Víc než jen mužství nebo ženství?

Nový zákon pohledem LGBT komunity

¹

Na začátku Janova evangelia se vypráví o proměnění vína v Káně (J 2,1-11). Pro Janovo evangelium, které všechny Ježíšovy činy líčí velmi okázale a velmi symbolicky, je to zázrak typický. Symbolický význam má hodina, která ještě nepřišla, a přesto už tu nějak je; svatba jakožto biblický obraz pro okamžik spásy; proměnění vody ve víno, což snad odkazuje na eucharistii. Všechno je tedy znamením nějaké mnohem větší skutečnosti. Jen jedno chybí: Na svatbě jsou hosté, Ježíš, jeho matka, učedníci a učednice, ten, kdo odpovídá za hostinu, služebníci a služebnice a ženich. Ale není tu nevěsta. Kdo se na svatbě v Káně vlastně vdává?

Nejsme první, kdo si tu otázku klade. Odpověď, se kterou se v dějinách exegeze setkáváme častěji, identifikuje nevěstu s oním bezejmenným učedníkem, o němž se říká, že ho Ježíš miloval, a kterého současná poslední kapitola evangelia označuje za autora Janova evangelia (J 21,24). Ti, kdo v klášteře klarisek Gnadental v Basileji ilustrovali spis Johannes-Libellus,² zobrazili jako nevěstu oblíbeného učedníka a evangelistu.

Takže na obrázku sedí, zlatovlasý/zlatovlasá a růžolící, ve svatebních šatech vedle Ježíše. Ti dva vypadají spolu velmi šťastně, z čehož má radost i matka po Janově boku. Jan má ruce sepjaté k modlitbě a hledí Ježíši do očí. Nad nimi muzicírují andělé. Jan, miláček Páně, byl ve středověku patronem asketicky žijících mužů, podobně jako byla Ježíšova matka Maria patronkou asketicky žijících žen. Ilustrace je tedy výrazem křesťanské mystiky lásky. Jenže úplně bez záměny pohlaví se tato mystika lásky neobejde. Dodnes záhadami opředená postava „učedníka, kterého Ježíš miloval“, patří k oblíbeným figurám z pohledu LGBT komunity.

Podobné tradice náboženského odporu proti heterosexuálnímu schématu (tj. proti kultuře, která dělí lidi pouze na mužské a ženské bytosti a odsuzuje jiné než heterosexuální touhy) jsou v teoretických diskurzech sociologů často přehlíženy. Peter Wagenknecht ve své studii Co je heteronormativita? například říká: „V západní kultuře vyrůstá heteronormativita z křesťanského morálního učení, které považuje celoživotní věrné manželství, v němž je žena podřízena muži a pohlavní styk slouží výhradně plození potomků, za model Bohem daný a přirozený a povyšuje jej na závazný model soužití.“

Mnozí věřící a v církvích angažovaní lidé, kteří patří ke komunitě označované zkratkou LGBT, nechtějí zůstat jen u této všeobecné kritiky na adresu „křesťanského morálního učení“. V Bibli nacházejí vyprávění a tradice svědčící o rozmanitosti pohlaví a milostných vztahů, upozorňují, že kategorie rozdělující lidi podle národnosti, statusu či pohlaví se zde překrývají, že dokonce i tělesné koncepty jsou zpochybňovány. Zkratka LGBT vznikla přirozeně a dále se rozšiřuje (LGBT+, LGBTIQ apod.); označují se jí lidé, jejichž sexuální touhy nesměřují nebo nesměřují výlučně k druhému pohlaví. Písmena přitom označují lesbické ženy, „gay“ muže, bisexuály (kteří se cítí přitahováni oběma pohlavími), transsexuály (kteří byli při narození přiřazeni k jinému pohlaví, než je to, s nímž se identifikují v průběhu života) a rovněž lidi, kteří se neidentifikují s žádnou obvyklou kategorií a jsou označováni jako intersexuálové. Jako souhrnný pojem pro všechny tyto skupiny se vžilo slovo „queer“, které původně (v angličtině 16. století) znamenalo „podivný, zvláštní, výstřední“. Někdy se přidává ještě písmeno A, zastupující asexuály nebo allies (angl. spojenci), eventuálně znaménko plus, připojující všechny dosud nejmenované, např. i heterosexuály.

V následující úvaze chci jako základní text queer-teologie předložit úryvek z Listu Galatským (3,27-28), dále se budu zabývat diskusemi o biblických textech nepřátelských vůči homosexuálům a nakonec zmíním obrazy naděje v Novém zákoně.

