informací. Hilarius proto probírá nejdůležitější vyznání víry po nicejském koncilu. Druhá část se obrací na orientální biskupy a doporučuje homoiúsiánům, aby přijali homoúsios.

V době mezi synodou v Béziers a vyhnanstvím začal Hilarius psát velké polemické dílo. Tradicí zachované části však neposkytují souvislý kontext. K tomu patří takzvaná První kniha Constantiovi Augustovi. List nazvaný Druhá kniha Constantiovi Augustovi napsal Hilarius v návaznosti na synodu v Seleukii (359). Žádá v něm císaře o audienci. Protože se Saturninus právě zdržoval v Konstantinopoli, chtěl Hilarius využít této příležitosti a před císařem ho usvědčit jako lháře. Constatntius však jeho prosbě nevyhověl. Hilarius pak napsal polemický spis Proti císaři Constantiovi nedlouho před císařovou smrtí (r. 360).

Hilarius je také prvním básníkem píšícím hymny v latinské církvi. Pravděpodobně ho na Východě zaujalo, jaký význam mohou mít písně ve věroučných zápasech. Z jeho hymnů se zachovaly pouze tři a ani ty nejsou úplné; dvě písně na trinitární nauku a křest a jedna píseň o zápase ďábla s Kristem.

Vybráno ze slovníkového hesla Heinricha Krafta