I. Stvoření a nové stvoření

„Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Ga 3,27-28)

V Listu Galatským připomíná Pavel mužům, kteří své nové, v Kristu získané bytí chtějí demonstrovat obřezáním svého vnějšího pohlavního znaku, co se skrze křest už dávno stalo skutečností: oblékli Krista. V tomto Kristově těle jsou znaky identity jako obřízka, etnická příslušnost, status a pohlaví zrušeny, místo nich nastupuje „jednota v Kristu Ježíši“.

Podobný seznam rozlišovacích kategorií najdeme v 1K 12,3 a Ko 3,10-11. Proto většina výkladů vychází z toho, že jde o nějaké známé křestní vyznání nebo žehnací formuli. Nicméně zmínka o pohlaví se vyskytuje pouze v Listu Galatským. A na rozdíl od některých [německých] překladů se místo skupinových označení „muži“ a „ženy“ používají adjektiva: „není rozdíl mezi [...] mužským a ženským“. Hojně se diskutuje o tom, proč se rozlišení mezi pohlavími vynechává. Diskuse začíná už u rukopisů, v nichž formulaci „jedno v Kristu“ obsahují jen některé, z těch nejstarších zejména Codex Vaticanus (B). Naproti tomu v jedné staré sbírce Pavlových dopisů (Papyrus 46) čteme „patříte Kristu“ a v nejstarším textu (Codex Sinaiticus) stojí „neboť jste všichni společně v Kristu“. Od počátku tedy bylo křestní vyznání interpretováno různě.

Kromě toho víme, že křestní formule z Ga 3,28 byla v některých raně křesťanských hnutích vykládána jako výzva ke spravedlivější církevní praxi bez diskriminace na základě pohlaví, tj. k zavedení úřadu kněžek a biskupek. Jiní si všímají obecných dotazů týkající se bisexuality. Tak např. v jednom rozhovoru, tradovaném na více místech a připomínajícím Mk 10,13-16, prý Ježíš řekl: „Až budou dva jedním, zevnějšek stejný s nitrem, muž jako žena, nebude ani muž ani žena“ (2. Klementův list Korinťanům³). V Tomášově evangeliu odpovídá Ježíš na otázku, jak lze vejít do Božího království (srov. Mk 10,13-16):

„Když uděláte dva jedním a když uděláte vnitřek jako vnějšek a vnějšek jako vnitřek a to, co je nahoře, jako to, co je dole, a když uděláte to, co je mužské, a to, co je ženské, jedním jediným, aby nebylo mužské mužským a ženské ženským, [...] tehdy vejdete do království."⁴

Tato Ježíšova slova nebyla do kánonu zařazena. Přesto je Ježíš mohl takto formulovat. Ale jisté to není. V každém případě dokládají, že Boží království bylo interpretováno také jako znovunastolení původní rovnosti bez rozdílu mezi pohlavími.

Možná existovala i představa, že na počátku byli lidé androgynní kulovité bytosti, podobné tvorům z Aristofanova mýtu v Platonově Symposiu.⁵

Je nápadné, že v Ježíšově výroku o vejití do Božího království najdeme slovo „jedno“ (hen, neutrum), zatímco v dnes nejrozšířenější [německé] verzi křticí formule z Ga 3,28 se říká „vy všichni jste jeden (heis, masculinum) v Kristu“. Jde tedy snad přece jen o nadřazení mužského nad všechna jiná pohlaví? Nebo se slovo „jeden“ netýká Kristova mužství, nýbrž jednoty mužů a žen v Kristu, který je „jeden“? V každém případě neznamená Ga 3,28 univerzální sjednocení, nýbrž společenství dětí Abrahama a Sáry (Ga 3,39; 4,21-31). V tomto společenství přebírá také Pavel roli rodičky, porodní báby, ženy (Ga 4,19: „Znovu vás v bolestech rodím“; srov. též 1Te 2,7). Jak ale do tohoto obrazu zapadají texty, které některé křesťanské skupiny používají k odsuzování homosexuálů?

II. „Nepřirozené vášně“?

Dvě místa (Lv 18,22 a 20,13) ze „zákona svatosti“ v hebrejské Bibli zakazují mužům sexuální styk s muži. V 1K 6,9 a 1Tm 1,10 jsou na seznamu nepravostí uvedeni „zvrácení“ a „zvrhlíci“ spolu s modláři, zloději a křivopřísežníky. Překlad zní ovšem jednoznačněji než použité řecké slovo. Malakoi znamená doslova “změkčilci“, tedy jedinci, kteří nemohou nebo nechtějí naplňovat představu silných, bojovných mužů. Význam slova arsenokoitēs, které se jinde nevyskytuje, je předmětem dohadů, obvykle se vykládá jako „muži, kteří spí s muži“. Jaké praktiky jsou míněny, nevíme.

Nejproslulejší místo je nepochybně Ř 1,26-27. Především je nutno konstatovat, že Ř 1,26-27 nenajdeme v etické části Listu Římanům (kap. 12 a 15), nýbrž v úvodu, kde se popisuje vzplanutí Božího hněvu nad všemi lidmi bez výjimky (Ř 1,18–3,20). Bůh se hněvá na své stvoření, které uctívá Boha v podobách člověka, či dokonce lidi místo Stvořitele, a propadlo nepravostem a hamižnosti (Ř 1,23.25.29). Která společnost, dnešní či starověká, by mohla tvrdit, že tyto problémy nezná?

Téma záměny stvoření a Stvořitele je při argumentaci v Ř 1,26-27 zásadní. Nejprve se říká: „Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený.“ (Ř 1,26) Někteří vykladači soudí, že tady se mluví – jedinkrát v celé Bibli – o sexuálních praktikách žen s ženami. Ale jednoznačné to není, neboť co je ono „přirozené“ jednání žen na rozdíl od jednání „proti přírodě“ (para fysin), je nejasné. Bernadette Brooten ukázala, že u žen se za přirozené považovalo pasivní (sexuální) chování, zatímco u mužů bylo za přirozené považováno jednání aktivní. Pro muže vyšších vrstev nebyla proto aktivní penetrace mužských otroků ničím závadným – na rozdíl od penetrace pasivní. Podle tohoto výkladu je verš Ř 1,26 namířen proti jakémukoli aktivnímu sexuálnímu jednání žen, ať už při styku s muži, ženami či lidmi mimo tyto dvě kategorie.⁶

List Římanům (1,27) pokračuje: „[…] a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži se dopouštějí smilstva, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.“ Tento [německý] překlad ovšem obsahuje hodnocení, které neodpovídá zcela znění originálu. Místo „muži s muži se dopouštějí smilstva“ by bylo přesnější přeložit „mužské osoby působí mužským osobám hanebnosti“. Je otázka, zda jsou zde skutečně míněny jakékoli sexuální praktiky mezi mužsky identifikovanými osobami, nebo jen takové, které jsou spojeny s násilím, a proto musejí být považovány za hanebné, např. sex s mladistvými, podřízenými nebo s bezbrannými otroky.

Dále se ovšem musíme ptát, zda je „přirozenost“ vůbec kategorií Pavlova teologického myšlení. V dobovém kontextu není seznam následků plynoucích ze zneuznávání Boha (Ř 1,18-31) nic originálního. Podobné seznamy nalezneme např. v Knize Moudrosti (14,22-30) a v jiných židovských spisech. A i když List Aristeův tvrdí, že jde o typicky židovský etický standard, texty řecko-římské antiky svědčí o opaku. Například Platon (5. st. př. Kr.), Musonius Rufus (1. st. př. Kr.) nebo Seneca (1. st. př. Kr.) odsuzují podobnými slovy všechno, co se liší od heterosexuální sexuality, jimi prohlašované za normu. Verše Ř 1,26-27 tedy vlastně citují ze všeobecné etiky, jež byla zaměřena na elitní muže a opomíjela např. otroky. Při teologickém pohledu vyvstává otázka, jaký je vztah mezi pojmem přirozenost, jejž zde Pavel převzal, a Boží vůli zjevenou v Kristu.

„Kdo je v Kristu,“ říká Pavel (2K 5,17), ten „je nové stvoření“. Toto „nové stvoření“ znamená víc než člověkem provedené odstranění předkožky (Ga 6,15: „nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti“). O co jde, je důvěra a víra, působící skrze lásku (Ga 5,6). Pavel používá výraz „proti přírodě“ (para fysin) ještě na jednom místě, totiž v podobenství o olivovníku, v němž příslušníky jiných národů, kteří byli „proti přírodě naroubováni na ušlechtilou olivu“, varuje před povýšeností (Ř 11,24). Zde je pro Pavla „nepřirozenost“ přímo typickým znakem křesťanské identity.

III. „Vždyť ještě nebylo zjeveno, co budeme.“ (1J 3,2)⁷

Jedna věc není v mnoha překladech Bible ještě dostatečně zřejmá: Nový zákon vypráví o lidech, které nelze jednoznačně zařadit do kategorií „mužství“ nebo „ženství“. Tak je tu např. etiopský úředník královny Kandaké, který cestou z pouti do Jeruzaléma potkává při studiu Izajáše 52-53 jáhna Filipa a dá se jím pokřtít. Ten člověk není ovšem komorník (jak překládá Luther i Jednotný německý překlad), nýbrž eunuch. To slovo mohlo označovat úřad, jak vyplývá z dodatku „dvořan, správce všech pokladů […] královny“. Ale originální text (Sk 8,27.34.36.38-39) jej trvale nazývá „eunuch“. Jenže eunuch je vlastně člověk, jehož vnější pohlavní orgány se nejeví jednoznačně, nebo byly změněny lidmi. Takový zásah je znám jako důkaz zdrženlivosti, nebo jako důsledek náboženské extáze, nebo také jako násilný čin spáchaný na podřízeném člověku, zpravidla otroku. Jako první Etiopan oslovený vírou v Krista se stal tento eunuch z 8. kap. Skutků apoštolů nejen otcem etiopského křesťanství, nýbrž i všech lidí, kteří se (už) neidentifikují s rolemi mužství akceptovanými v jejich kultuře, nebo se cítí být příslušníky více než jednoho pohlaví.

Ale jsou tu i další neviditelní eunuchové. Tak např. u Matouše 19,12 [Český jednotný překlad, podobně Einheitsübersetzung] čteme:

„Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“

Tento překlad se řídí heteronormativní logikou, která Ježíšův pozoruhodný výrok chápe jako výzvu, aby se muž zřekl manželství. Někteří muži, přestože jsou jakožto heterosexuálové schopni a ochotni plodit potomky, se této možnosti zříkají pro Boha. Takové rozumové rozhodnutí opomíjí sexuální aspekt. Citovaný úryvek zní totiž ve skutečnost takto:

„Existují eunuchové, kteří se tak narodili z matčina těla, a existují eunuchové, kteří byli eunuchy učiněni zásahem lidí, a existují eunuchové, kteří se eunuchy učinili sami pro Boží království. Kdo toto dokáže respektovat, nechť to respektuje.“

Ježíšova výzva stát se eunuchem pro Boží království slibuje všem, kdo ve své přirozené existenci nemají znaky klasického mužství – ať od narození, v důsledku násilí, nebo z vlastního rozhodnutí – že vejdou do Božího království. Tím se stává nebeské království místem pro „nepravé mužství nebo pro ty, kdo už nejsou muži“.⁸ I jinde prolamuje Ježíš obvyklé představy o rolích, když říká např.: „Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!“ (L 23,29)

Naděje na zmrtvýchvstání je ostatně v Novém zákoně vždy spojena s proměnou dosavadního těla. Vzkříšeno bude tělo nehmotné, duchovní, které má podíl na těle Kristově, tudíž na těle Toho, jenž se stal člověkem, a přesto se od těla prvního, z hlíny stvořeného člověka zásadně liší (1K 15,45-49). Je nám přislíbeno „převlečení“ naší pomíjivosti a našich křehkých těl (1K 15,53-54; 2K 5,1-4). O tom, že vzkříšená těla budou pohlavně rozlišená, se nedovídáme nic: „Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé“ (Mk12,25). „Vždyť ještě nebylo zjeveno, co budeme.“

IV. Závěr

Toto je pouze stručný přehled textů z počátečního období ježíšovského hnutí, textů, které lidé zahrnovaní pod akronym LGBT čtou jako texty osvobozující. Další podrobnosti zde mohu zmínit pouze heslovitě. Objevují se pokusy o transgenderovou a intergenderovou exegezi. Mnozí sledují, jak v církvích a s podporou církví sílí v řadě evropských, afrických a latinskoamerických zemí politika nepřátelská vůči homosexuálům, a bojují proti prosazování jediné, výhradně heteronormativní kulturní křesťanské tradice. Různé queer-teologie kladou vytrvalý odpor všem snahám o kategorizaci a normalizaci, které se vyskytují i na straně samotných hnutí LGBT. Jakkoli se biblickou exegezí z pozic komunity LGBTIQA+ zabývají většinou lidé, kteří sami sebe označují jako queer (nebo jejichž sexuality jsou či by mohly být jinými takto označovány), usilují při výkladu Bible o víc než jen o prosazení vlastní identity. Chtějí pracovat a nést odpovědnost za spravedlivý svět, který si váží života všech lidí.

Z časopisu Concilium 2022/3 přeložila Helena Medková